ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1280.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 1280/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2010 o dovolání obviněného J. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 26. 6. 2009, sp. zn. 55 To 219/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 3 T 113/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 2. 2008, sp. zn. 3 T 113/2004, uznal obviněného J. V. (společně s dalšími sedmi obviněnými) vinným skutky blíže popsanými v tzv. skutkové větě výroku pod body 9), 16) a 18) až 22), které právně kvalifikoval jednak jako pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250b odst. 1, 3 tr. zák. [skutek popsaný pod bodem 9)], jednak jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. [skutky popsané pod body 16), 18) až 21)] a jednak jako organizátorství trestného činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §250b odst. 1, 3 tr. zák. [skutek popsaný ad. 22)]. Za to mu uložil podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, když současně podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 5 T 101/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému dále uložil, aby (se spoluobviněnými J. P. a V. Ř.) zaplatil společně a nerozdílně poškozené CCB Finance, Š., P., částku 194.000,- Kč, a podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozené se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Naproti tomu byl obviněný J. V. týmž rozsudkem podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byla obžalobou spatřována pomoc k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250 odst. 1, 2 tr. zák.
Dlužno dodat, že tímto rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu i ohledně dalších obviněných. Obviněný P. G. byl uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. [skutky popsané pod body 10) a 12)] a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. [skutek popsaný pod bodem 11)], za což mu byl uložen podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, a současně mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost, aby se spoluobviněným V. Ř. zaplatil společně a nerozdílně poškozené GE Money Multiservis, a. s., V., P., částku ve výši 27.622,- Kč. Obviněný B. A. byl uznán vinným pokusem trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250b odst. 1, 3 tr. zák. [skutky popsané pod body 1) až 4)], pokusem trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250b odst. 1, 3 tr. zák. [skutky popsané pod body 5) a 6)], trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. [skutky popsané pod body 11) a 20)], organizátorstvím trestného činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §250b odst. 1, 3 tr. zák. [skutek popsaný pod bodem 15)] a organizátorstvím trestného činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §250b odst. 1, 3 tr. zák. [skutek popsaný pod bodem 22)], za což mu byl uložen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný V. Ř. byl uznán vinným organizátorstvím trestného činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §250b odst. 1, 3 tr. zák. [skutky popsané pod body 10) a 12)], trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. [skutky popsané pod body 13), 18) a 19)], organizátorstvím trestného činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §250b odst. 1, 3 tr. zák. [skutky popsané pod body 14) a 15)], pomocí k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250 odst. 1, 2 tr. zák. [skutek popsaný pod bodem 21)] a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. [skutek popsaný pod bodem 23)], za což mu byl uložen podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost, aby se spoluobviněným P. G. zaplatil společně a nerozdílně poškozené GE Money Multiservis, a. s., V., P., částku ve výši 27.622,- Kč, se spoluobviněnými J. V. a J. P. zaplatil společně a nerozdílně poškozené CCB Finance, Š., P., částku 194.000,- Kč; podle §229 odst. 2 tr. ř. soud odkázal poškozené se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Obviněný R. Z. byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. [skutek popsaný pod bodem 13)] a trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. [skutky popsané pod body 14) a 15)], za což mu byl uložen podle §250b odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Obviněný J. P. byl uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. [skutek popsaný pod bodem 9)] a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. [skutky popsané pod body 16) a 18)], za což mu byl uložen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti pěti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let s dohledem, přičemž současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2007, sp. zn. 4 T 106/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud dále uložil, aby se spoluobviněnými J. V. a V. Ř. zaplatil společně a nerozdílně poškozené CCB Finance, Š., P., částku 194.000,- Kč, a podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozené se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Obviněný O. L. byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. [skutky popsané pod body 19) až 21)] a trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. [skutek popsaný pod bodem 22)], za což mu byl uložen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 2006, sp. zn. 5 T 29/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný M. B. byl uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. [skutek popsaný pod bodem 7)] a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. [skutky popsané pod body 8) až 11)], za což mu byl uložen podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání třicet měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let s dohledem, a současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 4 T 145/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání státní zástupce činný u Okresního státního zastupitelství v Olomouci (ve prospěch obviněného V. Ř.) a obvinění B. A., V. Ř. a J. V. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, o nich rozhodl rozsudkem ze dne 26. 6. 2009, sp. zn. 55 To 219/2009, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce a odvolání obviněných B. A. a V. Ř. podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil u obviněného B. A. v bodech 5) a 6) výroku o vině a v celém výroku o trestu, u obviněného V. Ř. v bodech 10) a 12), a v bodech 13), 18) a 19) výroku o vině a v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody vysloveném ve vztahu k tomuto obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. ohledně poškozených GE Money Multiservis, a. s., P. a CCB Finance, P., tedy v celém výroku o náhradě škody vysloveném ohledně obviněného V. Ř., a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o jejich vině. Obviněného B. A. uznal vinným pokusem trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250b odst. 1, 3 tr. zák. [skutky popsané pod body 5) a 6)] a uložil mu za to (jakož i za skutky a trestné činy uvedené ve výroku o vině napadeného rozsudku, které zůstaly tímto rozhodnutím nedotčeny) podle §250 odst. 3 tr. zák. a za použití §37a tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, jehož výkon podle §60a odst. 1 tr. zák. za podmínek §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil (podle §60a odst. 2 tr. zák. stanovil zkušební dobu na čtyři roky) a zároveň nad obviněným vyslovil dohled; podle §60a odst. 3 tr. zák. mu rovněž uložil omezení, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Obviněného V. Ř. uznal vinným organizátorstvím k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §250b odsl. 1, 3 tr. zák., dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. [skutky popsané pod body 10) a 12)] a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. [skutky popsanými ad. 13), 18) a 19)] a uložil mu za to (jakož i za skutky a trestné činy uvedené ve výroku o vině napadeného rozsudku, které zůstaly tímto rozhodnutím nedotčeny) podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon za podmínek §60a odst. 1 tr. zák. a §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil (podle §60a odst. 2 tr. zák. stanovil zkušební dobu v trvání tří roků) a zároveň nad obviněným vyslovil dohled; podle §60a odst. 3 tr. zák. mu dále uložil omezení, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud rovněž uložil povinnost společně a nerozdílně se spoluobviněným P. G. zaplatit na náhradě škody poškozené GE Money Multiservis, a. s., V., P., částku ve výši 27.622,- Kč, a povinnost společně a nerozdílně se spoluobviněnými J. P. a J. V. zaplatit na náhradě škody poškozené CCB Finance, Š., P., částku ve výši 194.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. pak obě poškozené společnosti odkázal se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obviněného J. V. odvolací soud podle §256 tr. ř. zamítl.
Jako vhodným se rovněž jeví dodat, že odvolací soud rozhodl o odvoláních obviněných P. G. a M.B. směřujících proti rozsudku soudu prvního stupně již dříve (stalo se tak rozsudkem ze dne 12. 6. 2009, sp. zn. 55 To 219/2009).
Obviněný J. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Petra Dítěte podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tvrzené jiné nesprávné hmotně právní posouzení spatřoval zejména v tom, že „odvolací soud se nezabýval tím, zda rozsudkem soudu 1. stupně nedošlo k porušení hmotného práva při ukládání trestu“ za trestné činy, jimiž byl uznán vinným (odkázal přitom na „Judikatura 22/03 uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, ročník 2003“).
Dovolatel rovněž namítl, že jeho odvolání bylo zamítnuto jako nedůvodné, přestože odvolací soud nepřezkoumal zákonnost jednotlivých výroků, zejména výroku o souhrnném trestu, a nezabýval se otázkou, zda mu byl uložen trest v souladu s trestním zákonem a obecnými zásadami pro ukládání trestu. V tomto směru prý pochybil již nalézací soud, neboť svým výrokem neměl zrušit pouze výrok o trestu rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 5 T 101/2003, nýbrž se měl zabývat i předchozími rozsudky, kterými byly uloženy tresty za jiné trestné činy; zejména měl zkoumat, zda zde nejsou podmínky pro uložení souhrnného trestu i ve vztahu k předchozímu odsouzení. Ani odvolací soud pak řádně nepřezkoumal, zda pro předchozí odsouzení nepřipadá v úvahu použití §35 odst. 2 tr. zák.
Obviněný v tomto směru poukázal na rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 9. 2007, sp. zn. 4 T 145/2005, kterým bylo rozhodnuto o jeho vině skutky spáchanými v období roku 2004, a na rozsudek ze dne 25. 2. 2008, sp. zn. 3 T 113/2004, jímž bylo rozhodnuto o skutcích spáchaných v období roků 2000 až 2003. Soud prvního stupně výrokem o trestu zrušil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 5 T 101/2003, za skutky páchané v roce 2003, nezkoumal však podmínky pro uložení souhrnného trestu u rozsudku ze dne 10. 9. 2007, sp. zn. 4 T 145/2005.
Dovolatel také zdůraznil, že skutky, pro které byl uznán vinným rozsudkem ze dne 25. 2. 2008, sp. zn. 3 T 113/2004 (skutky z období let 2000 až 2003), byly spáchány dříve, než byl ve věci vedené pod sp. zn. 4 T 145/2005 vyhlášen odsuzující rozsudek (k tomu došlo dne 10. 9. 2007). Soud prvního stupně v tomto směru měl užít §35 odst. 2 tr. zák. i ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 9. 2007, sp. zn. 4 T 145/2005, neboť jej odsuzoval za trestný čin, jenž spáchal dříve, než byl soudem prvého stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin.
Obviněný poukázal rovněž na usnesení soudu prvního stupně ze dne 15. 9. 2009, č.j. 3 T 113/2004-3613, kterým mu byla do souhrnného trestu odnětí svobody započítána jednak vazba od 23. 9. 2003 od 8:25 hodin do 23. 1. 2004 do 13:45 hodin, a také původní trest odnětí svobody od 5. 11. 2007 od 10 hodin do 19. 12. 2007, kdy byl podmíněně propuštěn, a to ve vztahu k uloženému rozsudku soudu prvního stupně ze dne 25. 2. 2008, sp. zn. 3 T 113/2004, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 26. 6. 2009, sp. zn. 55 To 219/2009, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 5 T 101/2003. Vytknul soudu, že v tomto usnesení došlo k chybnému zápočtu trestu, neboť do výkonu trestu nastoupil dne 11. 2. 2007 (odkázal přitom na usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 12. 2006, č.j. 2 To 28/2007-190). Domáhal se proto toho, aby Nejvyšší soud „nařídil soudu prvního stupně opravit chybný zápočet trestu opravným usnesením dle §138 tr. řádu za použití §131 odst. 1 tr. řádu“.
V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž přesně citoval příslušná zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud „zrušil dle §265 l tr. řádu výrok o trestu a přikázal soudu 1. stupně věc znovu projednat a rozhodnout“.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že vyjádřený petit dovolání je neúplný a nevyhovuje požadavku konkrétnosti návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu ve smyslu ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Nevyslovuje totiž požadavek na zrušení rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného, ačkoli tento procesní krok by byl nezbytný k tomu, aby bylo možno zrušit rovněž rozhodnutí soudu nalézacího a tomu posléze věc přikázat k dalšímu řízení. Nicméně poznamenal, že tato formální vada není pro posouzení dovolání rozhodující.
Státní zástupce rovněž zdůraznil, že v rámci dovolacího řízení nelze řešit správnost zápočtu vazby a trestu do uloženého souhrnného trestu, jehož se obviněný dovoláním domáhá. Takové rozhodnutí není uvedeno v ustanovení §265a odst. 2 tr. ř., a nemůže proto být dovoláním napadeno, a to ani v souvislosti s dovoláním podaným proti rozhodnutí podle §265a odst. 2 písm. h) tr. ř., jak je tomu v daném případě.
Pokud jde o věcný obsah dovolání, státní zástupce uvedl, že obviněný se domáhá toho, aby v rámci ukládání souhrnného trestu bylo rozhodováno rovněž o sankci za pokračující trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., jichž se dopustil v době mezi 11. 4. 2004 a 2. 11. 2004 a za něž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 9. 2007, sp. zn. 4 T 145/2005. Je sice skutečností, že nyní projednávané trestné činnosti se dopustil v době mezi 25. 2. 2003 a 30. 6. 2003, tedy dříve, než byl vyhlášen obviněným uváděný rozsudek Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 4 T 145/2005 (dne 10. 9. 2007), ovšem tato skutečnost sama o sobě ještě nepostačuje k závěru, že byly naplněny podmínky pro uložení souhrnného trestu. Ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. totiž předpokládá, že skutky, za něž má být ukládán jediný souhrnný trest, stojí vůči sobě v poměru reálné konkurence, tj. vícečinného souběhu. V daném případě tomu tak ovšem není, neboť mezi obdobími páchané trestné činnosti, o něž se jedná (25. 2. 2003 až 30. 6. 2003 a 11. 4. 2004 až 2. 11. 2004), byl obviněnému vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující rozsudek za jinou jeho trestnou činnost, a to právě již shora zmíněný rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 5 T 101/2003. Tímto rozsudkem došlo k přerušení vztahu souběžnosti mezi trestnou činností páchanou před jeho vyhlášením a po něm, takže trestné činy spáchané obviněným během roku 2004 nejsou ve vztahu k trestné činnosti spáchané v období prvního pololetí roku 2003 v poměru souhrnnosti (souběžnosti), nýbrž se jedná o recidivu, která aplikaci ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. vylučuje. Námitka obviněného tudíž není důvodná.
Jelikož státní zástupce v napadeném rozhodnutí soudu druhého stupně nespatřoval žádnou vadu, kterou by bylo nezbytné napravovat cestou dovolání, navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože je zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s tím, aby takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je (až na výjimku dále uvedenou) přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a v zásadě (opět až na výjimku dále uvedenou) splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Jakkoliv Nejvyšší soud považuje dovolání obviněného v jeho celku za přípustné, je třeba hned na tomto místě zdůraznit (jak to správně učinil již státní zástupce), že v rámci dovolacího řízení nelze řešit správnost zápočtu vazby a trestu do uloženého souhrnného trestu (jehož se obviněný podaným dovoláním rovněž domáhal). Usnesení podle §38 odst. 2 tr. zák. a §334 odst. 1 tr. ř. o započítání vazby a původního trestu do uloženého souhrnného trestu nelze napadnout dovoláním, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé (srov. §265a odst. 1 tr. ř.) a není vyjmenováno ani v §265a odst. 2 tr. ř. Proto pokud by obviněný podal dovolání jen proti tomuto usnesení, muselo by být odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nad rámec uvedeného a jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že obviněný zřejmě přehlédl (nebo dokonce ignoroval) poučení, jehož se mu dostalo v usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 3 T 113/2004 (bylo mu doručeno v opise dne 22. 9. 2009), že proti němu je přípustná stížnost do tří dnů od oznámení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci. Uvedený řádný opravný prostředek proti citovanému usnesení totiž nepodal.
Z hlediska požadavku na obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř. je rovněž zapotřebí uvést, že ani v tomto směru nelze považovat podání obviněného za perfektní. Jak na to (rovněž správně) poukázal státní zástupce, vyjádřený petit dovolání je neúplný a nevyhovuje požadavku konkrétnosti návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu ve smyslu citovaného ustanovení, neboť neformuluje požadavek na zrušení rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného, ačkoli tento procesní krok by byl nezbytný k tomu, aby bylo možno zrušit rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně a tomu posléze věc přikázat k dalšímu řízení. Se státním zástupcem se ovšem lze ztotožnit i v tom, že uvedená formální vada podání není pro posouzení dovolání rozhodující.
Nejvyšší soud – vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. – musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Obviněný ve svém podání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné dikce plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací námitky obviněného (s výjimkami výše uvedenými) uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají. Je tomu tak v té části, v níž namítal, že v rámci ukládání souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. mělo být rozhodováno rovněž o sankci za trestné činy (spáchané v době mezi 11. 4. 2004 a 2. 11. 2004), jimiž byl uznán vinným a za něž mu byl uložen trest rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 9. 2007, sp. zn. 4 T 145/2005. Nedostatek v právním posouzení otázky, zda trestné činy byly spáchány za okolností vyžadujících uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák., nepochybně lze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. úspěšně namítat, neboť se může jednat o nesprávné hmotně právní posouzení. Otázka, zda jsou trestné činy spáchány ve vícečinném souběhu a zda za ně má být za podmínek §35 odst. 2 tr. zák. ukládán souhrnný trest, je totiž otázkou hmotného práva, byť jde o jiné hmotně právní posouzení než právní posouzení skutku.
Nejvyšší soud však současně shledal, že jde o výhradu zjevně neopodstatněnou.
V obecné rovině je v prvé řadě zapotřebí uvést, že v souladu s ustanovením §35 odst. 2 tr. zák. soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest přitom nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším.
Podle citovaného ustanovení přichází souhrnný trest v úvahu pouze v případě vícečinného souběhu, a to jen tehdy, byl-li pachatel za část sbíhající se trestné činnosti odsouzen, lze-li k takovému odsouzení přihlížet. Souhrnný trest se uloží rovněž tehdy, jestliže pozdějším rozsudkem je rozhodováno zároveň o několika sbíhajících se trestných činech. Jestliže obviněný spáchal další trestný čin po právní moci prvého odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, třebas tento rozsudek byl v pozdějším řízení zrušen a v téže věci byl vyhlášen nový rozsudek, kterému spáchání dalšího trestného činu tedy předcházelo, nejde o souběh trestných činů, ale o recidivu a uložení souhrnného trestu je tu vyloučeno.
Pro posouzení, zda má být ukládán souhrnný trest, je stěžejní otázkou vzájemný vztah dvou nebo více trestných činů, o nichž se rozhoduje v samostatných řízeních, tzn. zda a které z nich jsou trestnými činy sbíhajícími se a které nikoli. Vícečinný souběh je z hlediska ukládání souhrnného trestu dán za současného splnění následujících podmínek: musí se jednat o trestnou činnost téhož pachatele, který spáchal samostatnými skutky dva nebo více trestných činů (stejnorodých nebo různorodých), přičemž v období mezi spácháním těchto trestných činů nesmí být vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za jakýkoli z nich, pokud trestní věc, v níž byl odsuzující rozsudek vydán, skončila, byť i po opravném řízení, pravomocným odsouzením pachatele. O souběh v uvedeném smyslu však nejde, byl-li další trestný čin spáchán po vyhlášení odsuzujícího rozsudku, byť před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku, kterým byl výrok o trestu uložený prvním odsuzujícím rozsudkem zrušen a kterým byl uložen trest souhrnný. V takovém případě je třeba za trestný čin spáchaný po vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku uložit samostatný trest (srov. rozhodnutí publikované pod č. 50/1978 Sb. rozh. trest.).
Z výše uvedeného vyplývá, že více trestných činů je v souběhu jen potud, pokud mezi spácháním časově prvního z nich a časově posledního z nich nebyl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující – byť nepravomocný – rozsudek za nějaký trestný čin. Činy spáchané po vyhlášení odsuzujícího rozsudku do doby jeho právní moci je nutno posoudit obdobně jako recidivu. Při ukládání souhrnného trestu musí být dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu pachatele pravomocný. Není podstatné, zda odsuzující rozsudek nabyl právní moci již v řízení před soudem prvního stupně nebo až rozhodnutím odvolacího soudu.
Při aplikaci uvedených teoretických východisek na projednávaný případ je třeba akcentovat, že obviněný se trestné činnosti projednávané v nyní posuzované věci (pod sp. zn. 3 T 113/2004) dopustil v době od 25. 2. 2003 do 30. 6. 2003, tedy dříve, než byl vyhlášen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 9. 2007, sp. zn. 4 T 145/2005 (v něm se jednalo o skutky, jichž se dopustil v roce 2004, konkrétně v době od 11. 4. 2004 do 2. 11. 2004). Jinými slovy obviněný byl v mezidobí (tj. mezi 24. 11. 2003 a 25. 2. 2008) odsouzen pro další trestné činy, a to jednak rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 9. 2007, sp. zn. 4 T 145/2005 (v dovolání namítaným), a jednak rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 3 T 49/2005 (v dovolání nenamítaným, resp. vůbec nezmiňovaným), v obou případech za skutky a trestné činy spáchané v roce 2004, tedy až po vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 5 T 101/2003, a před vyhlášením rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2008, sp. zn. 3 T 113/2004.
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 5 T 101/2003, došlo k přerušení vztahu souběžnosti mezi trestnou činností páchanou před jeho vyhlášením a po něm, takže trestné činy spáchané obviněným během roku 2004 (tj. v době od 11. 4. 2004 do 2. 11. 2004, za něž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 9. 2007, sp. zn. 4 T 145/2005) nejsou ve vztahu k trestné činnosti spáchané v období prvního pololetí roku 2003 v poměru souhrnnosti (souběžnosti, resp. sbíhavosti), nýbrž se jedná o recidivu, která aplikaci ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. jednoznačně vylučuje.
Vzhledem k právě uvedenému je zcela zřejmé, že námitky obviněného, spočívající v údajně nesprávné aplikaci ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. soudy obou stupňů (alespoň v dovolatelem zpochybňované části), nemohly obstát. Rozhodnutí soudů nižších stupňů Nejvyšší soud shledal v tomto směru jako správná a zákonná.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že při svém rozhodování byl vázán obsahem a rozsahem podaného dovolání (srov. §265 odst. tr. ř.), takže se nemohl zabývat otázkou případného vztahu souhrnnosti mezi rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 9. 2007, sp. zn. 4 T 145/2005, a rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 3 T 49/2005. Pokud by obviněný nabyl přesvědčení, že tyto rozsudky jsou ve vztahu souhrnnosti, musel by se domáhat nápravy (se zřetelem k době, kdy oba rozsudky byly vyhlášeny) zřejmě již jen uplatněním podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265h odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. prosince 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a