ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1400.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 1400/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. listopadu 2010 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podanému v neprospěch obviněného I. H., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2010, sp. zn. 6 To 185/2010, který rozhodl v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 168/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně
o d m í t á .
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl usnesením ze dne 19. 2. 2010, sp. zn. 1 T 168/2009, v trestní věci obviněného I. H. (dále jen „obviněný“) tak, že podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. za použití §188 odst. 1 písm. b) tr. ř., z důvodu uvedeného v ustanovení §171 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání obviněného pro skutek spočívající v tom, že „v době kolem 19:45 hodin dne 12. srpna 2009 v Ú., N., řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Forman 135L, přestože pozbyl řidičské oprávnění ve smyslu ustanovení §123c zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění platné právní úpravy“ , postoupil odboru kontroly Magistrátu města Ú., protože ve věci nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek.
Proti tomuto usnesení podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem stížnost, o níž Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl usnesením ze dne 29. 3. 2010, sp. zn. 6 To 185/2010, tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Proti posledně uvedenému usnesení podala nejvyšší státní zástupkyně (dále převážně jen „dovolatelka“) dovolání. Učinila tak v neprospěch obviněného z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť je přesvědčena, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. d) tr. ř. a v řízení předcházejícím vydání dovoláním napadeného usnesení soudu druhého stupně byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jakož i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., jelikož rozhodnutím soudu prvního stupně bylo rozhodnuto o postoupení věci, aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí.
V odůvodnění svého podání dovolatelka po krátkém shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení uvedla, že v dané trestní věci je zásadní, zda jednání obviněného popsané v návrhu na potrestání je možné posoudit jako trestné i za účinnosti zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“). K tomu zdůraznila, že – ačkoli trestní zákoník skutkovou podstatu trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění nezná – jednání pachatele, který pozbyl řidičské oprávnění z důvodu dosažení dvanácti bodů na stupnici sankčního hodnocení, je možno postihnout i po 1. 1. 2010, a to jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle jeho ustanovení §337 odst. 1 písm. a). S poukazem na čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 1 trestního zákoníku, které pracují s pojmem účinnost, na ustanovení §13 odst. 1 trestního zákoníku a na ustanovení §3 odst. 3, §123b, §123c odst. 1 a §123f odst. 1, 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 361/2000 Sb.“), dovodila, že provést bodový záznam do registru řidičů lze toliko na základě konkrétních rozhodnutí správních orgánů, jež mají povahu rozhodnutí podle správního řádu [samotná výzva k odevzdání řidičského průkazu nemá povahu správního rozhodnutí, představuje však výsledek několika předcházejících rozhodnutí, v důsledku kterých pachatel mimo jiné přichází o body a je proveden záznam do registru řidičů]. Pokud zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) stanovil na trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle jeho §180d horní hranici trestu odnětí svobody až na jeden rok, zatímco trestní zákoník ohrožuje pachatele trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle jeho §337 odst. 1 písm. a) trestem odnětí svobody až na tři léta, je namístě posoudit jednání obviněného podle mírnějšího zákonného ustanovení, tedy podle zákona účinného v době spáchání činu.
Nejvyšší státní zástupkyně uzavřela, že soud prvního stupně postupoval nesprávně, pokud věc podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. za použití §188 odst. 1 písm. b) tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §171 odst. 1 tr. ř. postoupil odboru kontroly Magistrátu města Ú. k projednání jako přestupek, a že nesprávně postupoval i stížnostní soud, pokud se s vadným postupem nalézacího soudu ztotožnil a jeho rozhodnutí potvrdil. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 věty druhé tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2010, sp. zn. 6 To 185/2010, jakož i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 2010, sp. zn. 1 T 168/2009, a všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je nutno rozhodnout způsobem předpokládaným v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání nejvyšší státní zástupkyně nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti usnesení o postoupení věci jinému orgánu §265a odst. 2 písm. h), d) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolatelkou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Jak již bylo uvedeno, dovolatelka uplatnila dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), f) a l ) tr. ř. Z logiky věci je zapotřebí zmínit nejprve poslední z nich, který je procesním dovolacím důvodem obsahujícím dvě alternativy. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze totiž dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z obsahu dovolatelčina podání je zřejmé, že tento dovolací důvod uplatnila v jeho druhé alternativě, neboť tvrdila, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a f) tr. ř. Tato alternativa by však mohla být naplněna pouze za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami v citovaných důvodech dovolání předpokládanými.
Podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Pokud jde o postoupení věci, jak tomu bylo i v posuzované věci, dovolací důvod lze spatřovat např. v tom, že soud druhého stupně rozhodl o postoupení věci jinému orgánu k rozhodnutí o přestupku, jinému správnímu deliktu či kárnému provinění, přestože se jedná o trestný čin, nebo že v době rozhodování odvolacího soudu nelze již takové jednání jako přestupek, jiný správní delikt či kárné provinění projednat, neboť uplynula zákonná lhůta, a proto měl soud zprostit obviněného obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. V posuzovaném případě byl tento dovolací důvod uplatněn prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l ), neboť soudem druhého stupně byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost státního zástupce směřující proti rozhodnutí soudu prvního stupně o postoupení věci jinému orgánu.
Poslední dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V tomto kontextu je nutné uvést, že námitky vznesené dovolatelkou jsou z hlediska všech uplatněných dovolacích důvodů relevantní. Nejvyšší soud však současně shledal, že jsou zjevně neopodstatněné.
K uvedené problematice je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. (účinného do 31. 12. 2009) se dopustil, kdo řídil motorové vozidlo, ačkoliv nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění podle zvláštního zákona.
Je mimo jakoukoliv pochybnost, že obviněný zjištěným jednáním všechny formální znaky skutkové podstaty jmenovaného trestného činu naplnil. To ostatně konstatoval již soud první instance, když v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „ … takto prokázané jednání by bylo nepochybně na místě v době jeho spáchání po formální stránce kvalifikovat jako trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d trestního zákona …“ (srov. stranu 2 usnesení). Při jeho páchání jednal v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák., neboť si byl vědom pozbytí svého řidičského oprávnění v důsledku dosažení dvanácti trestných bodů, o čemž byl informován Magistrátem města Ú., jímž byl současně vyzván k odevzdání řidičského průkazu, což také učinil.
Jelikož citované ustanovení do trestního zákoníku již pojato nebylo, bylo dále zapotřebí posoudit otázku (zejména když soudy prvního i druhého stupně ve věci rozhodovaly až v únoru, resp. březnu 2010), zda takové jednání lze podřadit pod některé ustanovení zvláštní části trestního zákoníku. Z nich by přicházelo v úvahu ustanovení §337 odst. 1 písm. a) o trestném činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, jehož se dopustí, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle zvláštního právního předpisu.
Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů a dalších orgánů veřejné moci, a to v tomto konkrétním případě na výkonu rozhodnutí, jimiž byla určitá činnost zakázána nebo bylo odňato oprávnění k jejímu výkonu.
Oproti úpravě platné a účinné do 31. 12. 2009 umožňuje nová formulace objektivní stránky v posledně citovaném ustanovení – vykonává činnost , pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu – postihnout nejen pachatele, který maří výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla zakázána, ale i toho, kdo poté, co mu bylo odňato příslušné oprávnění vydané podle zvláštního právního předpisu podmiňující možnost k výkonu určité činnosti, tuto činnost vykonával.
Účelem ustanovení §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku je bezpochyby zájem na tom, aby nebyla vykonávána určitá činnost osobou, které výkon této činnosti byl zakázán či sankčně ztratila způsobilost tuto činnost vykonávat. Toto ustanovení nahlížené účelem zákona o silničním provozu totiž zajišťuje, aby činnost, která může ohrozit veřejný zájem na bezpečném silničním provozu, byla vykonávána jen osobami k tomu způsobilými.
Aniž by na tomto místě bylo zapotřebí podrobně rozvádět další argumenty, stačí s odkazem na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. Tpjn 302/2010 (dosud nepublikované ve Sb. rozh. trest.), konstatovat, že podle jeho právní věty II. za „odnětí příslušného oprávnění podle jiného právního předpisu“ ve smyslu §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku je třeba považovat i pozbytí řidičského oprávnění u řidiče, který v bodovém hodnocení dosáhl 12 bodů, a v důsledku toho mu bylo doručeno obecním úřadem obce s rozšířenou působností oznámení a výzva podle §123c odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb. k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu, resp. v případě podání námitek proti provedenému záznamu, kterým bylo dosaženo celkového počtu 12 bodů, bylo pravomocně rozhodnuto tímto obecním úřadem podle §123f odst. 3 cit. zák. č. 361/2000 Sb. o zamítnutí námitek řidiče, neboť je neshledal odůvodněné. V důsledku toho, pokud pachatel řídí motorové vozidlo i poté, co mu bylo takto řidičské oprávnění odňato rozhodnutím příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností, naplňuje znaky trestného činu (přečinu) maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.
Lze tak uzavřít, že shora popsané jednání obviněného, jehož se dopustil před 1. lednem 2010, by bylo možno i po tomto datu právně kvalifikovat jako trestný čin (přečin) maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Současně je však nutno aplikovat ustanovení §2 odst. 1 trestního zákoníku, podle něhož se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Protože pachatel přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku je ohrožen přísnější trestní sazbou (trest odnětí svobody až na tři léta) než podle dřívějšího §180d tr. zák. (trest odnětí svobody až na jeden rok nebo peněžitý trest nebo zákaz činnosti), je pro něho evidentně příznivější ustanovení §180d tr. zák.
Z toho pak vyplývají i další závěry – jednak že aplikace ustanovení §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku v posuzovaném případě nepřichází v úvahu, a jednak že jednání obviněného by bylo možné právně kvalifikovat podle zákona účinného v době spáchání činu, tedy jako trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., třebaže ten v době rozhodování soudů obou stupňů již nebyl v platnosti (byl zrušen ustanovením §420 trestního zákoníku).
Při úvaze, zda takové právní posouzení přicházelo v úvahu i v daném případě, je třeba připomenout, že pojmovými znaky trestného činu jsou nejen znaky formální, ale také materiální. Tyto znaky jako podmínky trestnosti činu přitom nelze směšovat, zaměňovat ani vzájemně nahrazovat (srov. rozhodnutí č. 20/1998 Sb. rozh. trest.). Pro spolehlivý závěr, zda se v tom kterém případě jedná či nejedná o trestný čin, je proto nezbytné zjišťovat vedle existence formálních znaků příslušné skutkové podstaty (tj. těch znaků, které jsou uvedeny v zákoně, tzv. typové znaky) také to, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti, a to u dospělého pachatele vyšší než nepatrný.
Podle §3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečné jednání, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
V konkrétním případě musí být všechny uvedené znaky naplněny, aby se jednalo o trestný čin. Proto není trestným činem takový čin, který sice naplňuje formální znaky některého trestného činu podle trestního zákona, ale není pro společnost nebezpečný, resp. jeho stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je nepatrný ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. Nebezpečnost činu pro společnost přitom vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně pachatele.
Při řešení otázky, zda jednání obviněného vyhovovalo rovněž požadavkům trestní odpovědnosti z hlediska naplnění všech znaků materiální stránky přisouzeného skutku, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu nelze nikterak exaktně vyjádřit, nýbrž tuto okolnost je třeba posuzovat přísně individuálně s přihlédnutím k dalším okolnostem případu, které jsou obecně uvedeny v již citovaném ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a které mají na nebezpečnost činu pro společnost vliv.
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že relevantně uplatněným námitkám dovolatelky nelze přisvědčit. Soudy prvního ani druhého stupně zásadně nepochybily, pokud usoudily, že v dané věci nejde o trestný čin (byť z jiných důvodů, než dovodil Nejvyšší soud), a proto rozhodly o postoupení věci příslušnému odboru Magistrátu města Ú. Zjištěné jednání obviněného se totiž nevyznačovalo takovým stupněm společenské nebezpečnosti, který by již bylo možné hodnotit jako vyšší než nepatrný. Obviněný respektoval výzvu Magistrátu města Ú. a odevzdal řidičský průkaz, v důsledku čehož nejpozději dne 28. 11. 2008 pozbyl řidičské oprávnění. V trestním řízení bylo zjištěno, že porušení zákazu řídit motorové vozidlo se dopustil pouze v jediném případě, a to až dne 12. 8. 2009 – tedy téměř 9 měsíců po odnětí řidičského oprávnění (tento svůj exces vysvětloval tím, že „ vozidlo řídil cestou na nákup, protože jeho družka v tento okamžik kojila“ ). Jiného porušení tohoto zákazu se (minimálně v období od 28. 11. 2008 do 11. 8. 2009) nedopustil. S přihlédnutím k osobě pachatele (v evidenční kartě řidiče sice má několik záznamů, soudně trestán však dosud nebyl) a všem okolnostem případu by proto mělo postačovat, pokud by stíhaný skutek byl příslušným orgánem posouzen jako odpovídající přestupek.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (srov. §265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. listopadu 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a