ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.134.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 134/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. února 2010 o dovolání obviněného L. V., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 10 To 307/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 16 T 36/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 16 T 36/2009, byl obviněný L. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„1) v přesně nezjištěné době nejméně od roku 2006 do 20. 8. 2008 v Ú., P. S., v místě svého trvalého bydliště dvakrát až třikrát týdně bil z malicherných příčin svého syna L. V. jehož věk mu byl znám, dlaní do hlavy, přes ruce a krk, pěstí do zad, plácačkou na mouchy, někdy i páskem, vyhrožoval mu uříznutím uší a hlavy, kterou pověsí v komoře na tyč, několikrát do něho kopal, zvedl ho do výšky a hrubě házel na gauč, přičemž po jednom napadení dne 19. 8. 2008 byl nezletilý ošetřen MUDr. V., která zjistila na levé paži a na zádech pod levou lopatkou hematom,
2) dále ve stejném období obžalovaný několikrát vyhrožoval své bývalé manželce R. V., tím,, že ji podřízne jako králíka, při vyhrožování ji chytil ze zadu a ke krku ji přiložil nůž, jeho jednání v poškozené vzbudilo se znalostí povahy obžalovaného důvodnou obavu, že tak učiní, navíc tomuto jednání byl v jednom případě přítomen i nezletilý L. V.“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako trestný čin týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona (zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) [skutek popsaný ad 1)] a jednak jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. [skutek popsaný ad 2)] a uložil mu podle §215 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu pěti roků za současného stanovení dohledu.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Hradci Králové rozhodl rozsudkem ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 10 To 307/2009, tak, že z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. v rozsahu tohoto zrušení nově rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil podle §215 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobod v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců, za současného vyslovení dohledu nad obviněným v rozsahu uvedeném v §26a tr. zák. a §26b tr. zák.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. M. D. podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel uvedl, že se nelze zcela ztotožnit s úvahami odvolacího soudu, jež vycházejí ze skutkových zjištění a právních závěrů soudu prvního stupně, které napadl odvoláním pro jejich nesprávnost. Znovu proto brojí prostřednictvím dovolání proti výroku o vině v případě trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a v návaznosti na to i proti výroku o úhrnném trestu. Domnívá se, že odvolací soud při rozhodování o trestu „nevzal v úvahu všechny jím uvedené okolnosti, které podrobně rozvedl v podaném odvolání a chybně tak posoudil materiální i formální stránku posuzovaného trestného činu“. V návaznosti na to uvedl, že neměl důvod, proč by měl svého nezletilého syna L. V. týrat a že povaha jeho jednání nedosáhla po materiální stránce intenzity, se kterou spojuje trestní zákon sankční následky. Šlo totiž o jednání nahodilé, neplánované, bez stupňující se intenzity. Intenzita a četnost trestání nezletilého syna nepředstavovaly bezdůvodné nebo bezohledné bití a jednání vůči němu výrazně nevybočilo z výchovných metod používaných běžně jinými rodiči.
Obviněný zdůraznil, že ani po formální stránce se nejedná o trestný čin týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že by chtěl svým jednáním ohrozit či porušit zájem chráněný trestním zákonem a vědomě tak činil či byl s tímto srozuměn. Připustil, že mohl vědět, že když syna kopne do zadku, či mu dá facku nebo pohlavek, či na něm vykonám jiný ojedinělý fyzický trest nízké intenzity, může se dostat do konfliktu se zákonem, ale vzhledem k intenzitě a četnosti takového jednání byl přesvědčen o tom, že takové porušení či ohrožení zákona nečiní či nezpůsobí [odkázal přitom na §5 písm. a) tr. zák.].
Závěrem svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a rovněž všechny výroky a rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu, a dále podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že jej uzná vinným pouze trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., za který mu uloží trest odnětí svobody v trvání dvou let za současného odložení jeho výkonu na přiměřenou zkušební dobu. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. projednal dovolání v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., námitky v něm uplatněné však z části směřují proti hodnocení provedených důkazů a soudem učiněným skutkovým zjištěním.
Státní zástupce připomněl, že skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť uvedený dovolací důvod je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Přezkoumáním ve shora naznačeném směru žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry zjištěny nebyly. Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání být nemohou.
Podle státního zástupce uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá toliko námitka nenaplnění skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 tr. zák. po stránce materiální, když tvrdil, že vůči synovi používal toliko výchovné metody používané běžně i jinými rodiči. V tomto směru však považoval dovolání za zjevně neopodstatněné, neboť podle soudem učiněných skutkových zjištění obviněný po dobu několika let víceméně pravidelně několikrát týdně nezletilého bil intenzitou zcela nepřiměřenou jeho věku a vyhrožoval mu způsobem, který dítě tohoto věku může jen stěží považovat za pouhou nadsázku nemíněnou vážně (uříznu ti hlavu nebo uši apod.). Takové jednání je zlým nakládáním se svěřenou osobou a je ho třeba považovat za týrání; proto soudem použitá právní kvalifikace skutku je přiléhavá.
V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a takové rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaných ustanoveních zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této dikce plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Nejvyšší soud se z těchto hledisek nejprve věnoval opodstatněnosti dovolacích námitek obviněného a shledal, že jejich převážná část směřuje do skutkových zjištění, jak je učinily soudy nižších stupňů. Námitky dovolatele totiž směřují proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a jimi učiněným skutkovým zjištěním. Takové námitky však nelze považovat za naplňující zvolený ani žádný jiný dovolací důvod, neboť představovaly pouhý pokus obviněného o vlastní konstrukci alternativního skutkového děje, nikoliv výhrady k nesprávnému podřazení výsledků provedeného dokazování pod příslušná ustanovení trestního zákona. Pokud by dovolatel uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také námitky, které jsou pod citovaný dovolací důvod podřaditelné. Jednalo se zejména o argumenty, jimiž brojil proti naplnění materiální stránky posuzovaného trestného činu. V tomto směru však Nejvyšší soud shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty shora uvedeného trestného činu či nikoliv, je rozhodující nejen skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně, ale i na něj navazující tzv. právní věta. Právě z ní vyplývá, že obviněný „týral osobu, která je v jeho péči a pokračoval v páchání takového činu po delší dobu“ [skutek ad 1)].
K tomu je třeba alespoň stručně a v obecné rovině uvést, že trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově a pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu.
Objektem shora citovaného trestného činu je zájem společnosti na ochraně osob, které vzhledem ke svému věku nebo z jiných důvodů jsou v péči nebo výchově jiných osob. Týrání je zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. K tomu je třeba uvést, že trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné nebo delší dobu trvající. Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Vzhledem k tomu, že již vlastní týrání je zlé nakládání, které se vyznačuje určitým trváním (srov. rozhodnutí publikované pod č. 20/1984-I Sb. rozh. trest.), musí se při pokračování v páchání takového činu po delší dobu jednat o dobu trvání řádově v měsících. V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, aby se mohlo jednat o naplnění této okolnosti podmiňující vyšší trestní sazby a naopak. Z hlediska zavinění jde sice o úmyslný trestný čin (§5 tr. zák.), ve vztahu k okolnosti páchání činu po delší dobu však postačí nedbalost [srov. §6 písm. b) tr. zák.].
Podle §3 odst. 4 tr. zák. platí, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu (§3 odst. 2 tr. zák.).
Nejvyšší soud na tomto místě považuje za vhodné připomenout, že soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že bylo (mimo jiné) bezpečně prokázáno, že obviněný „… nejméně od roku 2006 do 20. 8. 2008 … dvakrát až třikrát týdně bil z malicherných příčin svého syna … dlaní do hlavy, přes ruce a krk, pěstí do zad, plácačkou na mouchy, někdy i páskem, vyhrožoval mu uříznutím uší a hlavy, kterou pověsí v komoře na tyč, několikrát do něho kopal, zvedl ho do výšky a hrubě házel na gauč …“. V odůvodnění svého rozhodnutí se blíže zabýval intenzitou jednání obviněného a dospěl k závěru, že „… razance, frekvence a motiv fyzického trestání ve spojení s výhružkami a agresivními verbálními projevy …, dosahuje nepochybně hranice týrání …“, takže „… chování obžalovaného … ve vztahu k nezletilému synovi nelze považovat za přiměřený prostředek trestání jako součásti výchovy dítěte, … takovéto jednání … pociťovaly (děti obžalovaného) přinejmenším jako bezohledné, hrubé a bolestivé, tedy jako těžké příkoří, … toto jednání působilo nezl. L. nejen fyzické útrapy, jichž si musel být obžalovaný vědom, ale i psychické následky v podobě neustálého stresu …“ (srov. strany 5 a 6 rozsudku soudu prvního stupně). S těmito skutkovými zjištěními a následným právním posouzením se odvolací soud plně ztotožnil, když je považoval za správné a velmi pečlivé (neztotožnil se pouze s výrokem o uloženém trestu, který považoval za nepřiměřeně přísný).
Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak posuzovaného trestného činu, je nutno vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu v konkrétním případě nebude odpovídat ani běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. rozhodnutí publikované pod č. 43/1996 Sb. rozh. trest.). O to se v posuzovaném případě evidentně nejednalo, neboť společenská nebezpečnost spočívala nejen v závažnosti samotného jednání obviněného (jinak bezúhonné osoby), a to včetně negativních dopadů na psychiku dětí (zejména pak nezletilého syna L.), ale rovněž i v tom, že se jej dopouštěl po dlouhé období (minimálně po dobu jednoho roku a osmi měsíců).
Nejvyšší soud neměl důvod právní posouzení zjištěného skutku zpochybňovat. Dospěl naopak k závěru, že výhrady obviněného nemají opodstatnění, neboť rozsudek soudu prvního stupně ani rozsudek odvolacího soudu vytýkanými vadami netrpí. Oba soudy v souladu se zákonem vyložily a řádně odůvodnily všechny rozhodné skutečnosti z hlediska jimi použité právní kvalifikace a v jednání obviněného zcela správně shledaly naplnění skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265h odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. února 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a