ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.1991.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 1991/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné České dráhy, a. s. , se sídlem v Praze 1, nábřeží L. Svobody 1222, identifikační číslo osoby 709 94 226, zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 8, V Holešovičkách 1579/24, proti povinnému D. D. , zastoupenému JUDr. Milošem Sobotkou, advokátem se sídlem v Tišnově, Jungmannova 68, pro 874,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 96 Nc 3460/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2008, č. j. 20 Co 157/2008-20, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 19. 6. 2007, č. j. 96 Nc 3460/2007-4, kterým Městský soud v Brně nařídil podle rozsudku téhož soudu ze dne 18. 7. 2005, č. j. 17 C 41/2005-16, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 874,- Kč s 2% úroky z prodlení od 16. 11. 2003 do zaplacení, nákladů předcházejícího řízení 640,- Kč a nákladů exekuce, exekuci, jejímž provedením pověřil soudního exekutora JUDr. Josefa Potočka. Uzavřel, že soud v exekučním řízení již není oprávněn přezkoumávat procesní postup nalézacího soudu při ustanovení opatrovníka podle §29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.), že podkladový rozsudek byl ustanovené opatrovnici řádně doručen, nabyl právní moci a stal se vykonatelným. Dále uvedl, že nalézací soud se pokoušel zjistit bydliště povinného všemi dostupnými prostředky a že neměl možnost zjistit, že povinný žije v rekreačním objektu v okrese B. – v., který není evidován v žádné evidenci obyvatel, ani není možné zde zřídit fyzické osobě trvalý pobyt.
V dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., povinný namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Po právní stránce zásadní význam napadeného usnesení pojil s otázkou existence exekučního titulu v případě, že nalézací soud ustanovil povinnému opatrovníka, aniž vyčerpal všechny dostupné prostředky ke zjištění jeho pobytu. Stejně tak zásadní význam napadeného usnesení přikládal otázce neposouzení návrhu povinného na odklad exekuce podle §266 o. s. ř. až do vydání nálezu Ústavního soudu, nevypořádání se odvolacího soudu s namítanou věcnou nepříslušností ve smyslu §104a o. s. ř. a dále otázce nepřerušení řízení odvolacím soudem (§109 odst. 1 písm. b/ nebo §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) až do vydání nálezu Ústavního soudu ve věci ústavní stížnosti povinného. Uvedl, že již v odvolání podrobně zdůvodnil, proč se nemohl na adrese v B., zdržovat, že se jednalo o úřední adresu a že nalézacímu soudu byla z úřední činnosti jeho faktická adresa známa. Uvedl dále, že podal proti podkladovému rozsudku ústavní stížnost, jež je registrována pod značkou II. ÚS 1200/08. Vytýká odvolacímu soudu, že nerozhodl o návrhu na odklad exekuce a že nepřihlédl k §104a o. s. ř., který stanoví postup v případě, že má soud za to, že není ve věci věcně příslušný. Odvolací soud měl podle jeho názoru, byl-li informován o podání ústavní stížnosti týkající se ustanovení opatrovníka v nalézacím řízení, řízení přerušit a vyčkat rozhodnutí Ústavního soudu. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolací soud rozhodl o věci podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (srovnej čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 části první zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení §236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Ačkoliv dovolatel uvedl argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud jejich hodnocením k takovému závěru nedospěl.
Exekučním titulem je v souzené věci rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2005, č. j. 17 C 41/2005-16, který byl doručen soudem ustanovené opatrovnici R. B. dne 22. 7. 2005, nabyl právní moci 27. 7. 2005 a stal se vykonatelným.
Jak již také dovodila soudní praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/1998, nebo usnesení z 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001), okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou, nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí.
Tvrdí-li tedy dovolatel, že mu byl v nalézacím řízení ustanoven opatrovník, ač k tomu nebyly splněny podmínky (šetření pobytu zůstalo neúplné a soudu byla z úřední činnosti známa adresa, na níž se povinný zdržoval), a z toho důvodu s ním soud nejednal, nedoručil mu rozsudek a nesprávným postupem mu v průběhu řízení odňal možnost jednat před soudem, je uvedená námitka relevantní pouze v řízení o opravném prostředku proti rozsudku soudu vydaném v řízení vedeném s opatrovníkem - v řízení nalézacím. Odtud vyplývá závěr, že námitkou nezákonnosti ustanovení opatrovníka v soudním řízení, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno, se exekuční soud zabývat nemůže. Při posuzování otázky vykonatelnosti podkladového rozhodnutí by významné mohlo být jen tvrzení, že stejnopis jeho písemného vyhotovení nebyl řádně doručen ustanovenému opatrovníku; tuto námitku však dovolatel nevznesl (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1833/2002, usnesení ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1173/2002), neuplatnil ji ani v řízení odvolacím.
Způsobilou založit přípustnost dovolání není ani námitka týkající se návrhu povinného na odklad exekuce, jejž učinil v rámci odvolání. Věcně příslušným k rozhodnutí o tomto návrhu je okresní soud (§9 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §252 odst. 1 s §85 o. s. ř.).
Rovněž nedůvodná je námitka, že odvolací soud měl řízení kvůli podané ústavní stížnosti přerušit. Exekuční řízení nelze přerušit (§35 zákona č. 120/2001 Sb.), nestanoví-li zákon č. 120/2001 Sb. nebo zvláštní právní předpis jinak. Pro úplnost dovolací soud jej dodává, že ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2008, sp. zn. II. 1200/08, odmítnuta.
N ení-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je – aniž nařídil jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) - odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. února 2011
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu