ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.2214.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 2214/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněných a) Evropské banky pro obnovu a rozvoj se sídlem One Exchange Square, London EC2A 2JN, Spojené královské Velké Británie a Severního Irska, b) F. M. , c) L. P. a d) M. V. , zastoupených JUDr Petrem Kotrlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, proti povinnému Ing. B. B., zastoupenému JUDr. Alexandrem Marešem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Betlémské náměstí 6, pro 1.031.731,74 USD s příslušenstvím a pro 1.956.460 EURO s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 48 Nc 1349/2007, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 12. 9. 2008, č. j. 19 Co 288/2008-121, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze 17. 4. 2008, č. j. Nc 1349/2007-78, jímž obvodní soud nařídil exekuci k vymožení náhrady nákladů rozhodčího řízení. S odvolací námitkou povinného, že k exekuci navržený rozhodčí nález (protože nebyl náležitě odůvodněn) není konečný, jelikož jeho žádost o výklad nálezu rozhodce zamítl, se odvolací soud vypořádal závěrem, že „rozhodce měl za to, že k jím vydanému nálezu již dalšího výkladu není třeba. Tím byl celý spor před rozhodcem definitivně ukončen a žádný z účastníků již nemohl očekávat jakékoli jeho pokračování či doplnění, nelze tedy mít o konečnosti rozhodčího nálezu jakoukoli pochybnost.“ Řádné a tedy i účinné doručení rozhodčího nálezu měl odvolací soud za prokázané doručenkou opatřenou ověřeným překladem, z níž plyne, že exekuční titul byl dne 31. 8. 2007 doručen asistentce advokáta povinného K. K. Pokud jde o namítaný rozpor rozhodčího nálezu s českým veřejným pořádkem, spatřovaný povinným v nesprávné a účelové interpretaci českého hmotného práva, jehož základní principy rozhodce podle názoru povinného buď nepochopil nebo neakceptoval, odvolací soud zdůraznil, že prostřednictvím námitky rozporu exekučního titulu s veřejným pořádkem nelze, jak se o to snaží povinný, docílit přezkoumání věcné správnosti vykonávaného rozhodnutí. Podle odvolacího soudu „se povinný, zjednodušeně řečeno, v rozhodčím řízení domáhal určitých nároků, nebyl úspěšný a byla mu uložena povinnost uhradit protistraně náklady rozhodčího řízení. Jestliže ani on sám netvrdí, že by v řízení, z něhož vzešlo vykonávané rozhodnutí, byla porušena jeho základní práva, zejména právo na účast u jednání a řádné projednání věci, pak uznání a výkon takového rozhodnutí právnímu pořádku České republiky neodporuje, ale je s ním v souladu; skutečnost, že povinný s výsledkem rozhodčího řízení (uloženou povinností) nesouhlasí, je pro rozhodnutí o nařízení exekuce bezvýznamná.“
V dovolání – aniž se zabývá jeho přípustností – po povinný předně namítá, že k exekuci navržený rozhodčí nález, neopatřený doložkou právní moci ani vykonatelnosti – byl-li mu doručován „kurýrní službou Trans World Couriers, která není provozovatelem poštovních služeb“ – mu ve skutečnosti řádně (účinně) doručen nebyl. Kromě toho tento nález nepovažuje za konečný, jelikož rozhodce jej (podle jeho názoru v rozporu s ustanovením článku 32 odst. 2, 3 arbitrážních pravidel UNCITRAL) náležitě neodůvodnil a jeho následnou žádost o výklad nálezu, ač mu takovou povinnost ukládá ustanovení článku 35 uvedených pravidel, zamítl. Neodůvodněný podle něj zůstal i výrok o náhradě nákladů rozhodčího řízení, jejíž výši povinný považuje za „přemrštěnou a pro něj coby fyzickou osobu zničující“.
Oprávnění navrhli odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodného, případně jeho zamítnutí.
Dovolací soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání formuloval (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
V souzené věci však povinný – jenž se ostatně, ač v tomto směru poučen, otázkou zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nezabýval – tuto svou základní povinnost nesplnil a k závěru o splnění uvedené podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených.
Jestliže s poukazem na ustanovení §28 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů a §38 odst. 2 a §40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu namítá, že k exekuci navržený rozhodčí nález „nemůže být exekučním titulem, jelikož není opatřen doložkou právní moci a vykonatelnosti“, pak opomíjí ustanovení §47 prvně jmenovaného předpisu, dle něhož se ustanovení tohoto zákona použije, jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána a která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů. Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů uzavřená 10. června 1958 v New Yorku, vyhlášená ve Sbírce zákonů jako vyhláška ministra zahraničních věcí č. 74/59 Sb. přitom v žádném svém ustanovení povinnost předložit rozhodčí nález opatřený doložkou právní moci ani vykonatelnosti nepředepisuje, pouze ve svém článku IV. bodu 1 stanoví, že strana, která žádá o uznání a výkon cizího rozhodčího nálezu, musí spolu s žádostí předložit a) prvopis nálezu řádně potvrzený nebo jeho řádně ověřenou kopii a b) prvopis ujednání zmíněného v článku II nebo jeho řádně ověřenou kopii, tedy rozhodčí doložku ve smlouvě nebo rozhodčí smlouvu, podepsanou stranami nebo obsaženou ve výměně dopisů či telegramů. Žádná další dokumentace dle Newyorské úmluvy vyžadována není a nemůže tedy být ani zkoumána soudem nařizujícím exekuci cizího rozhodčího nálezu. Strana navrhující exekuci takového nálezu je tedy povinna předložit pouze uvedené dokumenty k ověření pravosti a obsahu rozhodčího nálezu a existence rozhodčí smlouvy, a byla by to pak strana, proti níž nález směřuje, kdo by musel prokazovat existenci důvodů pro odepření uznání a výkonu nálezu (viz. Gaillard, E., Savage, J.; Fouchard Gaillard Goldman on International Commercial Arbitration, 1999. s. 967).
Dovozuje-li povinný, že „doručení kurýrní službou Trans World Couriers, která není provozovatelem poštovních služeb, nelze pokládat za doručení vyžadované občanským soudním řádem,“ ani tato námitka způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není. Ustanovení §2 zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů, vymezující základní pojmy, totiž kromě provozovatele jakožto osoby poskytující poštovní služby (písm. c/) definuje „zahraničního provozovatele“ (písm. k/), jehož vymezuje jako „toho, kdo se v zahraničí v součinnosti s provozovatelem podílí na poskytnutí poštovní služby do zahraničí“. Ve světle tohoto posledně citovaného zákonného ustanovení pak tím spíše není důvodu nepovažovat za tzv. zahraničního provozovatele společnost, jež zajistí poskytnutí služby sama, tedy od přijetí zásilky od odesílatele přes její přepravu až po její fyzické doručení adresátovi, což se v souzené věci stalo.
Způsobilou vést k závěru o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není (kromě výše uvedeného důvodu) ani námitka povinného, že „na vykonatelnosti rozhodčího nálezu pro nedostatek doložky právní moci (a vykonatelnosti) nemůže nic změnit ani dopis Mezinárodního rozhodčího soudu v Londýně (LCIA) ze dne 6.11.2007,“ odůvodněná tím, že předmětné rozhodčí řízení nebylo vedeno před tímto soudem nýbrž před Prof. Raeschke-Kesslerem jakožto rozhodcem jediným. Tento dopis ze 6.11.2007, osvědčující (ovšem pouze vedle primárního dokladu, jímž je doručenka opatřená ověřeným překladem) doručení rozhodčího nálezu dnem 31.8.2007, byl totiž sepsán mezinárodním rozhodčím soudem v Londýně, společností s ručením omezeným, reprezentovaným tam uvedenými osobami (Prezidentem, Čestnými viceprezidenty a Generálním ředitelem a registrátorem), tedy soudem, o němž se strany v rozhodčí doložce dohodly, že to bude on, který bude jmenovat jediného rozhodce, jenž povede rozhodčí řízení a vydá rozhodčí nález.
Další dovolatelova námitka, že k exekuci navržený rozhodčí nález není konečný, jelikož nesplňuje požadavek předepsaný ustanovením čl. 32 bodu 3 arbitrážních pravidel UNCITRAL, že totiž má být odůvodněný, nemá oporu v obsahu rozhodčího nálezu (viz. jednotlivá odůvodnění dílčích závěrů pod body 125-186 na stranách 30-41, 209-233 na stranách 43-48, 256-296 na stranách 51-57, 330-349 na stranách 60-63 a ohledně náhrady nákladů řízení pod body 351-432 na stranách 64-73 rozhodčího nálezu). S ohledem na rozsah i obsah odůvodnění nálezu pak rozhodce na žádost povinného (z 27.9.2007) o výklad nálezu odpověděl dopisem ze 7.11.2007, v němž uvedl, že „žádost povinného tímto v celém jejím rozsahu zamítá, neboť vůči záležitostem jím vzneseným je functus officio , že tedy považuje z pozice úřední moci svou práci na věci skončenou“. Nad rámec uvedeného, pouze pro doplnění (tedy bez přímého vlivu na rozhodnutí soudů v tomto exekučním řízení) se dodává, že v reakci na výše uvedenou žádost povinného o výklad nálezu z 27.9.2007 společnost McDermott Will & Emery UK LLP, tedy společnost s ručením omezeným upravená Regulačním úřadem advokátů, rozhodci Hilmaru Raeschke-Kesslerovi, LL.M. dopisem z 22.10.2007 sděluje, že tato žádost „je procesně nepřípustnou žádostí, jíž se povinný pouze znovu pokouší obhájit svoje postavení v tomto rozhodčím řízení. Tribunál nicméně všechny jeho žalobní nároky vyslechl, zhodnotil (což jednoznačně vyplývá z Konečného nálezu) a zamítl v plném rozsahu. Rozhodnutí a odůvodnění v Konečném nálezu jsou zcela jasná a podrobná a není dán důvod pro jeho jakýkoliv výklad či opravu a už vůbec ne pro vydání nálezu dodatečného. Dán není ani důvod pro odvolání proti Konečnému nálezu, neboť takové právo bylo vyloučeno dohodou stran. Tento důvod by dále nebyl dán, i kdyby strany toto právo vzájemnou dohodou nevyloučily, protože podle anglického zákona o rozhodčím řízení je možné podat odvolání jen v souvislosti s právní úpravou. Podle anglického práva by však rozhodčí nález ve věcech českého práva byl považován za rozhodnutí týkající se skutkové podstaty, nikoliv za rozhodnutí ve věci právní otázky.“
Polemizuje-li povinný s obsahem (i s rozsahem) odůvodnění rozhodčího nálezu a následně pak i s obsahem odpovědi rozhodce na jeho žádost o výklad nálezu, namítá věcnou nesprávnost exekučního titulu. Nejvyšší soud však již v mnoha rozhodnutích zaujal a odůvodnil závěr, že soud výkonu rozhodnutí (exekuce) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jehož obsahem je podle ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř. vázán a z nějž je povinen vycházet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod poř. č. 4).
Pokud jde o bod III. na s. 3-7 dovolání (č. l. 139-143 spisu), v této jeho nejobsáhlejší části se povinný věnuje výlučně kritice věcné správnosti výroku o náhradě nákladů rozhodčího řízení, v jejímž rámci dovozuje, že „rozhodčí nález nerespektuje základní principy platné pro rozhodování o nákladech rozhodčího řízení, takže odporuje právu na spravedlivý proces zakotvenému v článku 36 Listiny základních práv a svobod a článku 6 Evropské úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod, čímž se dostává do rozporu s veřejným pořádkem České republiky,“ pročež by podle něj měly být uznání a výkon rozhodčího nálezu v České republice odepřeny. Touto kritikou věcné správnosti výroku o náhradě nákladů rozhodčího řízení však povinný ve skutečnosti nezpochybňuje předpoklady, za nichž byla exekuce nařízena (a jen ty mohou být předmětem přezkumu v předmětném exekučním řízení), ale věcnou správnost uvedeného výroku rozhodčího nálezu; touto otázkou, která – jak správně konstatoval odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení – s veřejným pořádkem České republiky nijak nesouvisí se soud v exekučním řízení zabývat nemohl (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu z 29.3.2001 sp. zn. 21 Cdo 1511/2000).
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2011
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu