ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.194.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 194/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného J. V. , zastoupeného JUDr. Miroslavem Malechou, advokátem se sídlem v Prostějově, Lidická 55, proti povinnému MVDr. Ing. L. V. pro 294 322,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 16 Nc 1661/2008, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2009, č. j. 12 Co 132/2009-28, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 14. 1. 2009 (viz opravné usnesení téhož soudu ze dne 27. 1. 2009, č. j. 16 Nc 1661/2008-23), č. j. 16 Nc 1661/2008-14, zastavil exekuci nařízenou svým usnesením ze dne 10. 9. 2008, č. j. 16 Nc 1661/2008-8, oprávněnému uložil zaplatit soudní exekutorce JUDr. Jitce Studené na nákladech exekuce 7 735,- Kč a povinnému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že je dán důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť exekuční titul, tj. rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 8. 2007, č. j. 31 T 66/2007-81, na základě něhož bylo mimo jiné povinnému uloženo zaplatit oprávněnému na náhradě škody 294 322,- Kč, byl rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 6. 12. 2007, č. j. 6 To 445/2007-105, zrušen, povinný byl obžaloby zproštěn a oprávněný byl odkázán s nárokem na náhradu škody ve smyslu §229 odst. 3 trestního řádu na řízení občanskoprávní.
Oprávněný v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Uvedl, že rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 6. 12. 2007 neobdržel, že namísto toho obdržel až 3. 3. 2008 rozsudek původní, na němž byla vyznačena plná moc, a na základě něho byla později nařízena exekuce. V důsledku jednání soudu měl povinný dostatek času, aby svoji firmu zadlužil a „dal do konkurzního řízení“ Tím oprávněnému vznikla škoda ve výši vymáhané pohledávky. Za absurdní pak považuje, že má hradit náklady exekuce. Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o zastavení exekuce, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, netvrdí to ani samotný dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních), jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Dovolatel netvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, a ani hodnocením námitek v dovolání obsažených k tomuto závěru dospět nelze. Není totiž žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Předpokladem pro nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) je existence vykonatelného rozhodnutí (nebo jiného titulu) jako podkladu tohoto výkonu (§251, §274 o. s. ř., §37 odst. 2, §40 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.). Před nařízením výkonu rozhodnutí (exekuce) se tedy soud zabývá mimo jiné i tím, zda podkladové rozhodnutí (nebo jiný titul) je z hledisek zakotvených v příslušných právních předpisech vykonatelné, a to jak po stránce formální, tak i po stránce obsahové (materiální). Vykonatelnost - v jednotě obou aspektů - lze ztotožnit s vlastností exekučního titulu, která ho činí způsobilým k nucené realizaci cestou výkonu rozhodnutí či exekuce.
Okolnost, že v souzené věci na exekučním titulu (rozsudku soudu prvního stupně) byla soudem vyznačena doložka právní moci, není významná, neboť rozsudek odvolacího soudu v trestní věci je pravomocný (nezměnitelný a závazný) okamžikem jeho vyhlášení (k tomu viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 8. 1985, sp. zn. 11 Tz 28/85) a ke stejnému okamžiku je též i vykonatelný (§139 odst. 1 písm. a/ §139 odst. 1 zákona č. 141/1964 Sb., o trestním řízení soudním /trestní řád/).
Jestliže tedy byl k výkonu navržený exekuční titul (rozsudek soudu v trestní věci) ještě před nařízením exekuce rozsudkem odvolacího soudu zrušen, je dán důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s §52 zákona č. 120/2001 Sb.
Dovolání směřující proti výrokům o nákladech exekuce a nákladech řízení není přípustné. Podle §238, §238a a §239 o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že rozhodnutí o nákladech řízení ani nákladech exekuce v jejich taxativních výčtech není uvedeno. Přípustnost dovolání nelze dovozovat ani z §237 odst. 1 o. s. ř., neboť výrok o nákladech řízení (exekuce) není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročníku 2005, pod poř. č. 70, usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poněvadž dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Oprávněný se svým dovoláním úspěšný nebyl, povinnému v dovolacím řízení žádné náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Tomu odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§146 odst. 3, §224 odst. 1, §243b odst. 5 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2011
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu