ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1553.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1553/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. ledna 2010 o dovoláních obviněných J. H., a P. H ., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2009, sp. zn. 7 To 63/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 4/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. H. a P. H. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. 1 T 4/2009, byli obvinění J. H. a P. H. uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. a trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., vše ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tyto trestné činy byli odsouzeni oba shodně podle §219 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct roků, pro jehož výkon byli podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění J. H. a P. H. jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. dopustili trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. pod bodem 1. výroku o vině tím, že
společně dne 19. 12. 2008 v době od 22.15 hod. do 22.30 hod. na mostě spojujícím ulice P. a M. v H. B., kraj V., po předchozí vzájemné domluvě náhle přistoupili ke zde procházející M. B., kdy v úmyslu zmocnit se jejích finančních prostředků a mobilního telefonu ji obviněný J. H. chytil zezadu kolem krku „do kravaty“ a povalil ji na zem, klekl jí na hlavu a udeřil ji do hlavy, obviněný P. H. ji chytil za nohy a nechali si od ní vydat peněženku s hotovostí ve výši 420,- Kč a mobilní telefon Sony Ericsson K550i s vloženou SIM kartou v hodnotě 3.000,- Kč, čímž způsobili poškozené M. B. škodu ve výši cca 3.420,- Kč, a dále u poškozené v důsledku jednání obviněných došlo ke vzniku posttraumatické stresové poruchy, což je vážné duševní onemocnění, které u poškozené trvá do současné doby;
pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. pod bodem 2. výroku o vině tím, že
společně dne 19. 12. 2008 v době od 22.15 hod. do 22.30 hod. na mostě spojujícím ulice P. a M. v H. B., kraj V., po předchozí vzájemné domluvě fyzicky napadli poškozenou M. B. a přinutili ji k vydání finanční hotovosti a mobilního telefonu se SIM kartou, jak je shora uvedeno, po vzájemné dohodě, v úmyslu usmrtit a zakrýt předchozí čin, chytil obviněný J. H. poškozenou, která ležela na zemi na zádech, podpaždí a obviněný P. H. za nohy a přehodili ji přes zábradlí mostu, tvořeného betonovou konstrukcí, v horní části opatřenou železným madlem, do řeky Sázavy, kdy vzdálenost hladiny řeky od horní části madla zábradlí činí cca 5,5 m, poté z místa činu odešli, když poškozená se z řeky na břeh dostala vlastními silami;
trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. pod bodem 3. výroku o vině měli spáchat tím, že
společným jednáním dne 23. 12. 2008 v době od 16.40 hod. do 16.50 hod. v kiosku na nádraží ČD v ulici N., L. n.S., kraj V., po předchozím obhlédnutí místa a vzájemné dohodě, že se zmocní finančních prostředků z pokladny, společně vnikli přes výdejní okénko do prostor kiosku, kde obviněný J. H. chytil poškozenou L. V. kolem krku „do kravaty“ a strhl ji na zem, přitom si vzal z pultu volně položený nůž, kterým poškozenou pořezal na rukou, když křičela a bránila se mu, také na bradě a krku, kdy mezi tím obviněný P. H. otevřel pokladnu, její obsah vysypal do igelitového sáčku, který byl v odpadkovém koši, zmocnil se i krabiček cigaret, poté z místa jednání odešli vstupními dveřmi, přičemž jejich jednáním utrpěla poškozená poranění obou rukou, brady a krku, které si vyžádalo lékařské ošetření v nemocnici H. B., a dále způsobili škodu odcizením finanční hotovosti a 10 ks krabiček cigaret různých značek, v celkové výši 8.300,- Kč majitelům kiosku S. M. a L. M.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové odvoláními. Odvolání obviněných směřovala proti výrokům o vině, zejména pod body 1., 2. rozsudku soudu prvního stupně, a výrokům o trestu, státní zástupce v odvoláních podaných v neprospěch obou obviněných nesouhlasil s výroky o uložených trestech a způsobu jejich výkonu. Usnesením Vrchního soud v Praze ze dne 4. 8. 2009, sp. zn. 7 To 63/2009, byla podaná odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Proti označenému usnesení Vrchního soudu v Praze jakožto soudu druhého stupně podali oba obvinění prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání. Shodně v nich odkázali na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítli, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný P. H. spatřoval naplnění uvedeného důvodu dovolání v právním posouzení skutku popsaného v bodě 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, byl-li kvalifikován jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. Upozornil, že oba obvinění shodně vypovídali, že motivem jejich útoku na poškozenou byla pouze snaha o získání finančních prostředků, přičemž fakt, že poté poškozenou vhodili přes zábradlí mostu do řeky, nebyl veden úmyslem zbavit se svědka předchozí trestné činnosti, šlo o snahu získat čas a prostor k útěku z místa činu. Vytkl, že odvolací soud své závěry neodůvodnil s dostatečnou určitostí, zejména závěry týkající se subjektivní stránky trestného činu opřel o zcela obecné, nekonkrétní, ničím nepodložené a princip volného hodnocení důkazů parafrázující konstatování. Dovolatel vyjádřil názor, že v posuzované věci nebyl nikterak přesvědčivě prokázán úmysl, že by chtěl někoho usmrtit. Závěr odvolacího soudu o tom, že obvinění věděli, že svým jednáním mohou způsobit poškozené smrt, není založen na prokázaných skutkových zjištěních. Připomněl, že ani jeden z nich neznal podmínky na místě činu, v době jeho spáchání se zde vyskytovali pouze náhodně, místo spáchání činu si předem nevytipovali. Nemohli proto znát všechny rozhodující skutečnosti, jako např. výšku mostu nad hladinou řeky či výšku vodní hladiny ode dna. Nedisponovali ani takovými odbornými znalostmi, které by jim umožnily rozpoznat, že jejich jednání je způsobilé ohrozit život poškozené. Měl za to, že z laického hlediska nelze jednoznačně stanovit, že pouhým vhozením do studené vody je možno způsobit poškozené osobě smrt utopením. Nezpochybnil, že šok z přepadení musel mít na psychický stav poškozené silně negativní vliv, to ovšem nezakládá příčinnou souvislost mezi takto vzniklým psychickým traumatem a možným úmrtím poškozené; intenzita předchozího fyzického útoku proti ní nebyla natolik vysoká, aby bylo možné dospět k závěru, že reálná možnost způsobit poškozené smrt byla tímto jednáním výrazně podpořena. V době spáchání činu bylo podle něj také zřejmé, že se jedná o zdravou mladou ženu, ve chvíli vhození do vody nekrvácela, byla při vědomí; úvahy o reálné možnosti způsobit poškozené smrt s ohledem na její fyzický a psychický stav označil za nepodložené také s odkazem na skutečnost, že poškozená se v poměrně krátkém časovém intervalu dostala bez cizí pomoci z vody a došla do svého bydliště.
Obviněný dále nesouhlasil se závěrem soudů, že se činu dopustili v úmyslu zbavit se svědkyně předchozí trestné činnosti tím, že ji usmrtí. Znovu odkázal na výpovědi své i spoluobviněného J. H., že poškozenou hodili do řeky proto, aby získali čas k útěku; svědkyně své předchozí trestné činnosti se chtěli zbavit jenom dočasně, nikoliv za cenu její smrti. Pakliže odvolací soud dovozuje nepřímý úmysl poškozenou usmrtit mimo jiné ze skutečnosti, že obvinění se po jejím vhození do řeky dále nezajímali o její osud, jde podle něj maximálně o vztah lhostejnosti k následku, který nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že skutek měl být posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák.
V závěru textu dovolání obviněný vytkl, že odvolací soud jednak své rozhodnutí náležitě neodůvodnil, a jednak pochybil, ztotožnil-li se se závěry soudu prvního stupně, které spočívaly na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a z toho důvodu i na nesprávném právním posouzení skutku. Chyboval podle jeho názoru „zejména v procesu hodnocení získaných důkazů, vybočil ze zásady volného hodnocení důkazů a na základě neúplných poznatků svévolně předpokládal existenci vražedného úmyslu na straně obviněných“.
Obviněný P. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové pod bodem 2. výroku o vině a ve výroku o trestu a aby soudu prvního stupně přikázal věc v tomto rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Dovolatel J. H. nesouhlasil s výroky o vině v bodech 1. a 2. rozsudku soudu prvního stupně. Ve vztahu k výroku o vině pod bodem 1. uvedl, že již v řízení před soudem prvního stupně nezpochybnil, že si je vědom, že poškození zdraví M. B. vyvolalo jednání obviněných. Nelze však pominout, že poškozená přes doporučení znalce nevyhledala odbornou pomoc, z čehož dovozoval, že nelze s jistotou uzavřít, zda by zjištěný stav vznikl či trval, pokud by poškozená příslušnou odbornou pomoc vyhledala. Přestože poškozená i znalec ve své výpovědi uvedli, že negativní psychické projevy vyvolalo již samotné přepadení, samotný znalecký posudek se touto otázkou blíže nezabývá, a proto nebylo podle obviněného spolehlivě prokázáno, zda tuto újmu na zdraví lze přičítat samotnému přepadení. Skutek obviněných neměl být proto kvalifikován jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., nýbrž podle §234 odst. 1 tr. zák.
Jde-li o skutek popsaný v bodě 2., dovolatel tvrdil, že neměl v úmyslu poškozenou usmrtit v úmyslu zakrýt tím svůj předcházející trestný čin, i on udával, že chtěl pouze získat čas pro útěk z místa, než poškozená loupež nahlásí. Pokud poškozenou hodil do řeky, neuvědomoval si možné následky svého jednání. Soudy při konstatování naplnění subjektivní stránky trestného činu podle něj nevzaly v úvahu všechny skutečnosti a důkazy, které v řízení vyšly najevo, svoje úvahy odůvodnily především závěry znaleckého posudku a výpovědí poškozené. Ze znaleckého posudku sice vyplývá, že poškozená byla při uvedeném způsobu útoku ohrožena na životě, ale jenom z tohoto důkazu nelze bez dalšího vyvodit úmysl usmrtit poškozenou a vůbec nic neprokazuje ve vztahu k úmyslu vedoucímu k zakrytí předcházejícího trestného činu. Měl za to, že je třeba přihlížet i k dalším skutkovým okolnostem, které v důkazním řízení vyšly najevo. Průběh jednání - jak před vlastním útokem, tak i po něm, vlastní způsob provedení (obvinění nepřistoupili kupř. k omráčení, znehybnění poškozené) svědčí o tom, že obvinění nejednali v úmyslu přivodit poškozené smrt za účelem jejího odstranění jako svědka předcházejícího trestného činu. Akcentoval také, že od počátku uváděl, že poškozenou sledoval do okamžiku, kdy vyplavala na hladinu řeky, a teprve poté opustil místo činu, z čehož plyne neopodstatněnost závěru, že se o osud poškozené nezajímal. Shrnul, že skutek měl být pro nedostatek úmyslného zavinění kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák.
Obviněný J. H. navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a také jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a sám rozhodl tak, že jej uzná vinným pod body 1. a 3. trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., pod bodem 2. trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. a uloží mu za tyto trestné činy úhrnný trest odnětí svobody, pro jehož výkon bude zařazen do věznice s ostrahou.
Státní zástupce ve vyjádření k dovoláním obou obviněných uvedl, že dovolatelé v zásadě shodnými námitkami především brojí proti právnímu posouzení skutku, který je popsán v bodě 2. výroku o vině, jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., zpochybňujíce zejména subjektivní stránku tohoto deliktu. Z průběhu skutkového děje podle státního zástupce vyplývají taková zjištění, že o vražedném úmyslu obviněných vůči poškozené, a to přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu, nelze pochybovat. Za nesprávné a nedůvodné označil pochybnosti vyslovené vrchním soudem jako obiter dictum na str. 5 napadeného rozhodnutí o tom, zda se lze trestného činu podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. dopustit v eventuálním úmyslu. Taková eventualita je zcela zřejmá v případech, kdy se pachatel vůči poškozenému dopustí např. majetkového trestného činu a poté ho znehybní (např. sváže) a ponechá jeho osudu. Pak je věcí náhody, zda poškozený bez pomoci zemře (což je následek, s nímž pachatel takového činu nutně musí kalkulovat), nebo ho někdo včas objeví a zachrání. Psychický vztah takového pachatele k oběti je shodný s tím, jaký projevili oba obvinění vůči poškozené M. B. Měl za to, že museli být nejméně srozuměni s tím, že poškozená je po jejich brutálním útoku značně otřesená a navíc může utrpět vážná zranění během pádu, nebo v důsledku teplotního šoku po ponoření do ledové vody nebude schopna se bez pomoci dostat na břeh a zemře. V tomto ohledu označil závěry soudu prvního stupně za zcela správné a důvodné.
Podle státního zástupce nelze souhlasit ani s pochybnostmi obviněného J. H., že psychická újma, kterou poškozená utrpěla v důsledku jednání obviněných popsaného v bodě 1. výroku o vině, je přičitatelná právě tomuto útoku. Za správnou označil připomínku vrchního soudu, že se jednalo o nedbalostní následek jednání obviněných, jejichž prvotním úmyslem bylo za cenu násilí se zmocnit věcí v majetku poškozené, ovšem počínali si při tom – i s přihlédnutím k místu a době útoku a situaci, za níž čin spáchali – do té míry agresivně, že vznik zjištěné újmy na zdraví poškozené je zcela pochopitelný. Nelze proto přisvědčit obviněnému J. H. v tom, že by skutek popsaný v bodě 1. výroku o vině měl být správně právně posouzen jako trestný čin loupeže toliko podle §234 odst. 1 tr. zák. Stran námitky, že jednání pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně mělo být posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., zdůraznil, že se nejednalo o nedbalostní následek jednání obviněných, zejména však, jak již bylo uvedeno, skutečný úmysl obviněných směřoval k usmrcení poškozené, kterýmžto způsobem si chtěli vytvořit prostor pro útěk z místa činu, aby předešli svému zadržení a vyvození trestní odpovědnosti. To ostatně odpovídá jejich osobnostním rysům bezcitných a lhostejných agresorů, kteří své aktuální zájmy prosazují zcela bez ohledu na základní práva spoluobčanů. To demonstrovali i jednáním popsaným v rámci posledního skutku zahrnutého do výroku o vině, jehož spáchání ani svými mimořádnými opravnými prostředky nijak nezpochybňují. Další námitky obviněných, zejména pokud jde o formulaci či rozsah odůvodnění rozhodnutí, případně úplnost skutkových zjištění, podle státního zástupce již nespadají pod dovolací důvod, o který obvinění svá dovolání opřeli, a nenaplňují ani žádný jiný ze zákonem definovaných důvodů dovolání. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných J. H. a P. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací proto konstatuje, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obou obviněných jsou zjevně neopodstatněná.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn především v těch částech dovolání, v nichž obvinění zpochybnili správnost právního posouzení skutku pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutek, jak byl zjištěn soudy, vykazuje znaky pokusu trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., zejména zda byla naplněna jeho subjektivní stránka.
Trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí v úmyslu získat majetkový prospěch nebo v úmyslu zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin, anebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky.
Pokusem trestného činu je podle §8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky pokusu uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že se obvinění se společným jednáním dopustili jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jiného úmyslně usmrtili, v úmyslu zakrýt jiný trestný čin, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo. Tyto právní závěry mají spolehlivou oporu v konkrétních skutkových zjištěních obsažených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
Oba obvinění v podstatě shodně polemizovali s úvahami soudů obou stupňů o existenci úmyslného zavinění. Tvrdili, že neměli v úmyslu usmrtit poškozenou v úmyslu zakrýt tím svůj předcházející trestný čin; motivem jejich činu byla pouze snaha o získání finančních prostředků, přičemž fakt, že poté poškozenou vhodili přes zábradlí mostu do řeky, byl veden snahou získat čas a prostor pro útěk z místa činu, než poškozená loupež nahlásí.
Z hlediska posouzení, zda jde o trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. či pokus tohoto trestného činu, je skutečně rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele; zavinění je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace.
Trestný čin vraždy je trestným činem úmyslným. To znamená, že pachatel chtěl svým jednáním způsobit jinému smrt (úmysl přímý). Postačí však, že pachatel věděl o možnosti způsobení smrti, a pro případ, že takový následek nastane, byl s ním srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Jak přímý, tak i nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o vražedném úmyslu lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí (mimo jiné) i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (k tomu např. č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Námitky obviněných zpochybňující subjektivní stránku pokusu trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., které byly též součástí jejich dosavadní obhajoby, nemohou obstát, poněvadž ve vztahu k zavinění soudy učinily taková zjištění, která zákonné znaky nejméně úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák. evidentně naplňují. Nejvyšší soud nepokládá za relevantní a přínosné reagovat na poznámku odvolacího soudu zpochybňující, zda v případě vraždy spáchané v úmyslu zakrýt jiný trestný čin lze připustit zavinění toliko v nepřímém úmyslu, poněvadž tento názor není pro rozhodnutí v posuzované věci s ohledem na osoby podávající odvolání i dovolání určující.
Podle §4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové „srozumění“ se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.
Soudy obou stupňů věnovaly otázce naplnění subjektivní stránky dostatečnou pozornost a závěry, k nimž dospěly, akceptuje i dovolací soud; jsou přesvědčivé a správné.
Soud prvního stupně v této souvislosti přiléhavě uvedl, že oba obvinění s ohledem na obecné i intelektové schopnosti věděli, že svým jednáním, které spočívalo v tom, že vhodí poškozenou do řeky v prosinci, při teplotě okolo bodu mrazu, mohou způsobit její smrt a pro případ, že ji způsobí, s tím byli srozuměni, neboť o osud poškozené po vhození do řeky se ani jeden z nich nezajímal. Tyto úvahy opřel soud prvního stupně o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. J. P. (č. l. 108, 451), z něhož jednoznačně vyplynulo, že poškozená byla při způsobu napadení, jaký zvolili obvinění, skutečně ohrožena na životě, a to vdechnutím vody do dýchacích cest a utopením, k její smrti mohlo dojít i tzv. reflexivním mechanismem utonutí nebo prudkým reflexivním uzavřením dýchacích cest při ponoření do studené vody, bezprostřední ohrožení na životě poškozené hrozilo i případným vznikem celkového šokového stavu s nezvratnou zástavou základních životních funkcí, dále pokud by poškozená při pádu z výšky 5,5 m narazila přímo hlavou na vodní hladinu či na pevný předmět na dně mohlo dojít ke ztrátě vědomí a následnému utonutí ve vodě a konečně mechanismem bezprostředně ohrožujícím život poškozené bylo prochladnutí (strana 12 rozsudku soudu prvního stupně).
Odvolací soud s argumentací a úvahami soudu prvního stupně souhlasil a sám výstižně doplnil, že nebezpečnost jednání obviněných a reálná možnost způsobit poškozené smrt nebyla dána pouze jednou skutečností či faktem, ale celým komplexem jednání obviněných, podmínek na místě činu, fyzickým a duševním stavem poškozené. Svoji pozornost pak soustředil na rekapitulaci rozhodujících okamžiků přepadení poškozené, po němž následovalo jednání, které s ohledem na jeho zbytečnost, poněvadž obvinění mohli z místa činu i bez vhození poškozené do řeky odejít či utéci, neboť poškozená otřesená jejich předchozím napadením by je jistě nepronásledovala, toliko dokládalo záměr obviněných zbavit se poškozené i za cenu smrti. Upozornil na rozhodné povětrnostní podmínky (teplota vzduchu v rozmezí od 0° C do +2°C, teplota vody kolem 2°C) a zdůraznil, že za takových okolností obvinění poškozenou vhodili z nikoliv zanedbatelné výšky cca 5,5 m do ledové vody, přičemž podle znaleckého posudku z oboru soudního lékařství existovalo hned několik hypotetických možností úmrtí, které samy o sobě, popř. i v kombinaci s jinými, mohly vést k úmrtí poškozené.
Odvolací soud neopomněl zdůraznit, že obvinění mají dostatečnou inteligenci na to, aby věděli, že jestliže osobu, které předtím způsobili újmu a která je tak v určitém šokovém stavu, hodí z větší výšky do ledové vody, že jí reálně hrozí smrt. Soud věnoval náležitou pozornost i vyvrácení obhajoby obviněných, že motivem jejich činu byla snaha získat čas na útěk. Argumentoval výpovědí poškozené, že se jí jednak nikdo z obviněných neptal, jestli umí plavat, jednak že ji po vhození do vody nesledovali. Uzavřel proto, že oba obvinění věděli, že poškozené mohou způsobit smrt a z jejich jednání je zřejmé, že byli nejméně s rozuměni s tím, že ji způsobí. Za krajně nepříznivých přírodních podmínek a po předcházejícím nečekaném útoku na poškozenou museli být nejméně srozuměni s tím, že poškozenou vhozením do řeky usmrtí, což dokládá i to, že z místa neutíkali, o osud poškozené se nezajímali (strany 4, 5 napadeného usnesení).
Je zjevné, že odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí s námitkami obviněných, jež měly zpochybnit závěr o nepřímém úmyslu usmrtit poškozenou, přesvědčivě vypořádal. Sled událostí a činů obviněných tvoří řetězec, který způsobem jeho provedení a posléze i chováním po činu zapadá do obrazu, který vytvořil odvolací soud a který dovoluje akceptovat závěr o vině pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák. a zavinění ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák. Lze spolehlivě uzavřít, že obvinění byli nejméně srozuměni se způsobením smrti poškozené v tom smyslu, že byli s tímto následkem v době útoku smířeni. V předmětné věci zjevně nejde o případ tzv. pravé lhostejnosti, jak naznačuje obviněný P. H., která by vylučovala úmyslné zavinění.
Soudy obou stupňů se pečlivě a přesvědčivě vypořádaly i s pohnutkou činu obviněných, pakliže shledaly, že tak učinili v úmyslu odstranit ji jako svědka předchozího trestného činu loupeže podle §234 tr. zák., který dokonali. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně opakovaně zdůraznil, že obvinění ke vhození poškozené do řeky přistoupili až poté, co se již zmocnili jejích věcí, o její osud po vhození do řeky se nezajímali, proto v jejich činu i on spatřoval snahu zbavit se svědka jejich předcházející trestné činnosti (strana 12 rozsudku soudu prvního stupně, strany 4, 5 rozsudku soudu prvního stupně). Právě tato pohnutka dovolatelů naplňuje znak „v úmyslu zakrýt jiný trestný čin“ ve smyslu §219 odst. 2 písm. h) tr. zák. Trestný čin vraždy je spáchán v tomto úmyslu tehdy, jestliže se pachatel jiného trestného činu rozhodne po dokonání tohoto trestného činu poškozenou osobu usmrtit v úmyslu ji odstranit jako svědka svého trestného činu se záměrem zakrýt trestný čin tak, aby tento skutek vykazující znaky trestného činu nebyl zjištěn (nevyšel najevo) a pachatel právě proto, že takový čin není zjištěn, nebyl shledán trestně odpovědným.
Výhrady obviněných, jimiž zpochybňovali správnost závěrů soudů obou stupňů odkazem na skutečnost, že byli na místě činu poprvé, nevytipovali ho, nemohli znát všechny rozhodné skutečnosti, např. výšku mostu nad hladinou řeky či výšku vodního stavu ode dna, či tvrzením, že nedisponovali takovými odbornými znalostmi, které by jim umožňovali rozpoznat, že jejich jednání je způsobilé ohrozit život poškozené, nutno odmítnout. Soudy obou stupňů, opírajíce se o závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, psychiatrie, jež byly zpracovány ve vztahu k oběma obviněným, správně poukázaly na to, že intelektové schopnosti obviněných nevylučovaly posoudit situaci vzniklou na místě činu věcně a racionálně, oba museli vědět, že způsob jejich jednání vůči poškozené po jejím prvotním napadení ji reálně ohrožuje na životě. V této souvislosti nelze než ve shodě s názorem státního zástupce zdůraznit, že jednání obviněných korespondovalo s jejich osobnostními rysy egocentrických, bezcitných a lhostejných agresorů, kteří své aktuální zájmy prosazují bez ohledu na základní práva spoluobčanů. Ve prospěch obviněných nikterak nesvědčí ani výhrada, že byly na místě činu poprvé, že ho nevytipovali a neznali místopisné údaje, vždyť tím spíše lze usuzovat na jejich naprostou lhostejnost k osudu poškozené po přehození jejího těla přes most do řeky a smíření se i s fatálním následkem. Jako cynické a zcela nepřípadné shledává dovolací soud výhrady obviněného P. H., že poškozená, zdravá mladá žena, při vhození do řeky nekrvácela, byla při vědomí, pročež nutno úsudek soudů o tom, že byla reálně ohrožena na životě i s ohledem na svůj fyzický a psychický stav, považovat za nepodložený. Obviněný zcela pomíjí, že poškozená, mladá a relativně křehká dívka, byla vystavena jejich nenadálému, neočekávanému, brutálnímu útoku, přiškrcována, sražena k zemi, udeřena do hlavy, což jistě nemůže lucidně vést k závěru, že se nacházela v dobré fyzické i psychické kondici zpochybňující reálnost ohrožení jejího života v důsledku dalšího soudy popsaného útoku vůči její tělesné integritě. Navíc však nelze přehlédnout, že psychický a tělesný stav poškozené byl toliko jednou z okolností, které soudy vzaly v úvahu, pakliže uzavřely, že útok obviněných poškozenou bezprostředně ohrožoval na životě.
Konečně přisvědčit nelze ani výhradám obviněných proti soudy konstatované pohnutce činu, pakliže ji spatřovaly v úmyslu obviněných zbavit se poškozené coby svědka jejich předcházející trestné činnosti, tj. trestného činu loupeže. Soudy obou stupňů přesvědčivě a logicky vyložily, proč neuvěřily obhajobě obviněných, že motivem jejich činu byla snaha se poškozené toliko „dočasně zbavit“, aby si vytvořili příznivější podmínky pro útěk z místa činu, a proč naopak shledaly, že skutečnou pohnutkou jejich činu byla snaha zbavit se svědka jejich předchozího dokonaného trestného činu loupeže a vyhnout se tak trestní odpovědnosti. Dovolací soud jejich závěry, jak již bylo naznačeno, bezezbytku akceptuje.
Nelze než konstatovat, že skutková zjištění soudů přesvědčivě naplňují znaky pokusu trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. i po stránce subjektivní, čin obviněných J. H. a P. H. byl proto správně posouzen; právní kvalifikace skutku jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. nepřichází v úvahu. Jak správně ve vyjádření k dovolání uvedl státní zástupce, nejednalo se o nedbalostní následek jednání obviněných, skutečný úmysl obviněných směřoval k usmrcení poškozené, obvinění si tak chtěli vytvořit prostor pro útěk z místa činu, aby předešli svému zadržení a vyvození trestní odpovědnosti. Jednalo se o aktivní předem dohodnuté cílené jednání, což obviněnými požadovanou právní kvalifikaci skutku zcela vylučuje.
Dovolací námitky obviněného J. H. směřovaly i proti správnosti právního posouzení skutku pod bodem 1., jenž byl kvalifikován jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Obviněný tvrdil, že nelze s jistotou uzavřít, zda by zdravotní stav zjištěný u poškozené vznikl či trval, pokud by vyhledala příslušnou odbornou pomoc, a dále též, že nebylo spolehlivě prokázáno, zda lze újmu na zdraví přičítat samotnému přepadení.
Třebaže podstata těchto námitek má skutkovou povahu a striktně posuzováno je nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považuje za potřebné dovolací soud alespoň ve stručnosti se i k nim vyjádřit.
Trestného činu, se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., které spočívají v tom, že obvinění společným jednáním proti jinému užili násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a způsobili takovým činem těžkou újmu na zdraví.
Není pochyb o tom, že za těžkou újmu na zdraví ve smyslu ustanovení §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. je třeba považovat nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i zdraví duševního, popř. delší dobu trvající vážné duševní onemocnění (k tomu např. č. 9/1981, 51/1983 Sb. rozh. tr.).
Zákon vymezuje pojem těžké újmy na zdraví dvěma podmínkami, které musí být splněny zároveň: vždy musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění a újma na zdraví musí odpovídat alespoň jedné z taxativně uvedených kategorií v §89 odst. 7 písm. a) až ch) tr. zák. Jinak řečeno, nestačí, aby se jednalo jen o delší dobu trvající poruchu zdraví (o což evidentně šlo), ale současně je třeba, aby taková porucha zdraví byla poruchou vážnou.
Soud prvního stupně konstatoval, že popsaná duševní porucha poškozené je těžkou újmou na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. nejen proto, že šlo o poruchu zdraví, která poškozenou omezovala po delší dobu, ale současně že porucha zdraví znamenala citelnou újmu v jejím obvyklém způsobu života. Zmínil, opíraje se o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie znalců MUDr. F. Č. a PhDr. J. V. (č. l. 88 - 92, výpověď znalce MUDr. F. Č. (č. l. 447 - 450) ale i výpovědi svědkyň M. B. a její matky E. B., že jednání obviněných zanechalo škodlivé následky na duševním zdraví poškozené, u níž došlo k manifestaci posttraumatické stresové poruchy. Porucha zdraví poškozené se projevovala nočními můrami, poruchami spánku, výrazně omezuje poškozenou ve způsobu života. Znalec opakovaně potvrdil, že diagnostikované vážné duševní onemocnění poškozenou značně omezuje v jejím dosavadním životě, zhoršuje spánek i psychickou výkonnost a schopnost těšit se ze života a může vést k rozvoji závislosti na alkoholu, lécích či drogách. Znalec také vypověděl, že již „první přepadení“ na mostě s ohledem na okolnosti, které je provázely (nenadálý útok provázený dušením, povalení na zem, úder do hlavy), nastartovalo vznik posttraumatické stresové poruchy, která vznikla u poškozené v důsledku tohoto přepadení a později se rozvinula.
Ani odvolací soud nepochyboval o tom, že poškozená trpí takovými psychickými potížemi, které ji po delší dobu citelně omezovaly či omezují nadále v obvyklém způsobu života, a že se toto onemocnění rozvinulo právě v důsledku přepadení, přičemž z výpovědi znalce MUDr. F. Č. je zřejmé, že s ohledem na okolnosti útoku mohlo vzniknout byť i jen na základě jednání obviněných před vhozením poškozené do vody. V tomto směru tedy výhrady obviněného J. H. nelze akceptovat. Ve shodě se soudem prvního stupně i odvolací soud konstatoval, že porucha zdraví se rozvinula v důsledku úmyslného jednání obviněných, přičemž ve vztahu k takto zjištěnému následku shledal zavinění nedbalostní (strana 12 rozsudku soudu prvního stupně, strana 3 napadeného usnesení odvolacího soudu).
Obviněný J. H. také poukázal na to, že poškozená přes doporučení soudního znalce nevyhledala odbornou pomoc, z čehož dovozoval, že nelze s jistotou uzavřít, zda by zjištěný zdravotní stav vznikl či trval, pokud by poškozená vyhledala příslušnou odbornou pomoc. Tato výhrada rovněž nemůže obstát.
Z výpovědi znalce MUDr. F. Č. plyne, že důvodem, proč poškozená odmítla pomoc odborníka, je strach z toho, že si bude muset znovu připomenout a hovořit o událostech, které poruchy zdraví vyvolaly, a strach, že se její stav tímto připomenutím zase možná zhorší. Tento strach je pro přepadené příznačný. Samotný stav poškozené vyvolaný pouze a jedině jednáním obviněných brání poškozené se této poruchy zbavit a tato skutečnost s prodlužující se dobou jeho trvání jenom prohlubuje závažnost vniklého následku – těžké újmy na zdraví. Je proto evidentní, že skutek pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně byl opodstatněně právně posouzen jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.
Dovolací soud nemohl pominout, že zcela mimo uplatněný dovolací důvod i jakýkoliv jiný důvod dovolání obsažený v ustanovení §265b tr. ř. byly neurčitě formulované výhrady obviněného P. H. proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně a z nichž vycházel i odvolací soud, proti způsobu hodnocení provedených důkazů i proti přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí zvláště odvolacího soudu. Ani ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.), přesto však dovolací soud pro úplnost poznamenává, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných, proč pokládaly jejich obhajobu za nevěrohodné a proč opřely svá rozhodnutí o výpověď poškozené M. B. a znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. J. P. a odvětví psychiatrie a psychologie znalců MUDr. F. Č. a PhDr. J. V. a učinily skutková zjištění, která nelze než akceptovat. Skutková zjištění mají oporu ve výsledcích dokazování a evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů. Jako nerelevantní je třeba označit výtky obviněného, že odůvodnění rozhodnutí zvláště odvolacího soudu není dostatečně přesvědčivé, a to především stran naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák.
Nejvyšší soud z důvodů výše vyložených, dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jsou zjevně neopodstatněná. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. ledna 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková