ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.776.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 776/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. července 2010 o dovolání obviněného J. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. 8 To 476/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 5 T 193/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 5 T 193/2007, byl obviněný J. Č. uznán vinným pod body I. a III. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a pod bodem II. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. Za to byl odsouzen podle §234 odst. 1, §35 odst. 2, §42 odst. 1 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na jedenáct let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57a odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu pobytu ne území města Ch. v trvání pěti let a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci - zavíracího nože s pojistkou s nápisem Stainless China s čepelí dlouhou 8,5 cm. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 8 T 146/2007, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 9 To 255/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil proti všem jeho výroků. Z jeho podnětu byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. 8 To 476/2009, rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o vině pod bodem I., ve výrocích o trestu a náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným pod bodem I. přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku a odsouzen za tento přečin a za jednání pod body II. a III. rozsudku soudu prvního stupně, které zůstaly beze změny a jimiž spáchal ad II. trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. a ad III. trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., podle §234 odst. 1, §42 odst. 1, §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na devět a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57a odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu pobytu na území města Ch. na pět let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 8 T 146/2007, který nabyl právní moci dne 23. 6. 2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, které zaměřil proti výroku o vině pod bodem III. i navazujícímu výroku o trestu. Odkázal v něm na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. a namítl, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný odvolacímu soudu vytkl, že se v konkurenci dvou kontradiktorních výpovědí obviněného a poškozeného zcela přiklonil k výpovědi poškozeného navzdory tomu, že trpí značnými nedostatky a byla zpochybněna svědeckými výpověďmi. Učiněná skutková zjištění považoval za nedostatečná s tím, že nemohou být podkladem pro kvalifikaci skutku jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., protože nebyly naplněny všechny jeho znaky, zejména subjektivní stránka. Rekapituloval, že závěr o jeho vině byl opřen o výpověď poškozeného M. J., který však neuváděl pravdu. Svědek v hlavním líčení vypověděl, že se v herně zdržel 2 - 3 hodiny a zkonzumoval 3 - 4 piva, ačkoliv svědeckými výpověďmi bylo prokázáno, že se v herně nacházel již od deseti hodin dopoledne a vypil 10 - 12 piv, čemuž odpovídal i výsledek dechové zkoušky, což ve svém souhrnu svědčilo o značném stupni jeho opilosti. Poukazoval na to, že výpověďmi svědků V. P., M. P., G. P. i E. B. byla vyvrácena tvrzení poškozeného, že od něj chtěl koupit zbraň, naopak bylo zjištěno, že to byl poškozený, kdo chtěl prodat zbraň a nabízel ji k prodeji. Za nepravdivé označil i údaje poškozeného stran útoku, kterého se měl obviněný vůči němu dopustit po odchodu z herny; v této souvislosti odkazoval na výpověď svědka V. P., který uváděl, že viděl poškozeného a obviněného, jak proti sobě stojí na ulici a o něčem si povídají, a poškozený nejevil žádné známky napadení. Měl za to, že odvolací soud výpověď svědka V. P. nesprávně hodnotil, když uvedl, že jde pouze o dohady svědka a ne o to, co vnímal svými smysly. Závěry odvolacího soudu hodnotil jako určitý způsob spekulace a nesprávně hodnocený důkaz. Obviněný naznačoval, že se zbraně zmocnil až poté, co na něho poškozený zaútočil, protože ho obtěžovala konverzace s občanem romské národnosti, vůči které získal určitou averzi. Na takové jednání však bylo třeba nahlížet jako na nutnou obranu ve smyslu §13 tr. zák., kterou nebylo možno považovat za nepřiměřenou. Zbraň ležící na zemi sebral, utekl a krátce nato ji prodal. Z důvodu rozporů ve výpovědích obviněného a poškozeného a z důvodu nedostatečného skutkového zjištění nebylo možno učinit spolehlivý závěr, jakým způsobem se skutkový děj stal a že se obviněný dopustil trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Tato nedostatečnost nemůže být podle dovolatele zhojena ani odvolacím soudem zmiňovanými nepřímými důkazy, neboť tyto netvoří ucelený okruh důkazů, ze kterých by bylo beze všech pochybností patrné, jakým způsobem se uvedený skutek stal a zda jeho spácháním došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže. Zopakoval, že soudy hodnotily důkazy výhradně v jeho neprospěch, neprovedly znalecký posudek, který měl hodnotit osobu poškozeného a vliv alkoholu na jeho agresivní chování. V případě pochybností o průběhu skutkového děje měly soudy postupovat podle zásady in dubio pro reo a skutek kvalifikovat jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák. Dovolatel dále tvrdil, že bez pochybností nebyla prokázána ani subjektivní stránka trestného činu; trestný čin loupeže vyžaduje zavinění ve formě úmyslu, to ale nebylo prokázáno, jelikož jeho úmyslem nebylo předmětnou zbraň od poškozeného získat násilím a ani se žádného násilného jednání nedopustil, v důsledku čehož měl být skutek kvalifikován jako trestný čin krádeže.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spatřoval v tom, že JUDr. Soňa Wildová, která rozhodovala věc v prvoinstančním řízení u Okresního soudu v Chebu, byla proti němu podjatá, což ovlivnilo její rozhodování o vině a trestu. Uvedl, že důvody podjatosti jsou uvedeny v jednotlivých stížnostech a protokolech o jednání, a poznamenal, že jím uplatněné námitky podjatosti byly vždy usneseními Krajského soudu v Plzni zamítnuty. Rovněž vytkl, že soudkyně JUDr. Soňa Wildová vynesla odsuzující rozsudek v době, kdy nenabylo právní moci usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 17. 8. 2009, č. j. 5 T 193/2007-1147, kterým bylo rozhodnuto o tom, že předsedkyně JUDr. Soňa Wildová a přísedící Helena Rybenská a Anna Hessová nejsou vyloučeny z vykonávání úkonů v trestním řízení v předmětné věci.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. 8 To 476/2009, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 5 T 193/2007, ve výroku o vině pod bodem III. a v celém výroku o trestu a aby přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout (neuvedl však, kterému soudu a za jakých okolností).
Státní zástupce se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
V daných souvislostech není od věci předeslat, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Tento požadavek je třeba vztáhnout k oběma dovolacím důvodům, na něž obviněný odkázal.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Obviněný v dovolání jen obecně odkázal na námitky podjatosti, jež ve vztahu k soudkyni JUDr. Soni Wildové uváděl v průběhu řízení před Okresním soudem v Chebu a jež nebyly shledány opodstatněnými ani okresním, ani krajským soudem, a dále nesouhlasil s tím, že jmenovaná soudkyně „vynesla odsuzující rozsudek v době, kdy nenabylo právní moci usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 17. 8. 2009, č. j. 5 T 193/2007-1147, kterým bylo rozhodnuto o tom, že předsedkyně senátu JUDr. Soňa Wildová a přísedící Helena Rybenská a Anna Hessová nejsou vyloučeny z vykonávání úkonů trestního řízení v předmětné věci“.
Formálním předpokladem pro použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je, že okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Tento předpoklad byl splněn, jelikož o podáních obviněného namítajících podjatost soudkyně JUDr. Soni Wildové bylo opakovaně rozhodováno jak Okresním soudem v Chebu, tak Krajským soudem v Plzni. Naposledy se s touto námitkou Krajský soud v Plzni coby odvolací soud vypořádal v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku.
Z hlediska věcného je třeba k námitkám obviněného rekapitulovat, že obviněný uplatnil v průběhu řízení před soudem prvního stupně opakovaně námitky podjatosti jak vůči předsedkyni senátu JUDr. Soně Wildové, tak soudkyním Heleně Rybenské a Anně Hessové. Z hlediska výhrad obsažených v dovolání jsou významné toliko ty, jež se týkaly soudkyně JUDr. Soni Wildové. I ve vztahu k ní lze námitky obsahově odlišit na ty, jejichž prostřednictvím vytýkal, že není způsobilá objektivně rozhodnout pro pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, jelikož nebylo vyhověno jeho návrhům na doplnění dokazování, a obviněný tak dovozoval že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (č. l. 770, 930, 1080, 1081, 1082), a dále na ty, jejichž prostřednictvím namítl, že není způsobilá objektivně rozhodnout, jelikož ji podvedl. Podvod, jehož se měl dopustit, spočíval podle jeho tvrzení v tom, že od soudkyně převzal částku 10.000,- Kč za to, že se „s ní vyspí“, na schůzku ale nepřišel a peníze jí nevrátil (č. l. 1115). S oběma skupinami námitek se soud prvního stupně vypořádal ve svých rozhodnutích tak, že soudkyně JUDr. Soňa Wildová (popř. i další jmenované soudkyně) nejsou vyloučeny z vykonávání úkonů trestního řízení v posuzované trestní věci a reagoval na ně i Krajský soud v Plzni rozhodující o stížnostech obviněného proti usnesení soudu prvního stupně, když v konečném výsledku ani jednu skupinu těchto námitek neshledal opodstatněnou.
Dovolací soud závěry soudů obou stupňů sdílí, považuje je za přesvědčivé.
Ve vztahu k námitkám obviněného je aktuální ta část čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (nadále jen „Úmluva“), podle které má každý právo na to, aby jeho záležitost byla projednána (mimo jiné) nezávislým a nestranným soudem. Listina základních práv a svobod (nadále jen „Listina“) pak v čl. 36 odst. 1 též stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Současně je třeba dodat, že rozhodnutí o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení je jistou výjimkou ze zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, jež je zakotvena v čl. 38 odst. 1 Listiny, a jako výjimku je třeba ji též vnímat. Znamená to, že takové rozhodnutí lze učinit jen při důsledném dodržení jeho zákonných podmínek a pečlivě a přesvědčivě je odůvodnit.
Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v §30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudu nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích řízení.
V posuzovaném případě je relevantní ustanovení §30 odst. 1 tr. ř., podle něhož je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mimo jiné i soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
Ústavní soud (např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04) ve shodě s řadou rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva vyložil, že nestrannost soudu (soudce) má dva aspekty: nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti, přičemž i pouhé zdání v tomto směru může mít význam (např. v rozhodnutí Piersack proti Belgii ze dne 21. září 1982, §30, soud konstatoval, že z rozhodování by měl být vyloučen soudce, u něhož existuje opodstatněná obava, že není zcela nestranný, neboť v sázce je důvěryhodnost, kterou soudní moc musí vzbuzovat v demokratické společnosti a zejména u účastníků řízení; srov. též Wettstein proti Švýcarsku ze dne 21. prosince 2000, §42 - 44). Ústavní soud v jiných souvislostech připomněl, že vyloučení orgánů činných v trestním řízení podle §30 odst. 1 tr. ř. není založeno pouze na pochybnostech o jejich poměru k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i na hmotně právním rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly (k tomu např. nález sp. zn. II. ÚS 475/99, publikovaný in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 16, č. 182/1999, nález sp. zn. II. ÚS 105/01, publikovaný tamtéž, sv. 23, č. 98).
Obviněný namítl, že soudkyně JUDr. Soňa Wildová je vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení, neboť existují pochybnosti o její schopnosti nestranně rozhodovat. V dovolání pouze odkázal na skutečnosti, které uváděl v protokolech o jednání a stížnostech, v nichž tyto pochybnosti zdůvodňoval jednak tím, že jím tvrzenými nedostatky v procesu dokazování porušuje jeho právo na spravedlivý proces, a jednak tím, že není způsobilá objektivně rozhodnout, jelikož se vůči ní dopustil podvodného jednání, jehož podstata již byla výše vyložena. Námitky obviněného však nemohou obstát.
V projednávaném případě nemá ani dovolací soud důvod pochybovat o tom, že se soudkyně JUDr. Soňa Wildová (nadále jen „soudkyně“) subjektivně necítí být podjatou a že ani objektivně posuzováno nebyly zjištěny žádné skutečnosti zpochybňující její nestrannost, její schopnost ve věci objektivně a nestranně rozhodovat, a to ať již pro poměr k věci samé, či pro poměr k osobám vyjmenovaným v §30 odst. 1 tr. ř. Takovou okolností jistě nemůže být nesouhlas obviněného s rozsahem dokazování prováděným v hlavním líčení, zamítnutí návrhů na doplnění dokazování a v konkrétní věci nebyla doložena ani tvrzení obviněného o podvodném jednání, jehož se měl údajně vůči soudkyni dopustit. Soudkyně sama jakýkoliv osobní kontakt s obviněným mimo hlavní líčení vyloučila a svým chováním v hlavním líčení, jakož i absencí jakýchkoliv postupů a opatření směřujících proti obviněnému dala zřetelně najevo, že jí nechyběla ani objektivní nestrannost. Odvolací soud se touto otázkou v odůvodnění napadeného rozsudku zevrubně zabýval, přesvědčivě odůvodnil, čím se posuzovaná situace liší od té, jež byla posuzována v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Chmelíř proti České republice a na niž bylo reagováno v nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/06 (strana 7, 8), a dovolací soud s jeho názorem souhlasí.
Žádné pochybení nelze bez dalšího spatřovat ani v procesním postupu, že soudkyně „vynesla odsuzující rozsudek v době, kdy nenabylo právní moci usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 17. 8. 2009, č. j. 5 T 193/2007-1147, kterým bylo rozhodnuto o tom, že předsedkyně senátu JUDr. Soňa Wildová a přísedící Helena Rybenská a Anna Hessová nejsou vyloučeny z vykonávání úkonů trestního řízení v předmětné věci“, poněvadž podání stížnosti samo o sobě odkladný účinek nemá a navíc v dalším řízení byly obviněným uplatněné výhrady shledány neopodstatněnými a jeho stížnost byla usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 8 To 500/2009, jako nedůvodná zamítnuta.
V části opírající se o důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je proto dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) dalším opravným prostředkem umožňujícím přezkoumání skutkového stavu v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání předepisující katalog dovolacích důvodů ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. pod bodem III. dopustil tím, že dne 24. července kolem 21:00 hodin v Ch., v ulici n. V., poté, co poškozený M. J. odešel z herny P. L., tohoto sledoval, přistoupil k němu a prudce do něho strčil, v důsledku čehož poškozený upadl na záda na zem, kde ho obviněný prohledával, a ač mu poškozený kladl odpor a odstrkával ruce, z pouzdra opasku mu vzal krátkou střelnou zbraň zn. ČZ vzor 50, ráže 7,65 Browning, se zásobníkem, hodnotě 1.500,- Kč, v níž bylo 8 kusů nábojů stejné ráže v hodnotě 32,- Kč, a poté z místa utekl,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Sokolově ze dne 21. 9. 1995, sp. zn. 2 T 176/1995, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. 6 To 433/95, odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na tři roky a šest měsíců, který dne 11. 12. 1998 vykonal a rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 14. 6. 2002, sp. zn. 3 T 74/2001, který nabyl právní moci dne 9. 12. 2002, byl odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, který dne 6. 9. 2006 vykonal.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil výlučně námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování, způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil pod bodem III. výroku o vině rozsudku Okresní soud v Chebu a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Krajský soud v Plzni.
Těžiště námitek obviněného spočívalo v tom, že nesouhlasil se způsobem, jakým soudy hodnotily výpověď poškozeného M. J., která je podle jeho přesvědčení nevěrohodná, jak nahlížely na výpovědi svědků E.B., V. P., G. P., M. P. a na podkladě vlastního hodnocení provedených důkazů tvrdil, že se vůči poškozenému násilného útoku nedopustil, že se toliko účinně bránil v situaci, kdy jím byl ohrožován zbraní, a vyvozoval, že se nedopustil trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jeho čin bylo možno při aplikaci zásady in dubio pro reo kvalifikovat jako trestný čin krádeže.
Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Primárně se totiž domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch (nebyly opatřeny důkazy spolehlivě prokazující, že se skutku dopustil způsobem popsaným soudy) a následně na podkladě takové změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu loupeže nedopustil. Námitky skutkové, resp. procesně právní, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a dovolatel takovou vadu výslovně vytkne; o takovou situaci se však nejedná.
Je zjevné, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil skutková zjištění, která lze akceptovat. Z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, že se obhajobou obviněného zevrubně zabýval a vyložil, jakými úvahami byl veden, neuvěřil-li jí. Soud rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel i jakými úvahami se řídil při hodnocení vzájemně si odporujících výpovědí obviněného a poškozeného M. J. Vysvětlil, proč uvěřil výpovědi poškozeného, který opakovaně shodně popisoval průběh fyzického útoku obviněného, a proč naopak odmítl uvěřit obviněnému, který popisoval svůj kontakt s poškozeným po odchodu z herny odlišně v přípravném řízení a poté v hlavním líčení, snažil se navodit dojem, že poškozený jej ohrožoval a že jednal v sebeobraně (strany 13, 14 rozsudku).
Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a sám podrobně reagoval na námitky obviněného uplatněné v odvolání. V tomto ohledu je napadené rozhodnutí odvolacího soudu pečlivě a racionálně logickým způsobem odůvodněno (strany 11 až 13 rozsudku). Nelze přehlédnout, že dovolací námitky označené jako námitky skutkové jsou v podstatě shodné s těmi, jimiž se zabýval i odvolací soud. S odkazem na konkrétní výsledky dokazování odvolací soud připustil, že důkazní situace nebyla jednoduchá, mimo jiné i proto, že přímými svědky incidentu mezi obviněným a poškozeným po odchodu z herny nebyla žádná z osob slyšených v průběhu řízení, přičemž průběh incidentu líčí obviněný a poškozený diametrálně odlišně. Svoji pozornost soustředil na obsah postupně složených výpovědí obviněného a poškozeného a ve shodě se soudem prvního stupně i on konstatoval, že poškozený vypovídal opakovaně bez rozporů ve své výpovědi, a to včetně odpovědí na položené otázky, a byl schopen podat stejný popis incidentu, který se odehrál mezi ním a obviněným. Oproti tomu obviněný v postupně složených výpovědích popisuje průběh kontaktu s poškozeným odlišně, zveličuje hrozbu zbraní ze strany poškozeného, přidává i údajné rasové pohnutky, které poškozeného k takovému činu měly vést. Odvolací soud neopomněl připomenout ani závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. B., z nichž se mimo jiné podává, že pragmatická úprava skutkové verze odpovídá osobnostnímu profilu obviněného. Stejně jako soud prvního stupně ani odvolací soud tedy neuvěřil tvrzení obviněného, že byl poškozeným ohrožován zbraní, že se jeho útoku toliko účinně bránil a že pouze sebral zbraň ležící na zemi. Odvolací soud reagoval i na vyznění dalších ve věci provedených důkazů, nezanedbal přihlédnout též k vyznění výpovědi svědků, na něž obviněný odkazoval, s tím, že netvoří překážku závěru o věrohodnosti poškozeného. Je proto zjevné, že v dané věci nebyl zjištěn případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad in dubio pro reo, spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Pro úplnost je třeba dodat, že opakuje-li obviněný v dovolání, že mu nezbylo nic jiného, než se účinně bránit hrozbě zbraní ze strany poškozeného, kterého obtěžovala konverzace s ním coby osobou romské národnosti, v čemž spatřoval jednání v nutné obraně ve smyslu §13 tr. zák., vychází jeho tvrzení ze skutkové verze, kterou soudy odmítly, jasně právě jej označily jako útočníka, pročež je třeba i tuto námitku vnímat jako námitku skutkovou, nikoliv relevantní námitku právní.
Jako relevantní námitka právní nemůže obstát ani výhrada obviněného, že nebyla učiněna taková zjištění, z nichž by vyplýval závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., které vyžaduje zavinění ve formě úmyslu. Závěr o formě zavinění (§4, §5 tr. zák.) je sice závěrem právním, vycházejícím však ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování a jejichž přezkoumání se s poukazem na uvedený dovolací důvod nelze domáhat. Obviněný zaměřil dovolání i v této části proti způsobu hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním, která jej označila jako osobu, která v rozhodné době poškozeného prohledávala, a ač tento kladl odpor a odstrkával mu ruce, vzal mu z pouzdra opasku krátkou střelnou zbraň, což byla skutková zjištění relevantní právě ve světle naplnění zákonných znaků trestného činu loupeže včetně jeho subjektivní stránky. Pakliže obviněný tvrdil, že úmyslné jednání vedoucí k následku zamýšlenému trestným činem loupeže nebylo spolehlivě prokázáno, neboť „jeho úmyslem nebylo předmětnou zbraň od poškozeného získat násilím a vzhledem k tomu se ani žádného násilného jednání nedopustil“, z čehož dovozoval, že skutek měl být posouzen jako trestný čin krádeže, pak výhradu o absenci potřebného zavinění založil na polemice se skutkovým podkladem právního závěru o jeho zavinění, nenamítl však relevantně, že by soudy učiněné zjištění nenaplňovalo znaky úmyslného zavinění. Jinými slovy, naznačoval-li obviněný jinou možnost právního posouzení činu, zpochybňoval prvotně správnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. I v této části tedy obviněný uplatnil námitky skutkové, které nelze podřadit pod důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b tr. ř.
Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného (jako celek) podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. července 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková