ECLI:CZ:NS:2011:11.TDO.1353.2010.1
sp. zn. 11 Tdo 1353/2010-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 8. února 2011 o dovolání obviněného H. A. N. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. května 2010, sp. zn. 9 To 143/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 299/2009 takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 2 T 299/2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 9 To 143/2010, byl obviněný H. A. N. uznán vinným trestnými činy vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a loupeže podle §234 odst. l tr. zák. a byl mu za to uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců.
Podle zjištění soudů se výše označených trestných činů dopustil v podstatě tak, že společně s odsouzeným D. K. N. dne 4. 7. 2009 v R. jako obsluhující personál baru U K. ve V. ul. kolem 03.30 hod. vyběhli za R. J., který při odchodu z baru vytáhl z přepravky u vstupních dveří prázdnou pivní láhev, začali na něj křičet a poté za ním utíkali a doběhli ho v P. ul., přičemž H. A. N. jej udeřil pivní láhví do hlavy a D. K. N. mu přiložil ke krku nůž, každý z nich jej chytil za ruku a takto jej odvedli zpět do baru U K., pak zamkli vchodové dveře a požadovali po něm zaplacení částky 2.000,- Kč do 12.00 hod. téhož dne. Poté několikrát opakovali požadavek na zaplacení částky 2.000,- Kč, přičemž D. K. N. mu ke krku přiložil nůž a oba jej vyzvali k vydání osobních dokladů, což R. J. odmítl. Nato jej H. A. N. kopl do levé tváře a D. K. N. mu vytáhl z kapsy peněženku, ze které vyndal osobní doklady poškozeného a čipovou kartu na autobus, peněženku mu pak vrátili a z baru jej pustili.
Obviněný H. A. N. podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti výše označenému rozsudku Krajského soudu v Praze, přičemž uplatnil důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. V dovolání namítl, že soudy provedené důkazy nesprávně vyhodnotily, vyvodily z nich nesprávná skutková zjištění, resp. že skutková zjištění nemají oporu v provedených důkazech, neboť dokazování bylo neúplné a soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo.
Dále má za to, že soudy neprávně dospěly k závěru, že spáchal dva trestné činy, ačkoliv se jednalo o prakticky stejné jednání a tak nebylo důvodu jej posoudit jako dva skutky. Nebylo zjištěno, zda poškozený R. J. měl skutečně u sebe hotovost ve výši 2.000,- Kč a jen v tom, že poškozeného odvedl do baru a uzamkl vchodové dveře nelze spatřovat pohrůžku násilí a stejně tak není pohrůžkou násilí udeření poškozeného pivní láhví do hlavy. Pouhý požadavek, aby poškozený zaplatil částku 2.000,- Kč není nucením, aby tento „něco strpěl“. Proto je přesvědčen, že jeho jednání nebylo možno posoudit jako výše uvedené trestné činy a v závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a vrátil věc Okresnímu soudu v Rakovníku k novému projednání a rozhodnutí.
Z vyjádření státní zástupkyně činné u Nevyššího státního zastupitelství především vyplývá, že obviněný uplatnil námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a ani pod jiný zákonný dovolací důvod. V rámci již uplatněného dovolacího důvodu obviněný namítl, že se nedopustil dvou trestných činů a že v jeho jednání nelze spatřovat naplnění zákonného znaku užití pohrůžky násilím. Tyto námitky dovolatele jsou však evidentně neopodstatněné, neboť ze skutkových zjištění soudů jednoznačně vyplývá, že obviněný svým jednáním naplnil zákonné znaky obou mu přisouzených trestných činů. Pokud obviněný namítá, že v rámci jednání posouzeného jako trestný čin vydírání se nedopustil žádné pohrůžky násilím, tak naopak ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněný vůči poškozenému uplatnil nejen pohrůžku násilím, ale samotné násilí, když společně se spoluobviněným poškozeného chytili za ruce a druhý obviněný mu přiložil nůž ke krku a takto jej proti jeho vůli odvedli zpět do baru. Po dokonání tohoto jednání, a tedy trestného činu vydírání, užili další násilí (obviněný poškozeného kopl do levé tváře) směřující k tomu, aby se zmocnili peněženky poškozeného. Toto další jednání bylo pak správně posouzeno jako trestný čin loupeže. V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud shledal, že dovolaní bylo podáno částečně z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř., a že pokud se opírá o dovolací námitky, které lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Právním posouzením skutku se podle citovaného ustanovení rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. především trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje dovolatel prostřednictvím vznesených dovolacích námitek. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Dovolacímu důvodu neodpovídají skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž dovolatel např. usiluje dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, vytýká neúplnost jimi vykonaného dokazování apod., a to s cílem změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nijak nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů. V tomto směru lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 a další).
Proto Nejvyšší soud se nemohl zabývat argumentací dovolatele, navíc nijak blíže nekonkretizovanou, napadající správnost skutkových závěrů soudních rozhodnutí učiněných v této věci.
Pokud obviněný namítl, že v případě skutku pod bodem 1) rozsudku okresního soudu nejde o trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. s tím, že jeho jednáním není naplněn zákonný znak tohoto trestného činu, totiž že jiného „pohrůžkou násilí“ nutil, aby něco „trpěl“, tak ve shodě s vyjádřením státní zástupkyně nutno konstatovat, že společné jednání obou obviněných spočívalo nejen v pohrůžkách násilí za použití zbraně (nože), nýbrž i v užití samotného násilí vůči poškozenému. Přitom je evidentní, že obviněný tak činil proto, aby poškozeného tímto způsobem nutil něco konat a trpět. Účelem jednání obou obviněných bylo donutit poškozeného k návratu do baru a z tohoto důvodu jej dovolatel udeřil pivní láhví do hlavy, poté jej oba obvinění uchopili za ruce a takto proti jeho vůli jej odvedli do objektu baru U K., který poté uzamčeli a za této situace požadovali po poškozeném R. J. zaplacení částky 2.000,- Kč. Není přitom rozhodné, zda poškozený tuto částku měl u sebe, zvláště když mu obvinění dali lhůtu několika hodin k jejímu opatření. Na základě všech těchto okolností je zřejmé, že pokud soudy kvalifikovaly tento skutek jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., není důvodu cokoli na tom měnit a dovolání obviněného je v tomto ohledu zjevně neopodstatněné.
Pokud jednání obviněných vůči poškozenému poté pokračovalo tak, že další jimi užité násilí (např. právě dovolatel jej kopl do obličeje) se stalo prostředkem k tomu, aby jim poškozený R. J. proti své vůli ihned vydal určité osobní věci (osobní doklady) a obvinění se takto skutečně zmocnili peněženky poškozeného (tedy cizí věci), tak není opodstatněná ani námitka dovolatele, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako další trestný čin, a to trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Toto další zjištěné jednání obviněného nepochybně vykazuje všechny zákonné znaky tohoto trestného činu. Přitom z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu loupeže je irelevantní, že z peněženky poškozeného si obvinění ponechali především jeho osobní doklady.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného H. A. N. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. února 2011
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík