ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.1835.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 1835/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného Š. T. , zastoupeného JUDr. Ľubomírem Focko, advokátem se sídlem v Praze 1, Náprstkova 276/2, proti povinnému J. T. , zastoupenému Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem v Praze 5, Preslova 1269/17, pro dlužné a běžné výživné, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 21 Nc 6355/2009, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. října 2010, č. j. 19 Co 252/2010 - 92, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením změnil usnesení ze dne 13. 4. 2010, č. j. 21 Nc 6355/2009 - 42, jímž Okresní soud v Nymburce zamítl návrh povinného na zastavení exekuce nařízené usnesením téhož soudu ze dne 7. 1. 2010, č. j. 21 Nc 6355/2009 - 8, tak, že exekuci „pro pohledávku dlužného výživného za dobu od března 2008 do července 2008 ve výši 15.000,- Kč“ zastavil, jinak usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 6. 9. 2000, č. j. P 167/2000 - 108, pravomocným dne 14. 12. 2000, bylo povinnému uloženo přispívat tehdy nezletilému oprávněnému od 1. 1. 2000 na jeho výživu částkou 2.000,- Kč měsíčně a počínaje dnem 1. 3. 2000 částkou 3.000,- Kč měsíčně, splatnými měsíčně předem k rukám matky oprávněného do každého 15. dne v měsíci předem; tímto rozsudkem byl ve výroku o výživném změněn rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 15. 9. 1998, č. j. P 11/98 - 27. Podle citovaného rozsudku nařídil okresní soud k návrhu oprávněného usnesením ze dne 7. 1. 2010, č. j. 21 Nc 6355/2009 - 8, exekuci na majetek povinného, a to pro nedoplatek na výživném v celkové výši 36.000,- Kč, vzniklý za období měsíců březen až červenec 2008 (ve výši 15.000,- Kč) a za období měsíců červenec 2009 až leden 2010 (ve výši 21.000,- Kč), dále pro běžné výživné ve výši 3.000,- Kč měsíčně počínaje měsícem únorem 2010 a pro náklady exekuce. Dále bylo zjištěno, že dne 16. 12. 1999 uzavřel povinný jako zákonný zástupce oprávněného se Všeobecnou stavební spořitelnou Komerční banky, a.s. (nyní Modrá pyramida Stavební spořitelna, a.s.) smlouvu o stavebním spoření s dohodnutou cílovou částkou 50.000,- Kč a měsíčním vkladem 250,- Kč a dne 31. 12. 2001 uzavřel se stejnou stavební spořitelnou další smlouvu o stavebním spoření s dohodnutou cílovou částkou 20.000,- Kč a měsíčním vkladem 100,- Kč. Ze zprávy Modré pyramidy stavební spořitelny, a.s., a ze Všeobecných obchodních podmínek stavebního spoření této společnosti vzal odvolací soud za prokázané, že smlouvu o stavebním spoření lze ukončit ze strany klienta jako účastníka do doby uzavření úvěrové smlouvy písemnou výpovědí s úředně ověřeným podpisem, příp. výpovědí sepsanou na pobočce jmenované společnosti, že výpovědní lhůta pro účastníka činí 3 měsíce a začíná běžet prvním dnem měsíce následujícího po doručení výpovědi druhé smluvní straně, že po uplynutí výpovědní lhůty vyplatí Stavební spořitelna účastníkovi zůstatek na účtu a že smlouvu o stavebním spoření má účastník dále možnost písemně vypovědět ve zkrácené lhůtě (kratší než 3 měsíce) a v takovém případě si dle platného sazebníku Stavební spořitelna účtuje poplatek ve výši 1 % z aktuálního stavu na účtu klienta.
Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že finanční úložky povinného na účty oprávněného vedené ke smlouvám o stavebním spoření, které ve prospěch oprávněného uzavřel povinný jako jeho zákonný zástupce, nelze považovat za plnění výživného podle citovaného exekučního titulu. Dovodil, že výživné placené povinným rodičem slouží k okamžitému uspokojování potřeb oprávněného, čemuž musí odpovídat i disponibilita plnění výživného. Podle názoru odvolacího soudu nelze finanční prostředky na účtech u Stavební spořitelny považovat za dostatečně disponibilní pro oprávněného, neboť jejich výběr je výlučně spojen s ukončením smlouvy o stavebním spoření na základě písemné výpovědi s tříměsíční výpovědní lhůtou, příp. s lhůtou kratší, avšak spojenou se sankčním postihem oprávněného ve výši 1 % z aktuálního stavu finančních prostředků na účtu u Stavební spořitelny. Dispozice s finančním zůstatkem prostředků na účtu u Stavební spořitelny tak neodpovídá účelu plněného výživného a současně je v rozporu s povinností plnění výživného k rukám oprávněného. Zcela bez právního významu je podle odvolacího soudu námitka povinného, že mu oprávněný nesdělil na jeho výzvu číslo účtu za účelem placení výživného, neboť povinný měl možnost plnit k rukám oprávněného formou poštovních složenek, příp. osobním předáním, jakož i poukaz povinného na výkon práva oprávněným v exekučním řízení v rozporu s dobrými mravy, neboť tato námitka může mít opodstatnění výlučně v nalézacím řízení ve smyslu §96 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., zákona o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Ohledně výživného za období měsíců březen až červenec 2008 ve výši 15.000,- Kč odvolací soud exekuci podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. zastavil, neboť v této části bylo mezi účastníky nesporné, že povinný podle označeného exekučního titulu výživné zaplatil.
Proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., přičemž za zásadní po právní stránce považuje otázku „nezbytnosti výkonu práva v souladu s dobrými mravy i v exekučním řízení“, otázku „výkladu termínu platebního místa, konkrétně právního termínu k rukám oprávněného“, a otázku „disponibility poskytnutého peněžního plnění (poskytnutého v tomto případě povinným oprávněnému předem, nikoliv však dlouho předem) k jeho rukám“. Opětovně popisuje okolnosti odůvodňující „nemravnost celé exekuce“ a s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2009, sp. zn. 7 Tdo 108/2009, odvolacímu soudu vytýká, že nepřisvědčil jeho argumentaci ohledně výkonu práva oprávněného v exekučním řízení v rozporu s dobrými mravy. Nesouhlasí rovněž se závěrem soudů obou stupňů, že „platba výživného na účet oprávněného není v souladu se zněním zákona, který požaduje platbu k rukám oprávněného“. Domnívá se totiž, že „nižší soudy zaujímají právně neudržitelný výklad pojmu „k rukám“ oprávněného, jestliže dovodily, že tento termín má znamenat de facto „do rukou“, a namítá, že „ve skutečnosti je správným výkladem tohoto termínu „do sféry dispozice oprávněného“, resp. do sféry jeho vlivu, kdy s penězi může oprávněný disponovat (což v daném případě mohl a bylo tedy splněno)“. Má rovněž za to, že je „naprosto absurdní požadavek nižších soudů, že pokud oprávněný odmítal otci sdělit číslo jeho bankovního účtu - tedy odmítal zákonem připuštěnou formu plnění, měl povinný jezdit osobně předávat synovi výživné v hotovosti do místa bydliště syna“, neboť soud „patrně nevzal na vědomí, že syn s dovolatelem absolutně nekomunikoval, byť se o to dovolatel opakovaně snažil“. Dovolatel je přesvědčen, že „syn podává opakovaně šikanózní návrhy na exekuci otce jenom proto, aby jej co nejvíce poškodil, vůbec otcovy peníze nepotřebuje, proto ani dodnes nečerpal peníze z účtů stavební spořitelny, které od otce dostal před rokem a půl“. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu v napadené části a „veškerá navazující rozhodnutí“ zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání není podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb. přípustné.
Dovolací soud předně konstatuje, že k okolnostem podřaditelným pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a podle §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [§238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř.], přihlédnuto (viz ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2009; dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 20 Cdo 3028/2005, nebo usnesení téhož soudu ze dne 14. ledna 2010, sp. zn. 20 Cdo 3254/2009).
Otázka „nezbytnosti výkonu práva v souladu s dobrými mravy i v exekučním řízení“, přípustnost dovolání podle výši citovaných ustanovení nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto směru zcela v souladu s ustálenou judikaturou, od níž Nejvyšší soud nemá důvodu se ani v této věci odchýlit; podle ní argumentace ustanovením §3 odst. 1 obč. zák. je v exekučním řízení nepřípadná, jelikož z hlediska eventuální existence rozporu s dobrými mravy lze posuzovat pouze výkon práv a povinností (formou právních úkonů či faktického chování) účastníků občanskoprávních vztahů, nikoli správnost rozhodnutí soudu; to je aktem aplikace práva, v jejímž rámci právě soud v nalézacím řízení posuzuje, zda k případnému rozporu s morálními pravidly při výkonu práv a povinností v hmotněprávních vztazích došlo. Podání návrhu na nařízení exekuce naproti tomu není výkonem práva ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2003, sp. zn. 20 Cdo 2445/2005, nebo usnesení téhož soudu ze dne 5. března 2009, sp. zn. 20 Cdo 3756/2008). Odkaz povinného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 108/2009, je v exekučním řízení zcela nepřípadný, neboť řeší otázku naplnění formálních a materiálních znaků trestného činu podle §213 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Rovněž otázky „výkladu termínu platebního místa, konkrétně právního termínu k rukám“ a „disponibility poskytnutého peněžního plnění k jeho rukám“, přípustnost dovolání v projednávané věci nezakládají. Vyšel-li totiž odvolací soud ze zjištění, že výběr finančních prostředků na účtech Stavební spořitelny je výlučně spojen s ukončením smlouvy o stavebním spoření na základě písemné výpovědi s tříměsíční výpovědní lhůtou, příp. s lhůtou kratší, avšak spojenou se sankčním postihem oprávněného ve výši 1 % z aktuálního stavu finančních prostředků na účtu u Stavební spořitelny, nelze mu vytýkat nesprávné právní posouzení věci, jestliže v souladu s §97 odst. 1 zákona o rodině dovodil, že výživné placené povinným rodičem slouží k okamžitému uspokojování potřeb oprávněného, čemuž musí odpovídat i disponibilita plnění výživného, že dispozice s finančním zůstatkem prostředků na účtu u Stavební spořitelny neodpovídá účelu plněného výživného a že je současně v rozporu s povinností plnění výživného k rukám oprávněného. Jestliže navíc v řízení nebylo zjištěno ani povinným tvrzeno, že mu bylo exekučním titulem ve smyslu ustanovení §85a odst. 2 zákona o rodině uloženo přispívat na tvorbu úspor pro oprávněného, představují finanční vklady povinného na účtech stavebního spoření platby mimo rámec exekučním titulem stanoveného výživného a nelze je proto v daném exekuční řízení ve smyslu §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. zohlednit. Byla-li povinnému exekučním titulem uložena povinnost platit výživné pro oprávněného k rukám jeho matky, resp. od jeho zletilosti k jeho rukám, jsou nesprávné i námitky a úvahy povinného k výkladu pojmu k „rukám oprávněného“.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání povinného směřuje proti takovému rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. září 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu