ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.3376.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 3376/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného F. M. , zastoupeného JUDr. Ivanou Markusovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 16, proti povinnému Ing. L. M. , zastoupenému JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bašty 8, pro výživné, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 Nc 6296/2008, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2010, č. j. 22 Co 113/2010 - 172, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Oprávněný je povinen zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.560,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. Lukáše Prudila, Ph.D., advokáta se sídlem v Brně, Bašty 8.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Krajský soud shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 3. 11. 2009, č. j. 13 Nc 6296/2008 - 122, jímž Okresní soud Praha-západ zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 18. 6. 2008, č. j. 13 Nc 6296/2008 - 17, a kterým dále zrušil výrok citovaného usnesení o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů soudního exekutora a povinnému nepřiznal právo na náhradu nákladů exekučního řízení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že jsou splněny předpoklady pro zastavení exekuce podle §290 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §52 odst. 1 exekučního řádu pro dlužné i běžné výživné, neboť mezi účastníky je nesporné, že na výživném není žádný dluh, takže srážky ze mzdy povinného jsou prováděny již jen pro běžné výživné, které je plněno zčásti exekučně a zčásti dobrovolně na účet oprávněného, a to od května 2008; lze tedy předpokládat, že povinný bude nadále výživné platit dobrovolně. Dále dovodil, že pokud povinný v minulosti i po dosažení zletilosti oprávněného platil výživné na účet matky oprávněného, činil tak v souladu s exekučním titulem, jelikož ten nebyl změněn, a mezi účastníky ani nedošlo k dohodě o změně platebního místa, přičemž v době, kdy oprávněný studoval v cizině, bylo povinnému znemožněno, aby platil k jeho rukám. Podle názoru soudů obou stupňů zavinil zastavení exekuce oprávněný, neboť podal návrh na její nařízení, ačkoliv povinný svou povinnost řádně plnil.
Usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §238a odst. 1 písm. c) a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci, přičemž za zásadní po právní stránce považuje otázky: 1) „vymezení pojmu plnění k rukám věřitele ve vztahu k pojmu platební místo“ a 2) „zda plnění výživného na bankovní účet matky již zletilého oprávněného je řádným plněním, když povinný byl opakovaně písemně vyzván k plnění na bankovní účet oprávněného“. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se blíže nezabýval tím, co se rozumí určením platebního místa „k rukám věřitele (oprávněného)“; podle jeho názoru tento pojem znamená plnění „do sféry přímého vlivu věřitele“, tj. osobním předáním hotovosti, poukázáním peněz poštovní poukázkou nebo zasláním peněz na jeho bankovní účet. Za nepodložený proto považuje názor odvolacího soudu, že studoval-li v cizině, bylo povinnému „fakticky znemožněno plnit povinnost k jeho rukám“, neboť povinný mohl výživné platit na jeho účet. Chybný a poškozující jeho práva je i názor odvolacího soudu, že povinnému nelze vytýkat placení výživného po dosažení zletilosti oprávněného na účet jeho matky. Pokud tak činil, „plnil na účet třetí osoby, a to bez právního důvodu“; jednání povinného mělo tudíž „šikanózní charakter a bylo v rozporu s dobrými mravy“. Navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Povinný se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutími soudů obou stupňů a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Dovolací soud o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není přípustné.
Podle §290 odst. 2 o. s. ř. na návrh povinného může soud zastavit nařízení výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, jestliže jsou srážky prováděny již jen pro běžné výživné a lze předpokládat, že povinný vzhledem ke svému chování i poměru k práci bude výživné platit dále dobrovolně.
Podle §52 odst. 1 exekučního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Již dřívější judikatura dovodila (srov. R 19/1987 civ. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že předpokladem pro zastavení výkonu rozhodnutí k návrhu povinného podle §290 odst. 2 o. s. ř. je zjištění, že neexistují nedoplatky výživného za minulou dobu, že výkon (exekuce) probíhá jen pro běžné výživné, že lze očekávat, že povinný bude výživné nadále platit dobrovolně a že současně není veden výkon rozhodnutí (exekuce) pro jinou pohledávku. Rozhodnutí o zastavení takového výkonu je věcí volné úvahy soudu.
Jestliže v daném případě bylo mezi účastníky nesporné, že povinný žádný dluh na výživném nemá, takže exekuce probíhá již jen pro běžné výživné, které je plněno zčásti exekučně a zčásti dobrovolně na účet oprávněného, a to již od května 2008, přičemž v řízení nebylo zjištěno (a ani oprávněným tvrzeno), že proti povinnému je veden výkon rozhodnutí (exekuce) pro jinou pohledávku, je rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení exekuce v souladu s citovaným ustanovením §290 odst. 2 o. s. ř., když volnou úvahou (stejně jako soud prvního stupně) dovodil, že lze předpokládat, že povinný vzhledem ke svému chování bude výživné platit dále dobrovolně.
Otázky, které dovolatel v dovolání vymezil a jež by měly činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o. s. ř.), pro posouzení přípustnosti dovolání podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. žádný význam nemají.
Protože není důvod pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., není dovolání proti němu přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Směřovalo-li dovolání výslovně i proti výroku o nákladech odvolacího řízení, není přípustné ani v této části. Přípustnost podle ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. není dána proto, že usnesení o nákladech řízení v jejich taxativních výčtech uvedeno není, a podle §237 odst. 1 o. s. ř. proto, že usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2005, pod číslem 70, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť povinný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 1.000,- Kč [odměna určená podle §10 odst. 3, §12 odst. 1 písm. b), 14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.] a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce povinného doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží povinnému vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 260,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 1.560,- Kč je oprávněný povinen zaplatit k rukám advokáta, který povinného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu