ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.560.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 560/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. června 2010 o dovolání obviněného J. U., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. 9 To 433/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 82/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. U. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. 2 T 82/2008, byl obviněný J. U. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák., §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na devět let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný tohoto trestného činu dopustil tím, že
dne 5. 8. 2007 v době okolo 04:30 hodin v P., v ulici Š., před domem, společně se dvěma dosud neztotožněnými spolupachateli, se kterými přijel na místo v přesněji nezjištěném vozidle stříbrné barvy, napadli poškozeného A. Z., kdy jeden z dosud neztotožněných spolupachatelů vystoupil z vozidla a běžel za poškozeným, zatímco obviněný J. U. (nadále jen obviněný) s dalším neztotožněným spolupachatelem jel za poškozeným ve vozidle, poškozený se snažil přeskočit vrátka vedoucí na zahradu domu, kde bydlí, což se mu nepodařilo, neboť jeden z dosud neztotožněných spolupachatelů obviněného jej dohonil a z vrátek jej sundal dolů, poškozený na to reagoval voláním o pomoc, neznámý spolupachatel jej udeřil dvakrát do obličeje, v mezidobí na místo ve vozidle přijel i další z neztotožněných spolupachatelů a obviněný, který poškozeného stáhl na zem, přičemž poškozený se držel dřevěné podpěry u stromku ve snaze zabránit tomu, aby jej obviněný a dosud neztotožnění spolupachatelé odtáhli, obviněný společně s jedním z neztotožněných spolupachatelů poškozeného mlátili pěstmi a kopali jej ve snaze dosáhnout toho, aby se poškozený pustil dřevěné podpěry, posléze z vozidla vystoupil i druhý dosud neztotožněný spolupachatel obviněného, který poškozeného dvakrát kopl do obličeje, obviněný pak na poškozeného klekl a chytil jej pod krkem, poškozenému byla některým z pachatelů vyndána z kapsy peněženka, která obsahovala kromě dokladů poškozeného i platební kartu Visa vydanou ČS, a. s., kdy jeden z neztotožněných spolupachatelů si prohlížel doklady poškozeného, posléze se obviněnému a jeho neztotožněným spolupachatelům podařilo poškozeného zvednout a obviněný jej strkal zezadu směrem k vozidlu, se kterým obviněný a dva dosud neztotožnění spolupachatelé na místo přijeli, avšak poškozený se bránil tomu, aby do vozidla nastoupil, obviněný jej při té příležitosti prohledal a vytáhl mu z kapsy mobilní telefon zn. Nokia 6233 stříbrné barvy v hodnotě 4.000,- Kč, přičemž v tuto dobu vyšla z domu matka poškozeného J. Z., která začala s obviněným a jeho spolupachateli komunikovat, čehož poškozený využil a odběhl od vozidla, do kterého nasedli jak obviněný, tak oba neztotožnění spolupachatelé, které matka poškozeného oslovila ve snaze zjistit, co tam dělají, a zajistit vrácení dokladů poškozeného, kdy jeden z neztotožněných spolupachatelů jí sdělil, že jsou od Policie ČR a že poškozený je podezřelý z vykradení nějaké chaty a v důsledku toho se musí dostavit na PČR, Místní oddělení H.P., a posléze vrátil matce poškozeného peněženku s doklady a platební kartou poškozeného a obviněný i neztotožnění spolupachatelé odjeli z místa pryč; tímto jednáním obviněný způsobil poškozenému A. Z. škodu na majetku ve výši 4.000,- Kč, přičemž jednání se obviněný dopustil, přestože byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 7. 1999, sp. zn. 5 T 38/97, který nabyl právní moci dne 13. 12. 1999, odsouzen mimo jiné za trestný čin ublížení na zdraví dle ustanovení §222 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu dle ustanovení §8 odst. 1 k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 3. 4. 2001, dále rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 1. 1999, sp. zn. 2 T 85/98, který nabyl právní moci dne 7. 5. 1999 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 198/99, byl obviněný odsouzen mimo jiné za trestný čin ublížení na zdraví dle ustanovení §222 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků se zařazením do věznice s ostrahou, přičemž z výkonu trestu byl obviněný propuštěn dne 2. 4. 2007, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. 3 T 75/99, který nabyl právní moci dne 25. 2. 2000, bylo ve smyslu ustanovení §37 tr. zák. rozhodnuto o upuštění od uložení souhrnného trestu obviněnému za spáchání trestného činu loupeže dle ustanovení §234 odst. 1 tr. zák.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný J. U. odvoláním směřujícím proti všem jeho výrokům. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. 9 To 433/2009, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhá rozhodnutí, která soudy obou stupňů v dané věci učinily. V prvém případě Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 9 To 495/2008, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 2 T 82/2008, jímž byl obviněný coby spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na devět let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Nově na podkladě stejných skutkových zjištění uznal obviněného vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a odsoudil jej k trestu odnětí svobody na devět let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 2 T 82/2008, byl podle §306a odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 9 To 495/2008, a to za současného zrušení i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (č. l. 302).
