ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.753.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 753/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. července 2010 o dovolání obviněného F. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 9 To 47/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 95/2009, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 9 To 47/2010, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 21 T 95/2009, ve výroku o uloženém úhrnném trestu.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 21 T 95/2009, byl obviněný F. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„1) po předchozí vzájemné dohodě s dosud neustanovenými osobami v přesně nezjištěné době od 21. 1. 2008 do 23. 4. 2008 v P., na parkovišti před obchodním domem Tesco převzal od dosud nezjištěné osoby do svého užívání osobní auto tovární značky Mercedes-Benz GL 450 4MATIC černé barvy v hodnotě 1.624.000,- Kč, které bylo podvodně vylákáno dne 21. 1. 2008 k dočasnému užívání v prodejně společnosti M 3000, a. s., v P. K., Š. na základě nájemní smlouvy dosud neustanovenou osobou prokazující se ztracenými osobními doklady na jméno E. K., následně uzavřel kupní smlouvu mezi G. B. a neznámou osobou, prokazující se odcizeným občanským průkazem, znějícím na jméno V. H., a na základě padělaných dokladů k vozidlu, nechal toto vozidlo dne 28. 4. 2008 na Odboru dopravně-správních agend Městského úřadu v S. zaregistrovat na svoji manželku G. B., kdy jako původ vozidla uváděl individuální dovoz z Holandska s VIN, kterým byl přeražen původní VIN, přičemž obviněný takto jednal v úmyslu vozidlo užívat, ačkoliv si byl od počátku vědom, že vozidlo pochází z trestné činnosti, spáchané jinou osobou a toto užíval až do 4. 9. 2008, kdy jej vydal orgánům Inspekce ministra vnitra,
2) v přesně nezjištěné době od 14. 5. 2008 do počátku měsíce srpna 2008 převzal v K. V. od P. P., za účelem následného prodeje, za dohodnutou cenu 100.000,- Kč a přislíbenou provizi ve výši 20.000,- Kč 4 ks diagnostických zařízení, a to přístroje Star Diagnoisis Basic 2, v ceně 93.800,- Kč, přístroje Star Diagnoisis Compact 3 W, v ceně 87.600,- Kč, vše v celkové ceně 542.200,- Kč, které byly dne 14. 5. 2008 odcizeny ze společnosti M 3000, a. s., v P. – K., Š., přičemž byl od samého počátku srozuměn s tím, že tyto pocházejí z trestné činnosti, spáchané jinou osobou, diagnostické přístroje se mu prodat nepodařilo a ve dnech 10. 9. 2008 a 11. 9. 2008 je vydal orgánům Inspekce ministra vnitra“ .
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“), ve znění účinném do 30. 6. 2008 [skutek popsaný ad 1)], a jednak jako trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2008, spáchaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. [skutek popsaný ad 2)]. Za to mu uložil podle §251 odst. 2 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2008, za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil a podle §59 odst. 1 tr. zák. stanovil zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců, a podle §49 odst. 1 tr. zák. ve spojení s §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služby v bezpečnostním sboru ve smyslu zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, v platném znění, a v zákazu výkonu zaměstnání strážníka obecní policie ve smyslu zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, v platném znění, na dobu tří let.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Městský soudu v Praze rozhodl usnesením ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 9 To 47/2010, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Fíly podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že popis skutku a skutkových okolností ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, ani následně v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů neodpovídá tomu, že byl spáchán trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2008, a trestný čin podílnictví ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2008. Poté, co odcitoval skutkovou větu z bodu 1) výroku rozsudku a poukázal na to, že soudy obou stupňů spatřovaly skutkovou podstatu trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2008, v tom, že si měl být od počátku vědom, že vozidlo pochází z trestné činnosti, spáchané jinou osobou, soudům obou stupňů vytknul, že dále nikterak nespecifikovaly (ve skutkové větě ani v odůvodnění rozhodnutí), z čeho dovodily, že se měl hodnověrně dozvědět o tom, že vozidlo pochází z trestné činnosti spáchané jinou osobou. Stejnou námitku vznesl rovněž ve vztahu k závěru o vině pokusem trestného činu podílnictví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2008, k čemuž dále namítl, že soudy nikterak nespecifikovaly, z čeho dovodily jeho úmysl diagnostické přístroje prodat.
Dovolatel je proto přesvědčen, že výrok rozhodnutí soudu neobsahuje konkrétní skutkové okolnosti, kterými je naplněn zákonný znak povědomosti o tom, že věc pochází z trestné činnosti spáchané jinou osobou, a z popisu skutku ani z odůvodnění rozhodnutí nelze dovodit, na základě jakých skutečností dospěl soud k závěru, že „si měl být od počátku vědom, že vozidlo pochází z trestné činnosti, spáchané jinou osobou a toto měl užívat až do 4. 9. 2008, kdy ho vydal orgánům Inspekce ministra vnitra“, resp. že „měl být od samého počátku srozuměn s tím, že předmětné diagnostické přístroje pocházejí z trestné činnosti, spáchané jinou osobou s tím, že tyto diagnostické přístroje se mu nepodařilo prodat, a proto je ve dnech 10. 9. 2008 a 11. 9. 2008 vydal orgánům Inspekce ministra vnitra“.
Pokud soudy obou stupňů jako skutkovou okolnost vyjádřily skutečnost, že měl převést, resp. uzavřít kupní smlouvu na předmětné vozidlo mezi G. B. a neznámou osobou, namítal, že ve smyslu občanskoprávních vztahů jednak nemohl vozidlo nabýt (od nevlastníka) a jednak převést více práv než sám měl. Z toho pak dovozoval, že soud tuto skutečnost, kterou mu klade za vinu (tvoří nedílnou součást skutkové věty), nesprávně právně posoudil. Totožnou námitku pak vznesl i k závěru soudů, že měl převést, resp. prodat předmětné diagnostické přístroje.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uplatnil tvrzením, že mu byl rozsudkem soudu prvního stupně uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, když mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služby v bezpečnostním sboru ve smyslu zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, v platném znění, a v zákazu výkonu zaměstnání strážníka obecní policie ve smyslu zákona č. 533/1991 Sb., o obecní policii, v platném znění, na dobu tří roků, a to z odkazem na ustanovení §49 odst. 1 tr. zák. ve spojení s §50 tr. zák. Domnívá se, že pochybil i odvolací soud, pokud se s uložením takového druhu trestu ztotožnil a přitom konstatoval, že se (obviněný) zpronevěřil svému povolání policisty tím, že v touze po zisku získal vozidlo, které by si jinak nemohl dovolit koupit, a byl veden vidinou získání dalších výhod z prodeje kradených věcí.
Obviněný dále citoval ustanovení §49 odst. 1 větu první tr. zák. a zdůraznil, že trest zákazu činnosti může soud uložit, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto (zakazovanou) činností. Přestože je nadále přesvědčen, že žádnou trestnou činnost nespáchal, i v případě správnosti výroku o vině nemůže obstát výrok o uložení výše specifikovaného trestu zákazu činnosti, neboť se trestného činu nedopustil v souvislosti se zakazovanou činností.
V závěru podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 9 To 47/2010, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení.
Přípisem ze dne 4. 5. 2010 obviněný vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že z uplatněných námitek nesprávného právního posouzení obou dovolateli přisouzených skutků, kterými se měl dopustit dvojnásobného trestného činu podílnictví, resp. pokusu tohoto trestného činu, v právních kvalifikacích, plynoucích z výroku o jeho vině, je zřejmé, že poukazuje na nedostatek svého zavinění, spočívajícího v povědomosti o původu věcí, které se staly předmětem jeho jednání.
Státní zástupkyně poté konstatovala, že naplnění subjektivní stránky trestného činu podílnictví podle §251 tr. zák. vyžaduje, aby pachatel znal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný jinou osobou, kterým byla věc získána, je trestným činem. Vychází se přitom z podmínky povědomosti podílníka o trestnosti činu hlavního pachatele, když na straně druhé není v uvedeném směru rozhodným, aby podílníkovi byly známy podrobnější skutkové okolnosti, za kterých byl předmětný kriminální čin jiné osoby spáchán. Ve smyslu ustálené judikatury např. nestačí na straně podílníka pouhá jeho povědomost o tom, že se jiná osoba zmocnila cizí věci, ale ten musí vědět, resp. být alespoň srozuměn s tím, že pachatel hlavního trestného činu jím mohl způsobit škodu, kterou lze posoudit jako škodu nikoli nepatrnou (poukázala přitom na rozhodnutí publikované pod č. 7/1995 Sb. rozh. trest.).
V předmětné trestní věci je podle státní zástupkyně ze skutkových zjištění, vyjádřených jak v popisu tzv. skutkových vět ad 1) a ad 2) výroku o dovolatelově vině, tak v podrobnější verzi odůvodnění obou soudních rozhodnutí, především však ze skutkových zjištění, patrných z obsahu odůvodnění prvostupňového odsuzujícího rozsudku, zcela zřejmé, že jsou plně odpovídající právnímu závěru o dovolatelově úmyslném zavinění ve smyslu jeho trestní odpovědnosti v přisouzeném směru.
Podle státní zástupkyně je z popisu skutku ad 1) výroku o vině zřejmé, že obviněný byl uznán vinným tím podstatným jednáním, kterým po předchozí blíže časově neurčené dohodě s neustanovenými osobami opět od blíže nezjištěné osoby převzal na parkovišti před OD Tesco – L. osobní automobil zn. Mecedes – Benz tam popsané specifikace v hodnotě přesahující částku 1.600.000,- Kč nejprve do svého užívání, když následně uzavřel kupní smlouvu (resp. zprostředkoval její uzavření) mezi neznámou osobou, prokazující se doklady na jméno V. H., a manželkou G. B., přičemž na Odboru dopravně-správních agend Městského úřadu v S. nechal toto vozidlo zaregistrovat na svoji manželku s tím, že jako původ registrovaného vozidla uváděl jeho jiný, než skutečně existující původ – konkrétně individuální dovoz z H.; na podkladě uvedených skutkových okolností jednal, ačkoliv si byl od počátku vědom toho, že vozidlo pochází z trestné činnosti. Pokud nalézací soud zahrnul výše označené skutkové okolnosti dovolatelova nakládání s předmětným motorovým vozidlem do tzv. skutkové věty výroku o jeho vině, pak mohl na jejich podkladě spolehlivě dovodit podezřelost celého způsobu, jakým se do jeho dispozice dostalo luxusní motorové vozidlo. Toto vozidlo mu bylo zprostředkováno od osob, které se navzájem neznaly a jejichž identita zůstala nezjištěna, přitom k fyzickému předání takového komfortního vozidla došlo na zcela nestandardním místě veřejného parkoviště s poměrně hustým provozem, jeho následný převod sjednával dovolatel na svoji manželku s osobou jeho údajného vlastníka, jehož skutečná identita mu musela být na podkladě předloženého občanského průkazu podezřelá. Minimálně tyto skutečnosti, za kterých jednal, mu však nezabránily, aby převzal vozidlo do své dispozice, dále aby zprostředkoval jeho převod na svoji manželku a aby v souvislosti se zaevidováním takto „nabytého“ vozidla na osobu své manželky uvedl zcela smyšlený a nijak nepodložený původ vozidla dovozem z ciziny. Proto nemůže být pochyb o tom, že dovolatel byl na podkladě těchto skutkových okolností minimálně srozuměn s tím, že legální původ jemu nabízeného vozidla je krajně pochybný a že toto tudíž zcela reálně může pocházet, resp. pochází z trestné činnosti jiné osoby, a že na výsledku jednání takové osoby participuje ve smyslu §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. ve shora označeném znění trestným způsobem právě v rozsahu, odpovídajícím cenové kategorii takto „obchodované“ věci.
Podle státní zástupkyně nelze přehlédnout pečlivý rozbor veškerých skutkových zjištění, kterými se nalézací soud při dovození subjektivní stránky dovolatelova jednání zabýval (na str. 8 až 11 jeho rozsudku) a která mohla být z podnětu shodné dovolací námitky v uvedeném směru akceptována i na odvolací úrovni (na str. 4 a násl. rozhodnutí odvolacího soudu). Proto v uvedeném směru pouze postačí akcent na další okolnosti dovolatelova jednání, jakými jsou místo a tím i způsob jeho kontaktování s kriminálně poznamenanými zprostředkovateli předmětné transakce (svědci P.P., M. K.), které jsou zcela neadekvátní jeho elitnímu pracovnímu postavení příslušníka Policie ČR se zaměřením na potírání obecné kriminality, předpokládaná úroveň jeho právního vědomí v opozici s nedostatečnou právní kvalitou jím zprostředkované kupní smlouvy (co do okolností předání a úhrady kupní ceny vozidla do dispozice strany kupující zcela nekonkretizované), dále jím tvrzená kupní cena vozidla, neprokázaný způsob a zdroje její úhrady při reálném stavu solventnosti jeho nejužší rodiny. Při jím tvrzené legální dispozici s předmětným vozidlem, které se stalo středem jeho osobního zájmu, se pak jeví zcela paradoxním jeho rozhodnutí, aby na straně kupující nevystupoval on, ale jeho manželka na mateřské dovolené s absentujícím řidičským oprávněním.
Dovolatelovu námitku, že ve smyslu občansko právních vztahů nelze nabýt od nevlastníka a následně převést více práv, než má sám, lze podle státní zástupkyně interpretovat jediným možným způsobem, a to v duchu tvrzení, že jeho jednání ve smyslu §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. v jeho kvalifikované podobě dospělo toliko do stadia pokusu. Připuštěním takové právní úvahy, opírající se o právní důvod absolutní neplatnosti právního úkonu (§39 občanského zákoníku), kterým dovolatel převedl, resp. zprostředkoval převod předmětného vozidla do společného majetkového rámce společného jmění manželů od nevlastníka, by nutně vyústilo v závěr, že každý postižitelný způsob dispozice pachatele trestného činu podílnictví s věcí v hodnotě nad 500.000,- Kč by z hlediska způsobení kvalifikovaného trestného následku nemohl dospět do stadia dokonání trestného činu.
Takovéto námitce však podle státní zástupkyně nelze přisvědčit, neboť převedením na sebe nebo na jiného získává podílník toliko dispoziční moc nad věcí, opatřenou trestným činem jiného. Proto v takovém případě nelze uvažovat o neplatném převodu vlastnického práva bez jakýchkoliv právních účinků a v této souvislosti dovozovat, že kvalifikovaný trestný následek ve smyslu §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. v podobě značného prospěchu na dovolatelově straně nemohl nastat.
Co do formy a stupně dovolatelova zavinění ve vztahu ke zbylé části výroku
o jeho vině státní zástupkyně zmínila zcela srovnatelné okolnosti jeho jednání, kdy převzal od (téhož) P. P. diagnostické přístroje tam uvedené specifikace, a to za přislíbenou zlomkovou provizi z jejich prodeje (převedení na jiného) za částku, nacházející se i přes jejich nefunkčnost ve značném podhodnocení jejich skutečné ceny. Tato úroveň dohodnuté cenové relace, za kterou měly být přístroje prostřednictvím dovolatele prodány, byla opět v návaznosti na osobu, se kterou jednal, jakož i v kontextu s pokročilou noční hodinou převzetí věcí do jeho dispozice a při zdůraznění jeho profesního postavení – z hlediska jeho údajného přesvědčení o legálnosti předmětného obchodního ujednání – značně alarmující. Státní zástupkyně z těchto důvodů (a též s poukazem na str. 10 a 11 odůvodnění prvostupňového odsuzujícího rozsudku a na str. 6 a 7 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, kde byly zpřesněny dovolatelovy „nestandardní“ kontakty s osobami z kriminálního prostředí a podrobněji vylíčen způsob jejich praktického naplňování) považovala závěr o naplnění subjektivní stránky ve vztahu k bodu 2) výroku o jeho vině za zcela opodstatněný.
Státní zástupkyně je proto přesvědčena, že výrok o dovolatelově vině z hlediska správnosti právního posouzení jeho jednání plně obstojí. Jinak je tomu však, pokud ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, a poukázal na §49 odst. 1 věta prvá tr. zák. s tím, že nebyla splněna podmínka pro uložení tohoto druhu trestu a to, že se dopustil trestného činu v souvislosti s touto – rozuměno zakazovanou – činností.
Podle státní zástupkyně souvislost spáchaného trestného činu musí být ve smyslu dostupné judikatury (odkázala například na rozhodnutí publikovaná pod č. 5/1980, č. 13/1969 Sb. rozh. trest. aj.) užší, přímá, bezprostřední, aniž by musela být znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, o který se v daném případě jedná. V uvedeném směru však podle komentovaného výkladu uvedeného pojmu postačí, aby činnost, na kterou se vztahuje trest zákazu činnosti, poskytla pachateli příležitost, nebo alespoň mu spáchání trestného činu usnadnila. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu tak není zřejmé, že by byla takové zákonné podmínce pro uložení trestu zákazu tam specifikované činnosti, spočívající ve výkonu dovolatelova povolání příslušníka Policie ČR, věnována odpovídající pozornost, když v uvedeném směru se jinak zcela případně hovoří o potřebě zabránění nežádoucího stavu, aby se příslušník bezpečnostního sboru zpronevěřoval svému zákonnému poslání. Naproti tomu soud odvolací spatřoval důvodnost uložení trestu zákazu činnosti a tím i naplnění podmínky souvislosti se spáchaným trestným činem v okolnosti, že se jej dovolatel dopustil „jako policista“, když na str. 7 jeho rozhodnutí se mu z provedených důkazů jeví, že nabídka luxusního osobního vozu za shora popsaných okolností měla představovat „jakousi odměnu“ za to, že pomáhal svědkovi P. F. „když byl vydírán a vyšetřoval údajně tuto kauzu.“
K tomu státní zástupkyně uvedla, že dovolatelovo jednání s osobami z kriminálního prostředí (minimálně svědci P. P. a M. K.) sice zcela logicky vyvěrá z činnosti, spojené se specializací jeho profesního zaměření, nicméně v uvedeném směru se jeví potřebným, aby se zákonem předepsaná a judikaturou vyložená podmínka souvislosti spáchaného trestného činu s činností, která mu byla zakázána, opírala o zcela konkrétní skutková zjištění, ze kterých by bylo možno dovodit, že výkon služební činnosti ve specifikovaných trestních věcech, kterými se dovolatel služebně zabýval, mu umožnil kontakt s kriminálně závadovými osobami, který mu poskytl alespoň příležitost nebo usnadnil mu kooperovat s nimi v konkrétně předmětném případě, který s výkonem jeho služební činnosti přímo nesouvisel. Lze tak mít důvodně za to, že výrok o trestu zákazu činnosti trpí vadou uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští.
V závěru vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného podle §265k odst.1, 2 tr. ř. z části důvodným a rozhodl tak, že se napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí jemu předcházející, zrušují ve výroku o uložení trestu zákazu činnosti, a dále aby rozhodl podle §256 l tr. ř. tak, že se věc přikazuje k novému projednání a rozhodnutí na úroveň Obvodního soudu pro Prahu 9. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud takto rozhodl podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a dále vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolatel ve svém podání jako první uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci, naopak je povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Pokud by Nejvyšší soud přezkoumával a posuzoval postup hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, dostával by se do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněným uplatněné námitky dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v zásadě odpovídají. Namítl totiž (obecně vyjádřeno), že jeho jednání popsané ve výroku odsuzujícího rozsudku nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2008, a ani pokusu trestného činu podílnictví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2008 (v podrobnostech srov. shora pasáž o dovolatelových námitkách).
Nejvyšší soud však současně shledal, že jde o výhrady zjevně neopodstatněné.
K uvedené problematice je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2008, se dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou. Takového trestného činu i podle odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo jím získá značný prospěch.
Pokusem trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.]. K naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu přitom postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2008, a pokusu trestného činu podílnictví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2008, je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění.
Z tzv. skutkových vět výroku rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný „1) … převzal … do svého užívání osobní auto tovární značky Mercedes-Benz … v hodnotě 1.624.000,- Kč … následně uzavřel kupní smlouvu mezi G. B. a neznámou osobou … nechal toto vozidlo … zaregistrovat na svoji manželku G. B. … přičemž … takto jednal v úmyslu vozidlo užívat, ačkoliv si byl od počátku vědom, že vozidlo pochází z trestné činnosti, spáchané jinou osobou a toto užíval až do 4. 9. 2008 …
2) … převzal … za účelem následného prodeje, za dohodnutou cenu 100.000,- Kč a přislíbenou provizi ve výši 20.000,- Kč 4 ks diagnostických zařízení … vše v celkové ceně 542.200,- Kč … přičemž byl od samého počátku srozuměn s tím, že tyto pocházejí z trestné činnosti, spáchané jinou osobou …“.
S ohledem na shora uvedené dovolací námitky obviněného považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že se nejedná o výhrady nové. Dovolatel tuto svoji argumentaci vznášel již v řízení před soudem prvního stupně, který se s ní precizně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, a proto Nejvyšší soud na příslušné pasáže (zejména na strany 8 až 11) jen odkazuje. Současně však považuje za vhodné dodat, že z okolností tam uvedených i ze spisu samotného lze spolehlivě učinit závěr, který ve svém rozhodnutí vyslovil soud prvního stupně (a s jehož závěry se plně ztotožnil i soud odvolací), tedy že zjištěným jednáním dovolatel naplnil všechny znaky skutkové podstaty jak trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2008 [skutek popsaný ad 1)], tak pokusu trestného činu podílnictví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2008 [skutek popsaný ad 2)].
Obou těchto trestných činů (v druhém případě ve stadiu pokusu) se dopustil přinejmenším v nepřímém úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák., neboť věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmů společnosti na ochraně cizího majetku, a pro případ, že takové ohrožení či porušení způsobí, byl s tím srozuměn. Soudy nižších stupňů totiž zjistily, že koupi (resp. prodej) osobního motorového vozidla si nechal zprostředkovat osobami, které znal pouze z ojedinělých kontaktů v restauračním zařízení a které se rekrutovaly z kriminálního prostředí; vozidlo zakoupil od osoby, kterou vůbec neznal, a to za cenu, která vzhledem k jeho typu, stavu a vybavení byla nepřiměřeně nízká; k samotné koupi vozidla a předání peněz v hotovosti (částky 1.500.000,- Kč) došlo za neobvyklých podmínek na parkovišti před obchodním domem. Už proto je třeba souhlasit se soudem prvního stupně, že aspekty celého řetězce těchto skutečností jsou zvláštní či minimálně nestandardní. Pokud i přes tyto evidentně podezřelé okolnosti vozidlo nabyl, musel být minimálně srozuměn s tím, že se jedná o vozidlo, které pochází z trestné činnosti spáchané jinou osobou. Tyto závěry soudu navíc podporují i další skutečnosti, jako například to, že (obviněný) nebyl schopen logickým, přesvědčivým a věrohodným způsobem zcela vysvětlit původ peněz, které použil pro zakoupení vozidla (zejména částky 900.000,- Kč), a také to, že v době, kdy nechal toto vozidlo přepsat na svoji manželku, ta vůbec nebyla držitelkou řidičského oprávnění.
Stejně tak je třeba považovat za správné závěry soudu prvního stupně (se kterými se znovu plně ztotožnil i soud odvolací – srov. str. 8 jeho usnesení) vztahující se ke skutku popsanému ad 2) výroku rozsudku. Soudy obou instancí neměly žádné pochybnosti o vědomosti obviněného o původu diagnostických přístrojů (tj. že pocházejí z trestné činnosti spáchané jinou osobou), neboť cena, za kterou měl přístroje po opravě prodat (všechny za částku 100.000,- Kč), byla výrazně nižší než činila jejich tehdejší hodnota na běžném trhu (souhrnná cena převyšovala částku 540.000,- Kč), zvláště když si byl jejich skutečné hodnoty vědom, neboť si ji zjišťoval na internetu. Přesto diagnostické přístroje převzal se záměrem pokusit se je (se ziskem a slíbenou provizí pro něho) prodat.
Lze tak shrnout, že relevantně uplatněné námitky obviněného jsou zcela liché. Z důvodu stručnosti (srov. ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odkazuje rovněž na výstižnou argumentaci státní zástupkyně obsaženou v jejím vyjádření k podanému dovolání, s níž se ztotožňuje.
Dovolatel spatřoval nesprávné právní posouzení rovněž v tom, že soudy obou stupňů dovodily, že na jiného převedl [skutek ad 1)], resp. se pokusil na jiného převést [skutek ad 2)] věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou, a v souvislosti s tím namítal, že ve smyslu občanskoprávních vztahů nemohl věc jednak od nevlastníka nabýt a jednak dále převést více práv, než sám měl.
K takto uplatněné námitce je třeba uvést, že převedením na sebe nebo na jiného podílník získává dispoziční moc nad věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, a směřuje k realizaci užitku z ní ať už pro sebe, nebo pro jiného. Věc nebo jiná majetková hodnota může být převedena například darem, koupí, směnou, popř. postoupením. Převedení se může stát jak bezplatně, tak i za úplatu. Převedením je i další převod, tj. od překupníka na dalšího překupníka. Je nerozhodné, z jakého důvodu podílník převedl na sebe takovou věc nebo jinou majetkovou hodnotu, například ji přijal na úhradu své pohledávky, kterou měl vůči pachateli původního trestného činu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 42/1971 Sb. rozh. trest.).
Z právě uvedených teoretických závěrů, jakož i s ohledem na zásadu „nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet“ (nikdo nemůže na jiného převést více práva, než sám má), je zcela zřejmé, že ustanovení §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. „převedením“ nemá na mysli převedení vlastnického práva, které je vzhledem k právě uvedenému logicky vyloučeno, ale převodem ve smyslu shora citovaného ustanovení se rozumí získání (převedení) dispoziční moci nad věcí, která směřuje k realizaci užitku z ní. Obviněný tak od nevlastníka věci nemohl nabýt vlastnické právo k osobnímu vozidlu, které by následně převedl na svoji manželku (tento závěr platí rovněž pro nabytí diagnostických zařízení), avšak převzetím uvedených věcí do svého užívání (případně za účelem jejich dalšího prodeje) získal tyto věci do své dispoziční moci a realizoval z nich užitek (konkrétně v podobě užívání vozidla; u diagnostických zařízení se mělo pro případ realizace jejich prodeje jednat o získání provize ve výši 20.000,- Kč). Proto ani tyto námitky obviněného nejsou opodstatněné.
Z těchto podstatných důvodů lze učinit závěr, že rozhodnutí soudů obou stupňů vytýkanými vadami netrpí. Soudy v souladu se zákonem vyložily a odůvodnily závěry z hlediska použité právní kvalifikace, když v jednání obviněného správně shledaly naplnění všech (subjektivních i objektivních) zákonných znaků jednak trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2008 [skutek popsaný ad 1)], jednak pokusu trestného činu podílnictví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2008.
Jako další dovolací důvod obviněný ve svém podání uplatnil ten, který je obsažen v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když namítal, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští (srov. jeho vymezení v předchozím textu), neboť jednání, které je mu kladeno za vinu, se nedopustil v souvislosti se zakazovanou činností.
K tomu je zapotřebí nejprve v obecné rovině zmínit, že jmenovaný dovolací důvod je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k naplnění tohoto dovolacího důvodu, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.
Vzhledem k vznesené námitce je vhodné ještě uvést, že druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §27 tr. zák. bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu [jde např. o uložení trestu vyhoštění občanu České republiky nebo cizinci bez splnění podmínek podle §57 odst. 3 tr. zák., uložení trestu zákazu činnosti za trestný čin, který nebyl spáchán v souvislosti s touto činností ve smyslu §49 odst. 1 tr. zák., uložení trestu propadnutí věci, která nenáleží pachateli trestného činu (§55 odst. 2 tr. zák.) apod.].
Podle §49 odst. 1 tr. zák. (účinného v době, kdy se obviněný posuzovaného jednání dopustil) může soud uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. [Dlužno poznamenat, že pro úvahy soudů neměla žádné praktické dopady novela č. 122/2008 Sb., která s účinností od 1. 7. 2008 uvedený text doplnila tak, že „Tento trest soud uloží vždy, dopustil-li se pachatel trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §128a odst. 3 tr. zák., §128b písm. c) tr. zák. nebo §128c písm. c) tr. zák., přijímání úplatku podle §160 tr. zák., podplácení podle §161 tr. zák., nepřímého úplatkářství podle §162 tr. zák. anebo pletich v insolvenčním řízení podle §256b tr. zák. v souvislosti se svým postavením, funkcí nebo činností způsobilou ovlivnit řádný průběh nebo výsledek zadávacího, insolvenčního nebo koncesního řízení, veřejné soutěže nebo veřejné dražby, pokud povaha postavení, funkce nebo vykonávané činnosti umožňuje uložení takového trestu.“].
Podle §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti záleží v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje zvláštní předpis.
Trest zákazu činnosti patří k těm druhům trestu, které mají přímo zabránit v dalším páchání trestné činnosti. Jeho smyslem a účelem je na časově omezenou dobu (jeden rok až deset let) vyřadit pachatele z možnosti zastávat a vykonávat určité zaměstnání, povolání nebo funkce, nebo vykonávat činnosti, k nimž je zapotřebí zvláštního povolení nebo jejichž výkon upravují zvláštní předpisy. Jde tedy o zamezení toho, aby pachatel mohl vykonávat tyto zvláštní aktivity, k nimž se vyžaduje určitá morální a odborná způsobilost a které zneužil nebo využil ke spáchání trestného činu nebo trestným činem projevil vážné pochybnosti o své způsobilosti k výkonu těchto činností.
Z výše citovaného ustanovení §49 odst. 1 tr. zák. je zřejmé, že podmínkou uložení trestu zákazu činnosti je spáchání trestného činu v souvislosti s touto činností, a to jak v případě, kdy se trest zákazu činnosti ukládá jako samostatný, tak v případě jeho uložení vedle jiného druhu trestu. Souvislost činnosti, která má být zakázána, se spáchaným trestným činem zároveň vymezuje obsah tohoto zákazu, tedy druh činnosti, který je předmětem trestu zákazu činnosti.
Souvislost spáchaného trestného činu s činností, která může být zakázána, musí být užší, přímá, bezprostřední (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 9/1964, č. 42/1967, č. 13/1969 a č. 5/1980 Sb. rozh. trest.), i když činnost, kterou lze zakázat, nemusí být znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Souvislost v tomto smyslu bude daná především v případě, kdy byl trestný čin spáchán přímo při výkonu určité činnosti. Postačí ovšem, jestliže tato činnost poskytla pachateli příležitost k spáchání trestného činu nebo spáchání trestného činu alespoň usnadnila.
Na druhé straně nestačí, že pachatel projevil trestným činem odbornou nebo morální nezpůsobilost k výkonu činnosti, trestný čin však nespáchal při výkonu této činnosti ani v přímé souvislosti s ní (srov. rozhodnutí publikované pod č. 5/1980 Sb. rozh. trest.). Rovněž nepostačuje, pokud by šlo o souvislost jen náhodnou (srov. rozhodnutí publikované pod č. 35/1997 Sb. rozh. trest.). Na přímou souvislost spáchaného trestného činu s činností, která má být zakázána, lze usuzovat z toho, že tato činnost nepostrádá věcný (vnitřní, účelový), místní a časový vztah ke spáchanému trestnému činu.
S ohledem na uvedená teoretická východiska Nejvyšší soud dospěl k závěru, že oba soudy nižších instancí nepostupovaly v souladu s výše citovanými ustanoveními trestního zákona, když obviněnému uložily (v rámci úhrnného trestu a vedle podmíněného trestu odnětí svobody) také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služby v bezpečnostním sboru ve smyslu zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, v platném znění, a v zákazu výkonu zaměstnání strážníka obecní policie ve smyslu zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, v platném znění, na dobu tří let. Pro uložení takového druhu trestu nebyly splněny zákonem stanovené podmínky, neboť soudy před svým rozhodnutím neučinily žádná zjištění, která by svědčila o tom, že obviněný se trestné činnosti dopustil v souvislosti se svým zaměstnáním (příp. povoláním, postavením, funkcí) u Policie České republiky, event. v souvislosti s výkonem určitého zaměstnání, povolání nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje zvláštní předpis.
Soud prvního stupně v části odůvodnění vztahujícího se k výroku o trestu pouze uvedl, že „… v daném případě přihlédl ke skutečnosti, že obžalovaný se předmětného jednání dopustil jako příslušník Policie ČR, kdy právě s ohledem na jeho pracovní zařazení se dá u jeho osoby očekávat nejen zvýšené právní vědomí, ale také jistá zvýšená míra zachování morálních hodnot …“ (str. 12 rozsudku), a že podle jeho názoru „…je zcela nežádoucí, aby způsobem uvedeným ve výrokové části rozsudku postupoval příslušník Policie ČR, neboť jsou to právě příslušníci bezpečnostních sborů, kteří by měli dohlížet na jednání ostatních, případně odhalovat a vyšetřovat pachatele trestné činnosti a ne se této sami dopouštět …“ (strana 13 jeho rozsudku).
Odvolací soud se s takovým názorem v podstatě identifikoval a pouze jej doplnil konstatováním, že soud prvního stupně „… nepochybil ani při ukládání trestu zákazu činnosti, který je s ohledem na to, že obžalovaný se zpronevěřil svému povolání policisty tím, že v touze po zisku získal vozidlo, které by si jinak nemohl dovolit koupit, a byl veden vidinou získaní dalších finančních výhod z prodeje kradených věcí, trestem zcela vystihujícím …“ (strana 9 napadeného usnesení).
Z uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů trest zákazu činnosti obviněnému uložily právě proto, že od příslušníků Policie ČR se očekává jistá zvýšená míra zachování morálních hodnot, přičemž je nežádoucí, aby příslušník Policie ČR jednal způsobem uvedeným ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně (resp. proto, že obviněný se zpronevěřil svému povolání policisty), jinými slovy, že ztratil morální způsobilost k výkonu povolání policisty. Z toho lze implicitně dovodit, že trest zákazu činnosti obviněnému uložily nikoliv proto, že by se snad jednání, jímž byl uznán vinným, dopustil v souvislosti s výkonem určité činnosti (tj. v souvislosti s činností příslušníka Policie ČR ), nýbrž z důvodů víceméně etických (pro ztrátu morální způsobilosti k výkonu takové činnosti).
To však je v rozporu jak s ustanoveními §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák., tak s ustálenou judikaturou. Nejvyšší soud proto přisvědčil dovolání obviněného, že mu byl rozsudkem soudu prvého stupně uložen takový druh trestu (trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služby v bezpečnostním sboru ve smyslu zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, v platném znění, a v zákazu výkonu zaměstnání strážníka obecní policie ve smyslu zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, v platném znění, na dobu tří let), který zákon nepřipouští, a z jeho podnětu zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 9 To 47/2010, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 21 T 95/2009, ve výroku o uloženém úhrnném trestu.
K tomu je třeba poznamenat jednak to, že rozhodnutím Nejvyššího soudu zůstala nedotčena (dovoláním rovněž napadená) část rozhodnutí ve výroku o vině, jednak to, že jím byl zrušen celý výrok o uloženém úhrnném trestu (tedy nejen o trestu zákazu činnosti, ale i o podmíněném trestu odnětí svobody). Je tomu tak proto, že na úhrnný trest (ukládaný podle §35 odst. 1 tr. zák.) je nutno nahlížet jako na celek a v jeho rámci ukládané druhy trestů nelze izolovat a od sebe oddělovat.
Nejvyšší soud podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Konečně podle §265 l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Tímto rozhodnutím Nejvyšší soud vrátil věc až do stadia řízení před soudem prvního stupně, neboť již jeho rozhodnutí trpí shora popsanou vadou. Na něm proto bude, aby v potřebném rozsahu doplnil dokazování a objasnil, zda u obviněného jsou splněny zákonné podmínky i pro uložení trestu zákazu činnosti ze všech těch hledisek, na něž Nejvyšší soud upozornil.
Při svém novém rozhodování soud prvního stupně bude vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí (srov. §265s odst. 1 tr. ř.), a proto bude obviněnému znovu ukládat úhrnný trest. Bude na něm, aby odpovědně zvážil, jaký druh trestu (případně jaké druhy trestu) v jeho rámci uloží. Musí mít však na paměti, že při tomto novém rozhodování nemůže dojít ke zhoršení postavení obviněného (srov. zákaz reformationis in peius upravený v ustanovení §265s odst. 2 tr. ř.). Je jenom samozřejmé, že učiněné závěry musí náležitě odůvodnit (odůvodnění jeho nového rozhodnutí musí odpovídat požadavkům obsaženým v ustanovení §125 tr. ř.).
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. července 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a