ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.988.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 988/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 8. září 2010 dovolání obviněného L. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 6 To 128/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 338/2002, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 6 To 128/2010, zrušuje ve výroku o trestu .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 2. 2009, sp. zn. 1 T 338/2002, byl obviněný L. B. uznán vinným trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2008 a odsouzen podle §158 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 1.000.000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden rok. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku obviněný podal odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 6 To 128/2010, byl rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným zločiny zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku. Za to byl odsouzen podle §329 odst. 2 trestního zákoníku, §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s dohledem. Podle §67 odst. 1 trestního zákoníku mu byl uložen peněžitý trest, a to podle §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku ve výměře 500 denních sazeb po 1.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na deset měsíců.
Podle zjištění odvolacího soudu, která jsou totožná se zjištěními, jež učinil již soud prvního stupně, se obviněný označených zločinů dopustil tím, že v postavení vedoucího vymáhacího oddělení Finančního úřadu v Ú. postupně v době od počátku měsíce prosince 1999 do 31. 7. 2001 přijal na různých místech Ú. od O. Z. částku nejméně 530.000,- Kč, kterou žádal jako úplatek za zajištění výhody v daňovém řízení, konkrétně vyřízení vykázaného nedoplatku O. Z. dle exekučního příkazu ze dne 12. 1. 1999 v její prospěch a v rozporu s ustanovením §2 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, radil O. Z. jak postupovat, aby bylo zrušeno zástavní právo čj. FÚ/III/VYM/691694 Kř, které vzniklo podle §72 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. dne 30. 9. 1994 pro pohledávku ve výši 1.458.508,- Kč k objektu a parcele ve výměře 473 m2, zapsaných na listu vlastnictví pro katastrální území K., v jejím vlastnictví, a tyto nemovitosti mohla převést na další osobu, aniž došlo k úplné úhradě daňového nedoplatku, přičemž připravil koncepty rozhodnutí, kterými bylo dne 22. 12. 1999 toto zástavní právo zrušeno a rovněž zastaveno řízení ohledně exekučního příkazu, týkající se zástavního práva k uvedeným nemovitostem, s odůvodněním, že daňový nedoplatek byl daňovým dlužníkem částečně uhrazen, ačkoli k částečné úhradě daňových nedoplatků v částce toliko 150.000,- Kč došlo ze strany O. Z. teprve dnem 27. 12. 1999.
Rozsudek odvolacího soudu obviněný napadl v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájce dovoláním směřujícím proti výroku o trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí ve výroku o trestu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný vytkl, že soudy ve výroku o uloženém trestu dostatečně nezohlednily délku trestního řízení, jelikož s přihlédnutím k celkové délce trestního řízení lze považovat uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, navíc ve spojení s velmi citelným peněžitým trestem, za nezákonný a zjevně nepřiměřený, odporující ustanovením §39 odst. 1, 3, §68 trestního zákoníku jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rekapituloval, že dne 31. 7. 2001 mu bylo sděleno obvinění pro trestné činy přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zák. a zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a obžaloba byla pro tyto trestné činy podána dne 6. 9. 2002. První hlavní líčení soud prvního stupně nařídil na 13. 4. 2005, bylo konáno celkem 9 hlavních líčení a rozsudek byl vyhlášen dne 2. 2. 2009, přičemž jeho písemné vyhotovení mu bylo doručeno až dne 18. 2. 2010. Rozsudek odvolacího soudu mu byl doručen 28. 4. 2010, z čehož plyne, že trestní stíhání trvalo celkem téměř devět let. Délku trestního řízení označil za zcela nepřiměřeně dlouhou, k čemuž ostatně dospěl i odvolací soud, byť toto zjištění ve výroku o trestu prakticky nezohlednil či zohlednil jen zcela nedostatečně. Nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, pakliže naznačil, že nepřiměřeně dlouhá doba trestního řízení by neměla být důvodem pro jakékoliv významnější úlevy ve vztahu k osobě obviněného v podobě zmírnění ukládaného trestu, ale měla by být spíše řešena ve vztahu k předsedovi senátu soudu prvního stupně v rámci jeho kárné odpovědnosti. Obviněný také zdůraznil, že předmětná trestní věc není po stránce skutkové ani právní natolik složitá a provedené dokazování nebylo natolik rozsáhlé a časově náročné, aby tím mohla být odůvodněna extrémní délka trestního řízení, přičemž on sám a ani jeho obhájce svým chováním jeho časový průběh nijak neovlivnili.
Podle názoru dovolatele však soudy kromě délky trestního řízení do výroku o trestu nepromítly ani další relevantní skutečnosti, zejména jeho osobní, rodinné a majetkové poměry, jeho dosavadní způsob života, možnosti jeho nápravy a též změnu situace na jeho straně, třebaže se některými těmito okolnostmi zabývaly. Nezohlednily nesporný a prokazatelný vliv trestního řízení na jeho osobu v návaznosti na délku trestního řízení. Připomněl, že byť je trestní řízení ovládáno zásadou presumpce neviny, představuje pro sobu obviněného značnou zátěž a psychické vypětí, v jeho případě není nevýznamné, že na počátku trestního řízení byl stíhán vazebně a v prostředí výkonu vazby strávil více jak dva měsíce.
Nesouhlasil s odvolacím soudem, pakliže při svém rozhodování o druhu a výměře trestu neuvážil podstatnou změnu v jeho osobních poměrech, která má s trestním stíháním zřejmou souvislost; upozornil, že se u něj v průběhu trestního řízení začaly vyskytovat problémy psychického charakteru, které se posléze zhoršovaly až do té míry, že mu byl rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 3. 7. 2007, č. j. 580 226 1091, přiznán od 12. 7. 2007 plný invalidní důchod. Odvolací soud k těmto skutečnostem dostatečně nepřihlédl, zvláště při ukládání peněžitého trestu, a obviněný odmítl jeho argumentaci, že změnu v osobních a majetkových poměrech řádně nedoložil. Že mu byla přiznána plná invalidita a z jakého konkrétního důvodu, mohly a měly soudy ověřit i bez jeho součinnosti, protože se jedná o důležité okolnosti v osobních poměrech obviněného s přímým dopadem na úvahy o druhu a výměře trestu. Opakoval, že trestní stíhání mělo na něj značně negativní a trvalé následky, výrazně negativně ovlivnilo jeho zdravotní stav, v důsledku čehož je prakticky zcela vyřazen z trhu práce a současně došlo k výraznému snížení jeho příjmů. Proto také namítl nepřiměřenost souběžně uloženého peněžitého trestu, jehož uložení akcentovalo pouze návaznost na následek trestného čin, tedy majetkový prospěch, k jehož získání mělo jeho jednání směřovat. Poznamenal, že jeho plný invalidní důchod činí 12.964,- Kč měsíčně, a stanovil-li odvolací soud denní sazbu peněžitého trestu na 1.000,- Kč, není zřejmé, jakými úvahami se řídil a o jaké rozhodné skutečnosti toto své rozhodnutí opřel. Shrnul, že uložení peněžitého trestu vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody je nedůvodné a celý výrok o trestu je podle jeho mínění v rozporu s účelem trestu. Vykazuje spíše atributy exemplárního trestání, jelikož chybně nastavil poměr mezi individuální a generální prevencí. Zájem společnosti na spravedlivém a tedy adekvátním potrestání pachatele v jeho případě koliduje s jiným zájmem společnosti, a sice zájmem na rychlém průběhu trestního řízení bez zbytečných průtahů. Dodal, že přísný trest ukládaný až se značným časovým odstupem od spáchání trestného činu jen stěží splní svoji ochrannou a výchovnou funkci. Obviněný uzavřel, že se jen těžko může smířit s tím, že po devíti letech trestního stíhání má nepodmíněný trest odnětí svobody teprve před sebou, nehledě na též uložený peněžitý trest. Podle jeho přesvědčení s přihlédnutím ke všem specifickým okolnostem konkrétního případu, zejména s ohledem na nepřiměřenou délku řízení a značně negativní dopady, které mělo na osobu obviněného trestní řízení samo o sobě, by bylo účelu trestu zcela jistě dosaženo i bez jeho přímého výkonu.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a aby tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Současně žádal, aby předseda senátu dovolacího soudu odložil výkon napadeného rozsudku do doby rozhodnutí o dovolání.
Nejvyšší státní zástupkyně se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný vytkl, že v úvahách o druhu a výměře trestu nebyla dostatečně vzata v úvahu délka řízení a vedle toho že odvolací soud do výroku o trestu nepromítl ani další významné skutečnosti, zejména osobní, rodinné a majetkové poměry obviněného, jeho dosavadní způsob života a možnosti jeho nápravy a také změnu situace na jeho straně. Po téměř 9 letech uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku spolu s peněžitým trestem ve výměře 500 denních sazeb po 1.000,- Kč představuje podle něj zřejmou nerovnováhu mezi trestní represí a trestní prevencí a nemůže plnit účel trestu sledovaný a předpokládaný trestním zákoníkem. Tyto námitky nejsou nevěcné.
Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále též „Soud“) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž jsou: složitost případu, chování stěžovatele a postup státních orgánů a to, oč se stěžovateli ve sporu jedná, tj. co je pro něj v sázce (viz např. rozsudek Eckle proti Německu, 1982; B. proti Rakousku, 1990; Capuano proti Itálii, 1987; Idrocalce proti Itálii, 1992; Philis proti Řecku, 1997; Portington proti Řecku, 1998; Kudla proti Polsku, 2000; Wloch proti Polsku, 2000, Havala proti Slovensku, 2002).
Relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje soud porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. Evropský soud pro lidská práva ale akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace – na úrovni vnitrostátní úpravy smluvních států - může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (rozsudek Eckle v. SRN z 15. 7. 1982, srov. též Repík, B.: K otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie, 6-7/2001, str. 13). Za těchto podmínek má Evropský soud pro lidská práva za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 (dříve čl. 25) Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck v. Norsko formuloval Evropský soud pro lidská práva vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li splněna taková podmínka, dospívá Evropský soud pro lidská práva k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen.
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04 (publikován též in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 36. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2006, č. 46), opíraje se o tyto poznatky, zdůraznil, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. To vše takovým způsobem, aby byla především zajištěna ochrana základních práv obviněného a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy.
Poznamenal, že zároveň s otázkou spravedlivého procesu a jeho dílčí součásti, tedy práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba zkoumat otázku, jaké důsledky má porušení svou povahou procesních základních práv ve sféře základních práv stěžovatele, která jsou svou povahou hmotně právní. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zřejmé, že zároveň je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody obviněného (čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (obdobně též nálezy I. ÚS 603/06, III. ÚS 715/06).
Ústavní soud také v citovaném nálezu vymezil faktory, které je třeba zkoumat při posouzení přiměřenosti vztahu mezi veřejným zájmem představovaným účelem trestu, byť v trestním zákoníku účinném od 1. 1. 2010 již není explicitně vymezen, a základními právy konkrétního obviněného, zejména právem, aby o jeho vině či nevině bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, a práva na osobní svobodu.
Za daných okolností není významné, zda námitku spočívající v tvrzení, že nepřiměřená délka řízení nenalezla patřičný reflex ve výroku o trestu, lze podřadit pod důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř., jelikož nemůže být dovolacím soudem ignorována (k tomu viz též např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 855/08, I. ÚS 2859/09 aj.).
Nelze nepoznamenat, že ústavně právní aspekty práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, a kritéria vymezená judikaturou Evropského soudu pro lidská práva i Ústavním soudem nalezly svého výrazu rovněž ve znění ustanovení §39 trestního zákoníku a ve vymezení zásad pro ukládání trestu.
Podle §39 odst. 1 trestního zákoníku při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele a k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy; dále přihlédne k chování pachatele po činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu. Přihlédne také k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí život pachatele. Povaha a závažnost trestného činu jsou podle odstavce 2 tohoto ustanovení určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Podle odstavce 3 citovaného ustanovení při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (§41 a 42 trestního zákoníku), k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Při posouzení přiměřenosti délky trestního řízení soud přihlédne ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení.
V posuzovaném případě dovolací soud konstatuje, že odvolací soud se těmito rozhodnými hledisky důsledně neřídil.
Z obsahu spisu se podává, že obviněnému bylo obvinění pro skutek původně kvalifikovaný jako trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zák. sděleno vyšetřovatelem Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování Ú., pod ČVS: OVUL-1031/20-2001 dne 31. 7. 2001. Obžaloba pro skutek kvalifikovaný jako trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 4 písm. a) tr. zák. byla u Okresního soudu v Ústí nad Labem podána dne 6. 9. 2002 (č. l. 449), přičemž je patrné, že přípravné řízení nebylo poznamenáno žádnou nekoncepčností ani neodůvodněnými průtahy. Zákonný soudce Mgr. Ondřej Peřich hlavní líčení nenařídil (požádal toliko o prodloužení lhůty k jeho nařízení) a věc byla posléze dne 1. 9. 2003 převzata soudkyní Mgr. Ivou Bubeníkovou (později Dvořákovou), jíž bylo první hlavní líčení dne 19. 10. 2004 nařízeno na den 13. 4. 2005 (kanceláří byl pokyn předsedkyně senátu vypraven 8. 5. 2005). Hlavní líčení bylo po výsleších obviněného a svědkyně O. Z. odročeno na den 19. 9. 2005 a dne 19. 9. 2005 v něm bylo pokračováno v nepřítomnosti obviněného, který o tento postup požádal. Hlavní líčení bylo k provedení dalšího doplnění dokazování odročeno na 23. 11. 2005, dne 22. 11. 2005 bylo ale „odvoláno“ z důvodů hospitalizace přísedícího Rudolfa Kváče a bylo odročeno na 13. 3. 2006. Jelikož obhájce obviněného požádal o odročení tohoto hlavního líčení, o němž byl vyrozuměn 17. 2. 2006, pro kolizi s jiným jednáním, k němuž byl předvolán 11. 1. 2006, byl nový termín hlavního líčení stanoven na 26. 4. 2006. K provedení dalších důkazů bylo i toto hlavní líčení odročeno, a to na 25. 9. 2006, ale později bylo „přeloženo“ na 21. 8. 2006. Tohoto dne ale bylo odročeno na neurčito z důvodu pracovní neschopnosti předsedkyně senátu a nařízení hlavního líčení novým předsedou senátu (č. l. 508). Dále se zjišťuje, že spis byl až dne 26. 4. 2007 přidělen k projednání a rozhodnutí soudci Mgr. Pavlu Kudělovi, který dne 30. 10. 2007 nařídil hlavní líčení na 3. 12. 2007 (č. l. 514). Nové hlavní líčení se pak v novém složení senátu konalo ve dnech 3. 12. 2007, 29. 1. 2008, 3. 4. 2008, poté byly zrušeny termíny hlavního líčení na 5. 5. 2008 i 19. 6. 2008 a až dne 28. 11. 2008 bylo hlavní líčení nařízeno na 29. 1. 2009 (č. l. 554) a odročeno k vyhlášení rozsudku na den 2. 2. 2009. Rozsudek byl vyhlášen 2. 2. 2009, ihned po jeho vyhlášení obviněný podal do protokolu odvolání (č. l. 562). Písemné vyhotovení rozsudku bylo kanceláři předáno 9. 2. 2010 (ač je ve spise lhůta pro vyhotovení rozsudku prodloužena do 2. 4. 2009) a obviněnému byl opis rozsudku doručen 18. 2. 2010, jeho obhájci 12. 2. 2010 (č. l. 570). Dne 2. 3. 2010 byl spis s odvoláním obviněného, jehož písemné odůvodnění bylo doručeno soudu prvního stupně dne 18. 2. 2010, předložen Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Ten dne 31. 3. 2010 nařídil veřejné zasedání na den 28. 4. 2010 (č. l. 576) a ve veřejném zasedání konaném stanoveného dne vyhlásil rozsudek. Spis byl soudu prvního stupně vrácen 21. 5. 2010 a 28. 5. 2010 bylo obviněnému doručeno písemné vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, jeho obhájci se tak stalo 26. 5. 2010 (č. l. 591). Dne 7. 6. 2010 bylo dovolání podáno jako poštovní zásilka adresovaná soudu prvního stupně a spis byl dovolacímu soudu předložen k rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku 10. 8. 2010 (č. l. 626).
Na podkladě těchto zjištění je možné shrnout, že od spáchání činu uplynula doba téměř 8 let a 9 měsíců a po stejnou dobu též trvalo trestní stíhání. Při úvahách o druhu a výměře trestu, jak již bylo uvedeno, bylo nutno přihlédnout nejen k délce, jež uplynula od spáchání činu, k případné změně situace, ale i k délce řízení, která je s ohledem na konkrétní okolnosti případu, evidentně nepřiměřená. Při posouzení přiměřenosti délky trestního řízení bylo třeba vzít na zřetel složitost věci, postup orgánů činných v trestním řízení, význam trestního řízení pro pachatele, popř. též jednání, kterým právě on přispěl k průtahům v trestním řízení.
Soud prvního stupně, rozhodující za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., v odůvodnění svého rozsudku v neprospěch obviněného hodnotil, že se dopustil dvou zvlášť závažných úmyslných trestných činů, že se činu dopouštěl po delší dobu, že zneužil své vedoucí funkce, a upozornil též na to, že se obdobné činy v poslední době rozmáhají, čímž se ztrácí důvěra v řádný a nestranný výkon státní správy nejen v očích občanů České republiky, ale i mezinárodní veřejnosti a zahraničních institucí. V jeho prospěch naopak hodnotil, že dosud žil bezúhonným životem a především že od doby spáchání uplynula dlouhá doba. Konstatoval, že je-li rozsudek vyhlášen teprve po sedmi a půl letech po odhalení trestné činnosti, aniž na tom nese obviněný vinu, došlo k neodůvodněným průtahům v řízení, čímž bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces. V případě, byl-li by trest ukládán v přiměřeně krátké době po spáchání činu, byl by uložen ve výměře kolem třetiny zákonné trestní sazby, tedy kolem pěti či pěti a půl roku. Jako kompenzaci za porušení práva obviněného na spravedlivý proces však byl uložen trest podstatně mírnější, a to ve výměře tří a půl roku, pro jehož výkon byl obviněný zařazen do věznice s dozorem, a nikoliv s ostrahou, kam by podle zákonných hledisek §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. náležel. Současně byl uložen i peněžitý trest ve výměře 1.000.000,- Kč, který představuje cca dvojnásobek prokazatelného nezákonného obohacení. Soud vysvětlil, že zaplacení peněžitého trestu v této výměře by mělo být trestem citelným, nikoliv ale likvidačním, pokud vlastní nemovitý a movitý majetek zdokumentovaný ve spise. V dalším byla odůvodněna výměra náhradního trestu odnětí svobody pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán (strana 11 rozsudku).
Odvolací soud, který aplikoval již trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010, se v zásadě ztotožnil se závěry soudu prvního stupně souvisejícími s úvahami o druhu a výměře trestu. I on akcentoval vysokou míru společenské škodlivosti, ale současně také uvedl, že celková doba trestního řízení výrazně svědčí ve prospěch obviněného, poněvadž pokud by byl trest ukládán v přiměřeně kratší době od spáchané trestné činnosti, byl by zcela jistě důraznější. V této souvislosti poznamenal, že „důrazný postih je jednoznačným signálem do společnosti, že takováto porušování zákona nebudou tolerována a naopak nekompromisně postihována“. I podle názoru odvolacího soudu je třeba působit na obviněného přímým výkonem trestu odnětí svobody, jelikož vysoká společenská škodlivost brání splnění zákonných podmínek pro podmíněně odložení výkonu trestu. Soud ukládal obviněnému trest v trestní sazbě odnětí svobody od 2 do 8 let, a to při spodní hranici této zákonné trestní sazby v trvání dvou a půl roku, čímž reagoval na změnu právní úpravy a příznivější úpravy trestnosti činu trestním zákoníkem účinným od 1. 1. 2010. Shodně se soudem prvního stupně rozhodl o způsobu výkonu trestu odnětí svobody ve věznici s dozorem. Ztotožnil se i s úvahami soudu prvního stupně o nezbytnosti uložení peněžitého trestu, poněvadž se obviněný zcela prokazatelně úmyslnou trestnou činností snažil a také získal majetkový prospěch. Poznamenal sice, že v odvolacím řízení obviněný uvedl, že je invalidní důchodce, ale podle odvolacího soudu tuto skutečnost nedoložil, ani v průběhu řízení před soudem prvního stupně tuto skutečnost blíže nekonkretizoval, a proto „nebylo na místě v závěru celého trestního řízení k tomuto výrazně přihlížet“. Jelikož bylo třeba zohlednit změnu trestní sazby ve prospěch obviněného, musela se tato změna podle odvolacího soudu odrazit i ve výměře peněžitého trestu, pročež obviněnému byl tento druh trestu uložen v 500 denních sazbách po 1.000,- Kč. Odůvodnil, že počet denních sazeb byl určen s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchané trestné činnosti, přičemž přihlédnuto bylo též k tomu, že zhruba ve výši uloženého peněžitého trestu se obviněný obohatil na úkor O. Z. a je na místě, aby se tato skutečnost odrazila právě v uložení tohoto druhu trestu (strany 10, 11).
Se zřetelem k výše uvedeným hodnotícím úvahám soudů obou stupňů je zjevné, že shodně konstatovaly, že v konkrétní věci bylo porušeno právo obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě a soud prvního stupně výslovně tento závěr promítl do výroku o uloženém úhrnném trestu odnětí svobody, přičemž provedl srovnání s tím, jaký trest by byl obviněnému uložen, nebýt tohoto porušení jeho práva. Odvolací soud vyšel z jeho úvah, jelikož je shledal správnými, a zmírnil-li přesto ukládaný trest, učinil tak výlučně s odkazem na příznivější právní úpravu obsaženou v trestním zákoníku účinném od 1. 1. 2010, podle něhož bylo třeba posuzovat trestnost činu obviněného. Důležité je také dodat, že odvolací soud, reaguje na odvolací námitky obviněného, sice přisvědčil obviněnému, že bylo porušeno jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů v přiměřené lhůtě, ale relevantní nečinnost soudu prvního stupně spatřoval toliko v mezidobí od 31. 8. 2003, do kdy byla prodloužena lhůta k nařízení hlavního líčení, až do 19. 10. 2004, kdy již skutečně bylo hlavní líčení nařízeno. Ve vztahu k takto stanovené době více jak 13 měsíců pak poznamenal, že její porušení může zakládat kárnou odpovědnost soudce a je k ní možné přihlédnout také při ukládání trestu (strana 7). V tomto ohledu není tedy výtka obviněného, že odvolací soud „naznačil, že nepřiměřeně dlouhá doba trestního řízení by neměla být důvodem pro jakékoli významnější úlevy ve vztahu k osobě obviněného v podobě zmírnění ukládaného trestu, ale měla by být spíše řešena ve vztahu k předsedovi senátu soudu prvního stupně v rámci jeho kárné odpovědnosti, zcela na místě. Opodstatněná je ale jeho připomínka, že první hlavní líčení bylo nařízeno po podání obžaloby dne 6. 9. 2002 nařízeno až na 13. 4. 2005 a v žádném případě nelze ignorovat ani jeho zmínku o tom, že písemné vyhotovení rozsudku vyhlášeného soudem prvního stupně dne 2. 2. 2009 mu bylo doručeno 18. 2. 2010.
Dovolací soud při hodnocení přiměřenosti délky řízení připomíná, že skutečnost, že na délku soudního řízení měly vliv jak faktory subjektivní (například liknavost soudce při vyhotovení rozsudku), tak i faktory objektivní (neutěšená personální situace soudů, přetíženosti soudců, množství napadlých věcí), nemůže ani podle konstantní judikatury Ústavního soudu ospravedlnit, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, neboť je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy zakotvené v Listině základních práv a svobod, popř. v Úmluvě byly respektovány. Pro účely posuzování průtahů v řízení je nicméně klíčovým faktorem skutečnost, zda průtahy spočívají toliko na straně státní moci nebo jsou vyvolávány také obviněným. Nahlížeje na způsob, jakým byla posuzovaná věc projednávána, nelze než konstatovat, že nejenže již zmiňovaná délka řízení zjevně neodpovídá její povaze – podle dovolacího soudu jde sice o věc závažnou, ale nijak zvlášť právně či skutkově obtížnou, ale současně že se podstatnou měrou na existenci průtahů podepsal postup soudu prvního stupně a že to je výlučně on, kdo za ně nese odpovědnost, jelikož na straně obviněného ani jeho obhájce žádné jednání, jež by znamenalo zaviněný průtah zjištěno nebylo. Na rozdíl od odvolacího soudu ale dovolací soud nespatřuje neodůvodněnou nečinnost soudu jen v období od 31. 8. 2003 do 19. 10. 2004. Objektivně nahlíženo je třeba konstatovat, že nelze rozumně vysvětlit nečinnost soudu od podání obžaloby dne 6. 9. 2002 až do konání prvního hlavního líčení dne 13. 4. 2005, a nic na tom neznění ani již zmiňované a navíc neefektivní prodloužení lhůty k nařízení hlavního líčení, ani okolnost, že po převzetí věci jiným soudcem dne 1. 9. 2003 bylo hlavní líčení až 19. 10. 2004 nařízeno právě na 13. 4. 2005. Další neodůvodněný průtah na straně soudu prvního stupně nutno vidět v jeho postupu od 21. 8. 2006 až do 30. 10. 2007 (po zjištění o pracovní neschopnosti soudce byla věc přidělena jinému soudci až 26. 4. 2007 a ten 30. 10. 2007 nařídil hlavní líčení na 3. 12. 2007) a rozumně nelze vysvětlit ani prodlevu mezi hlavními líčení v době od 3. 4. 2008 nejméně do 28. 11. 2008, kdy bylo hlavní líčení nařízeno na 29. 1. 2009. Evidentní zaviněný průtah pak představuje doba od 2. 2. 2009, kdy byl vyhlášen rozsudek soudem prvního stupně, do 18. 2. 2010, kdy bylo jeho písemné vyhotovení doručeno obviněnému, což je s podivem též proto, že ihned po vyhlášení rozsudku obviněný podal do protokolu odvolání a soud tedy musel vědět, že trestní stíhání dále pokračuje. Takto vymezená doba představující objektivně nezdůvodnitelné průtahy soudu prvního stupně nepředstavuje dobu více jak 13 měsíců, jak o tom hovoří odvolací soud, ale dobu nejméně 5 let, což jistě staví řešení naznačené otázky do jiného světla.
Odvolací soud modifikaci trestu ve prospěch obviněného zdůvodnil jen odkazem na příznivější posouzení trestnosti činu obviněného a nereagoval tak odpovídajícím způsobem na všechna relevantní hlediska vymezená zejména v ustanovení §39 odst. 3 trestního zákoníku, jak již byla výše zmíněna. Bude tedy na něm, aby v dalším řízení s ohledem na předestřené výsledky řízení před soudem prvního stupně a jejich vliv na celkovou délku řízení učinil a odůvodnil rozhodnutí o trestu, jež by citlivě a vyváženě respektovalo Ústavním soudem akcentovaný požadavek spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejném zájmu na potrestání pachatele na straně druhé.
V této souvislosti nelze nechat bez povšimnutí ani námitku obviněného, že soudy nepřihlédly k významné změně v jeho osobních poměrech, které hodnotil jako přímý důsledek probíhajícího trestního stíhání. Upozornil, že se u něj v průběhu trestního stíhání začaly projevovat zdravotní problémy psychického charakteru a jeho zdravotní stav se posléze zhoršil až natolik, že mu byl rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení přiznán od 12. 7. 2007 plný invalidní důchod, a k dovolání připojil listiny osvědčující tento stav. Tato okolnost byla sice zmíněna již v průběhu odvolacího řízení, ale odvolací soud na ni reagoval způsobem, který nelze přijmout. Konstatoval totiž, že obviněný tuto skutečnost nijak nedoložil, a to ani v průběhu řízení před soudem prvního stupně, a neshledal tedy potřebným k této skutečnosti výrazně přihlížet v závěru trestního řízení. Na odvolacím soudu bude, aby se zdravotním stavem obviněného a s ním spojenými okolnostmi zabýval, jelikož je významná pro úvahy o druhu a výměře trestu, zvláště pak pro ukládání peněžitého trestu, jak na to obviněný opodstatněně poukázal. Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že pro komplexní posouzení těchto otázek nebude od věci využít i poznatků obsažených ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jehož vypracování již bylo soudem prvního stupně znalci zadáno, byť v poněkud odlišných souvislostech. Jde-li o stávající výrok o uložení peněžitého trestu a jeho odůvodnění, nelze rozhodnutí odvolacího soudu označit za správné a přesvědčivé. Zmírnil-li tento soud peněžitý trest uložený soudem prvního stupně, nepřesvědčivě svůj postup odůvodnil odkazem na mírnější zákonnou trestní sazbu, jelikož tato změna nemá žádný zásadní přímý průmět na rozhodnutí o výměře peněžitého trestu. Určení počtu denních sazeb je sice odvislé od povahy a závažnosti spáchaného trestného činu, ale z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že v tomto ohledu se ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně. Na druhé straně ale odvolací soud vůbec neodůvodnil výši denní sazby ukládaného peněžitého trestu, což je významné právě s ohledem na změněné osobní a majetkové poměry obviněného. Zmínku o tom, že peněžitý trest byl uložen tak, aby odrážel majetkový prospěch, který obviněný získal na úkor O. Z., nelze považovat za dostačující a adekvátní vysvětlení, pakliže nebyly pečlivě objasněny osobní a majetkové poměry obviněného, přihlédne-li se i k délce doby, jež uplynula od spáchání činu.
Veden těmito důvody Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 6 To 128/2010, a to ve výroku o trestu. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo ve výroku o trestu zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na odložení výkonu trestu, který učinil v textu svého dovolání. Obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu a předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil. Se zřetelem k povaze rozhodnutí o dovolání obviněného je zjevné, že případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. ztratil své opodstatnění, protože výrok o trestu byl zrušen a obviněný do výkonu trestu odnětí svobody ani nenastoupil.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. září 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková