ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.1889.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 1889/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné MP SPOL, spol. s r.o. , se sídlem v Chotěboři, U Obory 212, identifikační číslo osoby 25257978, zastoupené Mgr. Ing. Josefem Chlubnou, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, B. Kobzinové 3120, proti povinné MKM WOOD, spol. s r.o. , se sídlem v Čáslavi, Jablonského 1225, identifikační číslo osoby 49549537, zastoupené Mgr. Petrem Noskem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Dvořákova 5, pro částku 700.000.- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 8 Nc 2789/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze z 21. 10. 2008, č. j. 22 Co 382/2008-95, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 9. 10. 2007, č. j. 8 Nc 2789/2007-67, jímž okresní soud zamítl návrh povinné na zastavení exekuce, odůvodněný tvrzením o zániku vymáhané pohledávky v důsledku započtení. Odvolací soud (s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 78/2001, 25 Cdo 267/2005, 25 Cdo 1437/2006 a 25 Cdo 3239/2007) shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že tvrzená pohledávka povinné za oprávněnou z titulu náhrady škody neexistuje, jelikož oprávněná jako škůdce neodpovídá za škodu při dopravní nehodě způsobenou na pronajatém vozidle povinné jako nájemci, nýbrž jeho pronajímateli, tedy leasingové společnosti jakožto jeho vlastníku. I když povinná zaplatila pronajímateli všechny leasingové splátky a vozidlo, jež bylo předmětem leasingu, bylo v důsledku dopravní nehody zcela zničeno, nelze podle odvolacího soudu uzavřít, že škoda vznikla povinné. Na tom nemůže změnit nic ani okolnost, jak vlastník následně s poškozenou věcí naložil a jakým způsobem vypořádali účastníci leasingové smlouvy své právní vztahy. Závazky nájemce sjednané pro případ zničení předmětu nájmu vůči pronajímateli nejsou důsledkem škodné události, tedy dopravní nehody, za niž odpovídá škůdce (oprávněná), ale bezprostředním důsledkem jejich smluvního ujednání. V případě předčasného skončení leasingu vznikne nájemci majetková újma spočívající ve snížení jeho majetkového vztahu ve srovnání s předpokládaným průběhem leasingového vztahu. Ačkoli ke skončení právního vztahu mezi nájemcem a pronajímatelem by – nebýt dopravní nehody – nedošlo, konkrétní právní a majetkové důsledky vyplývající pro nájemce ze zrušení leasingové smlouvy se bezprostředně odvíjejí od podmínek sjednaných pro tento případ ve smlouvě. Škůdce odpovídající za škodu vzniklou na vozidle již nenese odpovědnost za to, že poškozené vozidlo bylo předmětem leasingového vztahu a že v leasingové smlouvě byly dohodnuty takové podmínky, které při předčasném ukončení leasingu vedly k tomu, že nájemce, aniž se stal vlastníkem vozidla, zaplatil za jeho nájem v souhrnu nevýhodně vysoké částky.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že je v něm řešena otázka dosavadní judikaturou nezodpovězená, jelikož rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž poukazují soudy obou stupňů v souzené věci, mají odlišný skutkový základ přinejmenším potud, že ve zmíněných případech pravidelně docházelo k pojistnému plnění leasingovému pronajímateli, zatímco v souzené věci (kdy povinná leasingové splátky uhradila v plném rozsahu) pojišťovna plnit odmítla s odůvodněním, že dopravní nehoda a tedy vznik škody byly způsobeny závažným porušením povinností ze strany oprávněné, která nutila svého zaměstnance, řidiče, jenž nedosáhl příslušnými předpisy požadovaného věku ani délky praxe pro mezinárodní silniční dopravu, k řízení vozidla, které navíc nemělo nezbytnou předpisy vyžadovanou prohlídku a osvědčení ADR a nebylo ani technicky přizpůsobeno danému druhu přepravy. Případný není ani poukaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 78/2001, jelikož jde o skutkově jiný případ, kdy poškozenému nájemci vozidla bylo vyplaceno pojistné, které bylo použito na zbývající leasingové splátky; ve věci sp. zn. 25 Cdo 267/2005 leasingový pronajímatel vrátil leasingovému nájemci částku vycházející z účetní zůstatkové hodnoty vozidla, ani poukaz na rozhodnutí v této věci tedy není namístě.
V předmětné věci pojišťovna i přes fakt existujícího pojištění neuhradila leasingovému pronajímateli nic, čímž došlo ke vzniku majetkové újmy, která je podle povinné v příčinné souvislosti s porušením povinností oprávněné, jelikož nebýt porušení těchto povinností oprávněné, pojišťovna by pojistné plnění vyplatila a povinná jako leasingový nájemce by musela uhradit pouze ty částky dle leasingové smlouvy, které nejsou kryty vyplaceným pojistným plněním. V tomto řízení však, podle povinné opět v příčinné souvislosti s porušením povinností oprávněnou, došlo k situaci, kdy povinná uhradila plných 100 % ceny předmětu leasingu, a přesto předmět leasingu pro jeho totální poškození neobdržela. Leasingový pronajímatel přitom nemá důvod požadovat jakoukoli náhradu škody, jelikož mu cena vozu byla v plné výši uhrazena povinnou; jediným subjektem, v jehož majetkové sféře se škoda projevila, tedy zůstává povinná. Odlišnost tohoto případu od věcí citovaných v judikatuře spočívá právě v okolnosti, že povinná je nucena uhradit v důsledku přímého porušení povinností oprávněné i tu část škody, kterou by jinak nemusela hradit, pokud by pojistné plnění vyplaceno bylo. Narozdíl od soudů obou stupňů dovolatelka zastává názor, že příčinná souvislost mezi škodou vzniklou leasingovému nájemci a jednáním toho, kdo poškodil předmět leasingového nájmu, dána je. V závěru dovolání pak povinná vytýká soudu (prvního stupně) pochybení, jež spatřuje ve skutečnosti, že tento soud při jediném jednání ve věci odmítl provést jí navržené důkazy s odůvodněním, že otázka existence nároku povinné na náhradu škody má být řešena v samostatném řízení, a následně pak bez možnosti dalšího jednání vyhlásil rozhodnutí, v němž zmíněnou otázku posoudil jako předběžnou.
Oprávněná navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Dovolatelka napadenému rozhodnutí sice přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
V rozsudku z 31.1.2007 sp. zn. 25 Cdo 1124/2005 publikovaném pod č. 7/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud uzavřel, že osoba odpovědná za poškození vozidla ve vlastnictví leasingového pronajímatele při dopravní nehodě není povinna nahradit leasingovému nájemci újmu vzniklou tím, že účastníci leasingové smlouvy sjednali pro případ jejího předčasného zrušení takové podmínky, které vedly k tomu, že aniž se nájemce stal vlastníkem vozu, zaplatil ze svého pohledu nevýhodně vysoké částky za nájem vozidla a platby s tím spojené. V odůvodnění svého rozhodnutí pak Nejvyšší soud s odkazem na další rozsudek, a to z 30.10.2002 sp. zn. 25 Cdo 78/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutích, sv. 21 pod C 1514 vysvětlil, že příčinnou souvislost mezi počínáním škůdce (oprávněné) a vznikem majetkové újmy povinné, vzniklé předčasným ukončením leasingového nájmu (představované snížením jejího majetkového stavu ve srovnání s předpokládaným průběhem leasingového vztahu) považuje za přetrženou právě ujednáním účastníků leasingové smlouvy o závazcích nájemce pro případ zničení předmětu leasingu.
Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani to, že v souzené věci – oproti případům řešeným v citované judikatuře - se leasingovému pronajimateli nedostalo pojistného plnění, byť tomu tak bylo pro okolnosti na straně oprávněné, jelikož tato skutečnost je pro posouzení vztahu mezi oprávněnou a povinnou (viz. výše) právně nevýznamná. V této souvislosti Nejvyšší soud pouze doplňuje, že věta uvedená v řádcích 7-9 páté strany napadeného rozhodnutí na čl. 99 „Rozdíl v hodnotě vozu před poškozením a po něm se projeví v majetkových poměrech vlastníka vozu, jemuž bylo z tohoto důvodu poskytnuto pojistné plnění ,“ nemá oporu v obsahu spisu.
Námitkou, že řízení bylo stiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, povinná uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jenž je však – jak výše uvedeno – k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezpůsobilý. K těmto vadám totiž dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (viz §242 odst. 3 o. s. ř. a usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132). O případ, že by tento dovolací důvod směřoval k podmínce existence otázky zásadního právního významu, v souzené věci nejde (srov. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 541/2004, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v témže časopise pod č. 130, ročník 2006).
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí dovolání, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případných nákladech exekuce bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu