ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1286.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 1286/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2010 o dovolání, které podal obviněný P. J., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2010, sp. zn. 7 To 128/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 3 T 83/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 3 T 83/2009, byl obviněný P. J. uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (nadále tr. zák.) a odsouzen podle §158 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na sedm měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na osmnáct měsíců. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl uložen peněžitý trest ve výměře 5.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na dva měsíce. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu služebního poměru u Policie České republiky na osmnáct měsíců.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označeného trestného činu dopustil tím, že dne 23. 9. 2008 v době kolem 11:30 hodin ve F., na křižovatce tř. T. G. M. s rychlostní komunikací, na sjezdu ve směru na Č. T., jako asistent Dopravního inspektorátu Územního odboru vnější služby Policie ČR F., v rámci výkonu služby, v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch spočívající v získání finanční částky pro svou vlastní potřebu, záměrně zastavil řidiče osobního motorového vozidla Škoda 105 J. P., kterému tvrdil, že projel křižovatku na červené světlo, čímž spáchal přestupek v silniční dopravě, ač si byl vědom, že předmětný přestupek řidič J. P. nespáchal, za zmíněný přestupek požadoval nejprve pokutu ve výši 2.500,- Kč nebo odebrání řidičského průkazu a poté, když poškozený sdělil, že vozí postižené dítě, žádal po něm jako pokutu částku 1.000,- Kč, kterou mu J. P. předal, avšak údajný přestupek řádně neobjasnil a neprojednal, uložení blokové pokuty nevyznačil v pokutových blocích, poškozenému nevydal ani díl B pokutového bloku jako potvrzení o zaplacení pokuty, inkasovanou finanční částku nijak nevykázal a ponechal si ji pro svoji potřebu, čímž způsobil J. P. škodu ve výši 1.000,- Kč, a takto jednal v rozporu s čl. 3 odst. 3, odst. 5, čl. 5 odst. 3 a čl. 10 odst. 2 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 204 ze dne 31. 12. 2007, kterým se upravuje postup příslušníků a zaměstnanců Policie ČR při manipulaci s bloky k ukládání pokut, bloky na pokutu na místě nezaplacenou a finančními prostředky vybranými v blokovém řízení, čl. 1 odst. 1, odst. 2, odst. 3, čl. 2 odst. 1, odst. 2 Závazného pokynu policejného prezidenta č. 83 ze dne 22. 6. 2006, kterým se upravuje postup orgánů Policie ČR v souvislosti s řízením o přestupcích, čl. 68 odst. 1 Závazného pokynu policejného prezidenta č. 85 ze dne 26. 6. 2006, kterým se upravuje postup příslušníků Policie ČR při dohledu na bezpečnost a plynulost silničního provozu a šetření dopravních nehod, a to v návaznosti na ustanovení §2 odst. 1 písm. i), písm. k) zák. č. 283/1991, o Policii České republiky, v platném znění.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil proti výrokům o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2010, sp. zn. 7 To 128/2010, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu. V prvém případě Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 10. 2009, sp. zn. 5 To 435/2009, ke stížnosti státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil usnesení Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. 3 T 83/2009, kterým byla trestní věc obviněného podle §222 odst. 2 tr. ř. pro skutek popsaný ve výroku tohoto usnesení postoupena Policii ČR, náměstkovi ředitele Krajského ředitelství policie S. k. pro vnější službu ve věcech služebního poměru, neboť nejde o trestný čin, avšak žalovaný skutek by mohl být posouzen jako kázeňský přestupek, a okresnímu soudu uložil, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2010, sp. zn. 7 To 128/2010, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině. S odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel považoval hodnocení důkazů a posouzení věci po skutkové a právní stránce za nesprávné, provedené důkazy podle něj nepostačovaly k závěru o jeho vině žalovaným skutkem. Zmínil, že nikdy nebyl soudně trestán, ve služebním poměru u policie pracuje dlouhá léta a byl 30x kázeňsky odměněn. Zdůraznil, že se nelze domnívat, že by riskoval služební místo pro částku 1.000,- Kč, a poukazoval též na okolnost, že poškozený neučinil o jeho údajném trestném jednání bezprostředně oznámení, s šetřením věci bylo započato s odstupem týdnů, a to na základě sdělení pana S. R., nikoliv poškozeného. Inspekce ministerstva vnitra poté šetřila sdělení poškozeného, že obviněný měl požadovat pokutu ve výši 1.000,- Kč a po zaplacení odmítl předat poškozenému pokutové bloky a měl se vyjádřit v tom smyslu, že 1.000,- Kč je za to, že nechá vymazat záznamy z průmyslových kamer, které jsou nainstalované na křižovatce, kterou poškozený projel na červenou. V této souvislosti bylo zjištěno, že křižovatka je monitorována kamerovým systémem městské policie, záznamové zařízení uchovává záznam po dobu tří týdnů až 1 měsíce a poslední uchovaný záznam byl ze dne 26. 10. 2008. Výsledky šetření ale nebylo zjištěno a ani neexistovalo podezření, že by jakýmkoliv způsobem vůbec mohl zasahovat do kamerového záznamu a že by jakékoliv kroky k tomu činil, čímž je podpořena jeho obhajoba, že takový výrok nikdy nepronesl. Pokud by tak učinil, bylo by logické, že by se měl pokusit o vymazání kamerových záznamů, jelikož by byl v nebezpečí, že prověřením kamerového záznamu bude zjištěna situace na křižovatce a jeho tzv. neoprávněný zásah.
Dovolatel nesouhlasil s postupem odvolacího soudu, který bez slyšení poškozeného rozhodl v neveřejném zasedání o zrušení usnesení soudu prvního stupně ze dne 1. 9. 2009, kterým byla věc postoupena ke kázeňskému řízení. Odvolací soud podle něj bez jakéhokoliv doplnění dokazování uložil soudu prvního stupně nově vyhodnotit provedené důkazy a zabývat se případnou motivací poškozeného křivě ho obvinit. Soud prvního stupně se poté cítil zavázán tímto usnesením a bez podstatných změn obsahu důkazů jej uznal vinným.
Obviněný připomněl, že poškozený tím, že neučinil trestní oznámení bezprostředně po tvrzeném skutku, znemožnil řádné prověření celé situace. Jeho svědeckou výpověď označil na nelogickou a tvrdil, že nikdy neřekl, že sebere poškozenému řidičský průkaz nebo tři body nebo 2.500,- Kč, neboť věděl, že je oprávněn k zadržení řidičského průkazu pouze z jiných důvodů, ne však při tomto zmiňovaném přestupku. Nelogické se mu jevily i údaje poškozeného stran postavení vozidla policie na křižovatce. Domníval se, že celá kauza byla ovlivněna i tím, že se tak stalo v době, kdy bylo v tisku široce publikováno, že je stíháno jednání policistů jiného obvodního oddělení, kteří měli vybírat od řidičů pokuty bez výdeje bloků. Poznamenal, že pokud by měl sklony k závadovému jednání, projevily by se jistě již dříve při výkonu dlouhodobé služby. Nesouhlasil ani s výkladem ustanovení §2 odst. 1 písm. j), k) zákona č. 283/1991 Sb., opakoval, že tento zákon znal, byl v něm opakovaně proškolen a k závěru o správnosti jeho postupu dospěl i soud prvního stupně, když uvedl, že po služební stránce jednal obviněný správně, pokud kontrolu provedl. Tato skutečnost byla podle něho navíc potvrzena i výpovědí nadřízeného Mgr. Bc. J. K. Dovolatel dále zpochybnil věrohodnost poškozeného, který byl v minulosti vazebně stíhán policejními orgány ve Z., event. B. Ačkoliv žádal, aby si soudy vyžádaly trestní spis poškozeného, soudy tak neučinily. Obviněný dovozoval, že i kdyby byl poškozený posléze zproštěn, jak uvedl, měl negativní zkušenost s policií. Měl za to, že v posuzovaném případě se jedná o extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Soudy obou stupňů nevzaly dostatečně v potaz výsledky dokazování a nerespektovaly ani zásadu rozhodovat s dostatečnou pečlivostí a spravedlivě aplikovat zásadu in dubio pro reo.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě i jemu předcházejí rozsudek Okresního soudu ve Frýdku – Místku, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Okresnímu soudu ve Frýdku – Místku přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil výlučně námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud ve Frýdku - Místku a z nichž vycházel v napadeném usnesení Krajský soud v Ostravě.
Dovolatel totiž především namítal, že provedené důkazy nepostačují k závěru o jeho vině a že soudy neaplikovaly správně zásadu in dubio pro reo. Poukazoval na nepřesvědčivost výpovědi svědka J. P., jeho věrohodnost zpochybnil i úvahou o možných negativních zkušenostech svědka s policejními orgány a naopak zdůraznil nedostatek jakýchkoliv předpokladů i motivace ke spáchání trestné činnosti na jeho straně. Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Primárně se totiž domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch (skutku se v podobě zjištěné soudy nedopustil) a následně na podkladě takové změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. Námitky skutkové, resp. procesně právní, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a dovolatel takovou vadu výslovně vytkne; o takovou situaci se však nejedná.
Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz zejména strany 4 až 8 rozsudku soudu prvního stupně). Při hodnocení důkazů tento soud postupoval důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a proč uvěřil výpovědi poškozeného J. P. Z odůvodnění rozsudku je zřetelné, že soud si byl vědom složité důkazní situace a přiléhavě vystihl, že podstatné pro rozhodnutí bylo zjistit a logicky vysvětlit, o který z těchto kontrérně vyznívajících důkazů lze opřít rozhodnutí. Nutno dodat, že protichůdnost výpovědí obviněného na straně jedné a svědka J. P. na straně druhé se nepodařilo odstranit ani při konfrontaci, jež byla též v průběhu dokazování provedena. Hodnocení těchto důkazů jednotlivě i v kontextu s dalšími provedenými nepřímými důkazy věnoval vskutku pečlivou pozornost a své závěry srozumitelně a logicky vysvětlil. Přesvědčivě argumentoval, že nenalezl žádný rozumný důvod pro kladnou odpověď na otázku, proč by měl poškozený pod sankcí případného trestněprávního postihu vypovídat nepravdivě, nezjistil žádný motiv, proč by měl soudu lhát. Upozornil, že svědek, který od samého počátku popisuje rozhodné události shodně, se sám aktivně o trestní stíhání obviněného nezasadil a neusiloval o ně, ani nepočítal s tím, že k němu nakonec dojde. Nikoliv nevěcně též zmínil, že ani další provedené důkazy (obrazový záznam předmětné křižovatky) nevylučují pravdivost jeho verze.
Obviněný se způsobem, jakým soud prvního stupně hodnotil důkazy, nesouhlasil a je třeba říci, že námitky vztahující se k hodnocení důkazů obsažené v dovolání jsou obsahově v podstatě shodné s těmi, jež byly uplatněny i v odvolacím řízení, a odvolací soud se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vypořádal (strany 2, 3 usnesení). Závěry soudů obou stupňů akceptuje i dovolací soud. Nelze nesouhlasit s odvolacím soudem, pokud také klade důraz na absenci zjištění jakékoliv skutečnosti, která by odůvodňovala podezření, že poškozený měl důvod nepravdivě obvinit obviněného z nezákonného postupu v rámci silniční kontroly, a dále na skutečnost, že poškozený si poznačil čas policejní kontroly a registrační značku služebního policejního vozidla, což by neměl důvod učinit, nechoval-li by se obviněný právě nestandardním způsobem popisovaným ve výpovědi poškozeného. Soudy odmítly i obhajobu obviněného, že neměl fakticky žádnou možnost zasahovat do kamerového systému provozu na předmětné křižovatce a že to byl poškozený, kdo znemožnil objasnit celou situaci s využitím záznamu kamerového systému, jelikož nepodal trestní oznámení bezprostředně po události, čímž způsobil, že věc byla prošetřována až v době, kdy již nebylo možno zajistit kamerový záznam. Jisto je, že jde o námitky, které nemohly přinést žádný relevantní obrat do závěrů o věrohodnosti výpovědi poškozeného; poškozený skutečně nemohl vědět, zda je provoz na křižovatce snímán kamerovým záznamem a stěží mu vyčítat, že pozdějším oznámením nepříznivě ovlivnil objasnění věci, poněvadž poškozený sám iniciativně k trestnímu ani jinému postihu obviněného nepřistoupil. Jako nelogickou a tudíž nevěrohodnou nelze označit výpověď poškozeného ani v popisu sankce, kterou mu obviněný specifikoval (odebrání řidičského průkazu nebo tří bodů nebo pokuta 2.500,- Kč), byť objektivně neodpovídá zákonu. Jak též soudy upozornily, poškozený neměl žádný záznam v evidenční kartě řidiče, kontakt s policejními ani jinými příslušnými orgány při řešení přestupků pro něj nebyl obvyklý a stejně jako u jiných „běžných“ řidičů nelze předpokládat, že měl jasnou představu o tom, jaká sankce mu za spáchání přestupku hrozí. Tato okolnost, ale ani další okolnost, na niž obviněný odkazuje, že totiž oznámení poškozeného a posléze obvinění bylo sděleno v době, kdy bylo v tisku publikováno stíhání policistů pro vybírání pokuty bez výdeje bloků, proto bez dalšího pochybnosti o věrohodnosti poškozeného nevnášejí. Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že pro posouzení věci nemá zásadní význam výklad ustanovení §2 odst. 1 písm. j), k) zákona č. 283/1991 Sb., které dovolatel zmiňuje. Přijmout nelze ani výtku, že odvolací soud svým prvním zrušujícím rozhodnutím učiněném v neveřejném zasedání bez slyšení poškozeného uložil soudu prvního stupně nově vyhodnotit souvislosti podávající se z provedených důkazů a zabývat se případnou motivací poškozeného jej křivě obvinit, načež soud prvního stupně, který se cítil vázán tímto usnesením, měnil své právní a skutkové úvahy bez jakýchkoliv podstatných změn obsahu důkazů. Soud prvního stupně jasně naznačil, že se řídil pokyny odvolacího soudu, že opatřil také další důkazy a že výsledky doplněného dokazování včetně komplexního vyhodnocení důkazů se staly podkladem jeho nového rozhodnutí o vině obviněného. Již z toho vyplývá, že odsuzující rozsudek soudu prvního stupně nebyl důsledkem bez jakýchkoliv výhrad přijatého závazného právního názoru odvolacího soudu (o to se v posuzované věci ani nemohlo jednat, jelikož šlo o otázku hodnocení důkazů, která je dominantní záležitostí nalézacího soudu), ale výsledkem všestranného posouzení věrohodnosti protichůdných výpovědí obviněného a poškozeného zaměřeného též na vyhodnocení motivace a případné zištnosti jejich jednání, a za takové situace nelze vyloučit, že závěry nalézacího soudu budou odlišné, aniž by se podstatně změnila důkazní situace kupř. co do rozsahu dokazování.
Je zjevné, že v dané věci nebyl zjištěn případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu, zásady in dubio pro reo a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková