ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.1527.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 1527/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné GE Money Auto, s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1422/1a, identifikační číslo osoby 601 12 743, zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti povinné Ing. H. H. , zastoupené JUDr. Jitkou Třeštíkovou, advokátkou se sídlem ve Strakonicích, Velké nám. 45, pro 66.052,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 8 Nc 3522/2007, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. prosince 2008, č. j. 5 Co 2165/2008 - 86, takto:
Dovolání proti výroku usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. prosince 2008, č. j. 5 Co 2165/2008 - 86, jímž bylo ve výroku I. o částečném zastavení exekuce změněno usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 27. května 2008, č. j. 8 Nc 3522/2007 - 47, tak, že návrh povinné byl zamítnut, se zamítá ; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud shora označeným usnesením změnil k odvolání obou účastnic usnesení ze dne 27. 5. 2008, č. j. 8 Nc 3522/2007 - 47, jímž Okresní soud ve Strakonicích částečně zastavil exekuci (nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 20. 9. 2007, č. j. 8 Nc 3522/2007 - 9, podle platebního rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 9. 2002, č. j. 63 Ro 776/2002 - 7, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 11. 2002, č. j. 63 Ro 776/2002 - 10), a to o jistinu ve výši 33.587,61 Kč s 0,3 % úrokem z prodlení denně z částky 10.263,- Kč od 14. 12. 2002 do zaplacení, z částky 10.263,- Kč od 5. 8. 2000 do 4. 10. 2000 a od 14. 12. 2002 do zaplacení, z částky 10.263,- Kč od 5. 9. 2000 do 4. 10. 2000 a od 14. 12. 2002 do zaplacení a z částky 2.798,61 Kč od 14. 12. 2002 do zaplacení a o náklady exekuce soudního exekutora Mgr. Jaroslava Homoly spojené s částečným zastavením exekuce ve výši 6.328,78 Kč (výrok I.), jímž dále ve zbytku zamítl návrh povinné na částečné zastavení exekuce (výrok II.), částečně zrušil usnesení o nařízení exekuce k úhradě nákladů exekuce oprávněné spojených s nařízením exekuce (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a o nákladech exekutora spojených s částečným zastavením exekuce, tak, že návrh povinné na částečné zastavení exekuce zamítl, a rozhodl, že oprávněné se právo na náhradu nákladů řízení o částečném zastavení exekuce před soudy obou stupňů nepřiznává.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že v dané věci je exekučním titulem platební rozkaz Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 9. 2002, č. j. 63 Ro 776/2002 - 7, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 11. 2002, č. j. 63 Ro 776/2002 - 10, který nabyl právní moci dne 8. 2. 2003, jímž povinné byla uložena povinnost zaplatit oprávněné do patnácti dnů částku 49.277,- Kč, smluvní pokutu ve výši 25.000,- Kč, úroky z prodlení ve výši 0,3 % denně z částky 5.000,- Kč od 5. 6. 2000 do zaplacení, z částky 10.263,- Kč od 5. 7. 2000 do zaplacení, z částky 10.263,- Kč od 5. 8. 2000 do zaplacení, z částky 10.263,- Kč od 5. 9. 2000 do zaplacení a z částky 10.263,- Kč od 5. 10. 2000 do zaplacení a náklady nalézacího řízení v částce 18.770,- Kč. Platební rozkaz byl vydán na základě žaloby oprávněné, odůvodněné tím, že účastnice uzavřely dne 30. 12. 1999 leasingovou smlouvu o pronájmu automobilu (jejíž nedílnou součástí jsou všeobecné podmínky finančního leasingu verze 10/99 a splátkový kalendář), kterou se povinná zavázala k placení 36 měsíčních leasingových splátek ve výši 10.263,- Kč v době od 4. 1. 2000 do 4. 12. 2002. V odstavci VI., bodu 3 všeobecných smluvních podmínek se uvádí, že platby došlé leasingové společnosti se započítávají vždy na nejstarší dluh leasingového uživatele, přičemž při plnění peněžitého závazku se započte placení nejprve na úroky a potom na jistinu. Podle bodu 4 se povinná jako leasingový uživatel zavázala uhradit leasingové společnosti (oprávněné) dohodnutý úrok z prodlení ve výši 0,3 % z dlužné částky za každý i započatý den a podle bodu 5 byla dohodnuta smluvní pokuta ve výši 5.000,- Kč, a to za každý jednotlivý případ prodlení se splátkou, úrokem z prodlení nebo jinou platbou, pokud prodlení této části trvá déle než 14 dnů. V řízení bylo dále prokázáno, že povinná uhradila opožděně tři měsíční splátky (na základě tohoto prodlení jí oprávněná vyfakturovala třemi penalizačními fakturami úrok z prodlení v celkové výši 3.225,- Kč), že na splátku splatnou dne 4. 6. 2000 zaplatila 5.263,- Kč, že další splátky splatné v období 4. 7. 2000 do 4. 10. 2000 neuhradila a že po vydání exekučního titulu (před podáním návrhu na nařízení exekuce) zaplatila dne 13. 12. 2002 na účet oprávněné částku 49.277,- Kč, přičemž byla v domnění, že platí penále v částce 3.225,- Kč, zůstatek splátky splatné 4. 6. 2000 v částce 5.000,- Kč a dále 4krát 10.263,- Kč jako splátky za měsíce červenec až říjen 2000. Tuto částku oprávněná (jež leasingovou smlouvu předčasně ukončila ke dni 12. 6. 2000) započetla na penále v částce 3.225,- Kč, na úrok z prodlení ve výši 0,3 % denně z částky 5.000,- Kč ode dne 5. 6. 2000 do 13. 12. 2002, tj. za 922 dní po 15,- Kč v částce 13.830,- Kč, dále na jistinu první splátky ke dni 4. 6. 2000 v částce 5.000,- Kč a dále na úrok z prodlení ve výši 0,3 % denně z částky 10.263,- Kč ode dne 5. 7. 2000 do 6. 12. 2002 (tj. 884 dnů po částce 30,789 Kč) v částce 27.222,- Kč. Dne 18. 9. 2007 podala oprávněná návrh na nařízení exekuce k uspokojení pohledávky ve výši 66.052,- Kč (74.277,- Kč mínus 8.225,- Kč) s úrokem z prodlení ve výši 0,3 % denně z částky 10.263,- Kč od 7. 12. 2002 do zaplacení, z částky 10.263,- Kč od 5. 8. 2000 do zaplacení, z částky 10.263,- Kč od 5. 9. 2000 do zaplacení a z částky 10.263,- Kč od 5. 10. 2000 do zaplacení, nákladů předcházejícího řízení ve výši 18.770,- Kč, jakož i k úhradě nákladů oprávněné a nákladů exekuce.
Odvolací soud nepovažoval za důvodnou námitku povinné, jež nesouhlasila se způsobem započítání platby ze dne 13. 12. 2002 oprávněnou. V tomto ohledu se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že §263 odst. 1 obch. zák. sice umožňoval účastnicím řízení, aby si splnění závazku dohodly odchylně od §330 odst. 1 obch. zák, že však - i po vydání exekučního titulu - jde mezi nimi o obchodně právní vztah, jak je v leasingové smlouvě uvedeno, takže při posuzování otázky splnění dluhu je nutno vycházet z této smlouvy a ze všeobecných podmínek finančního leasingu verze 10/99, které jsou její nedílnou součástí; podle nich se došlé platby započítávají vždy na nejstarší dluh, tj. v daném případě na nezaplacené splátky nájemného od června do října 2000 a na úroky z prodlení z jednotlivých splátek. Opodstatněnou ovšem shledal námitku oprávněné, že soud prvního stupně nesprávně považoval všechny splátky za „stejně staré ke dni splatnosti 4. 10. 2000“, ačkoliv s ohledem na to, co bylo ve všeobecných smluvních podmínkách účastnicemi dohodnuto, „je stáří jednotlivých pohledávek nutno posuzovat podle splatnosti jednotlivých splátek dluhu“. Z uvedených důvodů krajský soud dovodil, že je správný zápočet částky ve výši 49.277,- Kč tak, jak jej oprávněná provedla v návrhu na nařízení exekuce, a proto návrh povinné na částečné zastavení exekuce o jistinu 41.052,- Kč s 0,3 % úroky z prodlení denně od 14. 12. 2000 do zaplacení, dále o náklady exekuce exekutora a náklady exekuce oprávněné zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř., a podává je důvodu nesprávného právního posouzení věci. Poukazuje na to, že exekučním titulem byla oprávněné přisouzena částka 49.277,- Kč (sestávající z dlužných splátek a vyfakturovaných penalizačních úroků výši 3.225,- Kč), smluvní pokuta ve výši 25.000,- Kč (5x 5.000,- Kč) a úroky z prodlení a že částku 49.277,- Kč oprávněné zaplatila (a průvodním dopisem tuto částku specifikovala). Platbu ve výši 49.277,- Kč tak bylo možné započítat právě na částku, která byla obsažena v platebním rozkaze a která sestávala zejména z jistin. Není proto správný názor soudů obou stupňů, že „i přes vydaný platební rozkaz je nutné, aby se smluvní vztahy dále řídily původními smluvními ujednáními“, neboť „závazkový smluvní vztah byl podkladem pro vydání návrhu na platební rozkaz, návrh pak byl podkladem pro vydání platebního rozkazu, platební rozkaz stanovil platební povinnost a jedině na takto stanovenou platební povinnost bylo plněno a mohlo být tak plnění započteno“. Základní otázkou, kterou by měl dovolací soud řešit, je tudíž posouzení, zda „poté, co je vydáno rozhodnutí soudu a je plněno podle tohoto rozhodnutí, je možné provést zápočet takovéhoto plnění na další závazky, které mezi stranami existují“. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně požádala, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátkou, dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. o částečném zastavení exekuce tak, že návrh povinné byl zamítnut, je přípustné podle §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb., není však důvodné, a že proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí návrhu povinné na částečné zastavení exekuce ve zbývajícím rozsahu, není podle §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb. přípustné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnila (a to jak proti měnícímu výroku napadeného usnesení, tak i proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §324 odst. 1 obch. zák. závazek zanikne, je-li věřiteli splněn včas a řádně.
V právních vztazích (včetně vztahů občanskoprávních) může nastat (a samozřejmě také nastává) situace, že dlužník má vůči stejnému věřiteli více dluhů, které je povinen vyrovnat. Na rozdíl od občanského zákoníku (v platném znění), jakožto právního předpisu upravujícího občanskoprávní vztahy, který výslovnou úpravu zániku více dluhů u téhož věřitele v důsledku jejich splnění neobsahuje, jelikož právní úprava původně uvedená v §73 obč. zák. (podle něhož má-li splnit témuž věřiteli dlužník několik dluhů a plnění nestačí na vyrovnání všech, je vyrovnán dluh, o němž dlužník při plnění prohlásí, že jej chce splnit, jinak je plněním uhrazen dluh nejdříve splatný, a to nejprve jeho příslušenství) byla dnem 31.12.1991 zrušena (srov. Čl. I bod 43 zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník), aniž by byla nahrazena jinou, shodnou či odlišnou, úpravou, je v obchodních závazkových vztazích splnění (uspokojení) více dluhů (závazků, nároků) u stejného věřitele upraveno v zákoně (srov. §330 obch. zák. a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004), přičemž tato úprava se použije i ve vykonávacím (exekučním) řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1291/2003).
Podle §330 odst. 1 obch. zák. má-li být věřiteli splněno týmž dlužníkem několik závazků a poskytnuté plnění nestačí na splnění všech závazků, je splněn závazek určený při plnění dlužníkem. Při plnění peněžitého závazku se započte placení nejprve na úroky a potom na jistinu, neurčí-li dlužník jinak (odst. 2 tohoto ustanovení). Má-li dlužník vůči věřiteli několik peněžitých závazků a dlužník neurčí, který závazek plní, placení se týká nejdříve závazku, jehož splnění není zajištěno nebo je nejméně zajištěno, jinak závazku nejdříve splatného (odst. 3 tohoto ustanovení).
Citované ustanovení upravuje tzv. započítávání plnění, a podle právní teorie i soudní praxe se použije jak v případě, kdy tentýž dlužník má k témuž věřiteli větší počet závazků, tak i případě, je-li plněn sice závazek jediný, avšak vnitřně strukturovaný, obsahující několik dílčích povinností, např. povinnost plnit jistinu a příslušenství pohledávky.
Toto ustanovení má ovšem dispozitivní povahu, přednost má tedy dohoda stran (srov. §263 odst. 1 obch. zák., podle kterého se strany mohou odchýlit od ustanovení této části zákona nebo její jednotlivá ustanovení vyloučit s výjimkou vyjmenovaných ustanovení, mezi nimiž §330 obch. zák. není uveden, a dále např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 536/96, publikované v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1997 na straně 380, v němž soud formuloval a odůvodnil obecný závěr, že obchodní zákoník vychází ze smluvní suverenity účastníků, a proto mají podle §263 obch. zák. obchodní podmínky, jež jsou součástí smlouvy, přednost před dispozitivními ustanoveními zákona, a případně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4615/2007).
Z právní úpravy započítávání plateb v obchodních závazkových vztazích tedy vyplývá, že přednost (a to i ve vykonávacím řízení) má dohoda stran (§263 odst. 1 obch. zák.); v případě, že strany takovou dohodu neuzavřely, má dlužník - za splnění předpokladů uvedených v §330 odst. 1, 2 obch. zák. - právo určit, který z více (peněžitých) dluhů vůči stejnému věřiteli plní. Při absenci dohody stran a nedostatku určení účelu plateb dlužníkem při placení peněžitých závazků se placení týká nejdříve závazku, jehož splnění není zajištěno nebo je nejméně zajištěno, jinak závazku nejdříve splatného (§330 odst. 3 obch. zák.).
V posuzované věci bylo (mimo jiné) zjištěno, že mezi účastnicemi se v nalézacím řízení jednalo o obchodní závazkový vztah, přičemž způsob započítávání plateb leasingového nájemce (povinné) vyplývá z odstavce VI. bodu 3 všeobecných podmínek finančního leasingu (verze 10/99), které jsou nedílnou součástí leasingové smlouvy č. 96031306, uzavřené mezi účastnicemi dne 30. 12. 1999. Podle tohoto ujednání platí, že platby došlé leasingové společnosti se započítávají vždy na nejstarší dluh leasingového uživatele, přičemž při plnění peněžitého závazku se započte placení nejprve na úroky a potom na jistinu.
Protože tedy v daném případě je třeba ohledně způsobu započítávání platby povinné, zaplacené (po vydání exekučního titulu) dne 13. 12. 2002 na účet oprávněné ve výši 49.277,- Kč, vycházet ze shora uvedeného smluvního ujednání účastnic obsaženého ve všeobecných podmínkách finančního leasingu, které jsou nedílnou součástí leasingové smlouvy ze dne 30. 12. 1999, je správný názor odvolacího soudu, že tímto ujednáním se strany odchýlily od nekogentního ustanovení §330 obch. zák. a že ani vydání exekučního titulu (platebního rozkazu) na dohodnutém způsobu započítávání nemůže ničeho změnit, když ve všeobecných podmínkách finančního leasingu (verze 10/99) bylo ujednáno, že platby došlé leasingové společnosti se započítávají vždy na nejstarší dluh leasingového uživatele (povinné), přičemž při plnění peněžitého závazku se započte placení nejprve na úroky a potom na jistinu.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, jímž usnesení soudu prvního stupně bylo změněno, je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné; protože vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, nebyly dovolacím soudem zjištěny, Nejvyšší soud dovolání povinné v tomto rozsahu jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že na uvedených právních závěrech (věcně správných), které dovolatelka v dovolání zpochybnila, je založen i potvrzující výrok usnesení odvolacího soudu, nemá jeho rozhodnutí v tomto výroku po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. tudíž není dána. Nejvyšší soud proto dovolání povinné v této části podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Užití institutu odkladu vykonatelnosti v řízení o dovolání proti usnesením vydaným ve věcech výkonu rozhodnutí (exekuce) vyjmenovaných v §238a odst. 1 písm. c) a d) o. s. ř. je z povahy věci vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1084/2006, a přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005).
Všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz .
O případných nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu