ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.40.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 40/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. února 2010 o dovolání obviněné D. B., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 50 To 327/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 1 T 81/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné D. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 13. 2. 2009, sp. zn. 1 T 81/2008, byla obviněná D. B. uznána vinnou trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustila tak, že v době od 14. 11. 2008 do 17. 12. 2008 v P., okres Ch. a jinde, když vyměnila zámky od vstupních dveří do rodinného domu v P., po vydání předběžného opatření podle §76b o. s. ř. usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 10. 10. 2008, sp. zn. 11 Nc 451/2008, jímž bylo jejímu bývalému manželovi a spolumajiteli domu V. Š., který dům do té doby s obviněnou a společnou dcerou užíval, přikázáno tento opustit, pak poté, když jí bylo dne 13. 11. 2008 doručeno rozhodnutí Okresního soudu v Chebu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 11 Nc 452/2008, kterým byl zamítnut návrh na prodloužení dříve vydaného předběžného opatření, ani na opakované ústní a písemné žádosti nevydala V. Š. klíče od dříve již vyměněných zámků vchodových dveří, a to ani po sdělení podezření ze spáchání trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák. a výslechu policejním orgánem dne 20. 11. 2008, a po následujícím doručení rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 11. 2008, sp. zn. 10 Co 518/2008, kterým byl k odvolání V. Š. návrh na vydání předběžného opatření zamítnut, v důsledku čehož nemohl sám podle potřeby do rodinného domu s garážemi vstupovat a zde pobývat, až pak v době nepřítomnosti obviněné koncem listopadu 2008 odvrtal a vyměnil zámek jedněch vstupních dveří a garáže.
Za tento trestný čin byla obviněná podle §249a odst. 2 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněné uloženo, aby ve zkušební době respektovala práva V. Š., jakožto spoluvlastníka domu uvedeného ve výroku a tomuto v užívání nezabraňovala.
Odvolání, které proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně obviněná podala, Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 50 To 327/2009, podle §256 tr. ř. zamítl.
Prostřednictvím obhájce Mgr. Marka Neustupného podala obviněná proti posledně citovanému usnesení odvolacího soudu dovolání s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., protože skutek, který je dovoláním napadán, byl nesprávně posouzen jako trestný čin. Tyto vady shledala především v tom, že ve smyslu §249a odst. 2 tr. zák. nebyl naplněn znak „neoprávněně brání v užívání“. Jestliže soud dovodil, že obviněná jednala protiprávně v tom, že po doručení usnesení o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření podle §76b o. s. ř. nevydala poškozenému klíče, nelze tuto úvahu považovat za správnou, neboť obviněná se jako laik domnívala, že je v právu, dokud má možnost se odvolat, a tudíž záležitost předběžného opatření bude uzavřena až konečným rozhodnutím, tj. nabytím právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Obviněná připustila, že vědomě bránila poškozenému v užívání domu, avšak za situace, kdy se poškozený po nařízení předběžného opatření odstěhoval do bytu v M. L., a do domu v P. si jen chodil brát věci a krmit své ptáky, přičemž do obytné části nevstupoval ani zde nepřespával. Obviněná poukázala na institut užívání a s ohledem na něj vyjádřila pochybnost, zda poškozený byl skutečně osobou oprávněnou, neboť tou může být jen vlastník, pokud je současně i uživatelem (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 482/2000), a upozornila na to, že podle §145 obč. zák. je užívání spojeno toliko s právem, a nikoliv s povinností věc užívat a že nemusí být ani praktické, aby byt manželé udržovali a užívali společně. K tomu uvedla, že měli s poškozeným dva byty, které společně vlastnili (byt v M. L. a dům v obci P.), ale každý z nich využíval jen jeden.
Podle obviněné soudy pochybily také při hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, protože neposoudily její pohnutku, a neprovedly navrhovaný důkaz výslechem dcery. Nespokojila se s popisem skutku, který v podobě, jak je vymezen, trpí vnitřními rozpory a neodráží, ve kterých dnech jakým způsobem údajně vyloučila poškozeného z jeho práva dům užívat. Obviněná poukázala na výpověď svědkyně D. H., jíž zanechala klíče s instrukcemi, aby je zapůjčila bývalému manželovi. Ze všech těchto důvodů obviněná shledala, že poškozenému nemohla bránit v užívání předmětného domu, a tedy se ani dopustit trestné činnosti, která jí je kladena za vinu. Podle obviněné nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, jímž byla uznána vinnou, když soudy obou stupňů nerespektovaly ani zásadu trestněprávní represe ultima ratio, tedy že prostředky trestního práva jsou až krajním řešením jinak zásadně občansko právní problematiky, protože poškozený mohl podle občanského práva podat žalobu na vydání klíčů včetně návrhu na vydání předběžného opatření, pokud se domníval, že je v právu. Obviněná též zmínila opomenutí principu seznatelnosti tj. předvídatelnosti práva, když odvolací soud nezohlednil rozhodovací praxi, a v rozporu s ní vydal zcela překvapivé rozhodnutí o zamítnutí odvolání. Obviněná se vyjádřila ke kolizi dvou základních práv, tedy práva spoluvlastníka užívat část věci v podílovém spoluvlastnictví s právem druhého spoluvlastníka na ochranu obydlí. Právu na ochranu obydlí a soukromí je v zásadě třeba dát přednost před právem spoluvlastníka na užívání věci v podílovém spoluvlastnictví s tím, že obviněná jednala pouze v zájmu své nezletilé dcery, která se kvůli závadnému jednání svého otce psychiatricky léčí. Podle obviněné bylo třeba zohlednit také to, že poškozený bydlel v předmětné době již v jiné nemovitosti, která je také v jejich spoluvlastnictví. Obviněná měla za to, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. jak po materiální tak ani po formální stránce, a soud prvního stupně pochybil při neprovedení důkazů, které byly obhajobou navrhovány a v odůvodnění neuvedl, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Rozsudek označila za nepřezkoumatelný a vadný.
Ze všech těchto důvodů v závěru dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podanému dovolání vyhověl a podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 50 To 327/2009, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 13. 2. 2009, sp. zn. 1 T 81/2008, zrušil, a aby s použitím §265m odst. 1 tr. ř. obviněnou zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., případně, aby dovolání obviněné vyhověl, a aby podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 50 To 327/2009, zrušil, a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k projednání a rozhodnutí.
Přestože byl opis dovolání obviněné řádně zaslán Nejvyššímu státnímu zastupitelství, toto do dne konání neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu své případné písemné vyjádření nezaslalo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání může být relevantně podáno jen ze zákonem stanovených důvodů, dovolací soud zkoumal, zda obviněná dovolání opřela o takové skutečnosti, které dopadají na jí označené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Dovolání lze podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a proto je možné takto podaným dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Z tohoto vymezení plyne, že dovoláním se nelze domáhat změny skutkových zjištění, a to ani proto, že není řádný jeho popis, nebo pro nedostatečný rozsah provedeného dokazování, či proto, že důkazy nebyly řádně hodnoceny. Jestliže tedy obviněná v části dovolání argumentovala porušením postupu při provádění a hodnocení důkazů a nerespektování §2 odst. 5, 6 tr. ř., anebo zmiňovala, že skutek je popsán jen na několika řádcích a neodráží skutečnou realitu, těmito námitkami dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnila, a Nejvyšší soud proto z jejich podnětu správnost napadených rozhodnutí nepřezkoumával.
Další výhrady, že nebyly naplněny znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. se zřetelem na „neoprávněnost“ a „bránění v užívání“, nebo že nelze shledávat v jejím jednání úmysl, či výhrady proti nedostatku společenské nebezpečnosti činu, a nebo nutnost uplatnění zásady ultima ratio, jsou uplatněny v souladu s označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto dovolací soud dále zkoumal, zda jsou opodstatněné.
Nejprve je vhodné uvést okolnosti, jež byly na podkladě provedeného dokazování, které je obsahem spisu, zjištěny a jež svědčí o tom, že za trvání manželství obviněné D. B. a V. Š., byl oběma manželi zakoupen rodinný dům v obci P., který tak patřil do bezpodílového spoluvlastnictví manželů (posléze společné jmění manželů). Následně jejich manželství bylo rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 9 C 49/2008, rozvedeno. Dne 26. 5. 2008 podala obviněná žalobu o vypořádání zaniklého společného jmění manželů, do kterého, jak je již shora uvedeno, patřil i předmětný dům, o níž prozatím nebylo rozhodnuto. Za situace, kdy stále nebylo společné jmění manželů vypořádáno, bylo usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 10. 10. 2008, sp. zn. 11 Nc 451/2008, vydáno předběžné opatření podle §76b o. s. ř., podle kterého byl V. Š. povinen opustit dům na adrese P., zdržet se vstupu do domu a jeho bezprostředního okolí ve vzdálenosti 50 metrů. Toto předběžné opatření bylo vydáno na dobu jednoho měsíce od jeho vykonatelnosti určené dnem vyhotovení tohoto rozhodnutí tj. dnem 10. 10. 2008 (viz č. l. 11). Obviněná se posléze domáhala prodloužení doby trvání předběžného opatření, avšak tento její návrh Okresní soud v Chebu usnesením ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 11 Nc 452/2008, zamítl. Mezitím však poškozený V. Š. podal odvolání proti rozhodnutí o vydání předběžného opatření, o kterém Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 10. 11. 2008, sp. zn. 10 Co 518/2008, rozhodl tak, že návrh na vydání předběžného opatření zamítl (viz č. l. 21). Obviněná přesto vyměnila zámky od společně vlastněného předmětného domu, a v době od 14. 11. 2008 do 17. 12. 2008 poškozenému znemožňovala vstupovat do rodinného domu a pobývat zde. Když obviněná na konci listopadu 2008 nebyla v domě přítomná, poškozený si sám zjednal možnost do domu vstoupit tím, že odvrtal a vyměnil zámek u jedněch dveří a garáže.
Vzhledem k tomu, že obviněná namítala, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., je vhodné připomenout, že tento trestný čin spáchá ten, kdo oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně brání.
Ve smyslu jednotlivých znaků, proti nimž obviněná brojila, je potřeba uvést, že oprávněnou osobou je vlastník domu, jehož oprávnění věc užívat vyplývá právě z jeho vlastnického práva, pokud je zároveň uživatelem (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. IV. ÚS 482/2000, uveřejněný pod. č. 182 ve sv. 20 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu České republiky).
Neoprávněným bráněním v užívání bytu se rozumí jakýkoli neoprávněný zásah do práva oprávněné osoby, který ji znemožňuje nebo podstatně ztěžuje řádně a obvyklým způsobem byt užívat, např. znemožňování vstupu do bytu výměnou zámku, zabraňování v přípravě pokrmů, v praní prádla apod. (viz rozhodnutí č. 8/1999 Sb. rozh. tr.). Za bránění v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru je třeba považovat i jakékoli další neoprávněné a podstatné rušení výkonu užívacího práva oprávněné osoby, např. znemožnění přístupu do domu, bytu, nebytového prostoru uzamčením nebo jiným uzavřením, a to i třeba za pomoci ostrahy bezpečnostní agenturou, dále takové zásahy do užívacího práva nebo přímo do nemovitosti, které znemožňují nebo podstatně narušují výkon užívacího práva, jako jsou svévolné přerušení dodávky elektrického proudu nebo plynu, odstranění dveří, oken, probourání zdí, střechy, stropů apod. (srov. Šámal P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1464).
Ze skutečností zjištěných v obsahu spisu je zřejmé, že usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 10. 10. 2008, sp. zn. 11 Nc 451/2008, bylo z podnětu obviněné vydáno podle §76b o. s. ř. předběžné opatření, na jehož podkladě byl V. Š. povinen opustit dům na adrese P., zdržet se vstupu do domu a jeho bezprostředního okolí ve vzdálenosti 50 metrů, a to po dobu jednoho měsíce od jeho vykonatelnosti, která byla stanovena dnem jeho vyhotovení tj. od 10. 10. 2008.
Na podkladě tohoto předběžného opatření bylo nutné respektovat, že po stanovenou dobu od 10. 10. 2008 do 10. 11. 2008 byl poškozený povinen opustit a zdržet se vstupu do předmětného domu. Tato jeho povinnost však trvala výhradně po dobu stanovenou v předběžném opatření [viz §76b odst. 3 o. s. ř., podle něhož doba trvání předběžného opatření počíná běžet dnem, v němž se stalo usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí vykonatelným, tj. dnem vyhlášení nebo, nedošlo-li k jeho vyhlášení, dnem vydání (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 457 s.)]. Vzhledem k tomu, že byl před uplynutím doby uvedené v citovaném ustanovení obviněnou podán návrh na prodloužení předběžného opatření podle §76 odst. 4 o. s. ř., neskončila tato lhůta dříve, než soud o takovém prodloužení rozhodl. V projednávané věci se tak stalo usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 11 Nc 452/2008, kterým byl předmětný návrh zamítnut, a jež nabylo právní moci dne 14. 11. 2008.
Vzhledem k tomu, že předběžné opatření přestalo platit dne 14. 11. 2008, tj. měsíc po jeho vyhlášení, resp. dnem, kdy byl zamítnut návrh na jeho prodloužení, tímto okamžikem odpadl právní důvod, díky kterému V. Š. nesměl užívat předmětný dům. Od tohoto dne obviněná již nebyla oprávněna jakkoli poškozenému ve vstupu do domu a v jeho užívání bránit, a to i přesto, že proti tomuto rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prodloužení předběžného opatření byla oprávněná se odvolat. Protože je předběžné opatření rozhodnutím, jehož trvání je přesně zákonem v ustanoveních §76b odst. 3, 4 o. s. ř. stanoveno, nemůže být doba, na níž bylo vydáno, nad tyto zákonné limity prodloužena, a to ani v důsledku podaného odvolání. Proto, pokud obviněná podala zmíněný opravný prostředek, tento již se zřetelem na to, že se jednalo o předběžně vykonatelné rozhodnutí (srov. §206 odst. 3 o. s. ř.), trvání předběžného rozhodnutí neprodloužil. V tomto ohledu byla obviněná informována v obsahu usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 11 Nc 452/2008, na str. 2 (viz č. l. 12 spisu), kde soud zdůraznil, že vydané předběžné opatření trvá podle §76b odst. 3 o. s. ř. jeden měsíc od jeho vykonatelnosti, a pokud obviněná podala návrh na jeho prodloužení, neshledal objektivní podmínky, aby ji vyhověl.
Dále je vhodné upozornit na to, že poškozený podal odvolání proti usnesení o vydání předběžného opatření ze dne 10. 10. 2008, sp. zn. 11 Nc 451/2008, kterému bylo vyhověno tak, že Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 10. 11. 2008, sp. zn. 10 Co 518/2008, návrh na vydání předběžného opatření zamítl (viz č. l. 21). Toto rozhodnutí se stalo pravomocným dne 22. 11. 2008 a vykonatelným dne 26. 11. 2008. Tím tedy bylo obviněné jednoznačně dáno i touto cestou na vědomí, že nebyla oprávněna poškozenému v užívání předmětné nemovitosti poškozenému bránit.
I díky takovému rozhodnutí odvolacího soudu muselo být obviněné zřejmé, že zamezením přístupu k předmětné nemovitosti jednala po vymezenou dobu protiprávně, jestliže vyměnila zámky k domu, čímž poškozenému znemožnila dům pro jeho potřeby užívat, k jeho výzvám mu nevydala klíče, v předmětné době odjela na dovolenou, a poškozený tak neměl možnost vůbec se do domu dostat. Pokud obviněná uvedla, že klíče dala sousedce D. H. s upozorněním, ať je vydá poškozenému, nešlo o úkon, jímž by poškozenému umožnila dům plnohodnotně užívat, protože klíče mu měla sousedka vydat až na jeho žádost, a to pouze k zapůjčení. Poškozený z tohoto důvodu, aby mohl pravidelně krmit chráněné ptactvo nacházející se u nemovitosti (viz č. l. 73) odvrtal jeden zámek ke garáži. V bránění poškozenému dům užívat obviněná ustala až poté, co proti ní bylo zahájeno trestní stíhání a bylo jí dne 17. 12. 2008 sděleno obvinění, resp. byl podán návrh na potrestání.
Za správné nelze považovat ani tvrzení obviněné, že mělo převážit právo na ochranu soukromí a obydlí a nikoli právo spoluvlastníka užívat část věci v podílovém spoluvlastnictví, který podle obviněné předmětný dům sám dobrovolně tím, že bydlel v jejich jiném bytě, opustil. Z prokázaných skutečností vyplynulo, že poškozený, i když v předmětném domě pravidelně nepřespával a pobýval i v jiném bydlišti, dům fakticky stále užíval. Měl zde uloženy své věci a choval zde své chráněné ptactvo. Z těchto skutečností je nutné poškozeného považovat netoliko za vlastníka domu, ale i za jeho faktického uživatele. Nejde proto o případ, že by poškozený reálně dům opustil, a zanikl mu proto důvod k užívání. Nelze se proto ztotožnit s obviněnou, že v jejím jednání z tohoto důvodu chyběla potřebná protiprávnost (k tomu srov. přiměřeně nález Ústavního soudu, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/04), protože užívací právo vyplývající z vlastnického práva poškozeného k domu bylo v době činu zachováno.
Na základě všech těchto skutečností je nutné k subjektivní stránce, proti níž obviněná rovněž brojila, uvést, že tento trestný čin může být spáchán pouze ve formě úmyslného zavinění, které podle §4 tr. zák. spočívá v tom, že pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
Ze zjištěných skutkových okolností, jak je učinil soud prvního stupně, s nimiž se i odvolací soud ztotožnil, a jak jsou i shora rozvedeny, je zřejmé, že obviněná jednala po celou dobu minimálně v úmyslu nepřímém, neboť i když byla ze všech shora popsaných skutečností seznámena s tím, že od 14. 11. 2008 již předběžné opatření netrvá, přesto poškozenému v užívání i nadále bránila. Byla tedy srozuměna s tím, že tak již činí neoprávněně.
Nejvyšší soud ze všech shora rozvedených skutečností v souladu s tím, jak se s těmito otázkami již vypořádaly soudy nižších stupňů, shledal, že obviněná naplnila formální znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu, nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák.
Pokud obviněná brojila proti nedostatkům v materiální stránce, je nutné s ohledem na zjištěný skutkový stav věci a odůvodnění napadených rozhodnutí konstatovat, že se otázkou společenské nebezpečnosti soudy obou stupňů zabývaly a věnovaly jí pozornost. Zmínit lze, že soud prvního stupně se v rozhodnutí na straně 5 tímto znakem zabýval, když shledal, že stupeň nebezpečnosti je vyšší než nepatrný, a to zejména proto, že obviněná v páchání trestné činnosti pokračovala déle než jeden měsíc, přes stížnosti a upozornění poškozeného, a jednala vědomě v rozporu s konečným rozhodnutím soudu. Je tak možné konstatovat, že v daném případě jde o společenskou nebezpečnost dosahující stupně vyššího než nepatrného, jak vyplývá z ustanovení §3 odst. 4 tr. zák.
Nejvyšší soud tyto úvahy považuje za správné a korespondující se všemi skutkovými zjištěními a na doplnění jen zmiňuje, že uvedené úvahy vycházejí ze zásad stanovených v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák., podle něhož je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Právě se zřetelem na pohnutku obviněné je nutné v jejím jednání spatřovat čin dosahující potřebné společenské nebezpečnosti, neboť je ze skutkových zjištění zřejmé, že obviněná se prostřednictvím rozhodnutí soudu snažila realizovat svůj negativní vztah k bývalému manželovi, a zajistit tak, aby mu znemožnila užívat jejich společný majetek. Tímto svým postojem obviněná soudní rozhodnutí využila proti zájmům bývalého manžela a v jednání pokračovala do doby, než proti ní bylo zahájeno trestní stíhání.
Jestliže obviněná zpochybnila správnost použité právní kvalifikace s odkazem na to, že zjištěné jednání nemůže být posuzováno podle norem trestního práva, neboť jde jen o občanskoprávní vztah, Nejvyšší soud se s touto úvahou obviněné rovněž neztotožnil. V této souvislosti pouze připomíná, že v daném případě byly v činu obviněné shledány všechny znaky uvedeného trestného činu, což vylučuje možnost uplatnění principu „ultima ratio“, jehož se obviněná v dovolání domáhala. Uvedený princip, totiž vychází z toho, že je zásadně nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti. Obviněná však v projednávané věci spáchala čin, který nemá povahu obvyklých občansko právních vztahů, neboť má jednoznačně trestní charakter, jak bylo výše vysvětleno. Je tudíž nezbytné, aby na něj dopadly prostředky trestního práva včetně trestní represe, jak bylo v napadeném rozhodnutí zcela v souladu se zákonem rozhodnuto (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005). Mimo tyto skutečnosti dovolací soud zdůrazňuje také to, že i když bylo vydáno předběžné opatření zabraňující poškozenému v přístupu k domu, neopravňovalo obviněnou k tomu, aby realizovala takové úkony, pro něž by nejenom po dobu trvání zákazu uvedeného v předběžném opatření, ale i později, zabraňovala vlastním konáním v užívání domu poškozenému např. tím, že vyměnila zámky, poškozenému nevydala klíče apod., čímž nerespektovala, ale porušila právo poškozeného na ochranu vlastnictví a obydlí ve smyslu čl. 11 odst. 4, 12 Listiny základních práv a svobod.
Na základě uvedených skutečností a právních úvah Nejvyšší soud shledal dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 50 To 327/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 1 T 81/2008, správným.
Pokud obviněná v dovolání označila i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je nutné uvést, že o něj je možno dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř.
S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že obviněná použila uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně dovolání opřela i o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak je však shora rozvedeno, Nejvyšší soud tento dovolací důvod naplněným neshledal, a proto nejsou splněny ani okolnosti vymezené zákonem pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů dovolání obviněné D. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť námitky v něm uplatněné jsou zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. února 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová