ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.838.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 838/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. července 2010 o dovolání obviněného J. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 7 To 9/2010, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře pod sp. zn. 18 T 6/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. 18 T 6/2007, byl obviněný J. K. uznán vinným organizátorstvím k trestnému činu ublížení na zdraví podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., §222 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 8. 2006 a odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 8. 2006 k trestu odnětí svobody na čtyři a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které směřovalo proti výrokům o vině i trestu. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 7 To 9/2010, byl podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. k odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným organizátorstvím k trestnému činu ublížení na zdraví podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a odsouzen podle §221 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný organizátorství k trestnému činu ublížení na zdraví podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. dopustil tím, že z důvodů vzájemných neshod, v úmyslu nechat zbít svého bratra M. K., vyhledal dvě osoby ukrajinské národnosti, z nichž byl ustanoven V. S., když totožnost další osoby se zjistit nepodařilo, a bezprostředně po telefonických hádkách, k nimž došlo dne 30. 8. 2005 ve večerních hodinách, kdy věděl, že bratr M. se zdržuje ve společnosti P. D. v obci S., okr. P., v pohostinském zařízení a požívají alkoholické nápoje, přivezl uvedené dvě osoby služebním vozidlem Nissan Vanette Cargo, bílé barvy, z okolí obce K., okr. P., do obce S., zde vyčkal, až jeho bratr M. s P. D. opustí restaurační zařízení, a poté pomalou jízdou projel okolo nich, následně vozidlo zaparkoval v obci S. na rohu náměstí, přičemž V. S. spolu s další nezjištěnou osobou kolem 0.48 hodin dne 31. 8. 2005 před domem, kde byl předpoklad, že se bude M. K. pohybovat, zaútočili opakovanými údery baseballovou pálkou na M. K. a P. D., kteří v době napadení seděli v osobním vozidle Škoda 105, přičemž v důsledku útoku M. K. utrpěl příčnou tržně - zhmožděnou ránu v krajině temenní vzadu, rozlámání klenby a spodiny lební a zhmoždění mozku, zranění, jemuž při převozu do nemocnice podlehl, P. D. pak utrpěl zhmoždění levého zápěstí a oděrku na zevní straně levého kolena s dobou léčení kolem dvou týdnů, oba útočníci z místa činu utekli zpět k vozidlu Nissan Vanette Cargo nedaleko zaparkovaného a do tohoto vozidla oba nastoupili a z obce S. odjeli směrem na obec K.
Pro úplnost je nutno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, které soudy obou stupňů v dané věci učinily. V prvém případě byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 1. 9. 2006, sp. zn. 18 T 2/2006, obviněný uznán vinným organizátorstvím k trestnému činu ublížení na zdraví podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., §222 odst. 1, 3 tr. zák. a odsouzen podle §222 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 7 To 4/2007, byl podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. k odvolání obviněného tento rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným organizátorstvím k trestnému činu ublížení na zdraví podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
K dovolání obviněného však byly usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 644/2007, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 7 To 4/2007, i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 1. 9. 2006, sp. zn. 18 T 2/2006, zrušeny a současně byla zrušena také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. bylo Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný podal dovolání také proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 7 To 9/2010, ve kterém brojil proti výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřoval v tom, že soud neprovedl některé navrhované důkazy a výrazným způsobem vybočil ze zásady volného hodnocení důkazů a konečně nesprávně posoudil jeho jednání jako organizátorství k trestnému činu ublížení podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, pokud tento považoval provedení výslechu svědků M. Š. a O. C. za nadbytečné. Jako nevěrohodnou a proměnlivou označil výpověď svědka P. D., který podle něho nemohl přečíst v noci a na vzdálenost 80 metrů nápisy na bílé dodávce, tu mohl nejvýše vidět. Nepřesvědčivá se mu jevila i tvrzení tohoto svědka, pokud uváděl, že útok byl velmi intenzivní, avšak poté, co měl být udeřen do holeně i jiných částí těla, měl za útočníky běžet. Závěr o výskytu služební dodávky v blízkosti místa činu a o tom, že do ní útočníci po činu nasedli, je podle dovolatele zpochybněn i tím, že ve vozidle nebyly nalezeny stopy krve, přestože útočníci patrně museli být potřísněni krví. Ve shodě s dosavadní obhajobou opakoval, že se žádné trestné činnosti nedopustil a neměl s bratrem žádné rozpory, které by ho mohly vést k zorganizování takového útoku, naopak mu ještě pomáhal. Za takových okolností bylo naprosto zásadní, aby byla náležitě objasněna možná pohnutka činu; pakliže by se prokázalo, že mezi ním a bratrem žádné zásadní rozpory neexistovaly, pak by, ve spojení s pochybnostmi o věrohodnosti výpovědi P. D., mohly soudy dospět k závěru o jeho nevině. Objasnění vztahů mezi ním a bratrem obviněný pokládal za zásadní též proto, že žádným důkazem nebyl prokázán obsah dohody mezi ním jako údajným organizátorem útoku a samotnými útočníky, nemohlo být dovozováno jeho nedbalostní zavinění ve vztahu k těžké újmě na zdraví a jeho jednání by mohlo být kvalifikováno maximálně jako organizátorství k trestnému činu ublížení na zdraví podle §221 tr. zák. Pokud soudy neprovedly navrhované výslechy svědků, porušily zásadu trestního řízení obsaženou v §2 odst. 5 tr. ř., neboť se jednalo o důkaz, který byl naprosto nezbytný pro jejich rozhodnutí, a nezjistily skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Toto pochybení přitom mohlo mít podle dovolatele vliv i na právní posouzení jednání obviněného a na správnost a zákonnost napadeného rozsudku. Závažným způsobem tak bylo podle jeho mínění zasaženo i do jeho práva na obhajobu a na spravedlivý proces.
Obviněný dále namítal, že zjištěné skutečnosti nedovolují právní kvalifikaci skutku jako organizátorství k trestnému činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., jelikož nebylo prokázáno jeho nedbalostní zavinění ke způsobení těžké újmy na zdraví, jež je nezbytnou podmínkou pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §221 odst. 2 písm. c) tr. zák. Připomněl, že ani doplněnými důkazy nebyl prokázán obsah dohody mezi ním a údajnými pachateli o způsobu provedení činu, poněvadž možný pachatel V. S. ve své výpovědi totiž popřel svou účast na útoku, tudíž ani nepotvrdil, že by byl obviněný srozuměn s použitím baseballových pálek proti tělu svého bratra a poškozeného P. D. Za takových okolností nelze podle něj vyloučit, že podle obsahu dohody měly být baseballové pálky použity pouze k zastrašení poškozených a k poškození automobilu, nikoliv k útoku vůči tělu poškozených, a že užití pálek vůči poškozeným bylo excesem ze strany pachatelů, za který nemůže odpovídat. Jeho jednání tak mohlo být kvalifikováno nejvýše jako trestný ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a aby tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 644/2007 bylo vyloženo, že v mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně ovšem dovolací soud připustil, že se tato východiska, z nichž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu, a v souladu s ustálenou praxí Ústavního soudu vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení tento následek.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že dovolatel uplatnil znovu též námitky, které směřovaly proti úplnosti dokazování, způsobu hodnocení důkazů a ve svých důsledcích proti správnosti skutkových zjištění, která učinil již soud prvního stupně a jež se stala podkladem pro skutková zjištění odvolacího soudu. Takovou povahu mají jeho výhrady vůči úplnosti dokazování, pokud soudy neprovedly jím navrhované výslechy svědků M. Š. a O. C., z čehož dovozoval porušení jeho práva na obhajobu a zásady trestního řízení zakotvené v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Obviněný, který opakoval, že se trestné činnosti nedopustil, též nesouhlasil se způsobem, jakým byla hodnocena výpověď svědka P. D., on sám ji shledával nevěrohodnou, jelikož svědek nemohl jím řízené vozidlo identifikovat, a o to více pokládal za důležité pro rozhodnutí o jeho vině, že pozornost soudů nebyla soustředěna ke zjištění možné pohnutky činu. Jím navrhované důkazy směřovaly k objasnění vztahů mezi ním a poškozeným M. K., což pokládal za významné proto, že nebyl prokázán obsah dohody mezi ním jako údajným organizátorem útoku a útočníky. Pokud by totiž bylo shledáno, že mezi ním a bratrem neexistovaly žádné zásadní rozpory, nebylo by podle mínění dovolatele dovozovat nedbalostní zavinění ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví.
Se zřetelem na povahu takto vytýkaných vad je tedy evidentní, že obviněný v této části dovolání, uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se na základě své vlastní verze skutkového děje (trestné činnosti se nedopustil, hlavní pachatele na místo nedovezl, jeho dodávka se na místě nenacházela) primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. Takto vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, nikoli hmotně právních. To ostatně dovolatel ani nezpochybňoval; uvedl však, že vytýkané procesní vady jsou natolik závažné, že v jejich důsledku došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Dovolací soud tento názor nesdílí.
V konkrétní situaci šlo o to, že obviněný svoji obhajobu založenou na tvrzení, že se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil a na místě činu v kritické době nebyl, podpořil argumenty, že jednak je usvědčující důkaz představovaný výpovědí svědka P. D. nevěrohodný, jednak že mu ke spáchání činu chyběl motiv, a ku podpoře tohoto argumentu navrhoval důkaz výslechy svědků M. Š. a O. C. Dovolací soud nemohl přehlédnout, že jde o námitky, jež byly jako součást odvolacích námitek předneseny i v odvolacím řízení, a odvolací soud se s nimi v odůvodnění napadeného rozsudku vypořádal. Ve vztahu k návrhům obviněného na doplnění dokazování o výslechy jmenovaných svědků vyložil, že jejich výslechy jsou nadbytečné, jelikož k otázce vzájemného vztahu mezi obviněným a poškozeným M. K., jeho bratrem, byly vyslechnuty i další osoby a napjaté telefonáty či SMS z předmětného večera mezi oběma bratry byly jednoznačně prokázány (strana 6 rozsudku). Dovolací soud s tímto hodnocením důkazní situace souhlasí, rozsah dokazování k objasnění vzájemného vztahu mezi obviněným a poškozeným, jeho bratrem, má za dostačující a nelze opodstatněně očekávat, že výslechy obviněným navrhovaných svědků, kteří by se mohli toliko vyjádřit k tomu, jak subjektivně vnímali vztahy mezi obviněným a poškozeným, by mohly cokoliv změnit na zjištění, že mezi bratry došlo kritického večera ke konfliktu, který je dostatečně přesvědčivě dokumentován nejen výpovědí svědka P. D., četností telefonátů mezi obviněným a jeho bratrem, chováním poškozeného M. K. bezprostředně po nich, jež dokládalo vzájemnou kontroverzi, ale i výpovědí svědků P. K. či P. K. Že se nepodařilo zcela konkrétně objasnit povahu a příčinu kolize, není překážkou vyslovení závěru o existenci tohoto stavu a odvolací soud tento úsudek vyjádřil ve výroku o vině tím, že je toliko obecně vymezil jako „vzájemné neshody“ a v tom spatřoval důvod činu obviněného, na rozdíl od soudu prvního stupně, který jej identifikoval jako „vzájemné neshody, zejména osobní majetkové spory“. Tato úprava skutkových zjištění není v rozporu ani se závěry obsaženými v usnesení dovolacího soudu sp. zn. 8 Tdo 644/2007; smyslem výhrady proti specifikaci pohnuty činu nebylo zpochybnění toho, že mezi bratry byly konfliktní vztahy, ale proti tomu, byly-li jako příčina takto zjištěných vztahů označeny „nejspíše majetkové spory“.
Pokud jde o návrhy obviněného na doplnění dokazování, Nejvyšší soud připomíná, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Této povinnosti odvolací soud dostál.
Jde-li o věrohodnost výpovědi svědka P. D., nutno připomenout, že tuto námitku obviněný uplatnil již v předchozích fázích řízení a soudy se s ní již opakovaně vypořádaly. Vyjádřil se k ní i dovolací soud a ani doplnění dokazování v řízení po přikázání věci soudu prvního stupně na již učiněných závěrech o věrohodnosti výpovědi svědka nemůže nic měnit. Soud prvního stupně věnoval objasnění přítomnosti obviněného a jeho dodávky v obci S. náležitou pozornost a zevrubně a přesvědčivě vyložil, jakými úvahami byl k tomuto zjištění doveden. Jeho skutkový závěr se v tomto ohledu neopírá jen o výpověď svědka P. D., ale podporují jej též výpovědi svědků P. K. a P. K. a nepřímo i K. B. či M. N., jak již bylo ostatně i dovolacím soudem konstatováno. Na přesvědčivosti tohoto zjištění nemůže nic změnit ani výpověď svědka V. S., o niž bylo dokazování v intencích pokynů dovolacího soudu doplněno; soudy obou stupňů význam této výpovědi, v níž svědek odmítl jakoukoliv účast na činu, kontakt s poškozeným i přítomnost na místě činu, správně vyhodnotily. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že učiněná skutková zjištění mají spolehlivou oporu v provedeném dokazování (viz zejména strany 14 až 19 rozsudku soudu prvního stupně a strana 4 až 6 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného i proč vycházely především z výpovědi poškozeného P. D.
Dovolacímu soudu v zásadě nepřísluší přehodnocovat soudy provedené dokazování, a to včetně jeho rozsahu a posuzování odmítnutých důkazních návrhů, proto je v daném kontextu významná toliko otázka, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena základní práva obviněného, zejména právo na spravedlivý proces. To však neshledal. Je totiž zjevné, že v dané věci nešlo o žádný extrémní exces případu důkazů opomenutých a zjištěn nebyl ani případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Že rozsah dokazování či způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení pravidel obsažených v §2 odst. 5, 6 tr. ř., práva na obhajobu a zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v části, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako organizátorství k trestnému činu ublížení na zdraví podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. s tím, že skutek bylo možno posoudit pouze jako organizátorství trestného činu ublížení na zdraví podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §221 odst. 1 tr. zák., jelikož se nepodařilo prokázat obsah dohody mezi obviněným a hlavními pachateli o způsobu provedení útoku.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví.
Podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu, kdo úmyslně spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil.
Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 8 Tdo 644/2007 přisvědčil základním teoretickým východiskům vztahu pachatele a účastníka na trestném činu, na nichž byla postavena rozhodnutí soudů. Znovu připomíná, že trestněprávně postižitelné organizátorství je v trestním zákoně vybudováno na zásadě akcesority účastenství, což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka (v daném případě organizátora) na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Organizátorství (stejně jako všechny ostatní formy účastenství) je podle §10 tr. zák. trestné jenom tehdy, jestliže se hlavní pachatel o trestný čin alespoň pokusil. Ze zásady akcesority účastenství vyplývá, že čin, k němuž směřuje organizátorství, musí splňovat všechny pojmové náležitosti úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu.
Mezi jednáním organizátora a spáchaným trestným činem hlavního pachatele přitom musí být příčinný vztah: organizátor je odpovědný jen za čin, jehož provedení zosnoval nebo řídil. Účastenství ve formě organizátorství je z hlediska subjektivní stránky úmyslnou formou účasti na trestném činu. Úmysl organizátora směřuje k tomu, aby spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil; úmysl musí zahrnovat všechny skutečnosti naplňující tyto znaky, tedy zejména i skutečnosti tvořící skutkovou podstatu organizovaného trestného činu. Pokud by ze strany hlavního pachatele došlo k excesu a pachatel spáchal závažnější trestný čin, než k jakému organizátorství směřovalo, odpovědnost organizátora zůstává nezměněna, bude odpovědný za čin, který organizoval, nikoliv za čin, který spáchal pachatel.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se podává, že soud považoval za naplněné zákonné znaky organizátorství k trestnému činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. spočívající v tom, že zosnoval úmyslné ublížení na zdraví jinému a způsobení takovým činem těžké újmy na zdraví. Skutková část výroku o vině rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují právě tyto zákonné znaky. Námitka obviněného, že skutek, jak byl zjištěn soudem, nevykazuje zákonné znaky organizátorství k tomuto trestnému činu, nýbrž k trestnému činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., nemůže obstát.
Ve shodě se svým usnesením sp. zn. 8 Tdo 644/2007 Nejvyšší soud znovu rekapituluje, že skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. se skládá jednak z tzv. základní skutkové podstaty ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák., která spočívá v úmyslném ublížení na zdraví, a jednak z tzv. kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu §221 odst. 2 písm. c) tr. zák., spočívající ve způsobení těžké újmy na zdraví. Způsobení těžké újmy na zdraví není znakem tzv. základní skutkové podstaty, ale okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Stran zavinění ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby je třeba vycházet ze zásady vyjádřené v ustanovení §6 tr. zák., podle níž k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné. Protože způsobení těžké újmy na zdraví je v konkrétním případě „těžším následkem“, k jeho způsobení postačí zavinění z nedbalosti, poněvadž zákon úmyslné zavinění nevyžaduje.
Spočívá-li útok hlavního pachatele ve fyzickém napadení poškozeného, je výše uvedená právní kvalifikace možná, jestliže tímto útokem byly na zdraví poškozeného způsobeny dva různé následky, z nichž každý sám o sobě má jinou povahu po objektivní stránce (prvním z následků je ublížení na zdraví, druhým těžká újma na zdraví) a každý je zahrnut jinou formou zavinění (ublížení na zdraví je zaviněno úmyslně a těžká újma na zdraví je zaviněna z nedbalosti). Pouze v případě, že by nebylo prokázáno zavinění ve vztahu k následku (účinku) záležejícímu ve způsobení těžké újmy na zdraví, přicházelo by v úvahu použití právní kvalifikace skutku podle §221 odst. 1 tr. zák., jak naznačuje v dovolání obviněný. O takovou situaci se ale v posuzovaném případě nejednalo.
Podstatu činu obviněného spočívá podle zjištění obsažených v napadeném rozsudku odvolacího soudu v tom, že z důvodů vzájemných neshod, v úmyslu nechat zbít svého bratra M. K., vyhledal dva muže ukrajinské národnosti, a bezprostředně po telefonických hádkách, k nimž došlo dne 30. 8. 2005 ve večerních hodinách, kdy věděl, že bratr M. se zdržuje ve společnosti P. D. v obci S. v pohostinském zařízení a požívají alkoholické nápoje, přivezl uvedené dvě osoby služebním vozidlem do obce S., zde vyčkal, až jeho bratr M. s P. D. opustí restaurační zařízení, a poté pomalou jízdou projel okolo nich, následně vozidlo zaparkoval, přičemž tito muži zaútočili opakovanými údery baseballovou pálkou na M. K. a P. D., kteří v době napadení seděli v osobním vozidle Škoda 105, přičemž v důsledku útoku M. K. utrpěl již konkretizovaná vážná zranění, jimž při převozu do nemocnice podlehl, a P. D. utrpěl zranění s dobou léčení kolem dvou týdnů.
Obviněný nezpochybnil naplnění znaků účastníka trestného činu ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a žádné vady v právních závěrech soudů nezjistil ani dovolací soud. Zosnování trestného činu je činnost, která spadá do stadia před spácháním trestného činu a spočívá zejména v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ve vymyšlení plánu jeho spáchání, ve vyhledání osob, které se na něm budou podílet, v zajišťování jejich vzájemného styku, v rozdělení úkolů jednotlivým osobám a v tomto smyslu jednání obviněného typické znaky této podoby organizátorství zřetelně vykazuje. Otázkou, jež se v posuzované věci klade, je, zda se odvolací soud správně vypořádal s otázkou zavinění obviněného, jmenovitě pak s otázkou zavinění k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby.
Odvolací soud po dílčí, avšak z hlediska respektování zákazu refomace in peius relevantní modifikaci popisu skutku, oproti zjištěním soudu prvního stupně, který jím specifikovaný skutek obviněného posoudil jako organizátorství k trestnému činu ublížení na zdraví podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., §222 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 31. 8. 2006, právně posoudil čin obviněného jako organizátorství k trestnému činu ublížení na zdraví podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., akceptuje tak právní názor obsažený v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 644/2007. V odůvodnění napadeného rozsudku k jím použité právní kvalifikaci uvedl, že obviněný zosnoval nejméně úmyslné ublížení na zdraví ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák., když na svého bratra poslal dva muže s baseballovými pálkami. Tyto předměty označil za velice nebezpečné zbraně a o nevědomosti obviněného o tom, že je hlavní pachatelé při napadení jeho bratra měli, nelze podle něj reálně uvažovat. Obviněný na místo činu pachatele přivezl, bratra jim ukázal, oni pak na něho šli s pálkami, které si museli přivézt, přičemž takovou skutečnost obviněný musel nejméně vidět a tedy o ní vědět. Zdůraznil též, že i průměrně inteligentní jedinec musí mít představu, že i při jednom úderu tak nebezpečnou zbraní může dojít k poměrně závažnému poranění a ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví obviněný mohl i vědět, že může dojít k těžkému poranění, ale bez zjevných důvodů spoléhal, že k tomu nedojde, z čehož vyvodil existenci zavinění ve formě vědomé nedbalosti ke způsobení tohoto těžšího následku.
Obviněný s právními úvahami odvolacího soudu nesouhlasil. Akcentoval, že se nepodařilo prokázat obsah dohody mezi ním a údajnými pachateli ohledně způsobu provedení útoku, nelze tudíž vyloučit, že podle obsahu dohody měly být baseballové pálky použity pouze k zastrašení poškozených a poškození automobilu, nikoliv k útoku vůči tělu poškozených, a že jejich použití vůči poškozeným bylo excesem ze strany pachatelů, za který nemůže odpovídat. Vyvozoval proto, že zjištěný skutkový stav lze kvalifikovat maximálně jako účastenství na trestném činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.
Dovolací soud nemohl s výhradami obviněného souhlasit. Je naopak přesvědčen, že vyvodil-li odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně správný závěr ve vztahu k organizátorství k základní skutkové podstatě trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., což nebylo ostatně zpochybněno ani dovolatelem (uplatnil jen námitky skutkové), je třeba akceptovat i jeho závěry o existenci zavinění ve formě vědomé nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zák. stran následku v podobě těžké újmy na zdraví ve smyslu §221 odst. 2 písm. c) tr. zák.
Netřeba zvláště zdůrazňovat, že obviněný je trestně odpovědný za následek, který způsobil, jen potud, pokud jej zavinil. Zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, ale i příčinný vztah mezi jednáním obviněného a jeho následkem. Trestní zákon vymezuje nedbalostní zavinění, o něž ve vztahu k těžšímu následku obecně jde, při neexistenci volní složky pomocí složky vědění, která tu buď je, nebo není. Trestní zákon rozlišuje nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou. Trestný čin je spáchán z nedbalosti vědomé podle §5 písm. a) tr. zák., jestliže pachatel věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Jen pro úplnost lze dodat, že z nedbalosti nevědomé podle §5 písm. b) tr. zák. je spáchán, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Jinými slovy, při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se příčinný vztah může rozvinout právě tak, jak se posléze rozvine. Kritériem nedbalosti v obou jejích formách je zachování určité míry opatrnosti pachatele. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Pouze pro obviněného nepředvídatelný příčinný průběh není podle praxe soudů v zavinění obsažen a obviněný za následek, který takto vzejde, neodpovídá (k tomu např. rozhodnutí č. 39/1980, 20/1981, 21/1981 Sb. rozh. tr.).
Vědomá nedbalost, již odvolací soud dovodil k těžšímu následku, je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Dovolací soud sdílí právní názor odvolacího soudu, že nejméně o takovou situaci se v posuzovaném případě jednalo. Odvolací soud správně poukázal na okolnosti, za nichž byl čin spáchán, i způsob provedení útoku vůči poškozenému M. K., což jsou dozajista skutečnosti, které přesvědčivě vyvracejí námitku obviněného, že nebylo možno vyloučit, že baseballové pálky, jimiž byli útočníci vybaveni, měly být použity toliko k zastrašení poškozených a k poškození automobilu, nikoliv k útoku proti tělu poškozených. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně, který se touto námitkou zevrubně zabýval v odůvodnění svého rozsudku (strana 19), sdílel přesvědčení, že obviněný čin zosnoval s úmyslem nechat zbít svého bratra, oproti soudu prvního stupně však již při důsledném respektování zákazu reformace in peius nevyslovil závěr, že se jednalo o úmysl nechat jej zbít za použití baseballových pálek. V daných souvislostech přiléhavě upozornil na okolnost, že obviněný veden vzájemnými neshodami poslal na poškozeného, svého bratra, dva jím vyhledané muže vyzbrojené baseballovými pálkami, kteří se na místě činu nevyskytovali náhodně, ale které sem obviněný přepravil z jiného místa, což jen dokládá, že útok předem promýšlel a připravil. Logický je také úsudek soudů, že obviněný musel vidět a vědět, že útočníci, jimž bratra identifikoval v průběhu pomalé společné jízdy automobilem, baseballové pálky v průběhu útoku měli u sebe. Musel proto vědět, že při útoku na poškozené jich může být použito, a to i za předpokladu, že by útočníky k jejich použití přímo neinstruoval. Pokud by se domníval, jak naznačoval, že jich útočníci nepoužijí k útoku proti poškozeným, činil tak zjevně bez přiměřených důvodů. Odvolací soud také správně hodnotil povahu baseballových pálek coby nebezpečných zbraní i obecné povědomí o takové jejich povaze i u průměrně inteligentních jedinců, jímž obviněný dozajista je. Z vědomosti o tom, že útočníci jsou vybaveni baseballovými pálkami, z obecného povědomí o nebezpečnosti těchto zbraní, kdy i jen jeden úder je potencionálně způsobilý vyvolat závažnou újmu na zdraví, odvolací soud přesvědčivě vyvodil, že obviněný věděl, že takovým útokem může být způsobeno i vážné poranění a tedy těžká újma na zdraví, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek hlavní pachatelé nezpůsobí, a tedy k tomuto těžšímu následku zavinění ve formě vědomé nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zák. Přehlédnout jistě nelze, že obviněný po útoku hlavní pachatele z místa činu odvezl, o stav bratra se nezajímal.
K výhradám obviněného ohledně neprokázání obsahu dohody o průběhu útoku je třeba uvést, že dohoda o průběhu útoku byla zvláště významná ve světle právního posouzení skutku jako organizátorství k trestnému činu ublížení na zdraví podle §222 tr. zák. Je pravda, že ani doplněním dokazování se nepodařilo zjistit obsah dohody mezi obviněným a hlavními pachateli o způsobu provedení útoku, ale absence tohoto zjištění ještě neznamená, že není možné učinit na podkladě důkladného vyhodnocení nepřímých důkazů, okolností případu spolehlivý závěr o zavinění obviněného k těžšímu následku představovanému těžkou újmou na zdraví a že je třeba akceptovat názor obviněného, že způsobení tohoto následku není pokryto jeho zaviněním, jelikož nelze vyloučit, že použití baseballových pálek vůči poškozeným bylo excesem ze strany hlavních pachatelů. Jako exces ze strany hlavních pachatelů bylo důvodně posuzováno ve vztahu ke způsobení fatálního následku, tj. smrti poškozeného, z důvodů výše vyložených však již nelze uvažovat o excesu i ohledně způsobení těžké újmy na zdraví.
Skutek obviněného byl správně kvalifikován jako organizátorství k trestnému činu ublížení na zdraví podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. července 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková