ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.3414.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 3414/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné Credit Union s. r. o ., v likvidaci, se sídlem v Praze 3, Vinohrady, Písecká 2342, identifikační číslo osoby 274 27 617, zastoupené JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská 24, proti povinné O. G. , pro 1 012,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 73 Nc 7413/2008, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 5. 2011, č. j. 61 Co 109/2011-38, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud Plzeň - město usnesením ze dne 29. 11. 2010, č. j. 73 Nc 7413/2008-9, zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 18. 7. 2008, č. j. 73 Nc 7413/2008-7 (výrok I). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů exekučního řízení (výrok II) a oprávněné uložil zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Luďku Němcovi náklady exekuce 7 800,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok III).
Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení soudu prvního stupně a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně pak dospěl k závěru, že rozhodčí nález rozhodce Dr. et Bc. Josefa Kožíška nelze považovat za způsobilý exekuční titul, neboť rozhodce neměl pravomoc jej vydat. Uvedl, že pravomoc rozhodce nebo rozhodčího soudu vyplývá z §2 a §3 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, dále též jen „zákon č. 216/1994 Sb.“, tedy může být založena pouze písemnou smlouvou, a to pod sankcí neplatnosti, a že ustanovení §15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. samo o sobě pravomoc rozhodce nezakládá. Proto je třeba nařízenou exekuci podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“, zastavit. Dále uvedl, že exekuční soud může exekuci zastavit kdykoliv, zjistí-li, že jsou pro to splněny zákonné důvody. Nařízení exekuce přitom netvoří překážku věci rozsouzené.
Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Nesouhlasí se závěrem o splnění podmínek pro zastavení exekuce, resp. popírá, že nastaly nové skutečnosti nebo takové skutečnosti vyšly nově najevo. V zastavení exekuce po jejím pravomocném nařízení, aniž by došlo k jakýmkoliv změnám, vidí rozpor s principem věci rozsouzené i s principem právní jistoty a práva na spravedlivý proces. Mělo dojít i k porušení rovnosti stran. Podle dovolatelky se exekuční soud nesmí vyjadřovat k platnosti rozhodčí doložky ani k případné nicotnosti rozhodčího nálezu, navíc rozhodčí nález je aktem aplikace práva a nemůže být „nicotný“. Připomíná, že exekuční soud již není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodčího nálezu, a tvrdí, že po pravomocném nařízení exekuce nelze aplikovat všechny zrušovací důvody podle §31 zákona č. 216/1994 Sb., neboť existuje speciální ust. §35 téhož zákona. I když lze exekuci zastavit i z důvodů uvedených v §268 o. s. ř., nesmí toto ustanovení sloužit k zastavení exekuce z důvodů porušení některých zásad uvedených v §31 zákona č. 216/1994 Sb. Odkazuje též na §1 odst. 4 Řádu pro vnitrostátní spory Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR, podle něhož „…nedostatek pravomoci (příslušnosti) Rozhodčího soudu nemůže vytýkat strana, která se pustila do projednávání sporu ve věci samé, aniž nedostatek pravomoci (příslušnosti) namítla (§15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.)...“ . Dále odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006, a dovozuje, že pravomoc rozhodce lze sjednat i jinak, než na základě rozhodčí doložky, a to právě i způsobem uvedeným v §15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. (nenamítne-li žalovaný nedostatek pravomoci při prvním úkonu v řízení). V důsledku toho pak již nedostatek pravomoci nemůže namítat. Navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podáním ze dne 21. 9. 2011 (tedy po uplynutí dvouměsíční prekluzívní lhůty stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř.) doplnila oprávněná své dovolání a vyčítá v něm Nejvyššímu soudu, že v obdobných věcech rozhodl nesprávně, že vychází z předpokladu, že nebyla uzavřena rozhodčí smlouva, ačkoliv k jejímu uzavření došlo, byť podpisy účastníků nebyly na téže listině. Písemné ujednání lze ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., dovodit z písemného projevu vůle oprávněné předložit spor k rozhodnutí v rozhodčím řízení a přípisu opatrovníka povinných Ing. J. V., který souhlasil s projednáním sporu v rozhodčím řízení (ve snaze snížit náklady řízení). Vyzvala proto Nejvyšší soud, aby upustil od rozhodování podle „nastavené šablony, neboť tato je věcně nesprávná“.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (na níž není důvod cokoli měnit) a nemá tedy po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud předně odkazuje na svá rozhodnutí řešící obdobnou problematiku, vznesenou stejnou oprávněnou (viz usnesení ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1828/2011, případně usnesení z téhož dne sp. zn. 20 Cdo 1923/2011), v nichž odůvodnil závěr, jenž zastává i odborná literatura (srov. JUDr. Vladimír Kurka, JUDr. Ljubomír Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha a. s., Praha – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, Praha 2004, str. 350, 351), že nařízený výkon rozhodnutí (exekuci) zastaví soud i bez návrhu (§269 odst. 1 o. s. ř.) vždy, existuje-li taková relevantní okolnost, pro niž je provedení výkonu nepřípustné. Ani případná právní moc usnesení o nařízení výkonu nezhojí vady, bránící provedení výkonu rozhodnutí a existující již v době jeho vydání. Nařízenou exekuci tedy lze také zastavit, zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal (nebyla-li uzavřena rozhodčí smlouva). Nejvyšší soud již také přijal závěr, že je-li exekučním titulem rozhodčí nález, lze vedle zvláštních důvodů zastavení exekuce (§35 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb.) zastavit exekuci i z důvodů uvedených v §268 o. s. ř. Rovněž již také konstatoval, že není-li uzavřena rozhodčí smlouva, není vydaný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítl. Přitom též uzavřel, že aplikace §15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. v řízení o zastavení již nařízené exekuce není na místě (srov. usnesení ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, uveřejněné pod číslem 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006, a ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 168/2005).
K doplnění dovolání oprávněné Nejvyšší soud dodává, že bylo podáno (jak je ostatně již výše poznamenáno) po uplynutí prekluzívní lhůty stanovené k podání dovolání, proto k němu dovolací soud nepřihlížel. Jestliže je dovolání odmítnuto, umožňuje ustanovení §243c odst. 2 o. s. ř. dovolacímu soudu pouze stručně vyložit důvody, pro které je dovolání nepřípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání oprávněné podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Povinné podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Tomu odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. listopadu 2011
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu