ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.357.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 357/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. dubna 2010 o dovolání obviněného M. L., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 3 To 303/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 232/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. 92 T 232/2008, byl obviněný M. L. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. a odsouzen podle §235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtyři a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněného J. L.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění M. L. a J. L. trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. dopustili tím, že v přesně nezjištěné době kolem 6. 7. 2008 v B. na ulici V. nejprve obviněný J. L. pod záminkou údajné krádeže pervitinu fyzicky napadl T. J., požadoval po něm vrácení drogy či její zaplacení, a to tak, že ho opakovaně udeřil pěstí do obličeje a bil ho a přitom mu vyhrožoval zabitím a že ho zítra zabije jeho bratr M., následující den poškozeného přiměl, aby s ním jel do bytu na ulici K. za obviněným M. L. se záměrem, aby poškozeného přiměli ke splnění tohoto jeho požadavku, zde pak obviněný M. L. s výzvou vydání či zaplacení drogy T. J. fyzicky napadl tak, že ho kopl do obličeje, za vlasy ho odtáhl do kuchyně a za použití nože, který mu přikládal k hlavě a k ruce, mu hrozil uřezáním prstů a v následující době, aby splatil údajný dluh za krádež pervitinu, ho přiměli, aby se s nimi podílel na krádežích v obchodech v B. a na různých místech na M.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění M. L. i J. L. odvoláními, která zaměřili do všech jeho výroků. Z jejich podnětu byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 3 To 303/2009, rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o uložených trestech ohledně obou obviněných. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný M. L. byl podle §235 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody na tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Znovu bylo rozhodnuto také o trestu obviněného J. L.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, které odvolací soud v dané věci učinil. V prvém případě Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 3 To 164/2009, podle §258 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. 92 T 232/2008, ve výroku o vině trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. pod bodem 1) a ve výrocích o uložených trestech. Podle §259 odst. 3 tr. ř. uložil obviněnému J. L. trest za trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. pod bodem 2), který zůstal odvoláním nedotčen, a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc v rozsahu zrušení vrátil soudu prvního stupně.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 3 To 303/2009, podal obviněný M. L. prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel se domníval, že soud první instance měl postupovat podle §226 písm. a) a c) tr. ř. a zprostit jej obžaloby, neboť se v řízení potvrdilo jeho tvrzení, že dal poškozenému T. J. jednu facku, ale v žádném případě proti němu nepoužil nůž, z čehož dovozoval, že nebylo prokázáno, že jeho jednání bylo trestné. Nalézací soud nesprávně vyhodnotil váhu jednotlivých důkazů, stejně jako důkazů v kontextu celku a následně nesprávně právně kvalifikoval jeho jednání. Výrok o vině je podle dovolatele nesprávný, jelikož vykazuje skutkové a právní vady. Měl za to, že soud vycházel ze skutkových zjištění, která nevyplývají ze zjištěných skutečností, nesprávně hodnotil důkazy, rozpornost a důvěryhodnost výpovědí svědků. Zcela nepochopitelně odmítl vzít v úvahu, že neměl v rámci svého jednání vůči poškozenému v ruce nůž, nevyhrožoval mu s ním a nemohl tak naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Vyjádřil přesvědčení, že závěry o jeho vině jsou opřeny o spekulace, které soudy dostatečně neodůvodnily. Dovolatel dále vytýkal porušení zásady trestního řízení in dubio pro reo a zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Opakoval, že provedené důkazy neprokazují naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání a nikdo ze svědků nepotvrdil použití nože. Ve shodě s dosavadní obhajobou namítal, že soud prvního stupně rozhodoval na základě procesně nepoužitelného důkazu, výpovědi T. J. z přípravného řízení, což konstatoval ve svém prvním rozhodnutí i odvolací soud. Následující výpovědí svědka T. J. v hlavním líčení nebylo potvrzeno, že by někdo při inkriminované situaci vytahoval nůž; svědek uváděl, že si nepamatuje na vyhrožování poškozováním jeho těla ze strany dovolatele a již vůbec si nevybavuje kuchyňský nůž. Závěr o útoku nožem proti poškozenému T. J. byl nesprávně opřen o svědectví pochybných svědků J. O. a R. L.– dobrých přátel a osob s kriminálních minulostí. Obviněný upozornil, že poškozený mimo jiné zmínil, že v neprospěch obviněných vypovídal nejen podle toho, jak událost líčily policejní orgány, ale též proto, že to po něm požadoval svědek J. O. Vyslovil proto domněnku, že svědci J. O., R. L. a M. P., přítelkyně J. O., si uvedeným způsobem vyřizovali vlastní účty. Vytkl, že soud prvního stupně nesprávně dospěl k závěru, že má dostatečně důkazně podložený skutek a uznal jej vinným, aniž by korunní svědek vypověděl cokoliv, co by jej usvědčovalo z použití nože. Uzavřel, že tak byla porušena zásada in dubio pro reo, jedna ze zásadních zásad trestního řízení.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soud v Brně a aby Městskému soudu v Brně (aniž navrhl zrušení i rozsudku tohoto soudu) přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že stejné námitky obviněný uplatnil i v odvolacím řízení a soud druhého stupně se s nimi přiměřeným způsobem vypořádal. Dovolatel uplatnil toliko námitky, kterými brojil proti správnosti skutkových zjištění, které nemohou naplnit deklarovaný dovolací důvod. Skutkovými zjištěními, jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Přezkoumáním ve shora naznačeném směru žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry nezjistil. Za vadný pak označil návrh dovolání, neboť je v něm navrhováno zrušení rozsudku odvolacího soudu a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí nalézacímu soudu, aniž by se obviněný současně domáhal též zrušení rozsudku soudu prvního stupně. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil výlučně námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Městský soud v Brně a z nichž v napadeném rozsudku vycházel i Krajský soud v Brně. Podstata jeho dovolacích námitek spočívala v tvrzení, že soudy nesprávně hodnotily výpovědi svědka - poškozeného T. J., svědků J. O., R. L. a potažmo i M. P.; zdůrazňoval, že žádným z důkazů nebylo prokázáno použití nože při útoku na poškozeného a svědci vypovídali v jeho neprospěch z důvodů osobního vyřizování účtů. Na základě vlastní verze průběhu skutkového děje pak tvrdil, že se žádného trestného činu nedopustil.
Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Primárně se totiž domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch (trestného činu se nedopustil, poškozenému dal toliko jednu facku, svědci vypovídali v jeho neprospěch z důvodů vyřizování osobních účtů, proti poškozenému nepoužil nůž, což také nebylo žádným důkazem prokázáno) a následně na podkladě takové změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. nedopustil. Námitky skutkové, resp. procesně právní povahy však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, přičemž nezbyté také je, aby dovolatel tuto vadu jasně vytkl; o takovou situaci se však nejedná.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá takový vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, který lze akceptovat (zejména strany 6, 7 rozsudku soudu prvního stupně, strany 4 a 5 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů, jmenovitě výpovědí svědků, soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která jsou správná a přesvědčivá. V podstatě stejné námitky jako v dovolání obviněný Marian Lagron uplatnil již v odvolacím řízení a odvolací soud se s nimi náležitě vypořádal. Závěr o vině obviněného M. L. soudy opřely o svědecké výpovědi J. O., M. P., částečně poškozeného T. J. a zejména o výpověď svědka R. L., který byl přítomen konfliktu v bytě na ul. K. Právě z jeho výpovědi vyplynulo, že po první fázi útoku v bytě byl poškozený T. J. odvlečen obviněným M. L. do kuchyně, kde ho držel za vlasy, v ruce měl nůž a poškozenému vyhrožoval. Soudy obou stupňů upozornily na procesní použitelnost výpovědi poškozeného T. J. z přípravného řízení jen vůči obviněnému J. L. a z této výpovědi ve vztahu k obviněnému M. L. nevycházely. Ačkoliv poškozený v následném hlavním líčení bagatelizoval jednání obviněného M. L. i průběh celého konfliktu, nebylo jeho svědectví jediným důkazem o vině obviněných a závěr o použití nože byl postaven na neměnné výpovědi svědka R. L. Soud prvního stupně vysvětlil, jakými úvahami byl veden, odmítl-li akceptovat obhajobu obviněných; výstižně upozornil, že je v rozporu s ostatními důkazy, že jednotně nevyzněly ani výpovědi spoluobviněných, a rozvedl, proč neuvěřil změněné výpovědi poškozeného. Odvolací soud sdílel postoje soudu prvního stupně, jeho způsob hodnocení důkazů, ani on nepřijal vysvětlení změny výpovědi poškozeného opřené o tvrzení, že usvědčující fakta proti obviněnému M. L. uváděl podle jakéhosi návodu policistů, přiléhavě připomněl přítomnost obhájce spoluobviněného J. L. u tohoto výslechu, což přesvědčivost tohoto vysvětlení zásadním způsobem zpochybňuje. Věnoval pozornost i věrohodnosti a určitým, nikoliv zásadním, rozporům ve výpovědích svědků J. O., M. P. a R. L. a neshledal žádný důvod, pro který by bylo třeba usvědčující výpovědi svědků odmítnout jako nevěrohodné.
Že rozsah dokazování či způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení pravidel obsažených v §2 odst. 5, 6 tr. ř., zásady in dubio pro reo a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. dubna 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková