ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.94.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 94/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. února 2010 o dovolání obviněného Mgr. J. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 5 To 3/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 104/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. 11. 2007, sp. zn. 15 T 104/2006, byl obviněný Mgr. J. K. uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle 222 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na třicet měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na čtyři roky. Podle §59 odst. 2 tr. zák. za užití §26 odst. 4 písm. e) tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost zdržet se styku s poškozenou M. B., nyní G., a současně mu byla uložena povinnost, aby podle svých sil během zkušební doby nahradil odškodnění bolesti a ztížené společenské uplatnění. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené M. B., nyní G., částku 270.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. G. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. (bod 1. výroku o vině) dopustil tím, že
- od přesně nezjištěného dne od konce měsíce prosince 2003 do 17. 4. 2004 a poté v lednu, březnu, červnu, červenci 2005 vyhledával M. B. v jejím zaměstnání, v místě jejího trvalého bydliště i v místě trvalého bydliště jejích rodičů, přičemž jí přes její výslovný nesouhlas a odmítání opakovaně činil návrhy na schůzky, přesvědčoval ji o předurčenosti jejich společného života, kontaktoval ji na jejím soukromém mobilním telefonu, na pevné lince do zaměstnání i do místa trvalého bydliště, zasílal jí SMS zprávy, ve kterých ji ubezpečoval o své náklonnosti, čekal na ni před zaměstnáním, snažil se ji doprovázet a tímto jednáním u poškozené nastala smíšená úzkostně depresivní porucha, zhoršila se její pracovní výkonnost, došlo k narušení psychosociální adaptace a životní spokojenosti, v důsledku čehož musela od 13. 7. 2005 vyhledat psychologické a psychiatrické ambulantní léčení a následně nastala pracovní neschopnost v době od 3. 2. 2006 do 20. 2. 2006, a poté, co se z opatření Police České republiky Místního oddělení Žižkov ze dne 23. 2. 2006 obviněný dozvěděl o závažném dlouhotrvajícím duševním onemocnění jako důsledku svého předchozího stupňování psychického nátlaku na poškozenou M. B., přesto opakoval setkání s poškozenou M. B. dne 9. 5. 2006 kolem 09:19 hodin na jejím pracovišti v prodejně Allure v Paláci Flora v Praze 3;
trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. (bod 2. výroku o vině) měl spáchat tím, že
- dne 18. 4. 2004 v přesně nezjištěné době v P., ulici N. V., napadl poškozeného J. G., a to tak, že ve chvíli, kdy se poškozený pokoušel přivolat hlídku Policie ČR, aby oznámil, že Mgr. J. K. opětovně obtěžuje jeho družku M. B., tomuto vykopl z ruky mobilní telefon a ve chvíli, kdy se poškozený pro telefon sehnul, jej obviněný začal kopat, bít pěstmi do zátylku, přičemž tohoto jednání zanechal až poté, co se poškozený opětovně pokusil přivolat policii, a obviněný z místa činu odjel vozidlem taxi;
trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. (bod 3. výroku o vině) se měl dopustit tím, že
- dne 9. 5. 2006 v 11:00 hod. v P., V., opakovaně přišel do prodejny klenotů Allure, kde poškozenou M. B. začal ubezpečovat o své lásce, sdělil jí, že ji bude navštěvovat i nadále, což u poškozené opětovně zhoršilo její psychický stav a tím dekompenzování přítomnosti smíšené úzkostně depresivní poruchy způsobené obviněným, a u poškozené nastala pracovní neschopnost od 10. 5. 2006 do 23. 5. 2006,
tímto jednáním uvedeným i pod bodem 1. došlo ke středně těžké poruše zdraví, vzniklé působením nepříznivých psychologických činitelů a tísnivých situací, které byly posouzeny ošetřujícím lékařem dle vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb. ve výši 1500 body zvýšené o 50 % v celkové částce 270.000,- Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a poškozená M. B., nyní G., odvoláními. Obviněný brojil proti výroku o vině i trestu, poškozená napadala výrok, kterým byla se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 5 To 3/2008, byla obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, které odvolací soud v dané věci učinil. V prvém případě byl z podnětu odvolání státního zástupce, obviněného a poškozené usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 5 To 41/2007, podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 11. 2006, sp. zn. 15 T 104/2006, v části, v níž byl obviněný uznán vinným dvojnásobným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §221 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na tři léta, podle §59 odst. 2 tr. zák. za užití §26 odst. 4 písm. e) tr. zák. mu byla uložena povinnost zdržet se styku s poškozenou M. B. a podle svých sil během zkušební doby nahradit odškodnění bolesti a ztížené společenské uplatnění a ve výroku o náhradě škody. Zrušen byl i výrok, jímž byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný obžalobou jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. V tomto rozsahu byla podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrácena soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl. Nedotčen naopak zůstal výrok, jímž byl obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 5 To 3/2008, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dne 16. 7. 2008, a tedy v zákonné lhůtě, dovolání. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatel tvrdil, že nikdy nejednal způsobem, který mu kladla obžaloba vinu. Žalovaných trestných činů se nedopustil, nikoho nenapadl, nic nikomu nevykopl. Za absurdní považoval skutečnost, že ačkoliv byl původně Obvodním soudem pro Prahu 3 zproštěn obžaloby pro skutek, jehož se měl dopustit vůči J. G., byl následně jen v důsledku rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 5 To 41/2007, soudem prvního stupně odsouzen, a to v rozporu se skutečností, argumentací a hodnocením důkazů. Provedené dokazovaní považoval za neúplné. Zpochybnil znalecké posudky MUDr. J. R., CSc., znalec podle něj opakovaně měnil své hodnocení a postupoval neobjektivně. Dal zřetelně najevo svůj materialistický náhled na věc (podřadil jógu psychiatrii), čímž došlo k jeho diskriminaci z důvodu vyznání a víry. Dále tvrdil, že nebylo prokázáno, že kontaktoval M. B. na mobilu a ani jí nesděloval, že ji bude i nadále navštěvovat. Nikdy (ani 23. 2. 2006) se nedozvěděl o jejím dlouhotrvajícím onemocnění. Městskému soudu v Praze vytkl, že neakceptoval jeho výhrady k protokolaci a zneužil je v jeho neprospěch. Protokolace v rámci hlavního líčení neodpovídá skutečnosti a návrhy na její doplnění byly nedůvodně zamítnuty. Za nelegální a za vytváření vlastních zákonů pak označil zvýšení částky odškodného nad 100%. Tvrdil, že nejsou pravdivá zjištění odvolacího soudu, že si byl vědom toho, že ho poškozená odmítá. Na svoji obranu uváděl, že ho poškozená několikrát pozvala do prodejny, přijala pozvání do restaurace a byla s ním na procházce večerní P. Přihlédnuto nebylo ani ke skutečnosti, že musel čelit protiprávnímu jednání ochranky, jak podle dovolatele vyplynulo z usnesení Nejvyššího soudu. Postup soudu považoval za doklad jeho podjatosti a porušení Listiny základních práv a svobod. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 5 To 3/2008, zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
V doplnění dovolání ze dne 13. 10. 2009 (došlém Obvodnímu soudu pro Prahu 3 dne 16. 10. 2009) obviněný v podstatě zopakoval námitky uplatněné v podání ze dne 16. 7. 2008 a dodal, že orgány činné v trestním řízení kladly znalcům sugestivní otázky a tito postupovali zjevně podjatě, za předpojatý však označil i postup soudů. Vytkl, že soudkyně Mgr. P. sama rozhodla o jeho stížnosti na její podjatost a přísedící Ing. D. C. seděla v jeho trestních věcech vedených pod sp. zn. 15 T 104/2006 i 25 T 25/2007 a ovlivňovala svými gesty svědky. Poškozenou M. B. označil za lhářku a zpochybnil její psychosociální obtíže, které podle něho vyvolala její rodina. Opakoval své výhrady proti způsobu protokolace a provedené dokazování označil za neúplné. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze a uznal-li by za potřebné nové projednání věci, aby se tak stalo u jiného soudu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného shrnul, že obviněný své námitky postavil v zásadě na tom, že on sám posuzuje provedené důkazy odlišně, než jak učinily oba ve věci činné soudy. Nalézací soud poté, co jeho první rozhodnutí bylo v odvolacím řízení zrušeno, dokončil dokazování zcela řádně a v intencích zákonných směrnic. Z jeho rozhodnutí ani z dostupného spisového materiálu podle státního zástupce neplyne, že by některý zásadní důkaz zanedbal, že by důkazy hodnotil zcela proti skutečnému smyslu informace, kterou obsahují, že by se opíral o důkaz opatřený či provedený v rozporu se zákonem anebo že by hodnocení provedených důkazů zatížil očividnými prohřešky proti obecné logice. Žádná z námitek obviněného nesměřovala proti způsobu aplikace norem hmotného práva trestního na soudem stabilizovaná skutková zjištění. Dovolatel se soustředil pouze na výhrady proti dodržování procesních pravidel trestního řízení a proti způsobu hodnocení důkazů soudem, čili proti způsobu, jímž soud zjišťoval skutečný stav věci. Takové výhrady však nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnout a svou podstatou neodpovídají ani žádnému dalšímu zákonem definovanému důvodu dovolání. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala částečně včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil toliko námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Obvodní soud pro Prahu 3 a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Městský soud v Praze. Podstata jeho dovolacích námitek obsažených v dovolání ze dne 16. 7. 2008 spočívala v tvrzení, že se ničeho nedopustil; poškozené M. B. žádné SMS zprávy neposílal, nikdy se nedozvěděl o jejich zdravotních problémech a neměl ani tušení o tom, že ho poškozená odmítá, poškozeného J. G. nenapadl. Soudům obou stupňů pak vytkl, že nesprávně vycházely ze znaleckého posudku MUDr. J. R., CSc., jehož závěry nebyly objektivní, že nereagovaly na jeho námitky proti nesprávné protokolaci a že nedůvodně nepřipustily jeho návrhy na doplnění dokazování.
Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, proti úplnosti dokazování, způsobu hodnocení důkazů, proti procesnímu postupu soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutků. Primárně se totiž domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch (ničeho protiprávního se vůči poškozeným M. B. a J. G. nedopustil) a následně na podkladě takové změny skutkových zjištění vyvozoval, že se nedopustil trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Námitky skutkové, resp. procesně právní, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů totiž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Při hodnocení důkazů, jmenovitě výpovědí svědků včetně poškozených, znaleckého posudku, obsahu lékařských zpráv i SMS zpráv, postupovaly soudy důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinily skutková zjištění, která jsou správná a přesvědčivá. Závěr o vině obviněného soudy opřely zejména o svědecké výpovědi poškozených M. B., nyní G., J. G., svědků P. P., K. S., P. B., J. V., V. B. a též svědkyň – prodavaček v obchodním domě Palác Flora K., B., J., které potvrdily opakované sledování poškozené obviněným a kterým soudy neměly důvod nevěřit. S posledně uvedenými svědeckými výpověďmi ostatně korespondovaly i videonahrávky webových kamer. Ze zpráv o zdravotním stavu poškozené z Městského Centra Sociálních služeb a prevence, Krizového centra RIAPS a především znaleckého posudku prof. MUDr. J. R., CSc., se podává povaha a progrese poruchy zdraví, resp. onemocnění poškozené M. B. v podobě přítomnosti smíšené úzkostně depresivní poruchy. Ze všech těchto důkazů vyplynulo, že obviněný poškozenou různými formami obtěžoval, pronásledoval, což u ní vyvolalo duševní poruchu, která vygradovala až v těžkou újmu na zdraví. Skutečnost, že jednání obviněného poškozená neakceptovala, musela být obviněnému zřejmá z jejích reakcí a i z toho, že na něho byla opakovaně volána ochranka objektu, Policie České republiky i příslušníci městské policie, na což správně upozornily soudy obou stupňů. O tom, že poškozená o jeho náklonnost nestojí a že jí vyhledávání a sledování působí psychické problémy, se obviněný dozvěděl mimo jiné i z opatření Policie České republiky, Místního oddělení Žižkov ze dne 23. 2. 2006, jak to připomněl soud prvního stupně a ve shodě s ním i odvolací soud, přesto v této činnosti neustal. Tvrzení obviněného, že zdravotní potíže poškozené nebyly objektivně prokázány a že jejich případnou příčinu je třeba hledat jinde než právě v jeho chování, je v příkrém rozporu s výsledky dokazování. Argumentace obviněného odkazující na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu (má patrně na mysli věc vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 2 T 1/2005 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 838/2006) je zcela nepřípadná, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 838/2006 nikterak nesouvisí s jeho nyní posuzovanou trestnou činností. Stejně nepřípadné jsou i výhrady obviněného vůči správnosti skutkových zjištění pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (poškozený J. G.). Soudy obou stupňů i v této souvislosti zevrubně rozvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů; soud prvního stupně, vázán právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu, vyložil, proč uvěřil výpovědím svědků M. B., nyní G., a J. G., počínání obviněného bylo nikoliv neopodstatněně hodnoceno v kontextu jeho dalšího chování k poškozenému, jak přiléhavě zmiňuje odvolací soud (strany 9 až 11 rozsudku soudu prvního stupně, strana 8 napadeného usnesení).
Je tak zjevné, že v dané věci nešlo o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu a že závěr o vině obviněného má oporu ve výsledcích dokazování. Že rozsah dokazování a způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že relevantně nebylo možné přihlížet k těm námitkám uplatněným v doplnění dovolání obviněného ze dne 16. 10. 2009, jimiž obviněný (byť nekonkrétně) nad rámec obsahu předchozího textu dovolání naznačoval podjatost soudů. Takové výhrady nelze v žádném případě subsumovat pod již deklarovaný důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale – za splnění dalších předpokladů – by je bylo možné podřadit pod důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle §265f odst. 2 tr. ř. rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání, o čemž byl obviněný poučen i v napadeném usnesení odvolacího soudu. Důvody dovolání tak byly měněny zjevně po uplynutí lhůty k podání dovolání, a proto nemohly být vzaty v potaz. Nad rámec řečeného však nelze nedodat, že v postupu soudů obou stupňů Nejvyšší soud nezaznamenal žádnou skutečnost, jež by dokládala tvrzení obviněného o jejich neobjektivnosti a podjatosti
Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. února 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková