Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2010, sp. zn. 8 Tdo 1495/2010 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1495.2010.1

sp. zn. 8 Tdo 1495/2010 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2010 o dovolání obviněného Z. M., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 3 To 672/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 3 T 94/2008, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. M. odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 14. 7. 2009, sp. zn. 3 T 94/2008, byl obviněný Z. M. uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže podle 247 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. a odsouzen podle §247 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva roky. Podle §58 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na tři roky a podle §59 odst. 2 tr. zák. mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil trestným činem způsobenou škodu. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen také peněžitý trest ve výměře 500.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě zaplacen, stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden rok. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká republika – Státní oblastní archiv T., Z., T., s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímtéž rozsudkem byl obviněný podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro další zde popsané jednání, v němž byly spatřovány útoky pokračujícího trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená Česká republika – Státní oblastní archiv P., A., P. a Česká republika – Státní oblastní archiv v P., S., P., odkázána se svými nároky na náhradu škody na občanskoprávní řízení. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil proti jeho odsuzující části. Z jeho podnětu byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 3 To 672/2009, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušen, a to v celém odsuzujícím výroku, pokud byl obviněný uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. a dále ve výrocích o obou uložených trestech a ve výroku, kterým byla poškozená Česká republika – Státní oblastní archiv T. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný uznán vinným trestným činem krádeže podle 247 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle §247 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na tři roky. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil trestným činem způsobenou škodu. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 450.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě zaplacen, stanoven náhradní trest odnětí svobody na deset měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká republika – Státní oblastní archiv T. se sídlem T., Z., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. dopustil tím, že při badatelských návštěvách a následném studiu archivních dokumentů postupně odcizil I. ve Státním oblastním archivu v T. 1) dne 19. 9. 2006 archiválie - Král Zikmund dává povolení Oldřichovi z Rožmberka, aby u něj zůstali lidé opata milevského, dokud je bude potřebovat při obléhání Tábora (z 30.6.1420) v hodnotě 25.000,- Kč, - Král Zikmund Oldřichovi z Rožmberka: lituje porážky, kterou Oldřich utrpěl od Táborů (z 1.7.1420) v hodnotě 40.000,- Kč, - list Petra Voka z Rožmberka v záležitosti obrany proti Pasovským (z 25.2.1611) v hodnotě 1.000,- Kč, - Opevnění a zjištění hradů Orlíka a Zvíkova (z roku 1644) v hodnotě 500,- Kč, - Žádost o povolení uchýlit se kvůli válce s Turky na hrad Orlík nebo Zvíkov (z 3.8.1658) v hodnotě 500,- Kč, - Vpád Bavorů a Francouzů (z roku 1742) v hodnotě 300,- Kč, - Zřízení francouzské poštovní stanice v Mirovicích (z let 1741-1742) v hodnotě 1.000,- Kč, 2) při návštěvách od 19. 9. do 21. 11. 2006 a nejpozději při návštěvě 6. 2. 2007 archiválii - Král Zikmund píše Oldřichovi z Rožmberka, aby se podrobil ve svém sporu s Lipoltem Krajku rozsudku hrabat ze Šamburku a Meissova (z 5.2.1423) v hodnotě 10.000,- Kč, 3) dne 10. 5. 2007, kdy byl při krádeži přistižen, archiválie - Matyáš Doudlebský píše H. K. Seibertovi z Liliensteinu v záležitosti voroplavby (z 26.4.1692) v hodnotě 5.000,- Kč, - Purkmistr a rada městečka Mladá Vožice osvědčuje manželský původ Jindřicha Krále (z roku 1643) v hodnotě 1.500,- Kč, - Rychtář a konšelé vsi Mláka osvědčují řádný původ mlynáře Jakuba Kotka a jeho rodiny (z 13.10.1669) v hodnotě 1.500,- Kč, - Dvorský rychtář Kryštof Hoff dosvědčuje, že Václav Uhlíř z Třeboně pracoval dva roky u kláštera Schlägl (z 23.5.1700) v hodnotě 1.500,- Kč, II. Ve Státním okresním archivu v T. 1) dne 14 . 6. 2006 archiválie - Římský, uherský a český král Maxmilián II. Habsburský nařizuje purkmistru a radě Hradiště hory Tábor, aby ve věci supliky Jana, syna Řehoře Krejčího, suplikanta opatřili podle spravedlnosti (z 10.4.1570 v Praze) v hodnotě 8.000,- Kč, - Římský císař, uherský a český král Rudolf II. Habsburský nařizuje purkmistru a radě Hradiště hory Tábor, aby ve věci žádosti Jana Šnobla z Choustníka a nad Jordánem, zamezili rychtáři Pavlu Zálužskému a Aubastu Komrsovi skládat hnůj blízko jeho obydlí a stojanu vody Šnoblových v době od sv. Jiří do sv. Marka (z 15.5.1593) v hodnotě 8.000,- Kč, - Římský císař, uherský a český král Rudolf II. Habsburský nařizuje purkmistru a radě Hradiště hory Tábor, aby ve věci žádosti Anežky, manželky šenkýře Václava Říčanského, městský písař pořídil a bezplatně vydal výpisy ke sporu o její spravedlnost (z 11.5.1593 v Praze) v hodnotě 8.000,- Kč, 2) ve dnech 5. 6. 2006 nebo 12. 3. 2007 archiválie - Uherský a český král Ludvík Jagellonský oznamuje městské radě v Táboře, že dluh Břetislava z Rýzmberka a Švihova 50 kop českých grošů, si mohou odečíst z komorního platu (z 18.12.1524 v Budíně) v hodnotě 8.000,- Kč, - Římský, uherský a český král Maxmilián II. Habsburský se přimlouvá za služebníka Táborských Jana Bouchala, který zůstal městské radě dlužen 100 kop (z 18.4.1567 v Praze) v hodnotě 8.000,- Kč, - Římský císař, uherský a český král Rudolf II. Habsburský žádá Táborské o rukojemství Adamovi ze Šternberka a na Bechyni za dluh 6000 kop (uzavírací pečeť pod papírovým krytem z 6.5.1602 v Praze) v hodnotě 8.000,- Kč, - Římský císař, uherský a český král Rudolf II. Habsburský žádá Táborské o rukojemství Karlovi a Maxmiliánovi z Lichtenštejna za dluh 5000 kop (uzavírací pečeť pod papírovým krytem z 28.4.1606 v Praze) v hodnotě 8.000,- Kč, 3) při návštěvách v roce 2006 a nejpozději 5. 3. 2007 archiválie - Římský, uherský a český král Ferdinand I. Habsburský oznamuje, že táborský vojenský lid odmítl táhnout s Šebestiánem z Veitmile na Chomutově proti nepříteli a opustil hotovost a nařizuje, aby zajistili návrat (uzavírací pečeť s originál podpisem z 24.10.1545 v Praze) v hodnotě 20.000,- Kč, - Římský císař, uherský a český král Rudolf II. Habsburský oznamuje rozhodnutí o mustruňku 1000 jizdních koní pod vedením M., hraběte z Thurnu, v Táboře 30.6. a nařizuje opatřit potřeby pro koně a proviant pro vojsko za slušnou cenu (uzavírací pečeť pod papírovým krytem, s podpisy Císaře Rudolfa II., Zdeňka z Lobkovic, Jindřicha z Písnice a Jana Mencla z 12.6.1602 z Prahy) v hodnotě 15.000,- Kč, - Uherský a český král Matyáš Habsburský oznamuje městské radě v Táboře, že rakouské jízdní vojsko přijede ze Slánského kraje do Tábora na nocleh a nařizuje zajistit potřeby pro koně a proviant pro vojsko za jistou cenu (z 22.7.1611 ve Vídni) v hodnotě 10.000,- Kč, - Římský císař, uherský a český král Ferdinand III. Habsburský nařizuje, proti kvitanci, dodat 70 mušket nově přicházejícím vojákům (německy s přitištěnou pečetí pod papírovým krytem z 27.2.1654 v Praze) v hodnotě 5.000,- Kč, 4) ve dnech 14. 6. nebo 2. 8. 2006 archiválie - Římský, uherský a český král Maxmilián II. Habsburský nařizuje purkmistru a radě Hradiště hory Tábor, aby ve věci supliky Doroty Chyžderky jí sročily s Janem Podelem, jinak Kozkou (služebníkem arcibiskupské konzistoře), porovnaly obě strany, dosáhly jejího propuštění z vězení a úhrady případného dluhu Kozkova vůči ní (česky s podpisy Maxmiliána II., Vratislava z Pernštejna a Waltery a přitištěnou pečetí pod papírovým krytem (z 8.5.1571 v Praze) v hodnotě 8.000,- Kč, - Římský císař, uherský a český král Rudolf II. Habsburský nařizuje purkmistru a radě Hradiště hory Tábor, sročit před táborské právo Jiříka Borkovce a Viktorína Čáslavského z jedné strany a Matesa Feyta "postverwaltera" ze strany druhé, ve věci vraždy podruha, zranění a zmrzačení druhého poštovského pacholka (česky s podpisy Rudolfa II., Zdeňka Popela z Lobkovic, Jindřicha z Písnice a Jana Mencla, a přitištěnou pečetí pod papírovým krytem z 1.1.1604 v Praze) v hodnotě 80.000,- Kč, - Římský císař, uherský a český král Matyáš Habsburský nařizuje purkmistru a radě Hradiště hory Tábor, k suplice Kateřiny Žerotínské z Valdsteina, na Dřevohošticích a Třebici, proti stížení jejího poddaného Matyáše Nevekla obstavníkem a z vězení jmenovaného propustit a podepsat proti němu cestou práva v místě jeho osedlosti (z 18.7.1616 Praha, z 5.8.1616 F.Crkov) v hodnotě 8.000,- Kč, - Římský císař, uherský a český král Matyáš Habsburský nařizuje purkmistru a radě Hradiště hor Tábor, propustit Daniela Vorla a Pavla Horáčka z rukojemství za Matyáše Nevekla, jelikož jeho vrchnost Kateřina Žerotínská z Valdsteina chce učinit dle spravedlnosti a právu v místě jeho osedlosti (česky s podpisy Matyáše, Zdeňka z Lobkovic, Bohuslava z Michalovic a Pavla Michny s přitištěnou pečetí pod papírovým krytem z 27.8.1616 v Praze) v hodnotě 8.000,- Kč, - Římský císař, uherský a český král Matyáš Habsburský nařizuje purkmistru a radě Hradiště hory Tábor, k suplice Petra Pavla Hozlaura z Hozlau, aby mu byl podle Svatováclavské smlouvy, jako osobě vyššího stavu, dopřán trh a vklad domu do městský knih, za podmínky dodržení povinností k městu (česky s podpisy Matyáše, Zdeňka z Lobkovic, Bohuslava z Michalovic a Pavla Michny, s přitištěnou pečetí pod papírovým krytem (z 16.6.1617 v Praze) v hodnotě 8.000,- Kč, 5) při návštěvách od roku 2004 do roku 2006, nejpozději však 24. 5. 2006 archiválie - Římský císař, uherský a český král Rudolf II. Habsburský nařizuje purkmistru a radě Hradiště hory Tábér, přijmout do řeznického cechu Václava Kukačku, rodem a vyučením z Tábora (česky s podpisy Rudolfa II., Zdeňka Popela z Lobkovic, Jindřicha z Písnice a Jana Mencla, s přitištěnou pečetí pod papírovým krytem z 25.2.1606) v hodnotě 8.000,- Kč, - Římský císař, uherský a český král Rudolf II. Habsburský nařizuje purkmistru a radě Hradiště hory Tábor, kteří Jáchymu Zdeňku Kršňákovi z Karlsperku odňali právo šenku vína ve prospěch obce, aby mu nečinili žádných potíží (česky s podpisy Rudolfa II., Zdeňka Popela z Lobkovic, Jindřicha z Písnice a Jana Mencla s přitištěnou pečetí pod papírovým krytem z 15.3.1607 v Praze) v hodnotě 35.000,- Kč, - Římský císař, uherský a český král Ferdinand I. Habsburský nařizuje městské radě v Táboře, aby dopomohli dědicům Matyáše Mandličky a Kryštofu Mandličkovi z Augšpurku při vymáhání dluhu na Janu Kletečkovi z Tábora, který je rukojmím spolu s Petrem Misaříkem, poddaným Zdeňka Malovce, spolu s Vavřincem Kozím (s krytou uzavírací pečetí z 7.4.1563) v hodnotě 8.000,- Kč, 6) při návštěvách v roce 2004, nejpozději však 7. 6. 2004, archiválie - Římský, uherský a český král Maxmilián II. Habsburský nařizuje městské radě v Táboře, aby ve věci supliky Markéty Kraoupové, která byla zkrácena na majetku po svém otci Jiříkovi Huspekovi, prostřednictvím poručníků Jana Husy a Jana Kršňáka, suplikantku opatřili podle spravedlnosti (ze 4.2.1564) v hodnotě 40.000,- Kč, - Arcikníže Ferdinand II. Tyrolský v suplice Pavla Telčara, aby téhož netrestali, ale chránili před věřiteli a nechali ho hospodařit, protože přišel o majetek v Uhrách (s přitištěnou pečetí pod papírovým krytem z 22.4.1558) v hodnotě 40.000,- Kč, 7) dne 28. 6. 2006 archiválii - Římský císař, uherský a český král Ferdinand I. Habsburský nařizuje ve věci stížnosti Alžběty Plockové (na místě dcery Doroty a ml. vnuka Mikuláše, proti řezníku Pavlu Baštovi a st. vnuku Jiříku) spravedlivý zákrok ve sporu o dům (z 25.4.1655 v Linci) v hodnotě 8.000,- Kč, 8) ve dnech 26. 4. nebo 7. 6. 2004 archiválie - Římský císař, uherský a český král Rudolf II. Habsburský vystavuje posílací list táborského souseda Marka Bydžovského z Florentina, probošta koleje krále Václav, který si přivlastnil svěřený poddanský majetek (z 9.11.1601) v hodnotě 30.000,- Kč, tedy archiválie v celkové hodnotě 474.800,- Kč, Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině i trestu. Ve vztahu k výroku o vině odkázal na důvody dovolání uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. a ve vztahu k výroku o trestu na důvody dovolání uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dovolatel orgánům činným v trestním řízení vytýkal, že od samotného počátku trestního řízení nebyly schopny správně kvalifikovat jeho jednání a kolísaly v tom, zda jeho jednání kvalifikovat jako trestný čin krádeže nebo jako pokračující trestný čin krádeže. Vyřešení této otázky považoval za nikoliv nevýznamné z pohledu požadavků kladených na řádné vedení obhajoby, měl za to, že jde o otázku důležitou pro právní posouzení jeho jednání v tom smyslu, zda „se dopustil několika skutků trestného činu krádeže či zda se dopustil pokračujícího trestného činu krádeže“. Odvolacímu soudu vytkl, že ho uznal vinným trestným činem krádeže, ač byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže, aniž tuto změnu právní kvalifikace jakkoliv odůvodnil. Namítl, že ani v průběhu hlavního líčení nebyly odstraněny podstatné vady některých procesních úkonů, zejména pochybení při ustanovení znalců prom. ped. B. I. a Mgr. J. M. Domníval se, že u těchto znalců je důvodný předpoklad, že jsou podjatí, neboť byli zaměstnanci subjektu, jenž v řízení uplatňoval práva poškozeného. Obviněný zpochybňoval i kvalitu zpracovaného posudku, znalec B. I. se podle jeho mínění nebyl schopen přesvědčivě vypořádat s otázkou, zda předložené listiny jsou archiváliemi, a otázku, zda listiny pocházejí z archivů, řešil zhusta obesláním těchto archivů a pak dal na jejich vyjádření. Nepřesvědčivě podle něho vyznívá i způsob ocenění listin, pakliže znalec sice uváděl, že vycházel ze srovnávacích analýz trhu, ale tyto nebyl schopen konkretizovat. Akceptování pojistných cen z výstavy v B., aniž by znalce věděl, jakým způsobem byly stanoveny, svědčí o kvalitě jeho posudku. Závěry znaleckého posudku jsou proto podle něho nepodložené a nepřezkoumatelné. Vyjádřil také pochybnosti o důvodnosti ustanovení znalcem Mgr. J. M., nezapsaného do seznamu znalců. Ani tento znalec nemohl podle jeho přesvědčení podat znalecký posudek a ani odborné vyjádření z důvodu možné podjatosti způsobené zaměstnaneckým poměrem k poškozenému. Citoval znění §24 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb. a dovozoval, že podmínky pro ustanovení znalce nebyly v případě Mgr. J. M. splněny. Vzhledem k pochybnostem spojeným s osobami znalců a jejich posudků nebyla podle dovolatele spolehlivě zjištěna ani výše škody. Nesouhlasil ani se způsobem, jakým odvolací soud hodnotil jeho doznávající se výpověď, uzavřel-li, že se doznal k odcizení všech královských či císařských dopisů v archivu v T., ačkoliv ve skutečnosti přiznal krádež pouze 4 archiválií. Zahrnutí do odsuzujícího výroku všech císařských dopisů, které archiv označil za chybějící, považoval za chybné, neboť nebylo prokázáno, že za ztrátu všech chybějících archiválií odpovídá právě dovolatel. Ve vztahu výroku o vině konečně namítl, že za situace, kdy odvolací soud nezjistil, že by obviněný odcizil list nazvaný „Kšaft Doroty Vinopalky“, který je obsažen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, nerozhodl o této listině ve výroku o vině a ani zprošťujícím výrokem. Další výhrady dovolatele směřovaly proti výroku o uložení peněžitého trestu, o němž se domníval, že je nezákonný, neboť soudy nezkoumaly jeho majetkové poměry a vycházely z nepochopitelného zjištění, že je vlastníkem automobilu a spoluvlastníkem nemovitosti, ačkoliv tomu tak nebylo. Ohledně těchto závěrů nebyl proveden žádný důkaz. Z obsahu rozhodnutí pak není zřejmé, jakým způsobem soudy hodnotily výpisy z bankovních účtů, které byly čteny v rámci hlavního líčení, a obviněnému tak nebyla dána možnost se proti nim bránit. Tvrdil, že nepochopitelně byly mezi posuzované výpisy zahrnuty i výpisy z podnikatelské činnosti, která ustala již před více než čtyřmi lety. Prostředky získané z prodeje exponátu z výstavy použil na úhradu exekucí váznoucích na nemovitosti, kterou s rodinou obývá, a další část byla použita na chod domácnosti, neboť manželka byla v částečném invalidním důchodu a nemohla řádně pracovat. Navíc má vyživovací povinnost ke své dceři, kterou si řádně plnil a plní. Konstatování o jeho hodnotných sbírkách označil za pouhou spekulaci; jedinou hodnotnou sbírku, kterou měl, prodal V. V., ostatní staré listiny, které měl k dispozici ze své sběratelské činnosti, mu byly zabaveny a dosud nevráceny. Částku, která mu byla uložena jako peněžitý trest, nemá, a není reálné, aby ji v blízké době získal. Peněžitý trest proto považoval za zjevně nepřiměřený a nedobytný. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a o rozhodnout. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitky týkající se údajného pochybení při přibraní znalců a námitky nesprávného hodnocení výpovědi obviněného jsou námitkami skutkovými a procesními a mohly by mít význam pouze v případě existence extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů činnými v předmětné trestní věci, který však podle něho dán není. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitku dovolatele, že soudy se při ukládání peněžitého trestu nijak nezabývaly jeho majetkovými poměry, v důsledku čehož je uložený trest trestem nezákonným. Konkrétně uplatněné výtky nelze relevantně kvalifikovat jako námitku, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a nelze je považovat ani za námitku jiného nesprávného právního posouzení. Ve vztahu k důvodu dovolání obsaženému v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. připomněl, že obviněnému byl uložen druh trestu při splnění podmínek ustanovení §27 tr. zák., přičemž výměra trestu byla stanovena v zákonné trestné sazbě za trestný čin, za nějž byl obviněný napadeným rozhodnutím odsouzen. Námitky dovolatele, jimiž brojil proti uloženému peněžitému trestu, vychází podle mínění státního zástupce z odlišných skutkových zjištění, než ke kterým dospěl soud druhostupňový. Samotnou skutečností, že nalézací i odvolací soud podle přesvědčení obviněného nepřihlédly při výměře peněžitého trestu k jeho osobním a majetkovým poměrům ve smyslu §54 odst. 1 věta před středníkem trestního zákona, nelze podmiňovat s ohledem na shora rozvedené důvody aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť případná nepřiměřenost trestu, ať už z objektivních nebo subjektivních důvodů, není podmínkou přezkumu výroku o trestu ze strany dovolacího soudu. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je možné zařadit argument dovolatele, že se nepodařilo prokázat, že by obviněný odcizil list nazvaný „Kšaft Doroty Vinopalky“, a byť je tato listina uvedena v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně, v napadeném rozsudku není o této listině rozhodnuto ani ve výroku o vině, ale ani výrokem zprošťujícím, avšak tuto námitku shledal neopodstatněnou. V daném případě došlo ke spáchání trestného činu krádeže jediným jednáním pachatele, jímž v určité době a na určitém místě odcizil více archiválií, proto odcizení jedné konkrétní archiválie nepředstavuje dílčí útok pokračujícího trestného činu ve smyslu ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. a §12 odst. 12 tr. ř., o kterém je potřeba vzhledem k ustanovení §11 odst. 2 tr. ř. rozhodnout samostatným výrokem. Navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) dalším opravným prostředkem umožňujícím přezkoumání skutkového stavu v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání předepisující katalog dovolacích důvodů ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil mimo jiné i námitky, které směřovaly proti postupu při výběru a ustanovení znalců, proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Jindřichově Hradci a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Krajský soud v Českých Budějovicích. Dovolatel zejména vytýkal, že orgány činné v trestním řízení pochybily při ustanovení znalců, neboť jako znalci byly přibrány či ustanoveny osoby, které mohly být vzhledem k zaměstnaneckému poměru k jednotlivým archivům podjaté, neboť jejich zaměstnavatelé se jako poškozené subjekty připojily k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody. Rovněž zpochybňoval postupy, na jejichž podkladě znalec prom. ped. B. I. ocenil odcizené předměty, a dovozoval, že jeho posudek je nepřezkoumatelný, nesprávný a lze mít pochybnosti o správnosti stanovení výše škody. Ve vztahu k osobě znalce Mgr. J. M. coby osoby nezapsané do seznamu znalců polemizoval se splněním zákonných podmínek pro jeho ustanovení. Soudy podle něho neučinily správná skutková zjištění také proto, že nesprávně hodnotily jeho doznávající se výpověď, protože do výroku o vině zahrnuly i listiny, jejichž odcizení jmenovitě nedoznal. Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, proti úplnosti dokazování, způsobu hodnocení důkazů, proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutků. Primárně se totiž domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch (zejména změny ocenění odcizených archiválií) a následně na podkladě takové změny skutkových zjištění vyvozoval, že se nedopustil trestného činu krádeže v podobě zjištěné soudy obou stupňů. Námitky skutkové, resp. procesně právní, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů totiž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Při hodnocení důkazů, jmenovitě výpovědí obviněného, svědků, znaleckých posudků, listinných důkazů, postupovaly soudy důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinily skutková zjištění, která jsou správná a přesvědčivá. Závěr o vině obviněného soudy opřely zejména o výpověď obviněného, se kterou korespondovaly výpovědi celé řady svědků, zejména pracovníků obou jmenovaných archivů, jež navštěvoval, dále osob, které od obviněného odcizené listiny kupovaly, a konečně i listinné důkazy dokladující návštěvy obviněného v archivech a materiály, které si obviněný půjčoval ke studiu (a následně odcizil). Pakliže obviněný zpochybňuje hodnocení jeho doznání odcizení cca 30 listin ve Státním okresním archivu v T., jež odvolací soud označuje jako tzv. císařské dopisy, nelze než připomenout, že odvolací soud se s jeho výhradou vypořádal způsobem, který lze akceptovat, a výhrady obviněného nutno vnímat jako polemiku s jeho názorem, která však sama o sobě nezakládá nesprávnost nebo nepřesvědčivost hodnotících úvah a skutkových zjištění odvolacího soudu. Hodnota zcizených archiválií byla stanovena znaleckým posudkem prom. ped. B. I., který při stanovení cen vycházel z cen, na něž byly jednotlivé části exponátu ohodnoceny v rámci mezinárodní filatelistické výstavy v B. Soud prvního stupně se rovněž vypořádal i s námitkou obviněného stran možné podjatosti znalce prom. ped. B. I., nezjistil žádné pochybnosti o jeho objektivitě. Soud prvního stupně uzavřel, že poškozeným v trestní věci byla Česká republika a kterýkoli jiný případný znalce z oboru by nepochybně měl k dané problematice, potažmo ke státním archivům obdobný vztah jako znalec prom. ped. B. I. (strana 28 rozsudku). Znalec Mgr. J. M. byl přibrán za účelem přepisu ručně psaných poznámek obviněného, které si psal při bádání v archivech, a tyto nebyly hodnoceny v neprospěch obviněného (strana 33 rozsudku soudu prvního stupně). Z obsahu znaleckých posudků a také vyjádření znalce B. I. nelze a priori dovozovat, že by byly zpracovány způsobem, který by vzbuzoval pochybnosti o podjatosti znalců či jejich snaze svou činností přispět ke zhoršení postavení obviněného a „vylepšení“ postavení jejich zaměstnavatele jako poškozeného. Z provedených důkazů podle názoru Nejvyššího soudu přesvědčivě vyplývá, že obviněný navštěvoval oba „poškozené“ archivy a z nich odcizoval archiválie, které následně částečně zpeněžil, čímž způsobil škodu ve výši nejméně 474.000,- Kč, což je bezpochyby jednání vykazující všechny znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. Je tak zjevné, že v dané věci nešlo o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu a že závěr o vině obviněného má oporu ve výsledcích dokazování. Že rozsah dokazování a způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Nad rámec již řečeného nutno uvést, že zcela nepřípadné je upozornění dovolatele, že odvolací soud jej bez jakéhokoliv odůvodnění změny v právním posouzení skutku uznal vinným trestným činem krádeže, ačkoliv soudem prvního stupně byl uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže. Pro závěr o vině trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným napadeným rozsudkem odvolacího soudu, není vůbec významné, zda odvolací soud přímo ve výroku o vině uvedl, že se tohoto trestného činu obviněný dopustil za splnění podmínek pokračování v trestném činu (§89 odst. 3 tr. zák.) či nikoliv. Je zjevné, že obviněný byl uznán vinným pokračováním v trestném činu krádeže, nikoliv několika těmito trestnými činy, a proto jsou jakékoliv úvahy dovolatele o možných nepříznivých zásazích do jeho práva na obhajobu irelevantní. Dovolatel dále namítal, že mu byl uložen nezákonný trest, neboť soudy při jeho stanovení správně nezjistily jeho majetkové poměry. Trest považoval za zjevně nepřiměřený a nedobytný. Námitky obviněného pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Nejsou námitkami směřujícími proti nesprávnému právnímu posouzení skutku (obviněný nevytkl, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin) a nelze je chápat ani jako námitku vady považované za jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném rozsudku odvolacího soudu nespatřoval. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Právě takové vady však obviněný ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody namítal, když v podstatě vytýkal, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil jeho majetkové poměry a uložil nepřiměřený peněžitý trest, který nemá z čeho uhradit. Přehlédl, že obviněný není vlastníkem ani spoluvlastníkem žádné nemovitosti ani vozidla, nedisponuje žádnou hotovostí ani cennými sbírkami, když veškeré archiválie mu zabavila policie a jedinou sbírku, kterou měl, prodal. V důsledku toho pokládal peněžitý trest ve výměře 450.000,- Kč za trest nepřiměřeně přísný. Třebaže námitky obviněného nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., dovolací soud pro úplnost poznamenává, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku přesvědčivě vyložil, jakými úvahami se řídil, uložil-li obviněnému peněžitý trest ve výměře 450.000,- Kč, přiléhavě a vyváženě hodnotil jak okolnosti svědčící ve prospěch, tak i neprospěch obviněného (viz zejména strana 13 napadeného rozsudku). Pachatele trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. lze podle §247 odst. 2 tr. zák. potrestat odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitým trestem. Podle §28 odst. 1 věta druhá tr. zák. lze vedle trestu, který stanoví zákon ve zvláštní části na některý trestný čin, uložit i jiné tresty uvedené v §27 tr. zák. Uložil-li odvolací soud obviněnému dvouletý podmíněný trest odnětí svobody, jehož výkon obviněnému odložil na zkušební dobu tří let spolu s uložením povinnosti, aby podle svých sil ve zkušební době podle svých sil uhradil trestným činem způsobenou škodu, a vedle toho mu uložil za splnění podmínek §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výměře 450.000,- Kč, pak tento trest nelze považovat za trest uložený mimo zákonnou trestní sazbu a nelze jej hodnotit ani jako nepřiměřeně přísný se zřetelem ke konkrétnímu způsobu provedení činu, kvantitě zcizených archiválií. Ačkoliv by bylo možné soudům vytknout jistou nepečlivost při zjišťování majetkových poměrů (zejména v případě nemovitosti), nelze dospět k závěru, že jejich úvahy a odůvodnění majetkových poměrů obviněného jsou chybné. Obviněného v žádném případě nebylo možno považovat za nemajetného, jak naznačoval v podaném dovolání. Po dobu páchání trestné činnosti disponoval poměrně velkými částkami, ať už jejich původ byl jakýkoliv. Z hlediska splnění předpokladů pro uložení peněžitého trestu, o nějž se zejména jedná, nemůže být určující, že veškeré tyto prostředky nehospodárně utratil. Rovněž nebylo možno přehlédnout skutečnost, že mu bylo policií zabaveno velké množství listin z jeho sbírek nemalé hodnoty, které byly a nadále zůstávají v jeho vlastnictví. Nelze pochybovat o tom, že po skončení trestního řízení mu budou části sbírek bez listin, které si opatřil trestným činem, vráceny (viz usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 1. 10. 2010, č. j. 3 T 94/2008-4229). Bude na obviněném, zda vrácené archiválie prodá nebo zda si prostředky k úhradě peněžitého trestu opatří jiný způsobem. Uložené tresty nejsou proto ani druhem trestu, který zákon nepřipouští, ani obviněnému nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Uložený peněžitý trest je v konkrétním případě sice trest citelný, ale nikoliv nezákonný, a nelze jej vnímat ani jako trest extrémně nepřiměřený a nespravedlivý. Obviněný odkázal rovněž na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. V této souvislosti relevantně namítl, že odvolací soud pochybil, pokud při zjištění, že neodcizil list nazvaný „Kšaft Doroty Vinopalky“, nerozhodl o této listině ani ve výroku o vině, ale ani výrokem zprošťujícím. Výhrada obviněného však nemůže obstát. V daném případě odvolací soud toliko upravil popis dílčího útoku pod bodem II. 8) tím, že z něho vypustil parciální skutkovou okolnost – zcizení archiválie „Kšaft Doroty Vinopalky“. Jeho postup nelze označit za vadný, jelikož tato skutková okolnost původně zařazená do odsuzujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně nepředstavovala samostatný útok pokračujícího trestného činu krádeže podle §247 tr. zák., o němž by bylo třeba rozhodnout samostatným výrokem. Podle zjištění soudu prvního stupně měl obviněný tuto listinu odcizit spolu s archiválií Římský císař, uherský a český král Rudolf II. Habsburský vystavuje posílací list táborského souseda Marka Bydžovského z Florentina, probošta koleje krále Václav, který si přivlastnil svěřený poddanský majetek (z 9. 11. 1601) v hodnotě 30.000,- Kč v rámci návštěvy, která se uskutečnila ve dnech 26. 4. nebo 7. 6. 2004 a která představovala samostatný útok. V daném případě došlo ke spáchání dílčího útoku trestného činu krádeže jediným jednáním pachatele, jímž v určité době a na určitém místě odcizil více archiválií, proto odcizení jedné konkrétní archiválie nepředstavuje dílčí útok pokračujícího trestného činu ve smyslu ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. a §12 odst. 12 tr. ř., o kterém je potřeba vzhledem k ustanovení §11 odst. 2 tr. ř. rozhodnout samostatným výrokem, jak správně uvedl státní zástupce. Původně se totiž jednalo o jeden čin s několikanásobným předmětem útoku, při němž je následkem součet hodnot všech věcí, které si obviněný měl takto přisvojit, nikoliv o formu pokračování podle §89 odst. 3 tr. zák. (k tomu srov. rozhodnutí č. 5/2009 Sb. rozh. tr.). V napadeném rozsudku odvolacího soudu proto výrok týkající se výslovně „Kšaftu Doroty Vinopalky“nechybí ani není neúplný. Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného o odložení výkonu peněžitého trestu, kterou učinil v závěru svého dovolání, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu. Předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 15. prosince 2010 Předsedkyně senátu: JUDr. Věra Kůrková