ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.468.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 468/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. května 2010 o dovolání obviněného Z. J., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 12 To 5/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 152/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 11 T 152/2009, byl obviněný Z. J. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„dne 18. 12. 2008 v 13.25 hodin v P. n. M., poté co si nezjištěným způsobem opatřil platební kartu MasterCard společnosti ESSOX, s. r. o., a PIN kód, která byla téhož dne v době mezi 11.45 až 13:20 minutami odcizena v S. D. z volně přístupné nezamčené šatny Základní a mateřské školy, prostřednictvím této platební karty učinil v bankomatu České spořitelny v P. n. M., ul. N., výběr finanční hotovosti ve výši 4.000,- Kč a bezprostředně poté ve 13.26 hodin se prostřednictvím téhož bankomatu pokusil o výběr finanční hotovosti ve výši 15.000,- Kč a poté 3.000,- Kč, když tyto výběry mu byly zamítnuty, čímž způsobil poškozené P. P., škodu ve výši nejméně 4.000,- Kč“ .
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., jednak jako trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., a uložil mu podle §249b tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu rovněž uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené P. P., bytem S. D., částku 4.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozenou se zbytkem jejího nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Hradci Králové rozhodl usnesením ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 12 To 5/2010, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Luboše Peterky podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., neboť „napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku uvedeném v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 11 T 152/2009, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je obsažen v jeho výroku o vině“.
Uplatněné dovolací důvody dovolatel spatřoval v tom, že skutky, jejichž spácháním byl uznán vinným, jsou popsány ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozvedeny v jeho odůvodnění tak, že rozhodně nevykazují znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. a znaky trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., jak je právně posoudily soudy obou stupňů. Odvolacímu soudu vytknul, že při projednávání odvolání, v němž na nesprávnost právního posouzení skutku upozorňoval, neodstranil uvedenou vadu odsuzujícího rozsudku, ačkoli tak měl a mohl učinit, a namísto toho důvodně podané odvolání zamítl.
V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 12 To 5/2010, jakož i „vadné řízení vedené u Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. 11 T 152/2009, mu předcházející“.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedla, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Z tzv. právní věty výroku o vině je zřejmé, že soudy považovaly za naplněné všechny znaky jak pokusu trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., tak trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. Skutkový stav, jak byl zjištěn oběma soudy, přitom se znaky obou shora citovaných trestných činů evidentně koresponduje. Obviněný odcizil platební kartu prostřednictvím které chtěl v bankomatech vybrat finanční hotovost přesahující částku 5.000,- Kč (pokusil se o výběr částky 15.000,- a poté 3.000,- Kč), když předtím se mu podařilo vybrat finanční hotovost ve výši 4.000,- Kč, čím poškozené způsobil škodu právě ve výši provedeného výběru (tj. 4.000,- Kč). Především však námitku proti právnímu posouzení zjištěného skutkového stavu obviněný uplatnil pouze paušálně, aniž by uvedl, který nebo které ze zákonných znaků trestných činů, jimiž byl uznán vinným, neměly být skutkovými zjištěními soudů naplněny. Není proto možné se s jeho námitkou vypořádat jinak, než tím, že není možné jí přisvědčit.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v posuzovaném případě přicházel podle státní zástupkyně v úvahu pouze v alternativě vymezené zákonnou dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k)“. Tato alternativa je vázána na některý z dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. a jen ve spojení s ním se může uplatnit. Z toho pak vyplývá, že pokud je dovolání obviněného považováno jako zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba obdobným způsobem na něj nazírat i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Dále státní zástupkyně uvedla, že obsah předmětného dovolání je z hlediska požadavku na jeho obsah dovolání hraniční a pokud by bylo z dostupného materiálu zřejmé, že soud prvního stupně postupoval podle §265h odst. 1 tr. ř. a obsah dovolání by zůstal totožný, Nejvyšší soud by mohl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř.
V závěru svého podání státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný ve svém podání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , na jehož základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z předchozího textu je zřejmé, že tento dovolací důvod obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, neboť tvrdil, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato alternativa by v dané věci mohla být naplněna pouze ze předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo hmotně právními vadami v citovaném důvodu dovolání předpokládanými.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této dikce plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. To současně znamená, že zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat jeho zákonnému vymezení podle §265b tr. ř., proto nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací námitky uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají. Obviněný totiž namítl, že jeho jednání popsané ve výroku odsuzujícího rozsudku nenaplňuje skutkovou podstatu pokusu trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák. k §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. Nejvyšší soud však současně shledal, že jde o výhrady zjevně neopodstatněné.
V obecné rovině je vhodné nejprve uvést, že trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak škodu nikoli nepatrnou. Podle §89 odst. 1 tr. zák. se přitom škodou nikoli nepatrnou rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 Kč.
Podle §8 odst. 1 tr. zák. je pokusem trestného činu jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Objektem trestného činu krádeže je především vlastnictví věci. Přisvojením věcí se nerozumí jejich získání do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti trvalé dispozice s věcí. Přisvojení znamená současně vyloučení dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z držení, užívání a nakládání s věcí. Pachatel si přisvojí věc tím, že se jí zmocní, jestliže věc odejme z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo i faktického držitele a jestliže si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle. U drobných věcí postačí, že je pachatel vezme do kapsy nebo do tašky anebo schová. Zda věc je v moci někoho jiného se posuzuje s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu na základě obecných životních zvyklostí.
Trestný čin krádeže je dokonán zmocněním se věci s úmyslem přisvojit si ji. O dokonané přisvojení věci zmocněním jde i tehdy, když pachatel věc odejme z dispozice poškozeného a ukryje ji na jiném místě s úmyslem si ji kdykoli později vyzvednout. V takovém případě je čin dokonán (nejde o pokus), ač pachatel věc ukryl v prostoru, v němž se původně nacházela (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1431 a 1432).
Po subjektivní stránce se u trestného činu krádeže vyžaduje úmyslné zavinění. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Je-li Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem, k němuž dospěl soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a který respektoval při svém rozhodování i odvolací soud, pak je třeba z hlediska správného právního posouzení jednání obviněného připomenout podstatu jeho jednání, jež záleželo v tom, že „dne 18. 12. 2008 … poté co si nezjištěným způsobem opatřil platební kartu MasterCard … a PIN kód, … prostřednictvím této platební karty učinil v bankomatu České spořitelny v P. n. M. … výběr finanční hotovosti ve výši 4.000,- Kč a bezprostředně poté ve 13.26 hodin se prostřednictvím téhož bankomatu pokusil o výběr finanční hotovosti ve výši 15.000,- Kč a poté 3.000,- Kč, když tyto výběry mu byly zamítnuty, čímž způsobil poškozené … škodu ve výši nejméně 4.000,- Kč“ .
Již nalézací soud se přesvědčivě vypořádal s námitkami obviněného, které směřovaly vůči správnosti závěrů o naplnění všech zákonných znaků trestného činu krádeže. V odůvodnění svého rozhodnutí (srov. stranu 3 a 4) uvedl, že svým „… jednáním obžalovaný naplnil skutkovou podstatu … trestného činu krádeže dle §247 odst. 1 písm. a) tr. z. ve stadiu pokusu trestného činu dle §8 odst. 1 tr. z., když jeho úmysl zmocnit se peněz poškozené ve výši přesahující hranici 5.000,- Kč nebyl dokonán. … Obžalovaný se popsaného jednání dopustil v úmyslu přímém dle §4 písm. a) tr. z., když vědomě používal nezjištěným způsobem obstaranou platební kartu poškozené s cílem neoprávněně se obohatit na její úkor tím, že pomocí této karty jí odcizí peněžní prostředky z jejího účtu. … Společenská nebezpečnost jednání obžalovaného (spočívala) v narušení zájmů společnosti na ochraně vlastnictví a bezhotovostních platebních prostředků, přičemž s ohledem na částečné dokonání celkové snahy obžalovaného stupeň nebezpečnosti převyšuje stupeň nebezpečnosti vyšší než nepatrné …“ .
Soud prvého stupně učinil ve vztahu k subjektivní stránce jednání obviněného zjištění, která svědčí o jeho úmyslném zavinění, a to ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák. S takovou argumentací se ztotožnil i soud odvolací a za správnou ji považuje (v souvislosti se všemi výše zmíněnými okolnostmi činu) také soud dovolací.
Při úvahách, zda obviněný zjištěným jednáním naplnil materiální znak trestného činu, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší než nepatrný, popř. malý (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. trest.). Z tohoto hlediska soudy nepochybily, pokud v posuzovaném případě dospěly k závěru, že znaky materiální stránky pokusu trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák. k §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. byly splněny.
Po objektivním zhodnocení všech hledisek uvedených v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Nejvyšší soud přisvědčil správnosti úvah nalézacího soudu a shodně s ním považuje za významná ta skutková zjištění, v nichž se poukazuje na částečné dokonání celkové snahy obviněného. Zejména soud nalézací své úvahy nezaměřil pouze na zkoumání okolností, které zakládají znaky uvedeného trestného činu, nýbrž přihlédl i k dalším okolnostem, které charakterizují spáchaný skutek a jeho pachatele a mají vliv i na společenskou nebezpečnost jeho jednání. Proto soudům nižších stupňů nelze vytýkat, že trestnou činnost dovolatele posoudily jako pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák. k §247 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že výhrady obviněného (navíc jen obecné a nekonkrétní povahy) nemají v tomto směru opodstatnění. Především soud prvého stupně v souladu se zákonem vyložil a správně odůvodnil své závěry z hlediska použité právní kvalifikace.
K námitkám dovolatele, že skutky, jejichž spácháním byl uznán vinným, nevykazují ani znaky trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., jak ho právně posoudily soudy obou stupňů, je opět zapotřebí – alespoň v obecné rovině – uvést, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo si neoprávněně opatří nepřenosnou platební kartu jiného, identifikovatelnou podle jména nebo čísla, nebo předmět způsobilý plnit její funkci.
Objektem tohoto trestného činu je především vlastnictví věci, pokud jde o výkon oprávnění souvisejících s jejím využíváním. Přitom se nevyžaduje, aby jeho pachatel platební kartu nebo předmět způsobilý plnit její funkci použil k placení zboží nebo služeb, příp. k inkasu hotovosti, nebo aby se o to pokusil. K trestnosti postačí pouhé neoprávněné opatření. Nejde o trestný čin trvající, i když název tohoto trestného činu by mohl naznačovat opak (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1469).
Jde o úmyslný trestný čin. Postačí, když úmysl (srov. shora §4 tr. zák.) směřuje k opatření platební karty nebo předmětu způsobilého plnit její funkci. Nevyžaduje se, aby úmysl směřoval k použití platební karty nebo předmětu způsobilého plnit její funkci k bezhotovostní platbě nebo k výběru hotovosti.
Jak již bylo výše zmíněno, nalézací soud měl po provedeném dokazování za prokázané, že obviněný naplnil i skutkovou podstatu trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §249b odst. 1 tr. zák., když jednání, jímž byl uznán vinným, se dopustil v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák., neboť vědomě používal nezjištěným způsobem obstaranou platební kartu poškozené s cílem neoprávněně se obohatit na její úkor. S tímto závěrem, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, se mohl identifikovat také Nejvyšší soud.
Nejvyšší soud poté, co shledal, že výhrady obviněného nejsou důvodné, neboť soudy obou stupňů posoudily jeho jednání správně jako pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák. k §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. a jako trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., jichž se dopustil v jednočinném souběhu (srov. rozhodnutí č. 35/1998 Sb. rozh. trest.), dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a