ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.805.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 805/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. července 2010 o dovoláních obviněných T. S., R. Ž., a L. D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 7 To 82/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 132/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. S. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných R. Ž. a L. D. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 11. 2009, sp. zn. 1 T 132/2009, byli obvinění T. S., R. Ž. a L. D. uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Za to byli odsouzeni:
- obviněný T. S. podle §234 odst. 1 tr. zák., 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky; podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. za podmínek §58 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu; současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. 5 T 42/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu;
- obviněný R. Ž. podle §234 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na pět roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou; současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 103 T 94/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu;
- obviněný L. D. podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. dopustili tím, že dne 29. 5. 2009 kolem 23.55 hod. v P., Š., poté, co poškozený E. Ch. vozidlem Taxi zn. Renault Megane jezdil se všemi obviněnými po území P. a P., obviněný R. Ž., který seděl na místě spolujezdce, vytáhl nůž, mával jím u krku poškozeného a obviněný L. D., který seděl na zadním sedadle za řidičem, vytáhl injekční stříkačku, kterou přiložil poškozenému ke krku, a na to obviněný R. Ž. poškozeného vyzval, aby se nehýbal a nedělal potíže, nebo „to bude ještě horší“, obviněný T. S. sedící na pravém zadním sedadle z vozidla odcizil navigaci zn. Garmin Nü205T v hodnotě 1.950,- Kč ku škodě poškozené K. H. a dále odcizil mobilní telefon zn. Samsung, audiorádio s CD zn. Panasonic a koženkovou peněženku vše v celkové hodnotě 2.860,- Kč a finanční částku 2.600,- Kč, a to vše ku škodě poškozeného E. Ch., a z místa činu utekli.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 i všichni obvinění; státní zástupce v odvolání podaném v neprospěch obviněného T. S. nesouhlasil s výrokem o jemu uloženém trestu, obvinění brojili proti všem výrokům tohoto rozsudku. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 7 To 82/2010, byla odvolání státního zástupce i všech obviněných podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Proti usnesení odvolacího soudu podali obvinění T. S., R. Ž. a L. D. prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání.
Obviněný T. S. s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. namítal, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, přestože v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu byl dán důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozsudek soudu prvního stupně spočíval na nesprávném právním posouzení skutku. Nesprávné právní posouzení skutku spatřoval v tom, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, je popsán ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v jeho odůvodnění tak, že nevykazuje zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Tvrdil, že se trestného činu loupeže nedopustil a jeho jednání bylo možno posoudit pouze jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., k němuž se doznal a uhradil poškozenému škodu. Dodal, že za tento trestný čin zákon umožňuje uložení mírnějšího trestu, než jaký mu byl uložen za trestný čin loupeže. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze a tomuto soudu přikázal věc znovu projednat rozhodnout, nebo aby sám ve věci rozhodl a uložil mu mírnější trest.
Obviněný R. Ž. v dovolání opřeném o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, poněvadž beze vší pochybnosti bylo možno prokázat pouze jediný útok obviněného, a to neoprávněné zmocnění se věcí poškozeného a tedy trestný čin krádeže. Tvrdil, že je nepochybné, že cílem všech obviněných bylo pokusit se s využitím smluvního přepravce – vozu poškozeného zajistit zpeněžení přístroje elektrocentrály, k čemuž jim poškozený aktivně pomáhal. Zpochybňoval věrohodnost poškozeného, ten podle něj není osobou bezúhonnou, v předmětné době neměl oprávnění provozovat taxislužbu, v minulosti byl trestán za majetkovou trestnou činnost a v jeho výpovědi se od počátku objevovaly nepřesnosti, které nebyly v průběhu řízení vysvětleny. Obviněný též zdůraznil, že neměl žádný motiv poškozeného ohrožovat, natož údajně jej pod pohrůžkou bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci ohrožovat na zdraví nebo životě. Uzavřel, že nebyl spolehlivě zjištěn skutkový stav, a proto nemohl být uznán vinným trestným činem loupeže. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ve spojení s jemu předcházejícím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný též navrhl, aby byl výkon rozhodnutí „pozastaven“ do doby rozhodnutí dovolacího soudu.
I obviněný L. D. měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soud při rozhodování o vině vycházel podle obviněného z výpovědi poškozeného E. Ch., kterou nesprávně považoval za věrohodnou, ačkoliv tento byl v minulosti trestán, neměl oprávnění k provozování taxislužby a choval se nestandardně. Jeho výpověď stran rozmístění osob ve vozidle neodpovídala nálezům pachových stop v jeho vozidle a nelze věřit ani jeho tvrzení o nálezu SIM karty na schodech jeho domu. Domníval se, že soudu měly spíše uvěřit výpovědím obviněných než poškozenému a měly uznat spoluobviněné R. Ž. a T. S. trestným činem krádeže podle §205 trestního zákoníku. V jeho případě bylo na místě uzavřít, že se žádného trestného činu nedopustil, neboť v době, kdy obvinění R. Ž. a T. S. odcizovali z vozu poškozeného předmětné věci, ve voze nebyl, sám nic nebral a ani nebyl s obviněnými předem domluven na vylákání poškozeného z vozu, aby zbylí obvinění dostali příležitost ke krádeži. Soud se nikterak nezabýval možností, že by tvrzení obviněných mohla být pravdivá, zvláště za situace, kdy se verze poškozeného popisující skutkový děj ve vozidle jevila značně nepravděpodobná s ohledem na obtížnou proveditelnost útoku, jak ho popsal poškozený. Trval na své obhajobě, že poté, co z vozu společně s poškozeným vystoupili, šli pro peníze. Po marném klepání a pískání na svoji tetu z místa činu utekl, aby se vyhnul placení, a o ostatní spoluobviněné se nestaral. Ti podle svých výpovědí mezitím odcizili určité věci z vozu poškozeného a vůz opustili, z čehož plyne, že k žádnému násilí nedošlo a v jeho případě nedošlo ani k žádnému trestnému činu, jelikož pouze utekl řidiči taxislužby bez zaplacení. Soud se s výše uvedenými rozpory a pochybnostmi nikterak nevypořádal, nevycházel ze zásady in dubio pro reo. Oba soudy podle něj pochybily při hodnocení provedených důkazů, čímž došlo i k nesprávnému právnímu posouzení, nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování (provedení rekonstrukce, zjišťování, zda údajní pachatelé jsou praváci či leváci), v důsledku čehož zůstalo dokazování neúplné. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze a tomuto soudu přikázal věc znovu projednat rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním obviněných uvedla, že jejich námitky nemohou obstát, neboť představují výlučně polemiku s kvalitou přezkumné činnosti odvolacího soudu ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. Nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku, jímž byli obvinění uznáni vinnými. Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudy, učiní-li dovolatel takový nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a ve vztahu k dovolatelům učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Za relevantní není možné nepovažovat ani výhradu obviněného L. D., že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností, kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného. Toto pravidlo se týká pouze otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku nebo otázky jiného hmotně právního posouzení. Ani obviněnému T. S. a R. Ž. se nepodařilo uplatnit relevantní námitky ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud tvrdili, že popsaný skutek neměl být hodnocen jako trestný čin loupeže podle §234 tr. zák., ale jako trestný čin krádeže podle §247 tr. zák., a to proto, že nejprve se domáhali přehodnocení skutkových závěrů soudů a teprve následně změny právní kvalifikace skutku. Soudy obou stupňů podle jejího přesvědčení jednání obviněných správně kvalifikovaly jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatněnému obviněným T. S. poznamenala, že pokud námitky obviněného obsahově neodpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neodpovídají ani dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného T. S. je zjevně neopodstatněné a dovolání obviněných R. Ž. a L. D. byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., na nějž odkazuje obviněný T. S., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Odvolání jmenovaného obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaných dovolání vyplývá, že obvinění uplatnili převážně námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování, proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Obvodní soud pro Prahu 8 a z nichž v napadeném usnesení vycházel i Městský soud v Praze. V podstatě vytkli, že soudy nesprávně vycházely ze svědecké výpovědi poškozeného E. Ch., považovaly ji za věrohodnou a naopak neuvěřily jejich popisu skutkového děje. Na podkladě vlastních verzí skutkového děje dovozovali, že se trestného činu loupeže nedopustili a že jejich jednání bylo možno posoudit jako trestný čin krádeže podle §247 tr. zák. (obvinění T. S. a R. Ž.), eventuálně že znaky žádného trestného činu nevykazuje (obviněný L. D.). Namítli též, že dokazování zůstalo neúplné, nebyla-li k prověření výpovědi poškozeného provedena rekonstrukce a objasněno, zda jsou obvinění praváci či leváci.
Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad obvinění ve skutečnosti brojili proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Primárně se totiž domáhali změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a následně na podkladě takové změny skutkových zjištění vyvozovali, že se trestného činu loupeže nedopustili. Obvinění T. S. a R. Ž. argumentovali tím, že se toliko zmocnili věcí poškozeného, žádného násilí a ani pohrůžky násilí se vůči němu nedopustili, obviněný L. D., odkazuje na zásadu in dubio pro reo, zdůrazňoval, že nebylo prokázáno, že se dopustil trestného činu, jelikož pouze utekl řidiči taxislužby bez zaplacení. Námitky skutkové, resp. procesně právní, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a dovolatel takovou vadu výslovně vytkne; o takovou situaci se však nejedná.
Výhrady obsažené v dovoláních obviněných tvořily součást jejich obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (zejména strany 5, 6 rozsudku soudu prvního stupně, strany 5 až 7 napadeného usnesení odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů, jmenovitě výpovědí svědka – poškozeného E. Ch. na straně jedné a výpovědí obviněných na straně druhé, soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Své závěry též srozumitelně odůvodnily způsobem odpovídajícím požadavkům §125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud v této souvislosti přiléhavě shrnul, že obvinění se při líčení skutkového děje sice shodli v popisu základních výchozích skutkových okolností, ale vypovídali odlišně k množství detailů významných pro posouzení činu a nadto někteří z nich měnili své výpovědi v průběhu řízení. Poškozený E. Ch. naopak popisoval rozhodné okolnosti skutkového děje opakovaně shodně, podrobně a bez jakýchkoliv vnitřních rozporů, které by snižovaly věrohodnost jeho výpovědi. Nebylo zjištěno nic, co by věrohodnost jeho výpovědi snižovalo a svědčilo o tom, že mohl mít důvod obviněné křivě obvinit. Soudy obou stupňů se též vypořádaly s otázkou, proč nevyhověly návrhům obviněných na doplnění dokazování, a vysvětlily, že s ohledem na konkrétní důkazní situaci jsou jak požadovaná rekonstrukce, tak objasnění, zda jsou obvinění praváci či leváci, nadbytečné. Dovolací soud hodnotící úvahy soudů sdílí, jsou logické a přesvědčivé.
Je zjevné, že v dané věci nešlo o žádný extrémní exces případu důkazů opomenutých a zjištěn nebyl ani případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Že rozsah dokazování a způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněných, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu včetně zásady in dubio pro reo a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
S jistou benevolencí byla pod důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako námitka relevantně uplatněná podřazena výhrada obviněného T. S., že skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozvedený v jeho odůvodnění nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Tato námitka však zjevně nemůže obstát.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obvinění proti jinému užili pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Objektem trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. je jednak osobní svoboda, jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jako prostředku nátlaku na vůli napadené osoby s cílem překonat jím kladený nebo očekávaný odpor. Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Zmocněním věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost volně s věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Věci se zmocní, nejen když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá. Pro pachatele musí jít o cizí věc.
Společné jednání obviněných popsané v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně vykazuje všechny zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Obvinění, vedeni záměrem získat věci a peněžní prostředky nacházející se ve vozidle poškozeného, které pro ně přestavovaly cizí věc, poškozeného ohrožovali nožem a injekční stříkačkou, své chování provázeli i slovní vyhrůžkou, aby tak působili na poškozeného a zabránili očekávanému odporu. Obvinění tak „proti jinému užili pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“, jak dovodil soud prvního stupně. Správné jsou rovněž závěry soudů obou stupňů o naplnění subjektivní stránky - zavinění ve formě přímého úmyslu ve smyslu §4 písm. a) tr. zák.
Soudy obou stupňů tedy nepochybily, pokud jednání obviněných kvalifikovaly jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který spáchali jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák., jelikož vykazuje znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jak po stránce formální, tak i materiální, jak přesvědčivě rozvádí v odůvodnění svého rozsudku i soud prvního stupně.
Protože dovolání obviněných R. Ž. a L. D. byla podána z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jejich podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Zjevně neopodstatněné dovolání obviněného T. S. bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dovolací soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání zjevně neopodstatněné ve světle důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., platí totéž i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Rozhodnuto bylo v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Se zřetelem ke způsobu rozhodnutí o dovolání obviněného R. Ž. nebylo třeba rozhodnout o návrhu obviněného na „pozastavení“ výkonu rozhodnutí do doby rozhodnutí dovolacího soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. července 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková