ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1534.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1534/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. ledna 2010 o dovolání obviněného L. M., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2009, sp. zn. 8 To 275/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 209/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 2 T 209/2006, byl obviněný L. M. uznán vinným trestnými činy úvěrového podvodu §250b odst. 1, 3 tr. zák., podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §250b odst. 3 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na jeden rok, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným K. b., a. s., částku 130.000,- Kč a poškozenému J. H. částku 12.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená K. b., a. s., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. pod bodem 1. výroku o vině rozsudku dopustil tím, že
dne 12. 12. 2002 uzavřel prostřednictvím K. b., a. s., s K. b., a. s., smlouvu o úvěru s výší úvěrového rámce 130.000,- Kč, když při uzavírání úvěrové smlouvy použil falešné potvrzení o výši příjmu dosahovaného u společnosti S., s. r. o., kde měl být zaměstnán jako vedoucí obchodu od června 1998 s hrubým ročním příjmem 389.750,- Kč, ač zde nebyl zaměstnán, přičemž splátky úvěru, který mu byl poskytnut, stanovené ve výši 3.084,- Kč, nehradil, a již v době uzavření smlouvy vzhledem ke své finanční situaci neměl v úmyslu hradit, čímž vylákáním úvěru způsobil K. b., a. s., škodu ve výši nejméně 130.000,- Kč;
trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. pod bodem 2. výroku o vině tohoto rozsudku měl spáchat tím, že
v úmyslu sebe obohatit vylákal podvodně od poškozeného J. H. dne 8. 9. 2004 částku ve výši 2.000,- Kč, mající představovat administrativní poplatek, a dne 9. 9. 2004 částku 10.000,- Kč, mající představovat provozní zálohu, a to pod záminkou vyřízení půjčky u úvěrové společnosti v předpokládané výši 400.000,- Kč až 600.000,- Kč, přičemž takto jednal v době, kdy již neměl oprávnění za úvěrovou společnost vystupovat, žádnou půjčku také nevyřídil a ani to neměl nikdy v úmyslu a peníze, které použil pro svoji potřebu, nevrátil, čímž J. H. způsobil škodu ve výši 12.000,- Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil proti výroku o vině i trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2009, sp. zn. 8 To 275/2009, byl podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen toliko ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit J. H. škodu ve výši 12.000,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená K. b., a. s., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti označenému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Tvrdil, že jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje znaky trestného činu úvěrového podvodu, resp. podvodu, pro nedostatek subjektivní stránky.
Soudy se podle dovolatele spokojily s tvrzením svědkyně J. H. a nepřihlédly ke zcela evidentnímu faktu, že obviněný v bance žádné podklady pro úvěr, zejména potvrzení o výši příjmu a zaměstnání ve firmě S., s. r. o., které by sám psal a podepsal, nepředkládal. Udával, že tyto nepravdivé podklady připravila a opatřila právě svědkyně J. H. a ta je také k žádosti o úvěr přiložila. Jinou cestou se podle něho materiály, na jejichž podkladě byla úvěrová smlouva vypracována, do banky dostat nemohly. O existenci nepravdivého potvrzení neměl ani tušení a toto bylo bance předloženo bez jeho vědomí. Pokud by měl vědomost o potřebnosti takového potvrzení, nebylo pro něj problémem předložit pravdivé potvrzení o zaměstnání a sjednaném výdělku ve společnosti H., s. r. o. Uzavřel, že znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu nemohl proto naplnit.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 2. kvalifikovanému jako trestný čin podvodu namítl, že soudy při posuzování subjektivní stránky nesprávně vycházely z tvrzení poškozeného a nepřihlédly k tomu, že ve spise je obsažen leták, z něhož je patrno, že klientům nenabízel úvěry přesahující částku 94.000,- Kč. Na základě tohoto letáku měly hodnotit výpověď poškozeného J. H. jako nevěrohodnou, neboť jeho sdělení jsou v rozporu se skutečností. Byl přesvědčen, že provedené důkazy bezpečně prokazují, že nikdy neměl úmysl poškozeného J. H. podvést a pokud poškozený nakonec úvěr nedostal, pak tato skutečnost nebyla odvislá od jeho činnosti, ale byla záležitostí společnosti O.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil také výhrady, které směřovaly proti hodnocení důkazů a následně i správnosti či úplnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Břeclavi a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Krajský soud v Brně. Obviněný ve vztahu ke skutku pod bodem 1. nesouhlasil s tím, jakým způsobem byla hodnocena výpověď svědkyně J. H., a tvrdil, že to musela být ona, kdo bance předložil nepravdivé potvrzení o jeho zaměstnání a výši příjmů u společnosti S., s. r. o. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2. zpochybnil věrohodnost výpovědi poškozeného J. H. s odkazem na obsah letáku, z něhož je patrno, že zprostředkovával úvěry pouze do výše 94.000,- Kč, nikoliv tedy v rozsahu, jaký označil poškozený.
Takto vytýkané vady skutkové povahy, jejichž prostřednictvím obviněný uplatňoval vlastní verzi skutkového děje (nedopustil se podvodného jednání ani v jednom z případů, jež jsou mu kladeny za vinu), však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud opakovaně připustil, že v ústavněprávní rovině se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. O to se však v posuzované věci nejedná, poněvadž soudy dostály požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí. Dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí ve věci. Je zjevné, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., učinil přesvědčivá skutková zjištění a řádně zdůvodnil, jak hodnotil provedené důkazy. Zevrubně reagoval na obhajobu obviněného uplatněnou v hlavním líčení a v podstatě zopakovanou i v textu dovolání, přesvědčivě vyložil, proč jí neuvěřil, a stejně pečlivě se věnoval hodnocení usvědčujících výpovědí svědků i důkazů listinných (zejména strany 4, 5 rozsudku). Odvolací soud jeho závěry označil za správné a přesvědčivé a ztotožnil se s nimi (strany 3, 4 napadeného rozsudku odvolacího soudu).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako trestného činu úvěrového podvodu, resp. podvodu, pro absenci subjektivní stránky.
Trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, způsobí-li takovým činem škodu nikoli malou. Škodou nikoli malou se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Škodou nikoli nepatrnou se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 1. se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. spočívající v tom, že obviněný při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje, podstatné údaje zamlčel a takovým činem způsobil škodu nikoli malou; pod bodem 2. výroku o vině pak shledal, že obviněný naplnil znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů v obou uvedených případech obsahují konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky právě těchto trestných činů naplňují. Je evidentní, že soud prvního stupně věnoval náležitou pozornost zjištěním, o něž opřel svůj závěr o existenci úmyslného zavinění, a námitky obviněného zpochybňující subjektivní stránku trestných činů obstát nemohou.
Z hlediska obsahu dovolání a právního posouzení skutku pod bodem 1. soud prvního stupně správně upozornil na zjištění, že obviněný při uzavírání úvěrové smlouvy použil falešné potvrzení o výši příjmu dosahovaného u společnosti S., s. r. o., ač zde nebyl zaměstnán, přičemž splátky úvěru, který mu byl poskytnut, nehradil, a již v době uzavření smlouvy vzhledem ke své finanční situaci neměl v úmyslu K. b., a. s., hradit. Vysvětlil, že obviněný od samého počátku neměl prostředky na splácení svých závazků a byl v podstatě ochoten učinit a slíbit cokoliv, jen aby mu poškození poskytli finanční prostředky. Soud prvního stupně výslechem svědků A. Z., D. B. a Ing. A. S. vyvrátil tvrzení obviněného, že pracoval pro společnost S., s. r. o., byť externě, a následně přesvědčivě vyvodil (též s odkazem na výpověď svědkyně J. H. a obsah úvěrové smlouvy včetně příloh, žádosti o poskytnutí osobního úvěru), že to byl právě obviněný, kdo vědomě při uzavírání úvěrové smlouvy použil falešné potvrzení o výši příjmu dosahovaného u této společnosti. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí označil závěry soudu prvního stupně za správné a ani dovolací soud neshledává žádný rozumný důvod tyto závěry zpochybnit.
Za zcela správné a přiléhavé lze označit i závěry soudů obou stupňů stran zavinění ve vztahu ke skutku pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.
Podle zjištění soudu prvního stupně obviněný poškozeného J. H., o jehož věrohodnosti není pochyb, ujišťoval, že mu úvěr v jím požadované výši zařídí, poškozený mu proto předal celkem částku 12.000,- Kč, ale obviněný úvěr nezařídil a ani tak neměl v úmyslu nikdy učinit, poněvadž nebyl v kontaktu se žádnou společností, jež by úvěr za podmínek slibovaných poškozenému mohla poskytnout. O podvodném úmyslu obviněného svědčí i jeho chování po převzetí peněz; poškozenému se vyhýbal, úvěr nezajistil a peníze si ponechal pro vlastní potřebu. Odvolací soud pak dodal, že podvodný úmysl obviněného byl prokázán už výpovědí svědka Z. B., ze kterého vyplynulo, že obviněný byl oprávněn zabývat se zprostředkováváním úvěrů od 10.000,- Kč do 100.000,- Kč, takže pokud poškozenému J. H. sliboval obstarat půjčku v rozmezí od 400.000,- Kč do 600.000,- Kč, uváděl jej v omyl za účelem, aby z něj vylákal podvodem peníze.
Skutek obviněného pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně byl správně kvalifikován jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák., skutek pod bodem 2. jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. Rozhodnutí soudů tedy na nesprávném právním posouzení skutků, jak namítl obviněný, nespočívají.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. ledna 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková