ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.342.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 342/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2010 o dovoláních obviněných P. A., a J. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 8 To 384/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 150/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. A. a J. M. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 3 T 150/2009, byli obvinění P. A. a J. M. uznáni vinnými trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a odsouzeni oba shodně podle §247 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět a půl roku, pro jehož výkon byli podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené společnosti GHAZAL, s. r. o., škodu ve výši 1.200.000,- Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění uvedených trestných činů dopustili tím, že po předchozí společné domluvě se v době od 19.30 hodin dne 11. 9. 2008 do 4.30 hodin dne 12. 9. 2008 vloupali po ulomení větrací lišty okna do šatny prodejny P. G. v B. na ulici P., následně vypáčili dveře do kanceláře, kde ze zdi vysekali a odcizili dva zabudované trezory v celkové hodnotě kolem 13.000,- Kč, v nichž byla hotovost nejméně 400.000,- Kč, asi 3.000,- USD v hodnotě kolem 50.000,- Kč, nejméně 550,- Euro v hodnotě nejméně 13.406,- Kč, tři druhy stravenek v celkové hodnotě 734.250,- Kč a náhradní klíče od prodejny a domu majitele prodejny I. G., čímž poškozené společnosti GHAZAL, s. r. o. se sídlem B., P., způsobili škodu ve výši 1.200.000,- Kč a poškozením dveří a zdiva škodu ve výši 10.580,- Kč
a uvedeného jednání se
obviněný P. A. dopustil i přesto, že byl Městským soudem v Brně ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. 9 T 70/2008, který nabyl právní moci dne 18. 12. 2008, odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou,
obviněný J. M. dopustil i přesto, že byl Městským soudem v Brně ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 12 T 24/2007, který nabyl právní moci dne 17. 7. 2007, mimo jiné odsouzen pro trestný čin krádeže dle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění odvoláními, která zaměřili proti všem jeho výrokům. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 3 To 384/2009, byla odvolání obou obviněných podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání.
Obviněný P. A. s odkazem na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. namítal, že předmětným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a uložen mu trest, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a v řízení mu předcházejícím byl rovněž dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., protože neměl v přípravném řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, a dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poněvadž rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení uplatnění práva na náhradu škody a je jím zatížen jeho výrok o povinnosti k náhradě škody.
Nedostatek procesních podmínek pro rozhodnutí odvolacího soudu obviněný P. A. spatřoval v tom, že odvolací soud před vydáním svého usnesení v potřebném rozsahu neprojednal námitky obsažené v jeho odvolání. Vytkl, že se nezabýval jím vytýkanou nezákonností důkazních prostředků, zejména pak tím, že protokol o odběru pachové stopy, protokol o odběru srovnávacích pachových konzerv a protokol o provedení pachové identifikace neobsahuje náležitosti stanovené trestním řádem, a sice uvedení, proč byl příslušný úkon považován za neodkladný nebo neopakovatelný. Pokud se odvolací soud touto námitkou ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval, došlo ke zkrácení jeho práva na projednání věci před soudem druhého stupně.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. jmenovaný dovolatel spatřoval v tom, že ačkoliv se jednalo o případ nutné obhajoby, byl v přípravném řízení proveden úkon spočívající v identifikaci pachových stop a srovnávacích pachových konzerv, který byl následně použit před soudem jako důkaz proti obviněnému, aniž měl obviněný v době provedení úkonu obhájce. Upozornil, že z rozsudku soudu prvního stupně přitom vyplývá, že právě odorologickou expertízu vzal soud za stěžejní důkaz proti němu s tím, že jiné skutečnosti by samy o sobě k usvědčení obviněných nepostačovaly. Tvrdil, že mu nemůže být k tíži, že skutečnosti opravňující zahájení trestního stíhání byly orgány činné v trestním řízení schopny zajistit pouze za cenu podstatného zásahu do ustavně zaručeného právě na fair proces. Odorologická expertíza byla v daném případě zaměřena na konkrétního podezřelého, byla provedena se záměrem, že v případě pozitivního výsledku bude použita jako důkaz v řízení před soudem proti tomuto podezřelému, a to v době, kdy podezřelý neměl obhájce, ačkoliv bylo zřejmé, že jde o podezření ze závažného trestného činu a případ nutné obhajoby. Podle jeho přesvědčení neexistovala žádná relevantní skutečnost, která by bránila provedení srovnávací zkoušky až po zahájení trestního stíhání za přítomnosti obhájce.
Nesprávné hmotně právní posouzení obviněný spatřoval v tom, že soud nesprávně posoudil otázku jednání poškozené společnosti GHAZAL, s. r. o., z hlediska uplatnění nároku na náhradu škody. Uvedená společnost podle něj návrh na náhradu škody nikdy neučinila. Vyčíslení škody z přípravného řízení nelze považovat za uplatnění takového nároku, jelikož nemá obsahové náležitosti podle §43 odst. 3 tr. ř. V hlavním líčení nárok na náhradu škody vznesl I. G.; sama skutečnost, že I. G. je jednatelem společnosti GHAZAL, s. r. o., nemůže na různosti obou subjektů nic změnit. Jestliže na dotaz předsedy senátu uplatnil nárok na náhradu škody I. G., aniž uvedl obchodní firmu, jejímž je jednatelem, nezbývá než uzavřít, že nárok na náhradu škody vznesl jako soukromá osoba. Rozhodnutí soudu o povinnosti nahradit škodu tak podle dovolatele spočívá na nesprávném právním posouzení jednatele I. G. z hlediska ustanovení §13 odst. 1 věta druhá a §8 odst. 1 obchodního zákoníku.
Obviněný J. M. odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nesprávné právní posouzení spatřoval především v tom, že orgány činné v trestním řízení nezjistily skutečnou výši škody, což mělo za následek nedostatek základních předpokladů pro stanovení rozsahu viny, stupně nebezpečnosti činu pro společnost a podkladů pro výrok o náhradě škody. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 13/67, 7 Tdo 1245/2003 tvrdil, že výše škody je skutečností důležitou pro trestní řízení, k jejímuž objasnění je třeba odborných znalostí, a proto je potřebné vyžadovat postupem podle §105 odst. 1 tr. ř. odborné vyjádření znalce z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady, a pouhé vyčíslení výše způsobené škody samotným poškozeným není postačující. Soudy nižších stupňů vycházely při hodnocení výše škody pouze ze sdělení pana I. G. a na jeho základě kvalifikovaly jednání obviněného jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák., aniž by pro tuto kvalifikaci měly podklad. Za nesprávný považoval i výrok o náhradě škody. Soudy obou stupňů pochybily, pokud považovaly za návrh k náhradě škody projev pana I. G. zachycený na č. l. 19, jelikož tímto projevem se k náhradě škody přihlásil I. G. jako fyzická osoba, nikoliv společnost GHAZAL, s. r. o. Dodal, že vyjádření učiněná na č. l. 20 a 21 spisu nesplňují požadavky §43 odst. 3 tr. ř.
Dovolatelé shodně navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, aby zrušil i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněných nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání obou obviněných jsou zjevně neopodstatněná.
Obviněný P. A. uplatnil důvody dovolání uvedené v §265 odst. 1 písm. c), g), l ) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jejich podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný P. A. odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. Pokud naplnění tohoto důvodu dovolání spatřoval též v nedostatcích odůvodnění usnesení odvolacího soudu, nebylo možné k těmto výtkám relevantně přihlédnout, poněvadž dovolání proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Tento dovolací důvod postihuje typicky především situace, kdy došlo k porušení ustanovení o nutné obhajobě. Zahrnuje však i případy, kdy obviněný sice obhájce, ať již zvoleného či ustanoveného soudem, má, ale orgány činné v trestním řízení neplní jim zákonem uložené povinnosti a neumožní obhájci, aby realizoval svá zákonná oprávnění a povinnosti. Současně je vhodné uvést, že podle praxe soudů citovaný dovolací důvod nenaplní jakékoliv porušení práva na obhajobu, nýbrž pouze takové, které je ve svých důsledcích skutečně relevantní z hlediska meritorního rozhodnutí. Jestliže např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 528/2002, publikováno též pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr.).
Z textu dovolání vyplývá, že stěžejním problémem podle obviněného P. A. je, že ačkoliv se jednalo o případ nutné obhajoby, byl v přípravném řízení ve vztahu k němu proveden úkon spočívající v provedení identifikace pachových stop a srovnávacích pachových konzerv, který byl následně použit jako důkaz v řízení před soudem, aniž měl obviněný v době provedení tohoto úkonu obhájce.
Důvody, kdy obviněný musí mít obhájce už v přípravném řízení, jsou definovány v ustanovení §36 tr. ř. Třebaže přípravné řízení zahrnuje i postup před zahájením trestního stíhání, od sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení nebo provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mu bezprostředně předcházejí (§12 odst. 10 tr. ř.), nutná obhajoba počíná až od zahájení trestního stíhání ve smyslu §160 odst. 1 tr. ř., čemuž nasvědčuje i pojem „obviněný“ v návětě §36 tr. ř., když od té doby se také řízení vede proti konkrétní osobě.
Z obsahu spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 3 T 150/2009 vyplývají následující zjištění:
- ze záznamu o zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. ř. se podává, že dne 12. 9. 2008 bylo zahájeno prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byly spáchány trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. skutkem (totožným se skutkem popsaným posléze v usnesení o zahájení trestního stíhání, obžalobě i rozsudcích soudů), jichž se měl dopustit neznámý pachatel (č. l. 4);
- z protokolu o ohledání místa činu ze dne 12. 9. 2008, které provedli por. Ing. T. P., por. P. a por. D., plyne, že byly zajištěny dvě trasologické stopy, jedna stopa věcná a jedna stopa pachová (č. l. 27); o odběru otisku pachových stop byl rovněž vypracován protokol (viz č. l. 41);
- z protokolu o odběru srovnávacích pachových konzerv na č. l. 69 se zjišťuje, že dne 2. 4. 2009 byla odebrána srovnávací pachová konzerva P. A. (z protokolu na č. l. 70, že dne 1. 4. 2009 byl uskutečněn odběr srovnávací pachové konzervy u J. M.;
- z protokolů o provedení pachové identifikace k oběma osobám a odborných vyjádření ze dne 22. 4. 2009 (P. A.) a 23. 4. 2009 (J. M.) na č. l. 71 až 80 je zřejmé, že byla zjištěna shoda otisku pachových stop z místa činu a srovnávacích pachových konzerv jak u P. A., tak u J. M.;
- dne 30. 4. 2009 bylo usnesením podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání obviněných P. A. a J. M. pro trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., které bylo obviněným doručeno shodně dne 4. 5. 2009 (č. l. 1 - 3), přičemž obvinění žádali o ustanovení obhájce,
- dne 5. 5. 2009 byli oběma obviněným Městským soudem v Brně pod sp. zn. 70 Nt 453/2009 ustanoveni obhájci, a to P. A. JUDr. Miroslav Kučera a J. M. Mgr. Vladimír Kyrych; ve spise je založena žádost obhájce obviněného P. A. ze dne 19. 5. 2009, aby byl vyrozumíván o vyšetřovacích úkonech, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem (č. l. 87).
Soud prvního stupně četl v hlavním líčení konaném dne 7. 9. 2009 protokoly o ohledání místu činu, protokoly o odběrech STK i navazující odborná vyjádření (č. l. 210) a v odůvodnění svého rozhodnutí reagoval i na námitku obhájce obviněného P. A., jež se obsahově shoduje s výtkou uplatněnou v dovolání.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku k námitce obhájce JUDr. Kučery, že nebyl přítomen u odběru srovnávacích pachových konzerv svého klienta, přestože žádal, aby byl vyrozumíván o vyšetřovacích úkonech, uvedl, že k odběrům došlo ve dnech 1. a 2. 4. 2009, kdy se oba obvinění nacházeli ve výkonu trestu odnětí svobody a v době, kdy ještě nebyli obviněni pro předmětný trestný čin. K obvinění došlo právě po srovnání jejich pachových konzerv s otisky pachových stop na místě činu, tudíž se podle soudu zjevně jednalo o neodkladný a neopakovatelný úkon, o kterém nemohli být obhájci vyrozuměni, neboť v té době obvinění ještě zastoupeni nebyli. Bez nalezené shody těchto stop nebyl dán důvod k zahájení trestního stíhání, neboť do té doby podezření vycházelo pouze z neuceleného souhrnu nepřímých důkazů a indicií (strana 5).
Odvolací soud k námitce zákonnosti odorologické expertízy a použitelnosti jejích výsledků v řízení před soudem se jednak obecně přiklonil k hodnotícím pasážím soudu prvního stupně, jednak poznamenal, že obvinění ve svých výpovědích doznávali, že se nacházeli u okna, ze kterého byla vylomena lišta a kde byly zajištěny jejich pachové stopy. Jejich doznání podle přesvědčení odvolacího soudu korespondovalo s výsledky odborné expertízy. Ve shodě se soudem prvního stupně dodal, že výsledky odorologické expertízy ostatně nejsou jediným důkazem usvědčujícím obviněné ze spáchání předmětného skutku (strana 3 usnesení).
Dovolací soud nezjistil v procesním postupu orgánů činných v trestním řízení a úvahách soudů žádné pochybení.
Úkony orgánů činných v trestním řízení spočívající v odběru otisku pachových stop, odběru srovnávacích pachových konzerv a jejich porovnání byly učiněny před zahájením trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř., a proto obhájce obviněného P. A. nebyl a ani nemohl být o konání takových úkonů vyrozumíván, neboť osoby obviněných nebyly ztotožněny a obhájci jim nemohli být ustanoveni. Takový postup orgánů činných v trestním řízení není v kolizi s požadavky spravedlivého, fair procesu, jak tvrdí obviněný. Těžko si lze představit, že by naopak takovému požadavku vyhovoval stav, že by bez konkrétními skutečnostmi podložených závěrů, tedy bez dostatečného odůvodnění, bylo zahájeno trestní stíhání obviněného ve smyslu §160 odst. 1 tr. ř. a teprve poté byla prováděna samotná srovnávací zkouška k potvrzení či vyloučení správnosti tohoto procesního úkonu zásadního významu, jak naznačuje dovolatel.
Ač posouzení otázky, zda výsledky odorologické expertízy jsou, či naopak nejsou procesně použitelný důkaz vzhledem k pochybnostem obviněného o neodkladnosti a neopakovatelnosti takového úkonu, které potažmo také vyslovil, je procesní otázkou, kterou nelze subsumovat nejen pod důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., na nějž obviněný odkázal, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b tr. ř., dovolací soud pokládá za potřebné upozornit, že povahu úkonu jako neodkladného nebo neopakovatelného (§160 odst. 4 tr. ř.) je třeba posuzovat vždy podle okolností konkrétního případu.
Orgány činné v trestním řízení před provedením srovnání pachových stop z místa činu a srovnávacích pachových konzerv neznaly totožnost osob, které provedly vloupání do prodejny potravin na ulici P. v B. Teprve provedením tohoto úkonu došlo k jejich ztotožnění. Výsledky zkoumání z oboru metody pachové identifikace se zřetelem k nezbytnosti okamžitého zajištění otisku pachové stopy i průběhu srovnávací zkoušky dokládají, že takový úkon je před soudem neopakovatelným a z hlediska ztotožnění pachatele též neodkladným a nic na tom nemění ani dovolatelem vytýkaný nedostatek protokolu o provedení pachové identifikace, neobsahuje-li „uvedení, na základě jakých skutečností byl příslušný úkon považován za neodkladný nebo neopakovatelný“. Soudy proto nepochybily, pokud připustily jako důkaz odorologickou expertízu provedenou před zahájením trestního stíhání P. A. a J. M..
Námitky obviněného P. A. stran naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za zjevně neopodstatněné.
Oba obvinění odkázali na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v návaznosti na další důvody dovolání obsažené v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný J. M. naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřoval v chybném postupu soudů, pakliže při stanovení výše škody vycházely pouze ze sdělení I. G.; naznačoval, že výše způsobené škody je skutečností důležitou pro trestní řízení a k jejímu objasnění je třeba odborných znalostí, pročež je potřebné vyžadovat odborné vyjádření znalce z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady. Od tohoto nedostatku se odvíjel i jeho nesouhlas s použitou právní kvalifikací.
Z obsahu takto koncipovaných výhrad vůči postupu soudů při stanovení výše škody vyplývá, že obviněný uplatnil námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování, proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a potažmo proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Městský soud v Brně a z nichž v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Brně.
S odkazem na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně vytýkal procesní postup soudů při stanovení výše škody. Aniž by to výslovně uvedl, domáhal se patrně vypracování odborného vyjádření znalce z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady, jelikož sdělení svědka I. G. shledal nedostačujícími; vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, ale žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové, resp. procesní povahy zpochybňující důslednou aplikaci ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již připustil, že se tato zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně. Neuplatní se zejména tehdy, má-li nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje v případě zjištění, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, přičemž nezbyté také je, aby dovolatel tuto vadu jasně vytkl; o takovou situaci se však nejedná.
Soud prvního stupně jakož i odvolací soud v daném kontextu při hodnocení důkazů postupovaly podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s otázkou stanovení výše způsobené škody, pakliže toto zjištění opřely o sdělení společnosti GHAZAL, s. r. o., a především výpovědi svědků I. G. a M.L.
Soud prvního stupně při stanovení výše škody vycházel z vyčíslení I. G., o jehož věrohodnosti neměl pochybnosti a ostatně ani obviněný s tímto závěrem nepolemizoval. Z vyčíslení se podávalo, že poškozenému bylo odcizeno velké množství stravenek v hodnotě 734.250,- Kč, přičemž právě jen k množství odcizených stravenek poškozený mohl provést inventuru, což také učinil, jak potvrdila i svědkyně M. L., dlouho u něj pracující. Soud ale uvěřil jeho sdělením a výpovědi i v té části, v níž konkretizoval množství odcizené hotovosti v tuzemské měně na nejméně 400.000,- Kč, množství odcizených valut na 3.000 USD a nejméně 550 EUR a stanovil cenu dvou trezorů na 13.000,- Kč. Svědek předložil i doklad o úhradě za výměnu dveří zámku a zabezpečení kanceláří ve výši 10.580,- Kč. Nalézací soud konstatoval, že výlučně svědek I. G., jediný jednatel a společník společnosti GHAZAL, s. r. o., měl na starosti finanční prostředky společnosti, používal je jak na nákupy pro firmu, tak na cesty do S. Množství odcizené hotovosti svědek uváděl v podstatě shodně od svého trestního oznámení až po hlavní líčení, pakliže se jeho údaje, a to nikoliv podstatně, lišily, soud vycházel z nejnižší částky (strana 4 rozsudku soudu prvního stupně).
Dovolací soud není povolán zasahovat do způsobu hodnocení těchto důkazů. Aniž by zpochybňoval, že je třeba, aby si pro stanovení výše škody orgány činné v trestním řízení opatřily potřebné důkazy, pro úplnost toliko dodává, že důkazy, o něž je možné či nutné opřít své úvahy o výši škody, jsou odvislé od konkrétních okolností činu a nelze a priori odmítnout jako nepostačující jiné důkazy než jen právě odborné vyjádření znalce Že rozsah dokazování nekoresponduje s představami obviněného (navíc explicitně nevyjádřenými), ještě samo o sobě závěr o porušení zásad obsažených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Konečně oba obvinění v podstatě shodně vytkli, že soud prvního stupně vadně rozhodl o náhradě škody společnosti GHAZAL, s. r. o., ač ve skutečnosti tato společnost řádný návrh na náhradu škody neučinila. Vyčíslení škody z přípravného řízení nelze považovat za uplatnění nároku na náhradu škody pro absenci potřebných obsahových náležitostí a pokud v hlavním líčení I. G. uplatnil nárok na náhradu škody, aniž uvedl obchodní firmu, jejímž je jednatelem, učinil tak jako soukromá osoba. Obviněný P. A. dovozoval, že rozsudek soudu prvního stupně tak spočívá na nesprávné aplikaci ustanovení §13 odst. 1 věta druhá a §8 odst. 1 věta druhá obchodního zákoníku. Ani tuto výtku, byť uplatněnou relevantně se zřetelem k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolací soud neakceptoval.
Podle §43 odst. 3 tr. ř. poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obviněnému povinnost nahradit tuto škodu. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§206 odst. 2 tr. ř.). Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje.
Z toho plyne, že výrok o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř., o který v posuzovaném případě jde, může být učiněn jen tehdy, je-li nárok na náhradu škody poškozeným uplatněn způsobem a formou, které nevzbuzují pochybnosti, že poškozený skutečně požaduje náhradu škody, z jakého důvodu a v jaké konkrétní výši. Nejvyšší soud je přesvědčen, že tyto podmínky byly splněny.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že k trestnímu řízení se řádně a včas připojil I. G. s nárokem na náhradu ve výši 1.200.000,- Kč vůči oběma obviněným. Škoda sice byla způsobena jeho společnosti, kde je však jediným společníkem a jednatelem, tudíž k uplatnění takového nároku měl plné procesní oprávnění (strana 9). Odvolací soud sdílel názor soudu prvního stupně, že I. G. jako jednatel společnosti GHAZAL, s. r. o., se s nárokem na náhradu škody řádně a včas připojil v hlavním líčení dne 3. 8. 2009 (strana 4 usnesení).
Není pochyb o tom, že poškozeným je obchodní společnost GHAZAL, s. r. o. Obviněný P. A. s odkazem na ustanovení §13 odst. 1 věta druhá obchodního zákoníku správně poukazuje na to, že právnická osoba, jíž společnost s ručením omezeným je, jedná statutárním zástupcem nebo za ni jedná zástupce, a že podle §8 odst. 1 věta druhá obchodního zákoníku podnikatel je povinen činit právní úkony pod svou firmou. Žádný z obviněných též nezpochybnil, že svědek I. G. je jediným společníkem a jednatelem, tedy statutárním zástupcem, společnosti GHAZAL, s. r. o.
Z obsahu spisového materiálu se podává, že vyjádření poškozeného založené na č. l. 19 a ani vyčíslení škody společností GHAZAL, s. r. o., na č. l. 20, 21 nelze bez pochybností označit za řádný návrh na náhradu škody. Vyjádření na č. l. 19 proto, že je svým obsahem neurčité, učinil je I. G., aniž by blíže osvědčil svůj vztah k poškozené obchodní společnosti, listiny založené na č. l. 20, 21 žádný návrh na náhradu škody neobsahují. Současně se jimi ale dokládá spojení mezi I. G. jako fyzickou osobou a společností GHAZAL, s. r. o., poněvadž vyčíslení škody je za společnost GHAZAL, s. r. o., podepsáno právě I. G. a jeho jméno je též obsaženo na razítku společnosti.
V hlavním líčení dne 3. 8. 2009 se před zahájením dokazování I. G. vyjádřil tak, že se připojuje s nárokem na náhradu škody ve výši 1.200.000,- Kč vůči oběma obviněným (č. l. 132). Z obsahu jeho výpovědi jednoznačně vyplývá, že odcizené věci byly „věcmi firemními“ (č. l. 139); stejná okolnost včetně sdělení, že I. G. je jediným společníkem a jednatelem společnosti GHAZAL, s. r. o., je doložena i výpovědí svědkyně M. L. (č. l. 142) a postavení I.G. jako společníka a jednatele jmenované společnosti i úplným výpisem z obchodního rejstříku (č. l. 222).
Za těchto okolností soudy tedy opodstatněně nakládaly s vyjádřením I. G. v hlavním líčení, jímž uplatnil nárok na náhradu škody vůči oběma obviněným, jako s návrhem na náhradu škody, který včas učinil jednatel společnosti GHAZAL, s. r. o., za tuto společnost, nikoliv sám za sebe jako fyzickou osobu. Opačný názor by byl projevem přehnaného a nevěcného formalismu.
Nejvyšší soud proto dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jsou zjevně neopodstatněná. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková