ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.164.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 164/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. února 2010 o společném dovolání obviněných V. S., a P. C., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 2. 2009, sp. zn. 4 To 603/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 3 T 109/2005, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 2. 2009, sp. zn. 4 To 603/2007, a rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 3 T 109/2005.
Současně se podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Teplicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 3 T 109/2005, byli obvinění V. S. a P. C. (dále jen „obvinění“, příp. „dovolatelé“) uznáni vinnými, že:
„dne 3. 4. 2004 kolem 10.35 hod. oznámili operačnímu důstojníkovi Okresního ředitelství PČR Teplice, zinscenovanou dopravní nehodu, ke které mělo dojít dne 3. 4. 2004 kolem 10.35 hod. na silnici třetí třídy v km 1 v katastru obce L. u železničního podjezdu tak, že řidič obž. V. S. při řízení vozidla tov. zn. Škoda Fabia, nepřizpůsobil rychlost stavu komunikace a při průjezdu pravotočivou zatáčkou nezvládl řízení, přejel do protisměru, kde narazil do zde stojícího osobního automobilu tov. zn. Audi A3, řidiče obž. P. C., který stál mimo vozidlo a telefonoval, vozidlo Audi bylo nárazem odhozeno napříč komunikace do koryta potoka, odkud muselo být vyproštěno speciální technikou, majiteli vozidel byla nahlášena pojistná událost na České podnikatelské pojišťovně, a. s., Praha 4, kdy škoda u vozidla Škoda Fabia byla vyčíslena na částku 108.358,-- Kč, která byla vyplacena, a u vozidla Audi A3 na částku 44.702,-- Kč“ .
Takto zjištěné jednání obou obviněných soud právně kvalifikoval jako trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 2, 3 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a podle §250a odst. 3 tr. zák. každému z nich uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. u každého z nich podmíněně odložil na zkušební dobu osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil oběma obviněným povinnost společně a nerozdílně zaplatit České podnikatelské pojišťovně, a. s., se sídlem Praha 4, Budějovická 5, na náhradě škody částku 108.358,- Kč, a podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozenou pojišťovnu se zbytkem uplatněného nároku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku nalézacího soudu podali oba obvinění odvolání, o nichž Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl usnesením ze dne 16. 2. 2009, sp. zn. 4 To 603/2007, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obvinění ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasili a prostřednictvím obhájkyně JUDr. Heleny Tukinské podali proti němu společné dovolání, které opřeli o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Dovolatelé především uváděli, že ve věci bylo za účelem zjištění pravdivosti průběhu pojistné události, spočívající ve střetu jimi řízených motorových vozidel, vypracováno několik znaleckých posudků (znalecké posudky Ing. Petra Šlosara, Ing. Jana Tyla, revizní posudek Ústavu soudního inženýrství při VUT v Brně a konečně posudek Ing. Hrubce). Poukázali zejména na jejich výsledky s tím, že vyjma znaleckého posudku Ing. Petra Šlosara (pojistitelem přibraný znalec, z jehož závěrů vycházela obžaloba) dospěli jak znalec na straně obhajoby – Ing. Jan Tyl, tak i revizní znalci Ústavu soudního inženýrství při VUT v Brně k závěru, že deklarovaný střet vozidel je technicky přijatelný, tedy že se dopravní nehoda stala. Dovolatelé namítali, že v rámci znaleckých posudků došlo ke zkrácení jejich práva na obhajobu, neboť pouze znalci ústavního znaleckého posudku byli předvoláni ke stvrzení znaleckého posudku. Všem ostatním znalcům, kteří v tomto řízení znalecké posudky zpracovávali, byla odňata možnost své posudky stvrdit a obhájit, a tím i obhajobě bylo odňato právo vyjádřit se k nim a klást znalcům dotazy, ačkoli jejich výslechy navrhovala. Soudy obou stupňů tak porušily ustanovení §108 tr. ř. a §109 tr. ř., neboť se ani nepokusily odstranit nejasnosti a neúplnosti posudků výslechem znalců.
Obvinění soudům vytkli, že se nevypořádaly se závěrem ústavního znaleckého posudku, na jehož podkladě by postavily najisto, která poškození na vozidlech byla předmětnou dopravní nehodou způsobena a která nikoliv, a tedy v jaké výši byla způsobena škoda. Rovněž podotkli, že ústavní znalecký posudek se zejména nevypořádal s tím, jak vypadal terén v době dopravní nehody, zda na srázu byly skutečně kameny či nikoliv, zda tyto mohly mít vliv na vznik škody apod. Tento znalecký posudek také nijak nezodpověděl, jak mohla určitá poškození vzniknout a z jakých důvodů nemohla vzniknout u předmětné dopravní nehody.
Dovolatelé rovněž namítali, že odvolací soud dospěl v podstatě k závěru, že k dopravní nehodě došlo, k určitému poškození vozidel rovněž došlo, ne však v takovém rozsahu a takovým způsobem, jak oba popisovali při uplatnění nároku na pojistné z titulu dopravní nehody. Jsou přesvědčeni, že odvolací soud tímto právním zdůvodněním v podstatě změnil skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, když jim bylo kladeno za vinu, že dne 3. 4. 2004 kolem 10.35 hod. oznámili operačnímu důstojníkovi Okresního ředitelství PČR Teplice, zinscenovanou dopravní nehodu, jak bylo uvedeno i v obžalobě. Odvolací soud však učinil závěr, že ke kolizi vozidel sice došlo, ale že dovolatelé museli být minimálně srozuměni s tím, že se jednalo o nehodu zčásti zinscenovanou, při níž došlo k určitému poškození, ne však v takovém rozsahu a takovým způsobem, jak oba popisovali při uplatnění nároku na pojistné z titulu dané dopravní nehody. Obvinění proto mají za to, že nebyla zachována totožnost skutku v poměru mezi obžalobou a rozhodnutím odvolacího soudu a že ani skutek popsaný odvolacím soudem není trestným činem.
V závěru svého podání obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí podle §265 l odst. 1 tr. ř.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že s ohledem na dovolateli uplatněné námitky je zřejmé, že těmito zpochybnili rozhodná skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o jejich vině, čímž nepřímo vyjádřili požadavek, aby v rámci řízení o dovolání došlo k přehodnocení opatřeného skutkového stavu věci. Takovýto postup je však zcela výjimečný, a to pouze za situace, že doposud učiněná skutková zjištění jak svým rozsahem, tak ani svým obsahem nekorespondují způsobu jejich právního posouzení, vyplývajícího z výroku o vině. V návaznosti na to uvedla, že výsledky dokazování ve věci provedeného a na jejich podkladě přijaté skutkové a právní závěry nebylo možno cestou použité dovolací argumentace nikterak zpochybnit. Je totiž zřejmé, že podmínky zásahu do skutkového stavu věci v daném případě dány nejsou.
Státní zástupkyně nad rámec již uvedeného dodala, že oba obvinění poukazovali na svoji setrvalou obhajobu, potvrzenou převažujícími závěry znaleckého dokazování o tom, že jimi oznámená kolize motorových vozidel, která řídili na pozemní komunikaci v daném místě a čase, nebyla vyloučena. Pokud na uvedeném podkladě oběma soudům vytýkají, že se nevypořádaly s těmi znaleckými závěry, resp. se závěry revizního znaleckého dokazování o tom, která poškození na vozidlech byla předmětnou dopravní nehodou způsobena a která nikoliv, a tedy jaká je výše způsobené škody v návaznosti na uplatněnou pojistnou událost, pak při uplatnění takové a jen zdánlivě hmotně právní námitky opomenuli vzít v potaz celkové výsledky znaleckého dokazování. Ze znaleckých posudků jednoznačně vyplynulo, že značná část poškození obou vozidel, která byla v souvislosti s jimi popsaným průběhem dopravní nehody ohlášena jako následek pojistné události, vznikla průběhem jiného než jimi deklarovaného nehodového děje, přičemž v této souvislosti nelze přehlédnout, že uvedený znalecký závěr vychází z konkretizace těch poškození na jednotlivých vozidlech, která nemohla být potvrzena jako markanty nahlášené pojistné události. Takové následky jiné než předmětné dopravní nehody podle revizních znalců způsobily nepojízdný stav vozidla zn. Audi a velmi omezenou provozuschopnost vozidla zn. Škoda, ačkoliv podle tvrzení obviněných obě vozidla byla před inkriminovanou nehodou v dobrém stavu a nebyla poškozena. Není tak důvodu k pochybám, že k vyplacení pojistného plnění a tím i ke vzniku škodlivého následku na straně pojistitele došlo na podkladě nahlášeného průběhu nehodového děje, který byl z převážné části ze strany dovolatelů záměrně zinscenován, a to právě s ohledem na znalecké zjištění přednehodového stavu obou vozidel, který žádný nárok na poskytnutí pojistného plnění v daném případě neodůvodňoval. Přisouzené jednání tak bylo zcela správně posouzeno v intencích jeho právního významu jako „úmyslné vyvolání pojistné události“ s nikoliv malým škodlivým následkem ve smyslu §250a odst. 2, 3 tr. zák.
V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud o společném dovolání obou obviněných rozhodl tak, že je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítne. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání, a vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je společné dovolání obou obviněných přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobami oprávněnými §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Podle obsahu podání (srov. §59 odst. 1 tr. ř.) lze s jistou mírou tolerance konstatovat, že obvinění spatřovali naplnění tohoto dovolacího důvodu v tom, že řízení předcházející vydání rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnili tedy tento důvod dovolání v jeho druhé variantě, když podle jejich názoru byl v předcházejícím řízení dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z těchto hledisek se Nejvyšší soud věnoval nejprve opodstatněnosti dovolacích námitek obviněných a shledal, že určitá jejich část směřuje do skutkových zjištění, jak je učinily soudy nižších stupňů. Tak je tomu v případě, kdy dovolatelé zpochybnili způsob, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy (zejména jednotlivé znalecké posudky). Takové námitky však nenaplňují uplatněný (ale ani žádný jiný) dovolací důvod; představují totiž pouhý pokus obviněných o vlastní konstrukci alternativního skutkového děje, nikoliv výhrady k nesprávnému podřazení skutkových zjištění pod příslušná ustanovení trestního zákona.
Obdobně je tomu i s námitkami obviněných, že v rámci znaleckých posudků došlo ke zkrácení jejich práva na obhajobu, když pouze znalci ústavního znaleckého posudku byli předvoláni ke stvrzení jejich znaleckého posudku, a dále že nebyla zachována totožnost skutku mezi obžalobou a rozhodnutím odvolacího soudu. V obou těchto případech se jedná o instituty trestního práva nikoli hmotného, nýbrž procesního, neboť jsou upraveny v ustanoveních §105 a násl. tr. ř. a §220 tr. ř., takže pod dovolací důvod podle §265b dost. 1 písm. g) tr. ř. je nelze podřadit.
Pokud by dovolatelé uplatnili pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jejich dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Jestliže by uvedené výhrady měly být považovány za námitky směřující vůči odůvodnění napadeného rozsudku, pak je třeba připomenout, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Dovolatelé však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnili také námitky, které jsou (opět s jistou mírou tolerance) pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné. Pokud totiž namítli, že „skutek popsaný odvolacím soudem není trestným činem“, pak v podstatě vznesli výhradu k tomu, že použitá právní kvalifikace neodpovídá zjištěnému a ve výroku odsuzujícího rozsudku popsanému skutku. Tuto námitku pak dále rozvedli tvrzením, že „soudy nepostavily najisto, která poškození na vozidlech byla předmětnou dopravní nehodou způsobena a která nikoliv, a tedy v jaké výši byla způsobena škoda“, a že „odvolací soud dospěl k závěru, že došlo k dopravní nehodě a k určitému poškození vozidel, ne však v takovém rozsahu a takovým způsobem, jak oba popisovali při uplatnění nároku na pojistné z titulu dopravní nehody, případně k závěru, že ke kolizi vozidel sice došlo, ale že dovolatelé museli být minimálně srozuměni s tím, že se jednalo o nehodu zčásti zinscenovanou“.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
K tomu je zapotřebí nejprve uvést, že podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytvářejí znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku je uvedený v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku, případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části odsuzujícího rozsudku. Právě z ní vyplývá, že soud prvního stupně uzavřel, že obvinění „společným jednáním úmyslně vyvolali pojistnou událost a na cizím majetku způsobili škodu nikoliv malou“ . Takto formulovaná právní věta ovšem skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku nejenže neodpovídá, ale dokonce je s ní v zásadním rozporu.
Ponechá-li se (prozatím) stranou výše škody, kterou obvinění údajně chtěli poškozené pojišťovně způsobit, je zmiňovaný rozpor především v tom, že zatímco podle právní věty obvinění „… úmyslně vyvolali pojistnou událost …“ , podle věty skutkové (zkráceně vyjádřeno) „dne 3. 4. 2004 kolem 10.35 hod. oznámili operačnímu důstojníkovi Okresního ředitelství PČR Teplice zinscenovanou dopravní nehodu, ke které mělo dojít dne 3. 4. 2004 kolem 10.35 hod. na silnici třetí třídy v km 1 v katastru obce L. u železničního podjezdu tak, že …“ , a teprve následně (neuvedeno ani kdy přesně) byla nikoliv obviněnými, nýbrž „… majiteli vozidel … nahlášena pojistná událost na České podnikatelské pojišťovně, a. s., Praha 4 …“ .
Zmíněné rozpory mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a citovanou právní větou (stejně jako použitou právní kvalifikací) se objevují i v odůvodněních jejich rozhodnutí. Tak například nalézací soud v odůvodnění odsuzujícího rozsudku na jedné straně uvedl, že obvinění „… zcela vědomě zamlčeli některé skutečnosti právně významné pro vznik a uplatnění pojistného plnění …“ (str. 3), na druhé straně však konstatoval, že oba obvinění „… museli být minimálně srozuměni s tím, že se jednalo o nehodu zčásti zinscenovanou , při které … k určitému poškození obou vozidel skutečně došlo …“ (str. 7) a nakonec v rozporu s tím uzavřel, že oba obvinění „… úmyslně vyvolali pojistnou událost …“ (rovněž na str. 7). Odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti tyto rozpory nepochybně přehlédl, neboť jinak by nemohl uvést, že „… je … možno … odkázat především na správnou a logickou argumentaci soudu prvého stupně obsaženou v odpovídajících pasážích napadeného rozsudku, s níž se i krajský soud plně ztotožňuje“ , případně zopakovat argumentaci soudu prvního stupně, že oba obvinění „… museli být minimálně srozuměni s tím, že se jednalo o nehodu zčásti zinscenovanou, při které … k určitému poškození obou vozidel skutečně došlo …“ , a k tomu navíc v rozporu se skutkovým zjištěním nalézacího soudu dodat „… ne však v takovém rozsahu a takovým způsobem, jak oba popisovali při uplatnění nároku na pojistné z titulu dopravní nehody“ (vše str. 5 odůvodnění jeho usnesení).
To je ovšem v evidentním rozporu se skutkovou větou odsuzujícího rozsudku, podle níž obvinění toliko „… oznámili operačnímu důstojníkovi Okresního ředitelství PČR Teplice zinscenovanou dopravní nehodu …“ , avšak pojistnou událost České podnikatelské pojišťovně, a. s., Praha 4 ani nenahlašovali, ani plnění neuplatňovali (podle rozsudku byla „… majiteli vozidel … nahlášena pojistná událost …“ ). Z výroku rozsudku ani z jeho odůvodnění navíc nevyplývá, že by snad obvinění s pojišťovnou vůbec komunikovali a spolupodíleli se na stanovení rozsahu a vyčíslení výše škod způsobených na havarovaných vozidlech. Soudy obou stupňů blíže nevysvětlily ani to, co mínily „zinscenovanou“ dopravní nehodou, natož aby již ve výroku uvedly, kdo ji vlastně měl zinscenovat. Pokud tím snad chtěly vyjádřit, že nešlo o „klasickou“ událost v provozu na pozemních komunikacích (srov. §47 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů), která by s sebou nesla charakteristické rysy nahodilosti a nepředvídatelnosti , nýbrž o dopravní nehodu oběma obviněnými záměrně způsobenou s cílem vyvolat pojistnou událost, pak to měly již ve skutkové větě rozsudku pregnantně formulovat a v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě vyložit.
Už tyto skutečnosti vedly Nejvyšší soud k závěru, že dovolatelům je nutno přisvědčit v jejich tvrzení, že skutková zjištění obsažená ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku neodpovídají znakům skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 2, 3 tr. zák. Pouhé oznámení dopravní nehody operačnímu důstojníkovi pro naplnění zákonných znaků tohoto trestného činu rozhodně postačovat nemůže. Navíc pak, pokud se jej obvinění měli dopustit jako spolupachatelé ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., pak již ve skutkové větě mělo být uvedeno, že se tak stalo po jejich předchozí vzájemné dohodě a k čemu taková dohoda konkrétně směřovala.
Z hmotně právního hlediska je zapotřebí (alespoň stručně a v obecné rovině) k řešené problematice uvést, že ustanovení §250a tr. zák. o trestném činu pojistného podvodu obsahuje dvě samostatné skutkové podstaty . Zatímco podle první z nich (odst. 1) se tohoto trestného činu dopustí ten, kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, podle druhé (odst. 2) se takového trestného činu dopustí ten, kdo úmyslně vyvolá pojistnou událost, nebo kdo stav vyvolaný pojistnou událostí udržuje v úmyslu zvýšit vzniklou škodu.
Objektem obou skutkových podstat je v konečném důsledku cizí majetek. Z hlediska subjektivní stránky se u obou z nich vyžaduje úmysl.
Jelikož soudy obou stupňů zřejmě chtěly v jednání obou obviněných spatřovat jednání podřaditelné pod druhou z těchto skutkových podstat, je vhodné dodat, že za úmyslné vyvolání pojistné události se považuje takové jednání pachatele, jímž úmyslně způsobí konkrétní skutečnost, ze které vzniká povinnost pojistitele poskytnout plnění (jako učebnicový příklad bývá v odborné literatuře uváděna záměrná havárie s pojištěným automobilem). Třebaže takový pachatel zpravidla bude mít i úmysl uplatnit nárok na pojistné plnění, k jeho trestní odpovědnosti se takový úmysl nevyžaduje. Trestný čin je v tomto případě dokonán již úmyslným vyvoláním pojistné události (popřípadě udržováním stavu vyvolaného pojistnou událostí v úmyslu zvýšit vzniklou škodu), i když ke škodě na cizím majetku nedojde.
Se zřetelem k posuzované věci je třeba dále poznamenat, že trestného činu pojistného podvodu v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle §250a odst. 3 tr. zák. se dopustí pachatel, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 na cizím majetku škodu nikoliv malou (podle §89 odst. 11 tr. zák. se takovou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč). K zavinění pachatele tu ovšem jež postačuje nedbalost – srov. §6 písm. a) tr. zák.
A v zhledem k tomu, že soudy obou stupňů posoudily jednání dovolatelů jako spáchané ve spolupachatelství, je vhodné rovněž uvést, že podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Podle nauky i praxe soudů o společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti (články řetězu) směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (k tomu srov. například rozhodnutí publikovaná pod č. 36/1973, 15/1967 Sb. rozh. trest.). Platí však, že spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění spolupachatelství není třeba, aby se spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání.
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ je zřejmé, že soudy obou stupňů si náležitě neujasnily rozdíly mezi oběma skutkovými podstatami popsanými v odstavcích 1 a 2 §250a tr. zák. Zatímco skutková věta odsuzujícího rozsudku (přes její nepřesnost, nejasnost a formulační kostrbatost) by mohla svědčit pro úvahu, že soudy chtěly vyjádřit skutkovou podstatu popsanou v odstavci 1, navazující právní věta svědčí jednoznačně pro skutkovou podstatu popsanou v odstavci 2. Už to jsou skutečnosti svědčící pro závěr, že nejen soud odvolací, ale před ním ani soud prvního stupně se náležitě nevypořádal s otázkou přiléhavé právní kvalifikace jednání obou obviněných a v důsledku toho učinil rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Neméně závažná je naprostá absence úvah soudů obou stupňů o příčinné souvislosti mezi zaviněným (údajně úmyslným) jednáním obviněných a jimi způsobeným, resp. zamýšleným následkem (účinkem). Příčinný vztah je přitom obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu a spojuje jednání pachatele s následkem. Určitá osoba může být proto trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila.
Obecně platí, že základním předpokladem trestní odpovědnosti je rovněž bezpečné zjištění příčinného působení jednání obviněného na společenské vztahy chráněné trestním zákonem a toho, zda toto jednání nese znaky zavinění ve smyslu trestního zákona (srov. rozhodnutí č. 46/1963 Sb. rozh. trest.). Zavinění totiž musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tj. i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Vývoj příčinné souvislosti musí být zaviněním zahrnut alespoň v hrubých rysech (srov. rozhodnutí č. 69/1953, č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. trest.). Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem (účinkem) se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal.
Není rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejen jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku (účinku) vedly i další jednání, okolnosti apod. Jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Příčinná souvislost by se přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. trest.).
K problematice výše způsobené škody je třeba připomenout dvě zásadní rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podle prvního z nich (rozhodnutí č. 1/2009 Sb. rozh. trest.) jestliže byl trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. spáchán vylákáním pojistného plnění na podkladě předstírané pojistné události, k níž mělo dojít při fingované pojistné události, pak je škodou způsobenou tímto trestným činem podle vyšších odstavců §250a tr. zák. celá částka, kterou pachatel vylákal jako pojistné plnění od pojišťovny. Podle druhého z nich (rozhodnutí č. 29/2003 Sb. rozh. trest. – jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 580/2002, uveřejněné též v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2002, svazek 18, č. T 441) je-li zřejmé, že k pojistné události došlo, a že nárok na pojistné plnění vznikl, je škodou způsobenou trestným činem pojistného podvodu podle §250a tr. zák. částka, která se rovná rozdílu mezi skutečně poskytnutým pojistným plněním na straně jedné a pojistným plněním, které by náleželo, kdyby pachatel neuvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo nezamlčel podstatné údaje při uplatnění nároku na pojistné plnění, na straně druhé. Za škodu nelze v takovém případě bez dalšího považovat celou výši poskytnutého pojistného plnění.
Jelikož z předchozího textu je zřejmé, že soudy obou stupňů v dosavadním řízení nevěnovaly jak relevantně uplatněným námitkám dovolatelů, tak i navazující problematice náležitou pozornost, nemohlo napadené usnesení soudu druhého stupně obstát. Nejvyšší soud proto postupoval podle §265k odst. 1 tr. ř. a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 2. 2009, sp. zn. 4 To 603/2007, zrušil. Zrušil však i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 3 T 109/2005, neboť ani ten vzhledem ke zjištěným vadám vztahujícím se k vině dovolatelů nemohl obstát. Současně Nejvyšší soud podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Po těchto zrušujících výrocích postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Teplicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť již rozsudek tohoto soudu (včetně řízení, které mu předcházelo) trpí vytýkanými vadami.
Za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že zjištěné vady nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání.
Trestní věc obviněných se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, jehož úkolem bude věc v potřebném rozsahu znovu projednat (to při respektování všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu) a učinit zákonu odpovídající rozhodnutí. Při novém projednání věci si musí nejprve ujasnit potřebu doplnění dosavadního dokazování a posléze posoudit možnosti zjištěného (a upřesněného) jednání obou obviněných z hlediska právních kvalifikací, které přicházejí v úvahu, a to ze všech shora naznačených hledisek. Právě své právní úvahy bude muset založit na daleko přesnějších a úplnějších skutkových zjištěních, než se v dosavadním řízení stalo, přičemž tak musí činit v intencích právního názoru Nejvyššího soudu podrobně rozvedeného výše (srov. §265s odst. 1 tr. ř.). Doplněné dokazování se přitom musí vztahovat nejen ke všem těm problematickým okruhům, které již byly shora zmíněny, ale i k dovolacím námitkám obviněných týkajícím se výše způsobené, resp. zamýšlené škody. Takové výhrady totiž nelze považovat jen za námitky skutkového charakteru, byť se ve své podstatě dotýkají soudy převzatých závěrů znaleckých posudků, ale i za námitky vztahující se k otázce právní kvalifikace posuzovaného skutku.
Závěrem je ještě třeba upozornit, že rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku společného dovolání podaného ve prospěch obou obviněných. Proto v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch (srov. §265s odst. 2 tr. ř.). Na druhé straně však tento tzv. zákaz reformationis in peius není možno chápat tak, že z podnětu dovolání podaného výlučně ve prospěch obviněných nelze doplnit popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině v napadeném rozhodnutí o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byli uznáni vinnými, a to o takových okolnostech, které dosud nebyly v tzv. skutkové větě výroku o vině dostatečně vyjádřeny, jsou však zmíněny v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tedy jestliže použitá právní kvalifikace přichází v úvahu, avšak popis skutkových okolností, které ji odůvodňují, není dostatečně výstižný a přesný, nic nebrání v jeho doplnění a upřesnění tak, aby všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byli uznáni vinnými, popsaný skutek náležitě vyjadřoval. Takovéto doplnění rozhodných skutkových zjištění totiž samo o sobě nijak nezhoršuje postavení obviněných, pokud se tím nemění rozsah ani závažnost trestné činnosti, jejímž spácháním byli uznáni vinnými, nezpřísňuje právní kvalifikace ani uložení trestu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, publikované pod č. 38/2006 Sb. rozh. trest.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. února 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a