ECLI:CZ:NS:2011:11.TDO.973.2011.1
sp. zn. 11 Tdo 973/2011-76
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2011 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Hasche a soudců JUDr. Antonína Draštíka a JUDr. Ivo Lajdy dovolání nejvyššího státního zástupce, které podal v neprospěch obviněného P. T. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 5. 2011, sp. zn. 6 To 143/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 6 T 2/2009, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 5. 2011, sp. zn. 6 To 143/2011, částečně zrušuje , a to ve výrocích, jimiž byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2010, č. j. 6 T 2/2009-254, a nově obviněnému uložen trest.
Podle §265k odst. 2, věta druhá, tr. ř.se současně zrušují také další rozhodnutí, na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. se r o z h o d u j e tak, že se odvolání obviněného P. T., pokud směřovalo proti výroku o trestu za trestné činy, ohledně nichž zůstal rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2010, č. j. 6 T 2/2009-254, ve výroku o vině rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 5. 2011, sp. zn. 6 To 143/2011, nedotčen, podle §256 tr. ř. z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 6 T 2/2009, byl obviněný P. T. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), písm. d), odst. 2 tr. zák., dvojnásobným trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., dvojnásobným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. d) tr. zák., jichž se dopustil způsobem popsaným pod body 1) až 12) výše označeného rozsudku, a byl mu za to uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 28 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto rovněž o povinnosti obviněného k náhradě způsobené škody poškozeným D. K., M. S., M. Ž., A. V., V. R. a J. J. K odvolání obviněného P. T. rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem ve veřejném zasedání konaném dne 9. 5. 2011 rozsudkem sp. zn. 6 To 143/2011 tak, že zrušil částečně rozsudek soudu prvního stupně a to ve výroku o trestu a poté sám nově uložil obviněnému podle §238 odst. 1 tr. zák. (správně má být uvedeno „podle §238 odst. 2 tr. zák.“) za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Současně pak zrušil výroky o trestech z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 1. 2009 (správně má být uvedeno „22. 1. 2009“), č. j. 6 T 305/2008-71, a z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 10. 2008, č. j. 6 T 161/2007-249, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného P. T. , jež opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce shrnul dosavadní postup soudů a právní závěry Krajského soudu v Ústí nad Labem a konstatoval, že se s nimi nelze ztotožnit. Podle jeho názoru se jednak krajský soud dopustil pravděpodobně písařské chyby pokud ve výroku uvedl, že byl obviněný odsouzen toliko podle §238 odst. 1 tr. zák. a nikoliv podle §238 odst. 2 tr. zák. a jednak nevzal při ukládání souhrnného trestu v úvahu, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 6 T 161/2007, byl ukládán společný trest za pokračování v trestném činu vůči trestnímu příkazu Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. 5. 2007, sp. zn. 2 T 144/2007, který nabyl právní moci dne 10. 8. 2007. Protože obviněný byl ve stávajícím trestním řízení uznán vinným za skutky, jichž se dopustil v období od 6. 1. 2008 do 6. 10. 2008, je zřejmé, že prvý odsuzující trestní příkaz v jedné věci byl vydán dříve, než bylo dokončeno spáchání trestného činu, o němž se rozhodovalo ve věci druhé. Trestné činy, které byly předmětem trestného příkazu Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 2 T 144/2007 a trestné činy které jsou předmětem napadeného rozhodnutí tedy nejsou vzájemně ve vztahu souběhu a proto nejsou splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. Protože všechny trestné činy jež jsou předmětem napadeného rozhodnutí byly spáchány později než byl soudem prvního stupně doručen zmíněný trestní příkaz (čímž byl možný vztah vícečinného souběhu ukončen), jedná se v daném případě o recidivu. Dle dovolatele tedy rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 5. 2011, sp. zn. 6 To 143/2011, pokud jím bylo rozhodnuto o uložení souhrnného trestu odnětí svobody za použití §35 odst. 2 tr. zák., trpí vadou uvedenou v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a proto v závěru navrhl, aby nejvyšší soud zrušil citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakož i všechna další případná rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby poté tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný P. T. se k dovolání státního zástupce přímo nevyjádřil, určité stanovisko je možno dovodit toliko z jeho podání ze dne 15. 8. 2011, adresovaného Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně, které bylo Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) postoupeno. Přestože je toto podání označeno jako dovolání, nemohl k němu Nejvyšší soud jako k takovému přihlédnout s ohledem na to, že nesplňovalo podmínky ustanovení §265d odst. 2 tr. ř., neboť nebylo učiněno prostřednictvím obhájkyně obviněného. V tomto podání obviněný podrobně a obsáhle zopakoval svou obhajobu uplatněnou již v předchozích fázích trestního řízení, setrval na své nevině a požádal o osobní přítomnost u jednání před Nejvyšším soudem. K vlastnímu obsahu dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem se však nijak konkrétně nevyjádřil a neučinila tak ani obhájkyně obviněného.
Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§265c tr. ř.), nejprve zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.]. V této souvislosti je třeba zmínit, že dovolání v zastoupení nejvyššího státního zástupce podal jeho první náměstek. Protože na otázku, zda dovolání, které podal náměstek nejvyššího státního zástupce, je dovoláním podaným oprávněnou osobou či nikoliv [a zda tedy takové dovolání není na místě odmítnout podle §265i odst. 1 písm. c) tr.ř.] nebyl mezi senáty Nejvyššího soudu shodný názor, vyčkal senát na rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu (§20 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., zákon o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) a poté se řídil jeho právním názorem, který vyslovil v usnesení ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 15 Tdo 354/2011, v tom směru, že dovolání podané náměstkem nejvyššího státního zástupce za splnění určitých podmínek, v rozhodnutí rozvedených, se považuje za dovolání nejvyššího státního zástupce. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci bylo dovolání podáno v době před vyřešením uvedené sporné otázky rozhodnutím velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, nepovažoval Nejvyšší soud za nutné zabývat se bližším zkoumáním okolností, za kterých bylo dovolání náměstkem nejvyššího státního zástupce podáno, a toto dovolání posoudil jako dovolání podané oprávněnou osobou (obdobně postupoval Nejvyšší soud i v jiných věcech, např. vedených pod sp. zn. 7 Tdo 788/2011 či 7 Tdo 809/2011). Dále Nejvyšší soud zjistil, že dovolání splňuje formální náležitosti podle §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce.
Teoreticky pak (jiné) hmotně právní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu . Obecně je při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daném případě Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podané dovolání svým obsahem koresponduje s označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť námitky proti nesprávnému použití ustanovení trestního zákona o souhrnném trestu splňují podmínku, že z podnětu označeného dovolacího důvodu lze vytýkat jen vady právní, tj. nesprávné posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení.
Námitka dovolatele, že došlo k porušení pravidel pro ukládání souhrnného trestu podle ustanovení §35 odst. 2 tr. zák., je uplatněna nejen právně relevantně (z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, ale je i důvodná.
Nejvyšší soud, aby mohl o dovolání obviněného spolehlivě rozhodnout, vyžádal spisy o předchozích odsouzeních obviněného a z jejich obsahu shledal následující skutečnosti:
Trestním příkazem Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. 5. 2007, sp. zn. 2 T 144/2007, byl obviněný P. T. odsouzen pro trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. (kterého se dopustil 16. 4. 2007) k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků. Trestní příkaz byl obviněnému doručen dne 11. 8. 2007 a tohoto dne tedy nastaly účinky spojené s vyhlášením rozsudku (§314e odst. 6 tr. ř.).
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 6 T 161/2007, byl obviněný odsouzen pro trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. e) tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. (jichž se dopustil v době od 12. 2. 2007 do 19. 4. 2007) ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §37a tr. zák. zrušen výrok o vině jakož i výrok o trestu z výše citovaného trestního příkazu Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 2 T 144/2007.
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 6 T 305/2008, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 24. 4. 2009, sp. zn. 31 To 87/2009, byl obviněný odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b, písm. e) tr. zák. (kterého se dopustil dne 7. 5. 2007) k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z výše citovaného rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 6 T 161/2007.
Z výše uvedených zjištění vyplývá, že podmínky pro užití ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. splněny nebyly a proto je výrok o trestu dovoláním napadeného rozsudku skutečně vadný. Pro posouzení, zda má být ukládán souhrnný trest, je stěžejní otázkou vzájemný vztah dvou nebo více trestných činů, o nichž se rozhoduje v samostatných řízeních, tzn. zda a které z nich jsou trestnými činy sbíhajícími se a které nikoliv. Souhrnný trest je možné uložit pouze v případě vícečinného souběhu, pokud se o trestných činech rozhoduje alespoň ve dvou samostatných řízeních.Vícečinný souběh je z hlediska ukládání souhrnného trestu dán za současného splnění následujících podmínek: a) musí se jednat o trestnou činnost téhož pachatele, b) musí jít o dva nebo více trestných činů spáchaných samostatnými skutky ve vícečinném souběhu, c) v období mezi spácháním těchto jednotlivých trestných činů nesmí být vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za jakýkoliv z nich. Z výše uvedeného vyplývá, že více trestných činů je v takovém souběhu jen potud, pokud mezi spácháním časově prvního a časově posledního z nich nebyl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující - byť nepravomocný – rozsudek (nebo doručen trestní příkaz) za nějaký trestný čin téhož pachatele.
V předmětném případě však obviněný spáchal trestnou činnost, pro niž byl uznán vinným v řízení vedeném před Okresním soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 6 T 2/2009, až poté, co mu byl doručen trestní příkaz Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 2 T 144/2007 (tedy po 11.8.2007) a proto ve vztahu k trestným činům spáchaným před tímto okamžikem nejde o vztah souběhu nýbrž recidivy. Na této skutečnosti pak nic nemění ani následné zrušení uvedeného trestního příkazu rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 6 T 161/2007, neboť následně došlo i v této části trestné činnosti obviněného k jeho odsouzení.
Nejvyšší soud proto po zjištění, že dovolání nejvyššího státního zástupce je opodstatněné z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, zrušil podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. částečně napadený rozsudek soudu druhého stupně, a to v té části, pokud jím byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2010, č. j. 6 T 2/2009-254, a obviněnému uložen nově souhrnný trest. Současně pak zrušil i další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. S ohledem na splnění podmínek ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud ve věci sám hned rozhodl, když odvolání obviněného, pokud směřovalo do výroku o trestu za trestné činy, ohledně nichž zůstal rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 6 T 2/2009, rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 5. 2011, sp. zn. 6 To 143/2011, nedotčen, podle §256 tr.řádu zamítl, neboť je neshledal důvodným. Soud prvního stupně totiž v rozsudku ze dne 23.6.2010 s ohledem na výše rozvedené závěry nepochybil, pokud obviněnému uložil za trestné činy, jimiž jej uznal vinným, v souladu s ustanovením §35 odst. 1 tr. zák., úhrnný trest odnětí svobody, přičemž rovněž jeho výměra v daném případě odpovídá jak účelu trestu (§23 odst. 1 tr. zák.), tak i všem zákonným hlediskům stanoveným v §31 odst. 1 tr. zák. jakož i zjištěným přitěžujícím okolnostem. Pochybení nebylo shledáno ani stran zařazení obviněného pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou. V tomto směru lze tedy odkázat na přiléhavé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na straně 16 jeho písemného vyhotovení.
V této souvislosti je třeba zmínit, že z obsahu dovolání nejvyššího státního zástupce je zřejmé, že toto dovolání směřuje výlučně proti výroku o trestu napadeného rozhodnutí a proto mohl Nejvyšší soud s ohledem na ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumat zákonnost a odůvodněnost toliko tohoto výroku. Mimo jeho přezkumnou povinnost se tak nacházela ta část napadeného rozhodnutí, jež neshledala odvolání obviněného, pokud směřovalo do výroku o vině jakož i výroku o náhradě škody rozsudku soudu prvního stupně,důvodným, v důsledku čehož zůstaly oba uvedené výroky rozsudku soudu prvního stupně rozhodnutím odvolacího soudu nedotčeny.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch
Vypracoval:
JUDr. Ivo Lajda