ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.2004.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 2004/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) nezletilého R. K. a b) nezletilé K. K. , zastoupených matkou J. K., zastoupených JUDr. Petrem Langerem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 1331/31, proti povinnému J. K. , zastoupenému Mgr. Danielem Keprtou, advokátem se sídlem v Ostravě, Dlouhá 53/6, pro výživné, srážkami ze mzdy, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 92 E 342/2010, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 10. 2010, č. j. 10 Co 946/2010-43, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Povinný je povinen zaplatit oprávněným náklady řízení ve výši 1560,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Langera Ph.D. LL.M.
Odůvodnění:
Okresní soud usnesením ze dne 20. 5. 2010, č. j. 92 E 342/2010-19, rozhodl, že se výkon rozhodnutí nařízený usnesením téhož soudu ze dne 12. 5. 2010, č. j. 92 E 342/2010-15, srážkami ze mzdy povinného podle §268 odst. 1 písm. c) a odst. 4 o. s. ř. částečně zastavuje o částku 5 400,- Kč. Dále rozhodl, že povinný je povinen zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů řízení o zastavení výkonu rozhodnutí 4 600,- Kč a že se nařízený výkon rozhodnutí vztahuje i na vymožení této náhrady nákladů řízení.
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení okresního soudu potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že výkon rozhodnutí byl částečně zastaven k návrhu oprávněných (výživné za měsíc květen 2010), tedy na základě dispozitivního úkonu oprávněných; soud tak nemá jinou možnost než z tohoto úkonu vycházet. Pokud má povinný za to, že uhradil výživné také za dobu předcházející, tedy výživné ve vyšší částce, musí podat sám návrh na zastavení výkonu rozhodnutí.
Povinný v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) a §238a odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.). Uvedl, že podle §284 odst. 2 o. s. ř. mohou oprávnění podat návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, jež se vztahuje i na v budoucnu splatné jednotlivé splátky. Mohou tak učinit ale pouze v případě, kdy je povinný v době podání návrhu s placením byť jedné dávky či její části v prodlení. Nařízení výkonu rozhodnutí pro běžné výživné, přestože povinný v době podání návrhu není s placením těchto dávek v prodlení, neodpovídá uvedeným principům výkonu rozhodnutí. Prodlení s placením dlužného výživného nemůže odůvodnit nařízení výkonu rozhodnutí pro dávky běžného výživného. Od vyhlášení exekučního titulu dne 17. 2. 2010 do podání návrhu na výkon rozhodnutí tj. 21. 4. 2010, se staly splatné dvě dávky běžného výživného, které povinný řádně zaplatil, a nebyly ani předmětem vykonávacího řízení. Další dávka běžného výživného byla splatná až 1. 5. 2010, takže v době podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebyla splatná žádná dávka běžného výživného. Jestliže oprávnění podali přesto návrh na nařízení výkonu rozhodnutí pro běžné výživné, nemůže být jejich návrh na částečné zastavení výkonu rozhodnutí oprávněný. Dále uvedl, že jeho odvolání směřovalo i proti výroku o nákladech výkonu rozhodnutí, s čímž se odvolací soud ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval. Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávnění ve svém vyjádření k dovolání uvedli, že napadené usnesení neřeší právní otázku, která by měla ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam. Dále uvedli, že okresní soud nařídil výkon rozhodnutí usnesením ze dne 12. 5. 2010 jednak pro dlužné výživné a jednak pro běžné výživné za období od 1. 5. 2010 do budoucna. Jestliže po nařízení výkonu rozhodnutí povinný zaplatil výživné v částce 5 400,- Kč, podali oprávnění návrh na částečné zastavení výkonu rozhodnutí. Uvedli dále, že povinný nezaplatil běžné výživné za měsíc květen 2010 ani v době vydání rozhodnutí, přičemž tento stav je rozhodující (§154 odst. 2 ve spojení s §167 odst. 2 o. s. ř.) Navrhli proto, aby dovolací soud dovolání povinného odmítl, popř. zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
V rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního soudu o částečném zastavení výkonu rozhodnutí pro 5 400,- Kč, není dovolání subjektivně přípustné.
Přípustnost dovolání (§236 a násl. o. s. ř.) je objektivní kategorií /dovolání je nebo není přípustné jako takové/, která se zásadně neváže na konkrétního účastníka. Subjektivní přípustnost dovolání oproti tomu implikuje otázku určení subjektu, který je v daném případě oprávněn - ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. - dovolání, jež je objektivně přípustné, podat. Subjektivní přípustnost reflektuje stav procesní újmy v osobě určitého účastníka řízení, který se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat /subjektivní přípustnost/ svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší. Usnesením, jímž krajský soud potvrdil usnesení, kterým soud prvního stupně zčásti zastavil k návrhu oprávněných výkon rozhodnutí, újma povinnému způsobena nebyla ani být nemohla; z pohledu ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. je tedy dovolání v souzené věci subjektivně nepřípustné (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, a ze dne 28. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 437/99, uveřejněná v časopise Soudní judikatura číslo 3 ročníku 1998 pod číslem 28 a číslo 1 ročníku 2000 pod číslem 11).
V rozsahu, v jakém odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení (byť se odvolací soud s odvolacími námitkami povinného nevypořádal), a dále ve výroku o nákladech odvolacího řízení, není dovolání objektivně přípustné.
Je tomu tak proto, že výrok o nákladech řízení nemá povahu rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5 ročníku 2005 pod číslem 70), a proto jeho přípustnost nelze odvozovat z §237 odst. 1 o. s. ř., současně jeho přípustnost nelze dovodit ani z ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť usnesení o nákladech řízení není v jejich taxativních výčtech uvedeno.
Protože v daném případě dovolání podal někdo, kdo k němu nebyl oprávněn, a současně není dovolání přípustné objektivně, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat jeho důvodností - podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. b) a c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněným tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení (§146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věta první o. s. ř.). Podle obsahu spisu jim soud přiznal náhradu nákladů v souvislosti s podáním vyjádření jejich právního zástupce ze dne 13. 4. 2011, tvořenou odměnou ve výši 1000,- Kč (§12 odst. 1 písm. b/ po snížení podle §14 odst. 1 ve spojení s §15 a podle §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), paušální náhradou hotových výdajů za 1 úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) a částkou 260,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 20 %, kterou bude advokát povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2011
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, v. r.
předsedkyně senátu