ECLI:CZ:NS:2011:11.TDO.55.2011.1
sp. zn. 11 Tdo 55/2011-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. února 2011 o dovolání obviněného F. D. proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 18. srpna 2010, sp. zn. 42 To 117/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 257/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 24. února 2010, sp. zn. 1 T 257/2009, byl obviněný F. D. uznán vinným trestným činem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že dne 28. února 2009 v době kolem 17.00 hod. v J., v bytě na ulici H., užívaném M. K. a L. R., poté, co zde L. B. odmítl na jeho výzvu vydat L. R. klíče od svého vozidla VAZ 2101, které B. získal za přepis od J. V., ačkoliv toto vozidlo chtěl dříve koupit L. R., tak s cílem vymoci od L. B. okamžité vydání klíčů od tohoto vozidla, a tím i uznání, že toto vozidlo vlastní R., tohoto udeřil pěstí do obličeje, což doplnil tím, že ho opět vyzval k tomu, ať mu ty klíče dá, nebo to bude horší, načež poškozený B. ze strachu odešel s obžalovaným a R. k danému vozidlu, kde si obžalovaný ony klíče vzal z ruky poškozeného B. a přisvojil si i dané vozidlo.
O odvolání obviněného F. D. rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě tak, že jej podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný F. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., tj. že v řízení byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku obviněný předně namítl, že se hlavní líčení dne 24. února 2010, kde byl prováděn důkaz svědeckou výpovědí poškozeného, konalo v jeho nepřítomnosti, když obviněný byl zcela nedůvodně (jeho projevy nebyly takové intenzity, aby to odůvodňovalo takovýto postup soudu) ze soudní síně vykázán. Tím mu bylo znemožněno být této výpovědi poškozeného přítomen, vyjádřit se k ní a popřípadě klást poškozenému otázky. Dovolatel dále namítl, že soudy ve svých skutkových závěrech z této samostatně stojící výpovědi poškozeného nesprávně vycházely, neboť ta je v zásadě nevěrohodná, a to především s ohledem na osobnost samotného poškozeného, a opominuly skutečnosti, vyplývající z výpovědi obviněného a jemu korespondujících výpovědí svědků M. K. a L. R. Z provedeného dokazování nelze jednoznačně dospět k závěru, že se obviněný posuzované trestné činnosti dopustil a jeho jednání tak není možno hodnotit jako trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Takovýto postup soudu je v rozporu s principem presumpce neviny, jakož i s principem in dubio pro reo . Nad rámec uplatněných dovolacích důvodů dovolatel dále uvádí, že podle jeho názoru postup soudů v posuzovaném trestním řízení závažným způsobem narušil jeho právo na spravedlivý proces deklarované čl. 36 Listiny základních práv a svobod a již zmiňovaný princip presumpce neviny zakotvený v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu pak dovolatel uvádí, že skutková zjištění soudů v posuzovaném případě jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, když z provedených důkazů (při nezohlednění nevěrohodné výpovědi poškozeného) nevyplývají. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnými osobami a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti, dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání obviněného opírá, naplňuje jím opírají, naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uplatnění citovaného dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb.).
Obviněný naplnil zákonný požadavek uplatnění tohoto dovolacího důvodu námitkami, jejichž podstatou je tvrzení, že se dne 24. února 2010 hlavní líčení u okresního soudu, kde byl jako svědek vyslechnut i poškozený L. B., konalo v jeho nepřítomnosti, když byl z jednací síně neodůvodněně vykázán, a tím bylo porušeno jeho právo účastnit se projednání své trestné věci a také jeho právo na obhajobu. Tyto námitky obviněného sice naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, když ten by mohl být naplněn právě i tehdy, pokud by obviněný byl vykázán z jednací síně, aniž by byl soudem dodržen postup stanovený §204 odst. 2 tr. ř., Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že se v tomto případě jedná o námitky zjevně neopodstatněné.
Ú čelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Na přítomnosti obviněného při projednání jeho trestní věci ale nelze trvat v situaci, kdy jeho přítomnost v jednací síni je natolik rušivá, že ohrožuje důstojnost a vážnost soudního jednání. Pak je možné jej za určitých podmínek, jež vymezuje §204 odst. 2 tr. ř., z jednací síně vykázat. Podle tohoto ustanovení může být obžalovaný z důvodu svého rušivého chování vykázán z jednací síně pouze usnesením senátu, po předchozí výstraze a jen na nezbytně nutnou dobu. Jakmile mu je povolen znovu přístup do jednací síně, sdělí mu předseda senátu podstatný obsah jednání konaného v jeho nepřítomnosti, aby se k němu mohl vyjádřit.
V posuzovaném případě z protokolu o hlavním líčení ze dne 24. února 2010 (č. l. 418), jakož i ze zvukového záznamu pořízeného při tomto jednání, je zřejmé, že obviněný, který byl k tomuto jednání předveden z vazby, byl již od jeho počátku rozrušen, při přednesu obžaloby státním zástupcem hlasitě (aniž by požádal o slovo) vyjadřoval svůj nesouhlas a čtenou obžalobu nevybíravým způsobem komentoval, pročež byl předsedou senátu soudu prvního stupně napomenut, že pokud nepřestane rušit jednání soudu, bude z jednací síně vykázán. Nedbaje napomínání pak obviněný ve svém rušivém chování pokračoval a v průběhu svého výslechu opakovaně verbálně napadl i samotného předsedu senátu. Jelikož tyto slovní projevy obviněného měly vzrůstající tendenci a jakákoli napomenutí ze strany předsedy senátu se u obviněného míjela účinkem, vyhlásil předseda senátu po poradě s ostatními členy senátu usnesení podle §204 odst. 2 tr. ř., jímž obviněného vykázal z jednací síně. Z protokolu je dále zřejmé, že po vykázání obviněného soud jednak ze spisu přečetl výpověď obviněného a jednak provedl za přítomnosti obhájce obviněného výslech svědka L. B., po jehož skončení byl obviněnému znovu povolen přístup do jednací síně. Jelikož byl obviněný v tu chvíli ošetřován přivolanou záchrannou službou, poté, co se mu udělalo nevolno, soud jednání (které započalo ve 12.30 hod.) ve 13.25 hod. přerušil. V přerušeném jednání bylo pokračováno ve 14.00 hod. již za přítomnosti obviněného, který byl po jeho zahájení seznámen s průběhem dosavadního jednání soudu a vyzván, aby, pokud má zájem, položil prostřednictvím předsedy senátu své otázky svědku L. B., jenž byl vyslechnut v jeho nepřítomnosti. Na to obviněný opět adresoval předsedovi senátu i přítomnému svědkovi L. B. řadu hlasitých a urážlivých poznámek, přitom svědkovi, a to ani přes opakovanou výzvu předsedy senátu, nepoložil jedinou otázku. Soud pak znovu vyhlásil usnesení podle §204 odst. 2 tr. ř., jímž byl obviněný z jednací síně soudu vykázán. Obviněnému byl následně povolen přístup do jednacího síně na jeho vlastní žádost, poté, co soud v jeho nepřítomnosti provedl výslech svědků J. V. a L. R. Z obsahu protokolu vyplývá, že i při tomto návratu do jednací síně byl obviněný seznámen s dosavadním průběhem dokazování. Dalšímu průběhu jednání byl obviněný přítomen, a to až do své závěrečné řeči, v níž vyjádřil zájem se vyhlášení rozhodnutí soudu nezúčastnit, načež byl z jednací síně odveden.
Je tedy zřejmé, že se obviněný v posuzovaném případě v průběhu soudního jednání opakovaně dopouštěl slovních invektiv na adresu předsedy senátu, na adresu svědka, poškozeného L. B., nerespektoval průběh a vedení jednání předsedou senátu a opakovaně si sám bral slovo a hlasitě projevoval nesouhlas s podanou obžalobou, tedy hrubě rušil pořádek v jednací síni soudu a bránil řádnému průběhu soudního jednání. Tohoto svého jednání se dopouštěl i přesto, že byl opakovaně předsedou senátu napomenut a vyzván ke zdrženlivosti a k respektování soudního jednání a současně byl upozorněn na možnost vykázání z jednací síně. Teprve poté, kdy se tato napomenutí a upozornění zjevně zcela minula účinkem, soud po poradě senátu (v případě obviněného opakovaně) vyhlásil usnesení, jímž jej vykázal z jednací síně. Je také zřejmé, že po návratu do jednací síně byl obviněnému (vždy) sdělen průběh jednání v době jeho nepřítomnosti a bylo mu umožněno, aby se k němu vyjádřil, popřípadě, aby kladl dotazy již vyslechnutým svědkům. Všechny podmínky pro vykázání obviněného z jednací síně tedy v posuzovaném případě byly splněny a jeho námitky v tomto směru jsou proto zjevně neopodstatněné. Obviněný se možnosti účastnit se hlavního líčení ve své trestní věci zbavil svým chováním sám a jeho nepřítomnost ani její důsledky tak nelze klást na vrub soudu. Nijak ohrožena ani porušena přitom nebyla obhajovací práva obviněného, když obviněný byl o průběhu jednání průběžně informován a rovněž mu bylo umožněno se k jeho průběhu vyjádřit. Po celou dobu hlavního líčení byl v jednací síni přítomen také obhájce obviněného.
Pokud jde o druhý z dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů, a to dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání opírajícího se o tento dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení.
S ohledem na toto obecné konstatování pak může Nejvyšší soud uvést, že zbývající dovolatelovy námitky nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod (ani žádný jiný zákonný dovolací důvod), a že tudíž ve vztahu k nim není formálně založena ani přezkumná povinnost (přezkumné oprávnění) dovolacího soudu. Dovolatel prostřednictvím těchto námitek napadá ve věci učiněná skutková zjištění soudů a způsob, kterým soudy k těmto zjištěním dospěly (dovolatel napadá způsob, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, a to zejména výpověď poškozeného a na straně druhé výpověď samotného obviněného a svědků M. K. a L. R.). Ohledně těchto námitek by tedy přicházel v úvahu postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. odmítnutí dovolání obviněného jako nenaplňující žádný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. V tomto směru by bylo možno odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005 atd.), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 atd.).
Protože se ale dovolatel domáhá posouzení těchto námitek ve světle jím uváděných nálezů Ústavního soudu, pak pro úplnost a vzhledem k těmto v dovolání citovaným nálezům Ústavního soudu, Nejvyšší soud pokládá za nutné zdůraznit, že v posuzované věci se z hlediska existujících skutkových podkladů pro rozhodnutí nižších soudů a z nich vyvozených právních závěrů o vině obviněného F. D. nejednalo o situaci, na níž by se vztahovala uváděná rozhodovací praxe Ústavního soudu.
Většina dovolatelových námitek, tak jak byly výše již rozvedeny, směřující k údajným skutkovým nedostatkům rozhodnutí nižších soudů, se týkala zejména jejich postupu při vyhodnocení svědecké výpovědi poškozeného L. B., neboť namítal, že výpověď poškozeného, která byla ve věci jediným usvědčujícím důkazem, byla hodnocena jako věrohodná, ačkoliv se soudy nezabývaly dalšími ve věci provedenými důkazy (výpovědí obviněného, výpovědí svědků L. R. a M. K., ani okolnostmi vztahujícími se k osobnosti poškozeného, tj. k jeho trestní minulosti a k jeho sklonům k toxikomanii).
K těmto výhradám obviněného je v prvé řadě třeba podotknout, že výpověď poškozeného L. B. nebyla v posuzované věci jediným důkazem, z něhož soudy v řízení vycházely. Odkaz na v dovolání citovanou judikaturu Ústavního soudu, v níž se zdůrazňuje nutnost mimořádné pozornosti při důkladném prověřování jediného usvědčujícího důkazu, tak není zcela případný. Z obsahu spisu je sice zřejmé, že soudy v posuzované věci vycházely především ze svědecké výpovědi poškozeného L. B., tato výpověď ale nezůstala osamocena, když průběh jednání, tak jak jej zjistily oba soudy, nepřímo vyplývá i z provedeného listinného důkazu – lékařské zprávy o vyšetření poškozeného bezprostředně po útoku (z této lze dovodit způsob a intenzitu útoku na poškozeného), jakož i z výpovědi svědka J. V., který se vyjádřil k okolnostem převodu vozidla, jenž se později stalo zdrojem konfliktu zúčastněných. O věrohodnosti svědecké výpovědi poškozeného nadto soud neměl žádnou pochybnost, když poškozený od počátku vypovídal zcela shodně a svou výpověď nezměnil ani ve chvíli, kdy byl ze strany obviněného na hlavním líčení soudu slovně napaden (k tomu srov. str. 3 rozsudku soudu prvního stupně). Pokud jde o osobnost samotného poškozeného, nebylo zjištěno, že by tento byl v minulosti stíhán pro násilnou trestnou činnost, trestný čin křivého obvinění, popřípadě pro trestnou činnost spojenou s omamnými nebo psychotropními látkami, jak v průběhu řízení naznačoval obviněný. Poškozený byl odsouzen toliko jednou, a to pro trestnou činnost majetkového charakteru, což sám u hlavního líčení potvrdil. Oproti tomu výpověď obviněného, stejně tak jako výpovědi svědků L. R. a M. K., se v průběhu řízení průběžně, a to v některých směrech dosti podstatně, měnily (např. svědek R. nejprve přítomnost obviněného u konfliktu zcela popřel a teprve později připustil, že se obviněný konfliktu také zúčastnil), a jejich obsah byl i podstatně ovlivněn právě samotným obviněným (což svědek L. R. sám potvrdil). Pokud tedy soudy dospěly k závěru o nevěrohodnosti těchto svědeckých výpovědí a výpovědi obviněného a naopak ve svých zjištěních vyšly ze svědecké výpovědi poškozeného L. B. a dalších této výpovědi korespondujících důkazů, pak Nejvyšší soud neshledává důvodu k nějakým výtkám na jejich adresu. Jak je patrno z obsahu spisu, soud prvního stupně věnoval této otázce dostatečnou pozornost, provedl dokazování v potřebném rozsahu a důkazy také náležitě vyhodnotil, tedy nijak se neodchýlil od požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Hodnotící úvahy pak přesvědčivě a logicky vyložil v odůvodnění svého rozsudku (zejména str. 3-5). Stejně tak pečlivě se pak věcí zabýval i odvolací soud, jenž se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a náležitým způsobem se vypořádal s uplatněnými odvolacími námitkami obviněného (str. 3 napadeného usnesení). Přitom je nutno konstatovat, že podstatná část námitek dovolatele je obsažena již právě v jeho odvolání. V ostatních podrobnostech pak lze plně odkázat na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí. Ze všech těchto důvodů je tedy zřejmé, že poukaz dovolatele na jím citované nálezy Ústavního soudu je v této věci nepřípadný.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného z důvodů shora již uvedených odmítl postupem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. února 2011
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík