ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.1457.2010.1
- 20 Cdo 1457/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné MONTEGO BAY FINANCIAL LIMITED , se sídlem 306 Victoria House, Victoria, Mahé, Seychelles, reg. č. 014190, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, (dříve Agrobanka Praha a. s. v likvidaci, se sídlem v Praze 1, Nové Město, Opletalova 958/27, identifikační číslo osoby 004 11 850), proti povinnému M. M. , zastoupenému JUDr. Ottou Mrňavým, advokátem se sídlem v Praze 3, Tachovské náměstí 649/3, pro 1.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 1 Nc 5790/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2009, č. j. 30 Co 202/2009-292, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud napadeným rozhodnutím k odvolání povinného potvrdil usnesení ze dne 26. 2. 2009, č. j. 1 Nc 5790/2007-241, jímž Okresní soud v Nymburce zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, neboť neshledal důvod k zastavení exekuce (§268 odst. 1 písm. h/, g/ o. s. ř.). Přisvědčil závěru okresního soudu, že ke splnění vymáhaného závazku povinného složením do soudní úschovy ve prospěch příjemce HZ Praha spol. s r. o. nedošlo. Odvolací soud uzavřel, že povinný v projednávané věci součinnost ke splnění dluhu nepotřeboval, neboť mohl peníze předat přímo věřiteli do pokladny či zaslat poštou apod. Důvod ke složení plnění do soudní úschovy (§568 obč. zák.) tedy nebyl dán. Současně uzavřel, že exekuční titul nabyl právní moci již 3. 5. 2001 (a nikoli až 15. 8. 2005, jak tvrdí povinný, tj. doručením usnesení Krajského soudu v Praze z 28. 7. 2005, č. j. 28 Co 346/2005-213, potvrzujícího usnesení Okresního soudu v Nymburce z 9. 5. 2005, č. j. 6 C 455/95-202, kterým bylo v záhlaví rozsudku Okresního soudu v Nymburce z 27. 9. 2000, č. j. 6 C 455/95-149, jenž je exekučním titulem v projednávané věci, opraveno nesprávně uvedené jméno povinného M. namísto správného M.). S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, uveřejněné pod číslem 31/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, konstatoval, že vydáním opravného usnesení nebyla dotčena právní moc ani vykonatelnost opravovaného rozsudku. Dále zdůraznil, že soud v řízení o úschově neověřuje pravdivost údajů složitele o důvodu složení věci do úschovy (zde povinným tvrzené prodlení věřitele pro neposkytnutí potřebné součinnosti) a nezkoumá ani otázku věcné legitimace složitele. Vyjde-li dodatečně najevo, že důvod úschovy (§568 obč. zák.) nebyl dán, platí, že ke splnění dluhu nedošlo. V daném případě bylo zjištěno, že povinný nevyžadoval součinnost přímo po věřiteli, ale po jeho likvidátorovi, a to až po zahájení exekučního řízení, zahájeného dne 15. 9. 2004 podáním návrhu (§35 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.). Odvolací soud (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 689/2003, a ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 404/2004) také uvedl, že věřitel je povinen součinností v době splatnosti, nikoli v době, kdy byla již splatná pohledávka přisouzena a je prováděna exekuce; v projednávané věci však povinný vyžadoval součinnost až několik let poté, co byl povinen plnit podle exekučního titulu.
Povinný ve svém dovolání, jehož přípustnost opírá o §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném do 30. 6. 2009) a zásadní právní význam napadeného usnesení spatřuje v tom, že věc byla řešena v rozporu s hmotným právem, namítá, že řízení je postiženo vadou, který měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.). Také tvrdí, že v řízení došlo k dosud neodstraněné zmatečnosti. Namítá nesprávnost závěrů soudu, že
- likvidátor není oprávněn přijmout plnění, přestože je uveden ve výroku exekučního titulu,
- uložení plnění do soudní úschovy bylo provedeno až po nařízení exekuce, přestože ta nesplňovala materiální podmínky nařízení,
- povinnost plnit byla již po právní moci exekučního titulu před vydáním opravného usnesení, přestože výrok směřoval proti jiné osobě, než které byl doručen.
Dovolatel prosazuje, že svůj závazek splnil ještě před vydáním pravomocného a vykonatelného titulu složením do soudní úschovy. Soud se podle jeho názoru nevypořádal s tím, zda tzv. oprávněným je i likvidátor společnosti Agrobanka Praha a. s. v likvidaci (HZ Praha spol. s r. o.); ten je totiž ve výroku rozsudku nalézacího soudu uveden jako zástupce Agrobanky a během řízení vždy musel zmocnit právní zástupce Agrobanky, což se však nikdy netýkalo přijetí plnění (viz např. plná moc na č. l. 16). Má za to, že není povinností třetích osob zkoumat, zda je subjekt dosud likvidátorem či nikoli, ale bývalý likvidátor je povinen postoupit případné plnění tam, kam patří. Proto i úschova znějící na likvidátora je v souladu s rozsudkem a zákonná změna likvidátora nezpůsobí neplatnost úschovy. Závěr, že povinnost součinnosti věřitele již není v době, kdy už je prováděna exekuce (dovozovaný z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 404/2004), podle dovolatele neplatí pro projednávanou situaci, kdy návrh na nařízení exekuce je v rozporu s předpoklady nařízení exekuce a kdy jde o exekuci vedenou proti jiné osobě (ve výroku rozsudku i v návrhu na nařízení exekuce je povinný uveden jako M. s neexistentní adresou). Dovolatel tvrdí, že byl zavázán ke splnění až právní mocí opravného usnesení, v té době již ale byl podán návrh na nařízení exekuce, který však nebyl podán proti povinnému, ale proti jiné osobě (M. M.), z čehož dovozuje „materiální nedostatečnost návrhu na nařízení exekuce a zároveň i jeho „neplatnost“, čímž měl být porušen §261a o. s. ř. Připomíná, že původní usnesení o nařízení exekuce muselo být Krajským soudem v Plzni nakonec zrušeno a došlo k novému nařízení exekuce. Dokud nebyl exekuční titul opraven, nabyl sice právní moci, ale netýkal se dovolatele a ani jej k ničemu nezavazoval. Dovolatel rovněž poukazuje na své dovolání proti rozhodnutí o vstupu do řízení na základě koupě pohledávky společností MONTEGO BAY FINANCIAL LIMITED s tím, že jestliže pohledávka k datu převodu již neexistovala, nemohlo dojít k platnému přechodu práv.
Dovolatel spatřuje vadu řízení v tom, že odvolací soud „neprovedl vypořádání důkazních návrhů podaných do odvolacího řízení“ a že potvrdil nové usnesení o nařízení exekuce, ač nebylo odůvodněno, a taková situace zakládala důvod pro zrušení i bez návrhu. Vytýká také, že navrhovatel zřejmě dosud neprovedl opravu návrhu na nařízení exekuce (minimálně však ke dni 4. 4. 2007, kdy okresní soud vydal nové usnesení o nařízení exekuce na č. l. 66). Dovolatel je nadále přesvědčen, že soudce Mgr. S. a senát odvolacího soudu je věcně podjatý, přičemž odkazuje na své dřívější podání. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení včetně usnesení soudu prvního stupně. S ohledem na vytýkanou zmatečnost současně navrhl, aby dovolací soud zrušil i rozhodnutí okresního soudu o nařízení exekuce včetně navazujícího rozhodnutí odvolacího soudu na č. l. 101.
Oprávněná k dovolání uvedla, že v důsledku vydání opravného usnesení k exekučnímu titulu, jímž bylo opraveno jméno žalovaného, se nic nezměnilo na tom, že povinný měl splnit svou povinnost dle pravomocného a vykonatelného exekučního titulu nejpozději 6. 5. 2001. Nelze tvrdit, že věřitel byl v prodlení s poskytnutím součinnosti, jestliže povinný až 1. 9. 2005 učinil první úkon ke zjištění čísla účtu. Protože k zániku pohledávky doposud nedošlo, mohla původní oprávněná platně a účinně pohledávku převést. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně zamítl.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně zamítl návrh na zastavení exekuce, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve spojení s §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen “zákon č. 120/2001 Sb.), přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních – k tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 2030/07, nález ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06) důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí (tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl) je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Ačkoliv dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, hodnocením argumentace v dovolání obsažené k takovému závěru dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda je dán důvod k zastavení exekuce, neuplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Výtkou o podjatosti soudců dovolatel uplatnil zmatečnostní vadu řízení podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., jež však žádným z taxativně vymezených dovolacích důvodů není, a dovolací soud k ní může přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což však v projednávané věci splněno není.
Zásadní právní význam nelze spatřovat v řešení dle dovolatele nesprávně posouzené zásadní otázky, že „likvidátor není oprávněnou osobou a není oprávněn přijímat plnění, přestože je uveden ve výroku exekučního titulu“. Na řešení této otázky totiž napadené rozhodnutí nestojí, neboť krajský soud – poté, co se vypořádal s odvolacími námitkami povinného – přijal závěr (který dovolatel nijak nezpochybnil), že nebyl vůbec dán důvod ke složení peněz do soudní úschovy (jejichž příjemcem povinný označil bývalého likvidátora původní oprávněné), neboť povinný součinnost ke splnění dluhu nepotřeboval a mohl peníze předat přímo věřiteli do pokladny či zaslat poštou apod. Již proto složením peněz do úschovy ani nemohlo dojít ke splnění vymáhaného závazku.
Jelikož vymáhaná pohledávka dosud nezanikla, mohla být i platně postoupena.
Ze stejného důvodu nemůže založit přípustnost dovolání ani posouzení dovolatelem zpochybňovaného závěru, že uložení plnění do soudní úschovy bylo provedeno až po nařízení exekuce (přestože ta nesplňovala materiální podmínky nařízení), případně závěru, že měl plnit již poté, co (neopravený) exekuční titul nabyl právní moci 3. 5. 2001 (ač podle jeho názoru výrok neopraveného rozsudku směřoval proti jiné osobě), nikoli až po právní moci opravného usnesení. V projednávané věci je nadbytečné rovněž i zjištění, do kdy měla oprávněná poskytnout případnou součinnost, bylo-li by jí zapotřebí.
Lze uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je proto bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. listopadu 2011
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu