ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.520.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 520/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. května 2010 o dovolání obviněného J. G., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. 9 To 549/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 6 T 93/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 12. 2009, sp. zn. 6 T 93/2009, byl obviněný J. G. uznán vinným pod bodem 1) trestnými činy útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., pod bodem 2) trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 tr. zák. a pod bodem 3) trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §155 odst. 2, §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na dvacet šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl uložen trest zákazu činnosti – zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku. Současně byl zrušen výrok o trestu trestního příkazu Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 9. 2009, sp. zn. 6 T 38/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný J. G. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech odvolání. Obviněný odvoláním brojil proti všem výrokům napadeného rozsudku, státní zástupce zaměřil odvolání podané v neprospěch obviněného proti výroku o trestu.
Z podnětu těchto odvolání byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. 9 To 549/2009, rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ve výroku o vině pod body 1), 2) a ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. [správně podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák.] účinného do 31. 12. 2009. Za tento trestný čin a za trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně byl odsouzen podle §155 odst. 2, §35 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle 49 odst. 1 tr. zák. byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. dopustil tím, že dne 16. 7. 2009 kolem 01:50 hodin pod silnici mezi obcemi H. a O., okres K. V., byl při řízení motorového vozidla značky Fiat Croma, kontrolován hlídkou Policie ČR, Obvodní oddělení O., ve složení pprap. M. J. a nstržm. J. B., v průběhu kontroly odmítal vypnout motor vozidla a předložit příslušné osobní doklady a doklady k vozidlu, ač k tomu byl policisty ve služebních stejnokrojích Policie ČR opakovaně vyzýván, následně se s vozidlem prudce rozjel od pravé krajnice tak, že volant vozidla stočil na maximum vlevo, aby se vyhnul služebnímu vozidlu Policie ČR, přičemž věděl, že rozjezdem vozidla ohrozí jak pprap. J., který stál před přední částí automobilu, tak nstržm. B., který v průběhu kontroly stál u dveří řidiče automobilu, kdy oba policisté byli nuceni před vozidlem uskočit stranou, jinak by došlo k jejich zachycení rozjíždějícím se automobilem, obviněný před hlídkou Policie ČR ujížděl ve směru na O., kdy po ujetí asi 300 m vozidlo odstavil mimo vozovku a z vozidla utekl, ukryl se v porostu křovin u silnice mezi obcemi H. a O., nereagoval na výzvy uniformovaného policisty nstržm. B. k opuštění křoví, poté, co se policista přiblížil k jeho úkrytu, vstal ze země a rozběhl se proti nstržm. B., narazil do něj a odhodil jej do křoví, přičemž nstržm. B. spadl na zem a při pádu se udeřil do hlavy, při následné potyčce s policistou nstržm. B. tohoto uchopil za krk do tzv. „kravaty“ a škrtil jej, dále kopl nohou do oblasti břicha uniformovaného policistu pprap. J., který doběhl na místo konfliktu a snažil se pomoci svému kolegovi, kdy pprap. J. ztratil rovnováhu a spadl na zem; příslušníci Policie ČR, nstržm. B. a pprap. J. v důsledku napadení obviněným utrpěli drobná poranění, která si nevyžádala pracovní neschopnost.
Pro úplnost je vhodné dodat, že podle skutkových zjištění soudu prvního stupně pod bodem 3), jež zůstala rozhodnutím odvolacího soudu nezměněna, se obviněný trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. dopustil tím, že v přesně nezjištěné době od 15. června 2009 do 01:05 hodin dne 16. července 2009 nezjištěným způsobem získal nepřenosnou platební kartu Poštovní spořitelny Maxxkarta - VISA Elektron, vydanou ČSOB, a. s., P., R., na jméno Z. Š., uvedenou platební kartu vydal Policii ČR při svém zadržení dne 16. 7. 2009.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2009 (nadále jen tr. zák.). Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů dospěly k závěru o jeho vině především na základě nesprávných skutkových zjištění, v důsledku čehož chybně rozhodly. Ve shodě s dosavadní obhajobou tvrdil, že se jednání, které mu je kladeno za vinu, nedopustil a příslušníky Policie České republiky nenapadl. Připustil, že jim utíkal, což odůvodňoval tím, že šlo o přirozenou reakci, neboť věděl, že na něho mají již delší dobu spadeno, a tak se bál. Znovu zopakoval, že policisty neatakoval, ale že to byli oni, kdo ho při zatýkání napadli a on se pouze bránil jejich útokům. Soudům obou stupňů vytýkal, že své závěry opřely pouze o výpovědi zasahujících policistů, které se podle něho rozcházejí. Neodůvodnily, proč neuvěřily výpovědi svědka M. F., který se k řízení motorového vozidla doznával a potvrdil verzi obhajoby. Podle obviněného je také otázkou, zda jeho jednání je takové intenzity, aby mohlo být považováno za útok na veřejného činitele, a to zejména s ohledem na skutečnost, že nedošlo ke zranění policistů, a na pochybnosti provázející zákonnost provedeného služebního zákroku, při němž se jeden z policistů postavil před vozidlo při jeho kontrole. Vytkl, že soudy nevěnovaly pozornost objasnění motivu jeho činu; tvrdil, že pokud by se policisté vůči němu nedopustili agresivního jednání, spolupracoval by s nimi, jelikož nepáchal žádnou trestnou činnost a ani u sebe neměl žádné nelegální věci, což by mohlo být jediným motivem pro chování popsané ve výroku o vině. Závěrem zopakoval své přesvědčení, že svědci popisovali odlišně způsob údajného fyzického i verbálního napadení, vypovídali tendenčně a byli to oni, kdo proti němu zakročili nepřiměřeným způsobem a v rozporu se zákonem. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni a aby tomu soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) dalším opravným prostředkem umožňujícím přezkoumání skutkového stavu v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání předepisující katalog dovolacích důvodů ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil především námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Karlových Varech a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Krajský soud v Plzni. Právě takovou povahu mají jeho výhrady, jestliže vytkl, že soudy nesprávně vycházely z tendenčních výpovědí policistů, neuvedly, proč neuvěřily svědku M. F. a nesprávně hodnotily provedené důkazy, a proto nemohly dospět ke spolehlivému závěru o jeho vině.
Ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil převážně námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se činu nedopustil. Oproti skutkovým zjištěním soudů, že v průběhu kontroly odmítal splnit pokyny zasahujících policistů, následně se s vozidlem prudce rozjel od pravé krajnice tak, že volant vozidla stočil na maximum vlevo, aby se vyhnul služebnímu vozidlu Policie České republiky, přičemž věděl, že rozjezdem vozidla ohrozí oba policisty, kteří stačili uskočit, a dále, že po dostižení policisty tyto fyzicky napadl (škrtil je a kopal), přičemž v důsledku napadení poškození utrpěli drobná poranění, která si nevyžádala pracovní neschopnost, postavil vlastní skutkovou verzi, podle níž na něho měli policisté spadeno, zaútočili na něj, jejich zákrok byl neadekvátní a tedy v rozporu se zákonem. Uplatněnými námitkami tak ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Takto vytýkané vady mají povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů totiž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Při hodnocení důkazů, a to především výpovědí svědků, odborného vyjádření z oboru metod pachové identifikace a fotodokumentace, postupovaly soudy důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinily skutková zjištění, která jsou správná a přesvědčivá. Závěr o vině obviněného soudy opřely zejména o svědectví policistů pprap. M. J. a nstržm. J. B., o jejichž pravdivosti nevznikly pochybnosti, a pokud se tato svědectví v dílčích, nevýznamných bodech odchylovala, soudy zcela opodstatněně tyto odlišnosti nepovažovaly za podstatné pro posouzení věci. Podstatné pro posouzení věci bylo, že poškození policisté obviněného identifikovali a nekolidujícím způsobem popsali jeho jednání vůči nim. Soud prvního stupně také přesvědčivě odůvodnil, proč neuvěřil výpovědi svědka M. F., a jeho úvahám nelze nic vytknout. Stranou pozornosti soudů nezůstal ani motiv jednání obviněného, který spočíval v obavě ze zadržení a trestního stíhání proto, že řídil motorové vozidlo, aniž byl držitelem řidičského oprávnění ve smyslu §180d tr. zák. ve znění účinném v době spáchání činu. Z provedených důkazů zřetelně vyplynulo, že obviněný na policisty najížděl vozidlem a následně proti nim fyzicky zaútočil hmaty a kopy. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Nejvyšší soud má za to, že s určitou dávkou benevolence posuzován dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný vytkl, že jeho čin nedosahuje takové intenzity, aby na něho mohlo být nahlíženo jako na trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 tr. zák. Smysl této výhrady totiž směřuje proti naplnění materiální stránky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
Trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. se dopustí, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele, spáchá-li takový čin se zbraní.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se podává, že soud považoval za naplněné právě tyto znaky trestného činu útoku na veřejného činitele. Skutková část výroku o vině tohoto rozsudku ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky tohoto trestného činu spolehlivě vyjadřují. Vyplývá z nich zejména, že obviněný na poškozené pprap. M. J. a nstržm. J. B., policisty Obvodního oddělení Police České republiky v O., při silniční kontrole najížděl vozidlem a následně je napadl fyzicky, nstržm. J. B. při potyčce uchopil do tzv. kravaty a škrtil jej a pprap. M. J., který přispěchal svému kolegovi na pomoc, kopl do břicha. Poškození v rozhodné době vykonávali pravomoc veřejného činitele ve smyslu §89 odst. 9 tr. zák., poněvadž při provádění silniční kontroly vystupovali jako příslušníci Policie České republiky. Obviněný proti nim užil násilí v úmyslu působit na výkon jejich pravomoci veřejného činitele a k takovému činu užil vozidlo, které v daném případě bylo třeba hodnotit jako zbraň ve smyslu §89 odst. 5 tr. zák.
Obviněný ostatně relevantní námitku proti naplnění formálních znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, ani neuplatnil (jeho námitky zpochybňující naplnění formálních znaků trestného činu útoku na veřejného činitele byly skutkové povahy).
Z odůvodnění rozsudků obou stupňů však též vyplývá, že znaky trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. byly naplněny i po stránce materiální, neboť stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost je zřetelně vyšší než nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.).
Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, je nutno vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Jinak řečeno, ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty uplatní toliko tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu v konkrétním případě nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (k tomu č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). O takovou situaci v případě činu obviněného však nejde.
Čin obviněného není možné tolerovat a jeho nebezpečnost jakkoliv bagatelizovat. Hodnocením rozhodných kritérií, spoluurčujících pro závěr o konkrétním stupni nebezpečnosti činu pro společnost, se soudy zabývaly a jejich závěry jsou přiléhavé. Již soud prvního stupně uvedl, že stupeň nebezpečnosti je v daném případě určován mírou porušení chráněných zájmů, zejména zájmem společnosti na nerušeném výkonu pravomoci veřejného činitele, a že je značně zvyšován rozsahem trestné činnosti obviněného a jeho osobou, jehož od páchání další trestné činnosti neodradil ani předchozí delší výkon trestu odnětí svobody (strana 6 rozsudku). Nejvyšší soud k tomu dodává, že útok obviněného byl vzhledem k použití vozidla velmi důrazný a tím i nebezpečný, byl veden záměrem vyhnout se kontrole policejní hlídky a útok byl tak intenzivní, že znamenal i vážnou hrozbu pro zdraví a život poškozených. Nic na těchto závěrech nemění ani skutečnost, že policisté reálně utrpěli pouze drobná poranění, která si nevyžádala pracovní neschopnost. Stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost je dozajista vyšší než nepatrný a spolehlivě lze též uzavřít, že okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, tj. v daném případě spáchání činu se zbraní, pro svou závažnost podstatě zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§88 odst. 1 tr. zák.). Zákonné znaky trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. byly tedy jednáním obviněného naplněny jak po stránce formální, tak i materiální.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. května 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková