ECLI:CZ:US:2010:2.US.855.08.1
sp. zn. II. ÚS 855/08
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 31. března 2010 sp. zn. II. ÚS 855/08 ve věci ústavní stížnosti B. D. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008 č. j. 7 Tdo 8/2008-945, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání směřující do výroku o trestu, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 7. 2007 č. j. 7 To 195/2007-918, kterým byl zrušen rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu a stěžovateli byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 11. 2006 č. j. 3 T 6/2002-887, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu.
Výrok
I. Postupem nerespektujícím příkaz obsažený v čl. 4 Ústavy ČR bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008 č. j. 7 Tdo 8/2008-945 porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Toto rozhodnutí se proto ruší.
III. Návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 7. 2007 č. j. 7 To 195/2007-918 se odmítá.
IV. Návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 11. 2006 č. j. 3 T 6/2002-887 se zamítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 3. 4. 2008, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující další náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) a §75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu], se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv spatřoval v několika aspektech. Obecným soudům vytýkal nepřiměřenou délku celého trestního řízení, když trestní stíhání bylo zahájeno dne 8. 7. 1998 a postupně rozšiřováno tak, že přípravné řízení se protahovalo pro jednotlivé skutky na období od 8. 7. 1998, pro poslední skutek pak od 31. 3. 2000, přičemž stěžovatel na těchto průtazích nenesl nejmenší vinu, jak ostatně ve svých rozhodnutích potvrdily i obecné soudy. V této souvislosti stěžovatel brojil zejména proti postupu krajského soudu, kterému vytýkal, že při svém rozhodování nevzal nikterak na zřetel nepřiměřenou délku trestního řízení a rozhodl se mu uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. Na podporu svých tvrzení stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle citoval judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen "ESLP") i Ústavního soudu vztahující se k problematice průtahů v řízení.
3. V rozhodnutí krajského soudu, na jehož základě mu byl udělen trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, spatřuje stěžovatel další aspekt porušení svých základních práv, konkrétně čl. 40 odst. 2 Listiny. Dle názoru stěžovatele krajský soud při svém rozhodování porušil zásadu presumpce neviny, když s odkazem na §34 tr. zák. za přitěžující okolnost v neprospěch stěžovatele považoval souběžně probíhající či již skončená trestní stíhání stěžovatele pro domnělou majetkovou trestnou činnost (odkaz na usnesení Okresního soudu v Jičíně, jímž bylo zastaveno trestní stíhání stěžovatele pro neúčelnost), z nichž vyvodil závěr, že stěžovatel je odhodlán opatřovat si prostředky nezákonným způsobem i nadále, ačkoliv mu nebyla v těchto řízeních prokázána vina.
4. V neposlední řadě stěžovatel porušení svých základních práv spatřoval ve způsobu, jakým rozhodl Nejvyšší soud o jím podaném dovolání. Stěžovatel konstatoval, že pokud Nejvyšší soud odmítl podané dovolání s poukazem na to, že argumentace dovolání směřující proti výroku o trestu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nezaložila jeho přezkumnou povinnost, pak lze poukázat na to, že Ústavní soud po celou dobu existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku čelí velmi restriktivnímu přístupu Nejvyššího soudu k aplikaci této normy. Stěžovatel, za použití citace závěrů z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 715/06 ze dne 10. 5. 2007 (N 78/45 SbNU 203), vyslovil názor, že pokud lze podle §256b odst. 1 písm. h) tr. řádu namítat uložení takového druhu či výše trestu, které nejsou připuštěny zákonem, dle logického výkladu tím spíše (a minori ad maius) lze v rámci úvah podle §256b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítat přímo rozpor při aplikaci norem ústavních. Interpretace dovolacích důvodů Nejvyšším soudem, pro kterou se dovolacími důvody stěžovatele odmítl zabývat, vybočila dle názoru stěžovatele z mezí ústavnosti, a došlo tak k porušení jeho práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. S ohledem na výše uvedené proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
5. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud, Krajský soud v Plzni i Okresní soud Plzeň-město.
6. Jak Okresní soud Plzeň-město, zastoupený Mgr. Liborem Michalcem, tak i Krajský soud v Plzni, zastoupený předsedkyní senátu JUDr. Marií Ungrovou, ve svých podáních pouze odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí a argumentaci tam uvedenou. Krajský soud nadto konstatoval, že s návrhem stěžovatele se neztotožňuje, neboť má za to, že právo stěžovatele na projednání jeho trestní věci v přiměřené lhůtě se žádným extrémním způsobem nedostalo do rozporu s právem České republiky, a z napadeného rozsudku je zřejmé, že délka řízení byla odvolacím soudem při ukládání trestu ve prospěch stěžovatele zohledněna.
7. Nejvyšší soud, zastoupený předsedou senátu JUDr. Michalem Miklášem, se ve svém podání blíže vyjádřil k námitkám stěžovatele směřujícím konkrétně proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu. Konstatoval, že si je plně vědom své ústavní povinnosti k ochraně základních práv a svobod v případě, že tato byla soudy v původním řízení porušena, nicméně v posuzovaném případě porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces neshledal. Dovolání stěžovatele bylo zaměřeno pouze na dosažení vyšší míry kompenzace délky řízení v uloženém trestu, tj. směřovalo proti nepřiměřenosti uloženého trestu. Takováto námitka u žádného dovolatele nezakládá přezkumnou povinnost dovolacího soudu a ani stěžovatel nemohl být proti ostatním dovolatelům zvýhodněn jen proto, že svoji námitku odvozoval od nepřiměřené délky řízení. Proto nelze souhlasit s námitkou stěžovatele proti velmi restriktivnímu přístupu k aplikaci §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. "Podstatou celé věci je, že se soudy otázkou nepřiměřené délky řízení zabývaly, kompenzovaly ji v uloženém trestu a až poté, co Nejvyšší soud tuto skutečnost zjistil, odmítl dovolání stěžovatele z důvodu uvedených v napadeném rozhodnutí.". Proto navrhl, aby ústavní stížnost byla Ústavním soudem odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
8. Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.
II.
9. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 3 T 6/2002, který mu byl doručen dne 18. 4. 2008. Následně však byl na základě několika žádostí Okresního soudu Plzeň-město ze dnů 15. 5. 2008, 8. 1. 2009 a 17. 12. 2009 za účelem posouzení žádostí stěžovatele o odklad výkonu trestu a kontroly výkonu trestu opakovaně zasílán zpět okresnímu soudu. Naposledy byl předmětný spis Ústavnímu soudu doručen dne 8. 1. 2010. Z tohoto spisu Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.
10. Poté, co bylo stěžovateli dne 8. 7. 1998 (pro skutek pod bodem 1 výroku), dne 4. 9. 1998 (pro skutky pod body 2, 3, 5 a 6 výroku) a dne 31. 3. 2000 (pro skutek pod bodem 4 výroku) Policií České republiky - Krajským úřadem vyšetřování Plzeň sděleno obvinění a zahájeno trestní stíhání, na jehož základě pak byla dne 21. 1. 2002 státním zástupcem Okresního státního zastupitelství Plzeň-město vznesena proti stěžovateli obžaloba pro spáchání uvedených skutků, byl stěžovatel v záhlaví citovaným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., v tehdy platném znění. Uvedeného trestného činu se stěžovatel v období od 23. 3. 1994 do 28. 11. 1995 dopustil celkem šesti dílčími útoky, jimiž jako jednatel obchodní společnosti Heros, s. r. o., a obchodní zástupce společnosti Liguet, s. r. o., v souvislosti s leasingovými smlouvami, zčásti sám (viz body 1-4 výroku) a zčásti společným jednáním s dalšími osobami (viz body 5-6 výroku), ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak poškozeným celkovou škodu ve výši 3 687 447 Kč. Za to byl stěžovatel odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, s podmíněným odkladem jeho výkonu podle §58 odst. 1 a §59 odst. 2 tr. zák. na zkušební dobu v trvání 5 let. Dále podle §228 odst. 1 tř. řádu bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele k náhradě škody.
11. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 2003 sp. zn. 1 T 91/2002, kterým byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 2 roky s podmíněným odkladem na 4 roky, a to pro spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož se dopustil celkem osmi útoky v období od 30. 12. 1998 do 25. 5. 1999, kdy vylákal za účelem zprostředkování leasingu téměř 650 000 Kč; dále pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil v období od 21. 2. 1999 do 28. 6. 1999 přechováváním pistole již bez oprávnění; a dále pro pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 k §148 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že u Finančního úřadu v Mostě uplatnil neoprávněně nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, kterým by vznikla České republice škoda ve výši 571 196 Kč.
12. V odůvodnění svého rozhodnutí okresní soud při rozhodování o druhu a výši trestu mimo jiné konstatoval, že přihlédl ke všem rozhodným skutečnostem ve smyslu §23 a 31 tr. zák. a dovodil, že "(stěžovateli) nic nepolehčuje ani nepřitěžuje (...) s ohledem na délku samotného trestního stíhání (...), z jehož průběhu je zřejmé, že na jeho délce nemá (stěžovatel) vinu, a které se tak zjevně dostalo do kolize s požadavkem jeho rychlosti požadované ESLP, které je zakotveno v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, (...) nebyl souhrnný trest zpřísňován co do druhu, nýbrž pouze co do výměry zkušební doby. Nalézací soud tak učinil v rámci kompenzace zjevně nepřiměřené délky trestního stíhání, které bylo obhajobou namítáno, byť je zjevné, že bylo-li trestní stíhání vedeno v přiměřených lhůtách, bylo by namístě uložit nepodmíněný trest odnětí svobody v horní polovině trestní sazby, jak navrhovala obžaloba." (str. 7 rozsudku).
13. Proti tomuto rozsudku podali odvolání jak okresní státní zástupce (č. l. 895-896), tak i stěžovatel (č. l. 902-903). Byť okresní státní zástupce své odvolání směřoval do výroku "o vině v neprospěch obžalovaného", svou argumentaci zaměřil spíše do výroku o trestu, který se mu jevil nepřiměřeně nízký (spodní hranice trestní sazby) a navrhoval zvýšení sazby trestu odnětí svobody a jeho přeměnu na trest nepodmíněný, neboť právě její výše je projevem materiální stránky trestného činu. Ve vztahu k namítané délce trestního řízení konstatoval, že si je vědom skutečnosti, že délka řízení musí mít odraz i ve výměře trestu, nicméně i přesto uložený trest je nepřiměřeně mírný a měl by být zvýšen. Stěžovatel ve svém odvolání polemizoval se závěry nalézacího soudu o jeho vině, když dle jeho názoru mu nebyl prokázán úmysl, který by zakládal naplnění subjektivní skutkové podstaty trestného činu podvodu a takový nebyl důkazy provedenými před soudem prokázán.
14. Krajský soud v Plzni v záhlaví citovaným rozsudkem napadený rozsudek okresního soudu k odvolání státního zástupce zrušil ve výroku o trestu a zčásti ve výroku o náhradě škody a znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil podle §250 odst. 3 a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, který vykoná ve věznici s ostrahou. Současně tak zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 2003 sp. zn. 1 T 91/2002. Své rozhodnutí o zpřísnění trestu uloženého stěžovateli soud mimo jiné odůvodnil tím, že se nelze ztotožnit s tvrzením nalézacího soudu, že stěžovateli nic nepolehčuje ani nepřitěžuje, "když takovému závěru nenasvědčuje ani další část odůvodnění napadeného rozsudku vztahující se k výroku o trestu, v němž okresní soud poukazuje na zvýšení stupně společenské nebezpečnosti souzeného jednání nad typovou větším počtem spáchaných útoků a pácháním trestného jednání po delší dobu.". Krajský soud souhlasil s názorem okresního soudu ohledně neúměrné délky řízení, aniž by na tom stěžovatel nesl vinu, nicméně "(p)řehlédnout nelze ani to, že po spáchání předmětného jednání, v době, kdy proti němu probíhalo toto trestní řízení a kdy na něj byla podána obžaloba, se měl (stěžovatel) dopouštět obdobné majetkové trestné činnosti, stran níž buď bylo trestní řízení proti němu zastaveno "z důvodu neúčelnosti", či se stále vede, což nasvědčuje odhodlanosti (stěžovatele) opatřovat si prostředky nezákonným způsobem. Po zvážení všech těchto skutečností má odvolací soud za to, že pouhá okolnost, že od spáchání trestné činnosti uplynula delší doba, nemůže být zohledněna do té míry, aby vedla k uložení toliko výchovného trestu na samé dolní hranici zákonné trestní sazby." (str. 9 rozsudku).
15. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání (č. l. 933-935) "z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolání směřuje do výroku o trestu.". Stěžovatel namítal, že krajský soud svým rozhodnutím porušil čl. 6 odst. 1 Úmluvy a dále též nerespektoval zásadu presumpce neviny. Konkrétně polemizoval zejména se závěrem krajského soudu o zpřísnění uloženého trestu, kdy jednak nerespektoval zásadu presumpce neviny, jednak v podstatě nepřihlížel ke skutečnosti, kterou zohlednil při úvaze o výši trestu nalézací soud, a to neúměrné délce trestního řízení, což při změně uloženého trestu krajský soud nijak nekompenzoval. Výši trestu uloženého krajským soudem tak považoval za nepřiměřenou a odporující požadavkům Úmluvy a judikatuře ESLP.
16. O dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením rozhodl tak, že jej dle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, neboť dovolání stěžovatele "není způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu ve smyslu §265i odst. 3 tr. řádu, protože námitky uvedené v dovolání neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání.". V odůvodnění soud mimo jiné konstatoval, že "je zřejmé, že soudy obou stupňů se otázkou kompenzace neúměrně dlouhé doby trvání trestního řízení (i doby od spáchání činu) v uloženém trestu zabývaly a dovolací námitky (stěžovatele) směřují pouze do míry kompenzace odvolacím soudem. Dovolání tak není v rovině námitky neposkytnutí ústavní ochrany práva (stěžovatele) na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ale pouze v rovině námitky o nepřiměřenosti uloženého trestu, která je však v řízení o dovolání nepřípustná.". K přípustnosti dovolání jako mimořádného opravného prostředku dále konstatoval, že "z hlediska uloženého trestu lze dovolání podat pouze z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, (...), tj. pouze pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.". V závěru Nejvyšší soud uvedl, "protože rozhodování obecných soudů, v řízení o mimořádných opravných prostředcích se nemůže ocitnout mimo rámce ochrany základních práv jednotlivce (čl. 4 Ústavy ČR), je výklad ust. §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu Nejvyšším soudem [ale i Ústavním soudem ČR - viz nález sp. zn. I. ÚS 603/06 ze dne 12. 4. 2007 (N 65/45 SbNU 83)] takový, že námitku, kdy se soudy nezabývaly otázkou nepřiměřené délky řízení a tedy ji ani nekompenzovaly v uloženém trestu, lze uplatnit v rámci tohoto důvodu dovolání. (Stěžovatel) ale námitku o nezohlednění délky řízení neuplatnil v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h), ale písm. g) tr. řádu." (str. 3-4 usnesení).
III.
17. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
18. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Interpretace zákonných a podzákonných právních norem, která nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak znamenají porušení základního práva či svobody.
19. Podstatou ústavní stížnosti jsou jednak námitky stěžovatele týkající se nepřiměřené délky trestního řízení proti němu vedenému, jednak polemika se způsobem, jakým krajský soud odůvodnil své rozhodnutí o zpřísnění uloženého trestu, a v neposlední řadě námitky stěžovatele ohledně způsobu, jakým Nejvyšší soud posoudil přípustnost podaného dovolání.
20. Ústavní soud tak, vědom si toho, že není oprávněn rozhodovat o vině a trestu stěžovatele, ale že je oprávněn posoudit, zda rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení jeho ústavně garantovaných základních práv nebo svobod, posuzoval věc nejprve z hlediska dotčení komplexu práv na spravedlivý proces, jak jsou formulována v čl. 36 a násl. Listiny, v čl. 6 Úmluvy a v ustálené judikatuře týkající se těchto ustanovení. Nejprve pak Ústavní soud hodnotil postup Nejvyššího soudu, který v záhlaví citovaným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, neboť dle názoru Nejvyššího soudu nebylo způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu ve smyslu §265i odst. 3 tr. řádu, protože námitky uvedené v dovolání neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání.
21. Ústavní soud již ve svých dřívějších rozhodnutích traktoval, že rozhodování soudu, ať už jde o rozhodování v řízení o řádném nebo mimořádném opravném prostředku, se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, a to tím spíše, pokud čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci. V demokratickém právním státě jsou všechny orgány veřejné moci povinny respektovat základní práva a svobody, úkolem soudů je poskytovat jim ochranu, resp. svébytnou a specifickou formu ochrany, jde-li o Ústavní soud. Je-li ochrana základních práv a svobod středobodem fungování demokratického právního státu, je třeba při jejich aplikaci dbát i na uplatnění zásady přímosti a bezprostřednosti. Shledá-li již sám obecný soud porušení základního práva či svobody, je povinen učinit všechna opatření k tomu, aby k dalšímu porušování nedocházelo a již existující porušení odčinit prostředky, kterými disponuje v rámci své pravomoci. To se ostatně odráží v komplementární zásadě subsidiarity, která se uplatňuje v řízeních před orgány (Ústavní soud, Evropský soud pro lidská práva), jež jsou nadány poskytovat jednotlivci specifickou ochranu základních práv a svobod teprve tehdy, selhávají-li mechanismy ochrany před jinými orgány veřejné moci [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187); sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 67/36 SbNU 707)].
22. Z uvedeného vyplývá, že ani řízení o dovolání, a to v žádném svém stadiu, se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv. Existují-li v zákoně omezení práva na přístup k soudu v rámci řízení o tomto mimořádném opravném prostředku, je dovolací soud povinen interpretovat a aplikovat podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou. Při jejich výkladu si dovolací soud přitom musí být vědom toho, že účastník řízení jím vždy sleduje ochranu svých subjektivních práv, a proto je třeba sledovat, zda tato omezení jsou proporcionální ochraně základního práva, a to nikoliv pouze v rovině normativní, ale též při posuzování konkrétního případu v rovině výkladu a aplikace takových omezení, neboť, jak již bylo uvedeno shora, základní práva nevytvářejí pouze rámec normativního obsahu jednoduchého práva, nýbrž právě i rámec jeho interpretace [srov. k tomu např. nález sp. zn. I. ÚS 2030/07 ze dne 11. 9. 2007 (N 138/46 SbNU 301) a judikaturu tam uvedenou]. Jinými slovy, při rozhodování o dovoláních v rámci trestního řízení musí být trestní řád vykládán ústavně konformním způsobem a podmínky připuštění dovolání podle §265b tr. řádu je třeba vykládat tak, aby byla naplněna Ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy).
IV.
23. Ústavní soud nemá důvodu se od výše předestřených závěrů odchýlit ani v nyní projednávaném případě.
24. Jak již bylo výše uvedeno, Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, v němž se odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu domáhal zrušení napadeného rozhodnutí krajského soudu pro nepřiměřenost uloženého trestu s ohledem na celkovou délku trestního řízení. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu uvedeným v odůvodnění jeho rozhodnutí, kdy konstatoval (odkazem i na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 603/06 - viz výše), že výklad §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu Nejvyšším soudem je takový, že námitku, kdy se soudy nezabývaly otázkou nepřiměřené délky řízení, a tedy ji ani nekompenzovaly v uloženém trestu, lze v rámci tohoto důvodu dovolání uplatnit. Následně však konstatoval, že stěžovatel svou námitku o nezohlednění délky řízení "neuplatnil v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h), ale dle písm. g) tr. řádu.". Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele nebylo způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu ve smyslu §265i odst. 3 tr. řádu, protože námitky uvedené v dovolání neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání. Tento postup ve světle výše předestřených hledisek již nicméně akceptovat nelze.
25. Jak Ústavní soud výše konstatoval, dovolací řízení, a to v žádném svém stadiu, se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv. Povinností Nejvyššího soudu je vykládat podmínky připuštění dovolání podle §265b tr. řádu tak, aby byla naplněna Ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy), nikoliv, jak tomu bylo v posuzovaném případě, jednotlivé námitky stěžovatele uvedené v dovolání, který jím sledoval ochranu svých subjektivních práv, formalisticky subsumovat pod rozsah označeného dovolacího důvodu a následně jej na daný případ mechanicky aplikovat. "Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity." [srov. k tomu nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)]. O přepjatém formalismu Nejvyššího soudu v posuzovaném případě svědčí zejména skutečnost, že Nejvyšší soud sám námitky stěžovatele, co do jejich obsahu, uznal za podřaditelné pod dovolací důvody, a tedy způsobilé založit jeho přezkumnou povinnost ve smyslu §265i odst. 3 tr. řádu, nicméně pouze za předpokladu, že by za onen dovolací důvod byl označen §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, nikoliv písm. g) téhož ustanovení, které označil stěžovatel, což Nejvyšší soud nakonec vedlo k odmítnutí podaného dovolání. Jestliže tedy Nejvyšší soud měl za to, že v dovolání označený dovolací důvod [§265b odst. 1 písm. g) tr. řádu] nebyl na posuzovaný případ aplikovatelný, bylo jeho povinností obrátit pozornost k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, pod jehož rozsah jsou námitky ohledně akceptovatelnosti uloženého trestu s ohledem na celkovou délku řízení podřaditelné, a uplatněnými námitkami se meritorně ve smyslu §265i odst. 3 tr. řádu zabývat, ne je z formálních důvodů odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. V této souvislosti není Ústavnímu soudu zcela srozumitelné tvrzení Nejvyššího soudu, obsažené ve vyjádření k ústavní stížnosti, kdy konstatuje, že v posuzovaném případě Nejvyšší soud nejprve (meritorně) přezkoumal, zda se obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečně zabývaly stěžovatelovými námitkami (nepřiměřenost délky řízení a její zohlednění ve výši trestu), následně však "až poté, co tuto skutečnost zjistil," odmítl dovolání stěžovatele z důvodu jejich nezpůsobilosti založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu ve smyslu §265i odst. 3 tr. řádu, tedy z formálních důvodů.
26. Obdobný postup Nejvyššího soudu, kdy svým restriktivním výkladem důvodnosti dovolání, jenž Nejvyššímu soudu umožňuje vůbec se věcně nezabývat významnou většinou podaných dovolání (čímž znak důvodnosti fakticky přesouvá do kategorie přípustnosti), prakticky staví jedno stadium dovolacího řízení mimo rámec spravedlivého procesu, Ústavní soud v minulosti ve svých rozhodnutích týkajících se věcí, které přezkoumával Nejvyšší soud a kde až Ústavní soud shledal vážné porušení práva na spravedlivý proces, které předtím Nejvyšší soud nenalezl, již ostatně mnohokrát kritizoval [např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 558/02 ze dne 18. 6. 2003 (N 95/30 SbNU 391); sp. zn. IV. ÚS 564/02 ze dne 8. 7. 2003 (N 108/30 SbNU 489); citovaný nález sp. zn. I. ÚS 4/04 - viz výše; sp. zn. I. ÚS 603/06 - viz výše; či sp. zn. III. ÚS 715/06 - viz výše].
27. Shora uvedené skutečnosti proto vedly Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud napadeným usnesením, kterým nepřipustil meritorní přezkum rozhodnutí odvolacího soudu v rámci dovolacího řízení, nedostál své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatele (čl. 4 Ústavy), a sám tak porušil jeho základní právo na přístup k soudu, které je součástí širšího komplexu práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.
28. Proto podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti zčásti vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu.
29. Za situace, kdy Ústavní soud ruší pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu, je třeba ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni považovat za nepřípustnou, neboť se stěžovateli vytvořil procesní prostor pro nové projednání jeho opravného prostředku (dovolání). Pokud jde totiž o námitky vůči postupu odvolacího soudu uplatněné stěžovatelem již v dovolání, necítil se Ústavní soud oprávněn se jimi zabývat, pokud tak před ním neučinil v řízení o dovolání Nejvyšší soud, ačkoliv tak na základě podaného dovolání učinit mohl a měl. Za této situace proto Ústavní soud odmítl návrh stěžovatele směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť nyní bude na dovolacím soudu, aby se znovu zabýval přípustností dovolání a vyjádřil se k námitkám stěžovatele vůči postupu krajského soudu.
V.
30. Pokud jde o návrh stěžovatele na přezkoumání a zrušení rozsudku nalézacího soudu, Ústavní soud dospěl k závěru, že je třeba v této části ústavní stížnost zamítnout. Stěžovatel v ústavní stížnosti své výtky vůči rozhodnutí nalézacího soudu omezil pouze na nepřiměřenou délku celého trestního řízení, kterou obecné soudy (zejména krajský soud) ve svých rozhodnutích nikterak nevzaly na zřetel. S těmito námitkami ve vztahu k napadenému rozhodnutí nalézacího soudu se Ústavní soud neztotožňuje. Ústavní soud již mnohokrát v rozhodnutích, v nichž se zabýval nepřiměřenou délkou řízení, vyslovil názor, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy [srov. k tomu např. nález sp. zn. I. ÚS 600/03 ze dne 16. 1. 2004 (N 6/32 SbNU 35)].
31. V nálezu sp. zn. I. ÚS 554/04 (viz výše) dospěl Ústavní soud k závěru, že zároveň s otázkou spravedlivého procesu a jeho dílčí součásti, tedy práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba zkoumat otázku, jaké důsledky má porušení svou povahou procesních základních práv ve sféře základních práv stěžovatele, která jsou svou povahou hmotněprávní. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zřejmé, že zároveň je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody stěžovatele (garantované čl. 8 odst. 1 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný (čl. 8 odst. 2 Listiny), je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (obdobně viz citovaný nález sp. zn. I. ÚS 603/06). Z ústavněprávního hlediska je proto významné posouzení přiměřenosti vztahu mezi veřejným zájmem vymezeným v trestním zákoně účelem trestu a základními právy konkrétního obviněného, a to zejména právem, aby o jeho vině či nevině a trestu bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, a právem na osobní svobodu. Uvedený veřejný zájem ovšem nepůsobí absolutně, stejně jako nelze absolutizovat stěžovatelova základní práva. Proto je třeba hledat vztah přiměřené a spravedlivé rovnováhy mezi omezením základních práv jednotlivce a veřejným zájmem. Současně je však třeba vážit, aby nebylo zasaženo do práv jiných účastníků trestního řízení, například poškozených, kteří od řízení rovněž očekávají ochranu svých práv.
32. V daném případě zjistil Ústavní soud ze spisu Okresního soudu Plzeň-město, že trestní stíhání stěžovatele bylo pro skutky spáchané v období od 23. 3. 1994 do 28. 11. 1995 zahájeno usnesením vyšetřovatele ze dne 25. 6. 1998, ČVS: KVV - 135/20-98, které bylo stěžovateli doručeno dne 8. 7. 1998, přičemž trestní stíhání se týkalo pouze jednoho z dílčích útoků (skutek pod bodem 1 výroku), z jejichž spáchání byl stěžovatel posléze pravomocně uznán vinným. Trestní řízení bylo pravomocně skončeno dne 24. 7. 2007, kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 7 To 195/2007-918. Celková délka trestního řízení tedy přesáhla dobu 9 let, přičemž od spáchání trestné činnosti uplynulo více jak 13 let.
33. Je nepochybné, že s prodlužující se délkou řízení se vytrácí základní vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem. Doba mezi trestným jednáním stěžovatele a vynesením konečného rozhodnutí má bezprostřední vliv na účel trestu, jehož má být uložením konkrétního trestu dosaženo. Podle vymezení účelu trestu obsaženého v §23 tr. zák. je jeho účelem chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestných činů se oslabuje jak prvek individuální, tak i generální prevence. Rovněž způsobilost trestu výchovně působit na společnost je po tak dlouhé době velmi snížena. Ústavní soud je proto toho názoru, že účelu trestu tak, jak jej definuje §23 tr. zák. nelze v daném případě po době delší než 13 let od spáchání trestné činnosti dosáhnout uloženým trestem odnětí svobody, který je z hlediska účelu či funkce ve vztahu ke stěžovateli čirou represí. Tu však jako hlavní účel trestu zákon (§23 tr. zák.) nepředvídá, a může být proto uplatněna jen akcesoricky, tj. vedle hlavních účelů trestu vymezených v §23 tr. zák. Nelze přitom přehlížet, že odnětí svobody je nejpřísnější sankcí předvídanou trestním zákonem.
34. Na základě výše uvedeného Ústavní soud, vědom si toho, že není jeho úlohou předjímat, jaký konkrétní trest či v jaké výši má být uložen, aby byl ústavní princip proporcionality respektován, dospěl k závěru, že nalézací soud při ukládání konkrétního trestu ústavní požadavek proporcionality respektoval a při svém rozhodování o výši trestu se zjevně výše naznačenými úvahami nechal vést (viz str. 7 rozsudku). Jinými slovy, omezení osobní svobody stěžovatele v podobě uloženého podmíněného trestu odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 5 let se Ústavnímu soudu v daném případě vzhledem ke všem okolnostem, které zjistil, jeví jako přiměřené veřejnému zájmu na potrestání pachatele trestné činnosti, resp. trestním zákonem vymezenému účelu trestu. Proto Ústavní soud ústavní stížnost v části, v níž se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, zamítl.
35. V této souvislosti a toliko pouze jako obiter dictum považuje Ústavní soud za vhodné dodat, že ve světle výše naznačených hledisek se naopak nelze ztotožnit se způsobem, jakým Krajský soud v Plzni odůvodnil své rozhodnutí zpřísnit stěžovateli uložený trest, neboť dle názoru Ústavního soudu dostatečně při svém rozhodování neposoudil přiměřenost vztahu mezi veřejným zájmem vymezeným v trestním zákoně účelem trestu a základními právy stěžovatele, tj. zda zásah do osobní svobody stěžovatele v podobě uložení nepodmíněného trestu je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. O této skutečnosti koneckonců svědčí i názor krajského soudu obsažený v odůvodnění, že "(...) okolnost, že od spáchání trestné činnosti uplynula delší doba, nemůže být zohledněna do té míry, aby vedla k uložení toliko výchovného trestu na samé dolní hranici zákonné trestní sazby." (str. 9 rozsudku).