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. 9 To 433/2009, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvody dovolání uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a namítl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a zároveň na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel namítal nesprávnou právní kvalifikaci jak ve vztahu ke skutkové podstatě trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., tak ve vztahu ke zvlášť nebezpečné recidivě podle §41 odst. 1 tr. zák. a zpochybnil i naplnění znaků spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Z popisu skutku ani ze zjištěného skutkového stavu nelze podle něj uzavřít, že svým jednáním naplnil všechny znaky trestného činu loupeže. Předeslal, že pro určení správné právní kvalifikace je nutné řádně zjistit skutkový stav, což se podle jeho přesvědčení nestalo. Výrok o vině je podle dovolatele v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Tvrdil též, že z popisu skutku nevyplývá naplnění subjektivní stránky ve vztahu k užití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, resp. neplyne z něj, že by násilí bylo činěno v úmyslu zmocnit se věci poškozeného. Z výpovědí poškozeného týkajících se ztráty telefonu vyplývají podstatné skutečnosti, které neprokazují zmocnění se telefonu dovolatelem a nevyvracejí jeho obhajobu, že telefonu se musela zmocnit osoba, která se rovněž zmocnila peněženky poškozeného. Dodal, že výpověď svědkyně J. Z. rovněž neprokazuje, že by byl tou osobou, jež se telefonu měla zmocnit. Poznamenal, že jeho výpověď korespondovala v podstatných rysech s výpovědí poškozeného a jeho matky s tou výjimkou, že popíral, že by poškozeného mlátil pěstmi či do něj kopal. Tato jeho sdělení nebyla vyvrácena jinými důkazy a mělo z nich být vycházeno. Poukazoval na zmatečnost výpovědi poškozeného, což bylo sice možno přičíst jeho rozrušení po činu, ale nelze z ní dovozovat, co z ní nebylo zřejmé. Rozpory ve výpovědi poškozeného byly podle jeho mínění patrny nejen v tom, kdo jej napadal, ale i v dalších otázkách. Obviněný obsáhle citoval výpověď poškozeného při hlavním líčení, přičemž upozornil na (dle jeho názoru) rozporuplné skutečnosti vztahující se především k odcizení peněženky a k vytažení telefonu. Z výpovědí poškozeného vyvozoval, že poškozený nevěděl, kdy o telefon přišel, jeho zmocnění se právě obviněným pouze předpokládal. Nevyloučil, že poškozenému mohl být telefon odcizen u vozidla, ale nebylo prokázáno, že tak učinil právě on a že by o této okolnosti věděl a byl s ní srozuměn, v důsledku čehož nemohly být naplněny znaky spolupachatelství. Upozornil též, že bylo-li by na poškozeného skutečně útočeno způsobem, který popisoval, musel by mít nějaké následky, což ovšem nebylo zjištěno a ani zachyceno na fotografiích. Podle jeho mínění nebylo prokázáno ani prohledávání, o němž poškozený hovořil, a vyvrácen je i názor soudů, že šlo údajně o útok brutální a surový.
Důkazní situace podle přesvědčení obviněného neumožňovala učinit závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže a tato právní kvalifikace neplyne ani z popisu skutku. Opakoval, že popřel, že by se zmocnil odcizení telefonu poškozeného, a takové zjištění ve výroku rozsudku je v rozporu s provedenými důkazy. Pakliže poškozený jasně uvedl, že zjistil ztrátu telefonu až po odjezdu tří osob a neví, kdy a kým mu byl odňat, mělo být postupováno v jeho prospěch. Shrnul, že z dokazování je zřejmé, že poškozený byl napaden (ať už to byl kdokoliv, kdo proti němu užil násilí) nikoliv proto, aby se třetí subjekt zmocnil nějaké věci, ale proto, že poškozený byl podezírán z krádeže a měl být odvezen na policejní oddělení. Připomněl, že on sám se na místo dostavil pouze proto, že se nacházel v autě řízeném podezřelým A. H. Znovu akcentoval, že ztrátu telefonu poškozený zjistil až po odjezdu osob z místa činu a okamžik, kdy mu měl být odcizen, nezaznamenal a pouze jej dovozoval, necítil, že by mu byl telefon z kapsy vyndán. Jelikož si poškozený nevšiml ztráty telefonu, je zřejmé, že pachatel, ať už jím byl kdokoliv, nemusel vyvinout žádné úsilí k tomu, aby se věci zmocnil. Uzavřel, že z žádného důkazu neplyne, že se telefonu zmocnil právě on, a již vůbec nebylo zjištěno, že zmocnění se věci předcházelo násilí uskutečněné v úmyslu zmocnit se věci, popř. pohrůžka bezprostředním násilím.
Dovolatel připomněl zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a zdůraznil, že použití násilí jednak nebylo prokázáno, jednak – i kdyby se tak stalo – nesměřovalo ke zmocnění se cizí věci. Poškozený nevěděl, kdy mu byl telefon odňat nebo kdy jej ztratil. „Tlačení“ k vozidlu nebylo prostředkem ke zmocnění se cizí věci, ale bylo učiněno za jiným účelem, tedy aby byl poškozený odvezen na policii. Poukazoval rovněž na okolnost, že pokud nebyl spolehlivě zjištěn okamžik odnětí, nemohlo být ani řádně zjištěno, za jaké situace k odnětí došlo, tedy zda se tak stalo za užití násilí či za jiné situace, a nemůže být ani zjištěno případné naplnění znaků spolupachatelství, bylo-li by vycházeno z předpokladu, že telefon odcizila osoba odlišná od dovolatele. Zákonné znaky trestného činu loupeže nebyly podle obviněného naplněny ani po stránce objektivní (chybí příčinná souvislost mezi jednáním a následkem), ani subjektivní pro absenci úmyslného zavinění.
Vyvozoval také, že nebyly naplněny znaky použití §41 odst. 1 tr. zák. o zvlášť nebezpečném recidivistovi ani po stránce formální, ani materiální. Stran naplnění formálních znaků namítl, že je možno vztáhnout je pouze k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 1. 1999, sp. zn. 2 T 85/98, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 1999, sp. zn. 7 To 198/99, nikoliv k dalším odsouzením. Nesouhlasil s odůvodněním na straně 8 usnesení odvolacího soudu, že uvedení ostatních odsouzení, která nemají k §41 tr. zák. vztah, je toliko nadbytečné. Vyjádřil přesvědčení, že má-li být vymezení formálních znaků správné, musí odpovídat zákonu. Formální znaky nelze vyvozovat z odsouzení, která nemohou mít k §41 tr. zák. vztah.
Vedle naplnění formálních znaků zvlášť nebezpečné recidivy zpochybnil i naplnění materiálních znaků. Připomněl, že motivem činu nebyla loupež či něco jiného, obdobného, poškozený neměl žádné zranění, neměl žádné zdravotní obtíže, nevyhledal ani lékaře. Připustil, že se sice jednalo o nevhodnou „akci“, ale nelze odhlédnout od okolností, za jakých k ní došlo a které dokládaly, že nejde o klasickou loupež, klasické přepadení. V této souvislosti také vytkl, že nebylo dostatečně přihlédnuto k osobě pachatele, jeho chování ve výkonu trestu a ve vazbě, k rodinnému zázemí ani ke skutečnosti, že napomohl k objasnění trestné věci, že se slušně choval před soudem. Poznamenal, že k jeho tíži nelze přičítat skutečnost, že byl na útěku, jelikož neudání sebe sama není přitěžující okolností.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze a i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že obviněný v dovolání uplatnil celou řadu námitek, kterými napadal skutková zjištění soudů nižších stupňů a které nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Jde především o námitky, že provedeným dokazováním není dostatečně prokázáno, že užil násilí vůči poškozenému, případně že předem neexistovala žádná dohoda se spolupachateli na společném odcizení věcí. Pod uvedený dovolací důvod nelze podřadit ani ty námitky obviněného, kterými provádí vlastní hodnocení důkazů. Relevantně uplatnil pouze ty argumenty, v nichž namítal, že soudy zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák., a to ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Dovolání obviněného považovala za nedůvodné, neboť z provedeného dokazování vyplynula taková skutková zjištění, která naplňují znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství. Připomněla, že trestný čin loupeže je trestněprávní teorií řazen k trestným činům, jež mají dva objekty – osobní svobodu člověka a majetek, přičemž tento trestný čin je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci. Upozornila též, že ustanovení §234 tr. zák. v poměru k trestnému činu vydírání podle §235 tr. zák. je ustanovením speciálním. Z popisu skutku je sice zřejmé, že úmysl obviněného a ostatních útočníků nesměřoval výlučně ke zmocnění se mobilního telefonu a peněženky s doklady a platební kartou poškozeného, nýbrž k naložení poškozeného do vozidla proti jeho vůli a další manipulaci s jeho osobou, avšak v průběhu násilného jednání obviněný poškozeného prohledal a zmocnil se jeho peněženky a mobilního telefonu. Obviněný tedy pojal úmysl zmocnit se cizí věci, což se mu podařilo. Pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle ní postačí, pojme-li pachatel úmysl zmocnit se cizí věci i v průběhu násilí, jehož se začal dopouštět z jiných pohnutek. Dodala, že z hlediska právní kvalifikace je zcela nerozhodné, v kterém okamžiku poškozený zjistil, že mu byl mobilní telefon odcizen. Připomněla základní znaky spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a zdůraznila, že o spolupachatelství jde i tehdy, když se jeden ze spolupachatelů fakticky zapojí do jednání dalších pachatelů s vědomím, že jednání jeho a i dalších pachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním. Spolupachatelem může být i společník, který sám násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí vůči poškozenému neužil, nebo se dopustil méně intenzivního násilí vůči poškozenému, kterým naplnil všechny znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Na podkladě rekapitulovaných teoretických východisek vyvozovala, že jednání popsané ve výroku rozsudku nalézacího soudu vyjadřuje společnou účast na útoku několika spolupachatelů.
Ve vztahu k nesouhlasu dovolatele s odůvodněním na str. 8 usnesení odvolacího soudu v návaznosti na ostatní odsouzení, která nemají k §41 tr. zák. vztah, mimo nepřípustnost napadat dovoláním odůvodnění rozhodnutí soudu poznamenala, že k posouzení pachatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty postačí i jen jediné předchozí potrestání v případě, že šlo o výkon trestu odnětí svobody za trestný čin uvedený v §41 odst. 2 tr. zák. Pokud soudy zjistily, že obviněný byl z posledního výkonu trestu odnětí svobody (který mu byl uložen Obvodním soudem pro Prahu 4 dne 7. 7. 1999 za trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. spáchaný ve stadiu pokusu) propuštěn dne 2. 4. 2007, znamená to, že se předmětného jednání dopustil pouhé 4 měsíce po tomto propuštění na svobodu. Šlo o čin, který je zvlášť závažným trestným činem uvedeným v ustanovení §62 tr. zák. a zároveň i úmyslným trestným činem, na nějž zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Již tato okolnost sama o sobě odůvodňuje postup podle ustanovení §41 tr. zák. Nebylo možno také odhlédnout od té skutečnosti, že obviněný opakovaně páchal závažnou trestnou činnost obdobného charakteru, přičemž jedno z předchozích odsouzení obviněného bylo rovněž pro trestný čin loupeže. Dovolání obviněného nepovažovala za opodstatněné, proto je navrhla podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“.
Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil také výhrady, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Obvodní soud pro Prahu 9 a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Městský soud v Praze. Dovolatelel především namítal, že soudy nezjistily skutkový stav, aniž by vyvstaly důvodné pochybnosti o jeho správnosti, nesprávně hodnotily výpověď poškozeného A. Z. a jeho matky J. Z. Na podkladě vlastního rozboru výpovědi poškozeného a svědkyně J. Z. a s důrazem na zásadu in dubio pro reo dovozoval, že nebylo spolehlivě prokázáno, že právě on se dopustil fyzického násilí proti poškozenému a již vůbec nebylo zjištěno, že se zmocnil jeho mobilního telefonu. Celou událost líčil jako náhle vzniklou nevhodnou „akci“, v níž by bylo možno spatřovat minimálně trestný čin výtržnictví, nikoliv předem plánované „přepadení“. Tvrdil, že i kdyby byl poškozený fyzicky napaden ať už kýmkoliv, nestalo se tak proto, aby se třetí subjekt zmocnil nějaké věci, ale proto, že poškozený byl podezírán z krádeže a měl být odvezen na policii.
Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Primárně se totiž domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a následně na podkladě takové změny skutkových zjištění vyvozoval, že se nedopustil trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Námitky skutkové, resp. procesně právní, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a dovolatel takovou vadu výslovně vytkne; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů totiž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (zejména strany 9 až 14 rozsudku soudu prvního stupně, strany 5 až 7 napadeného usnesení odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů, jmenovitě výpovědí svědků a listinných důkazů, soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která jsou správná a přesvědčivá. Závěr o vině obviněného trestným činem loupeže opřely zejména o svědecké výpovědi poškozeného A. Z. a jeho matky, z nichž vyplynulo, že poškozený byl fyzicky napaden kopy a údery ze strany tří osob, z nichž jednou z nich byl právě obviněný J. U., kterého oba svědci bez jakýchkoliv pochybností identifikovali podle jeho statné postavy i nápadného tetování, přičemž nelze nechat bez povšimnutí, že místo činu bylo náležitě osvětleno. Poškozený potvrdil, že v průběhu útoku mu byla odňata peněženka s doklady. Posléze jej i obviněný prohledal, když se jej snažil natlačit do auta, ptal se jej, co má v kapse, přičemž mu odpověděl, že mobilní telefon. Poškozený sice právě v té chvíli nepostřehl, že mu byl mobilní telefon zcizen, toto zjištění učinil až dodatečně, nic to ale nemění na přesvědčivosti úvah soudů, že nikdo jiný tak učinit nemohl. Relevantní je v tomto kontextu i poznatek, že mobilní telefon poškozeného byl následně užíván obviněným a zpeněžen prostřednictvím svědkyně L. H., přičemž peněžní částka byla předána obviněnému. Soudy obou stupňů přesvědčivě zdůvodnily, proč nebylo možno vycházet z výpovědi obviněného a poukázaly na snahu obviněného zakrýt či alespoň zmírnit svoji zaangažovanost na zcela bezdůvodném, nečekaném a razantním útoku vůči poškozenému. Pečlivě soustředily svoji pozornost k otázkám věrohodnosti poškozeného a přesvědčivě vyložily, že ji nemohou nikterak zpochybnit ani obviněným tvrzené rozpory v údajích o použitém násilí, které podle něj není doloženo ani výpovědí svědkyně J. Z., ani neurčitá sdělení o osobě, která mu mobilní telefon zcizila. Soudy vysvětlily, že s ohledem na konkrétní okolnosti činu nelze očekávat, že poškozený nečekaný fyzický útok tří osob bude přesně vnímat a bude s to popsat jednání každého z nich jednotlivě; upozornily, že svědkyně J. Z. sledovala počínání útočníků až ve chvíli, kdy se snažili poškozeného natlačit do automobilu, nemohla se tudíž vyjádřit k předcházejícímu průběhu incidentu. Logicky také odůvodnily, proč byl obviněný ztotožněn jako ten z útočníků, který se zmocnil mobilu poškozeného ve chvíli, kdy se jej snažil natlačit do automobilu. V této souvislosti uvedly, že na překážku tomuto závěru nemůže být sdělení poškozeného, že ztrátu mobilu zjistil až dodatečně, jelikož je zcela pochopitelné, že s přihlédnutím ke stále probíhajícímu útoku vytažení mobilu nemusel vůbec zaznamenat. Odvolací soud výstižně shrnul, že rozpory, na něž obviněný poukazuje, jsou zveličené, nevýznamné, popřípadě překroucené.
Soudy proto nepochybily, když na základě provedených důkazů uzavřely, že obviněný se společně s dalšími dvěma dosud neztotožněnými spolupachateli dopustil skutku popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení pravidel obsažených v §2 odst. 5, 6 tr. ř., zásady in dubio pro reo a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutek obviněného vykazuje znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák., jak vyvodily soudy obou stupňů.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný společným jednáním proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a čin spáchal, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, přičemž tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která přesvědčivě vyjadřují zákonné znaky spolupachatelství trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 spáchaného zvlášť nebezpečným recidivistou. S výhradami obviněného vůči právnímu posouzení skutku nelze souhlasit.
Obecně platí, že objektem trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. je jednak osobní svoboda, jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jako prostředku k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Pojem násilí sice není v trestním zákoně definován, při jeho výkladu je třeba vzít v úvahu souvislost, v níž je znaku „násilí“ použito. V tomto kontextu lze rozlišovat násilí ve formě vis absoluta, tj. násilí, které zcela vylučuje volní chování napadeného (například po jeho svázání), a násilí ve formě vis compulsiva, tj. násilí, které nemá za cíl zcela vyřadit vůli napadeného, ale působit na jeho psychiku s cílem přinutit jej, aby se podrobil nátlaku a ukončil svůj odpor (například bitím doprovázeným určitými požadavky). Násilí (nebo pohrůžka bezprostředního násilí) jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet zmocnění se věci. Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Se zřetelem na obsah námitek obviněného je vhodné dodat, že trestný čin loupeže je v poměru speciality k trestnému činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a jehož objektem je osobní svoboda a svobodné rozhodování člověka. Jinými slovy, směřuje-li útok proti svobodě současně i ke zmocnění se cizí věci, jde o trestný čin loupeže, nikoliv vydírání.
Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění soudů v tom, že společně se dvěma dosud neztotožněnými spolupachateli, se kterými přijel na místo v přesněji nezjištěném vozidle, nečekaně a bezdůvodně fyzicky napadli poškozeného A. Z. způsobem zevrubně popsaným ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. V kontextu námitek obviněného jsou významná především ta zjištění, podle nichž „obviněný společně s jedním z neztotožněných spolupachatelů poškozeného mlátili pěstmi a kopali jej ve snaze dosáhnout toho, aby se poškozený pustil dřevěné podpěry, posléze z vozidla vystoupil i druhý dosud neztotožněný spolupachatel obviněného, který poškozeného dvakrát kopl do obličeje, obviněný pak na poškozeného klekl a chytil jej pod krkem, poškozenému byla některým z pachatelů vyndána z kapsy peněženka, která obsahovala kromě dokladů poškozeného i platební kartu Visa vydanou ČS, a. s., kdy jeden z neztotožněných spolupachatelů si prohlížel doklady poškozeného, posléze se obviněnému a jeho neztotožněným spolupachatelům podařilo poškozeného zvednout a obviněný jej strkal zezadu směrem k vozidlu, se kterým obviněný a dva dosud neztotožnění spolupachatelé na místo přijeli, avšak poškozený se bránil tomu, aby do vozidla nastoupil, obviněný jej při té příležitosti prohledal a vytáhl mu z kapsy mobilní telefon zn. Nokia 6233 stříbrné barvy v hodnotě 4.000,- Kč, přičemž v tuto dobu vyšla z domu matka poškozeného J. Z., která začala s obviněným a jeho spolupachateli komunikovat, čehož poškozený využil a odběhl od vozidla, do kterého nasedli jak obviněný, tak oba neztotožnění spolupachatelé, které matka poškozeného oslovila ve snaze zjistit, co tam dělají, a zajistit vrácení dokladů poškozeného, kdy jeden z neztotožněných spolupachatelů jí sdělil, že jsou od Policie ČR a že poškozený je podezřelý z vykradení nějaké chaty a v důsledku toho se musí dostavit na PČR, Místní oddělení H. Po., a posléze vrátil matce poškozeného peněženku s doklady a platební kartou poškozeného a obviněný i neztotožnění spolupachatelé odjeli z místa pryč“.
Z popisu skutku jasně vyplývá, že proti poškozenému násilí užili všichni tři útočníci, v průběhu útoku byl poškozený prohledán, jedním z útočníků mu byla odňata peněženka, která mu byla před odjezdem útočníků vrácena, a obviněný jej ve chvíli, kdy se poškozený bránil nástupu do vozidla, prohledal a vytáhl mu z kapsy mobilní telefon, který týden po incidentu prostřednictvím svědkyně L. H. zastavil. Jak přiléhavě a ve shodě se závěry soudů konstatovala i státní zástupkyně, z popisu skutku se podává, že úmysl obviněného a dalších neustanovených spolupachatelů nesměřoval výlučně ke zmocnění se věcí poškozeného, nýbrž primárně k naložení poškozeného proti jeho vůli do vozidla a další manipulaci s ním, avšak v průběhu incidentu obviněný poškozeného prohledal a zmocnil se jeho mobilního telefonu, který následně užíval a posléze i zpeněžil. Obviněný tak, byť dodatečně, pojal úmysl zmocnit se cizí věci v průběhu vyvíjeného násilí, jehož se útočníci dopouštěli z jiných pohnutek. Na základě těchto zjištění soudy opodstatněně kvalifikovaly jednání obviněného jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Námitka obviněného, že bylo-li vůči poškozenému užito násilí (např. tlačení k vozidlu), nebylo prostředkem ke zmocnění se cizí věci, ale bylo uskutečněno za jiným účelem (odvezení poškozeného na policii), proto nemůže obstát, je v rozporu se zjištěními soudů.
Se skutkovými závěry koresponduje i právní závěr soudů o společném jednání obviněných coby spolupachatelů ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., jehož důsledkem je, že každý z obviněných odpovídá, jako by trestný čin spáchal sám.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. O společné jednání jde podle nauky i praxe soudů tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti (články řetězu) směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (k tomu č. 36/1973, 15/1967 Sb. rozh. tr. aj). Platí však, že spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu.
Z výše uvedeného způsobu provedení činu je zřetelně patrný takový charakter součinnosti spoluobviněných, který zákonným kritériím spolupachatelství odpovídá. Obvinění, ač patrně nebyli původně na fyzický útok vůči poškozenému nijak výslovně dohodnuti, se na něm posléze mlčky shodli, došlo k němu v rámci společného jednání, při sledování společného cíle (záměr fyzicky napadnout poškozeného údajně podezřelého z krádeží). V průběhu fyzického útoku pojali rovněž úmysl zmocnit se věcí poškozeného, což také učinili. Pro posouzení, zda se jednalo o trestný čin loupeže, není rozhodné, kdy pachatelé pojali úmysl zmocnit se věcí poškozeného, ale to, že se tak stalo v době fyzického útoku proti poškozenému a proti vůli poškozeného, který ani neměl vzhledem k přesile pachatelů možnost takovému zcizení jakkoliv zabránit.
Soudy obou stupňů opodstatněně vyvodily, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. coby spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. jak po stránce objektivní, tak i subjektivní. Jiné právní posouzení skutku ať již jako trestný čin vydírání podle §235 tr. zák., či výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., jak to naznačoval dovolatel, v úvahu nepřichází.
S ohledem na obsah dovolacích námitek bylo třeba zabývat se splněním formálních i materiálních podmínek pro kvalifikaci skutku obviněného jako trestného činu loupeže spáchaného zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák. Dovolatel totiž namítal, že stran posouzení formálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy bylo možno přihlížet pouze k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 1. 1999, sp. zn. 2 T 85/98, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 1999, sp. zn. 7 To 198/99, a nikoliv k ostatním rozhodnutím uvedeným v rozsudku soudu prvního stupně, a že soudy nehodnotily správně ani materiální stránku zvlášť nebezpečné recidivy s ohledem na motiv a osobu pachatele.
Podle §41 odst. 1 pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Zvlášť závažnými trestnými činy jsou podle §41 odst. 2 trestné činy uvedené v §62 a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Není pochyb o tom, že trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., na nějž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby deset let, je zvlášť závažným trestným činem.
Před spácháním posuzovaného trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. byl obviněný odsouzen pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 1. 1999, sp. zn. 2 T 85/98, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 1999, sp. zn. 7 To 198/99, k trestu odnětí svobody na šest let, z jehož výkonu byl propuštěn dne 2. 4. 2007. Formální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy, kterou ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. spojuje s předchozím potrestáním pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, tak je splněna. Stejně tak je formální podmínka splněna odkazem na potrestání Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 5 T 38/97, v jehož rámci byl obviněný za pokus trestného činu ublížení na zdraví dle ustanovení §222 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody na čtyři roky, který vykonal dne 3. 4. 2001. Pro naplnění formálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy postačí byť jediné potrestání pro zvlášť závažným trestným činem naplňující předpoklady ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. Za takové situace je nerozhodné, pokud nalézací soud ve skutkové větě nadbytečně připomenul i další rozhodnutí, jímž podmínky zvlášť nebezpečné recidivy nebyly či nemohly být založeny (viz zejména rozhodnutí, jímž bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu). Lze jím ale doložit pouze osobnostní charakteristiku obviněného jako pachatele trestných činů náležejících do kategorie zvlášť závažných trestných činů, což je významné pro posouzení naplnění materiálních předpokladů použití §41 odst. 1 tr. zák. Toto pochybení soudu prvního stupně není ani podle mínění dovolacího soudu důvodem pro zrušení přezkoumávaných rozhodnutí.
Otázkou dále je, zda označené potrestání zakládající formální předpoklady pro použití ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. představuje též okolnost, která pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, tedy zda je splněna tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy.
Komplexní posuzování materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy předpokládá zejména posouzení povahy dříve a nyní spáchaných trestných činů loupeže, ve vztahu k nimž byla zvažována recidiva, dále je třeba přihlédnout k počtu, druhu a výši dřívějších odsouzení a uložených trestů, k celkové délce v minulosti vykonaných trestů a délce intervalů mezi jejich výkonem a konečně důležitým hlediskem je i osobnost obviněného (k tomu srov. též nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03 aj.). K naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy nemusí dojít v případech, kdy některé skutečnosti ovlivní charakter, závažnost a následky dřívějšího odsouzení nebo nyní souzeného trestného činu uvedeného v §41 odst. 2 tr. zák. anebo hodnocení osoby pachatele, který má být označen za zvlášť nebezpečného recidivistu. Žádné takové skutečnosti však shledány nebyly.
Ve vztahu k dříve spáchanému trestnému činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jehož potrestání bylo především vzato na zřetel při kvalifikaci zvlášť nebezpečné recidivy, bylo z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 1. 1999, sp. zn. 2 T 85/98, zjištěno, že podstata jednání obviněného spočívala v tom, že dne 19. 10. 1997 kolem 23.00 hodin v P. na zastávce tramvají MHD stanice P. bezdůvodně a z rasových důvodů napadl spolu s dalšími třemi spoluobviněnými občana vietnamské národnosti T. H. T., povalili jej na zem, kopali do něho a tloukli jej do různých částí těla a způsobili mu tak otřes mozku s otokem mozku, pohmoždění měkkých pokrývek lebních v oblasti temene, pohmoždění obličeje, plošné pohmoždění levé poloviny hrudníku a měkkých tkání v oblasti ramen a klíčních kostí s trvalými následky a k opakovaným epileptickým záchvatům typu grant mal s křečemi.
Z těchto zjištění je zřejmé, že přes předchozí odsouzení a potrestání nedošlo u obviněného k nápravě. Způsob napadení, intenzita útoku předchozího se od nyní projednávaného činu zásadně nelišila; nyní posuzované jednání se navíc vyznačovalo i posléze přistoupivším zištným motivem. Nutno připustit, že mezi spácháním předchozích trestných činů ublížení na zdraví podle §222 tr. zák. (ať již ve stadiu pokusu či dokonaného) a nyní posuzovaným skutkem kvalifikovaným jako trestný čin loupeže uplynula doba téměř deseti let, avšak v mezidobí obviněný vykonával postupně uložené nepodmíněné tresty odnětí svobody ve výměře čtyř let a šesti let, jak bylo uvedeno výše. Již čtyři měsíce po propuštění z dlouhodobého výkonu trestu obviněný znovu spáchal trestnou činnost násilného charakteru. Povaha, způsob provedení a následky předchozích trestných činů ublížení na zdraví podle §222 tr. zák. a nyní posuzovaného trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. vedou ke spolehlivému závěru o naplnění materiálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. Na přesvědčivosti právních závěrů soudů nemůže nic měnit ani výhrada obviněného, že před soudem vystupoval slušně, že nebyl nepříznivě hodnocen ve vazbě či dříve svými spolupracovníky, jelikož nejde o okolnosti natolik zásadní a relevantní, aby mohly zvrátit význam předchozích potrestání obviněného a hodnocení závažnosti nyní posuzovaného činu. Stejně tak je nemůže zpochybnit ani názor obviněného, že napomohl k objasnění věci a že se k činu doznal, jelikož ten nekoresponduje se skutečnými výsledky trestního stíhání.
Soudy obou stupňů nepochybily, kvalifikovaly-li čin obviněného jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. června 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková