ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.3534.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 3534/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky-Finančního úřadu pro Prahu 10 , se sídlem v Praze 10, Petrohradská 6/1486, proti povinnému M. P. , zastoupenému Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem v Příbrami II, Dlouhá 141, za účasti manželky povinného D. P. , pro částku 122.722.142,- Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 E 2451/2004, o dovolání manželky povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 30. 8. 2005 č.j. 14 Co 316/2005-36, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 17. 12. 2004, č. j. 32 E 2546/2004-20, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí (výkazu nedoplatků z 26. 7. 2004, č.j. 238/450/04/010524/7167, sestaveného Finančním úřadem v Praze 10 na základě vykonatelného platebního výměru z 19. 2. 1996, č.j. 31680/2.1/96/FU-10). Předpoklady pro nařízení exekuce včetně formální vykonatelnosti podkladového platebního výměru měl městský soud za splněny a s odvolací námitkou povinného, že mu platební výměr nebyl doručen, se vypořádal závěrem, že opak byl prokázán nejen fotokopií jím podepsané doručenky, z níž plyne, že platební výměr dne 22. 2. 1996 převzal, ale i řadou dalších písemností, podání a řádných i mimořádných opravných prostředků (viz poslední odstavec třetí strany napadeného rozhodnutí na č. l. 37), jimiž povinný usiloval o jeho zrušení, a v nichž sám přiznává, že mu předmětný platební výměr - a to řádně - skutečně doručen byl. S argumentem povinného, že se v důsledku uplatnění fikce podle ustanovení §150 odst. 4 občanského zákoníku jeho manželka stala podílovou spoluvlastnicí nemovitostí, a že tedy nemůže být exekuce nařízena prodejem všech nemovitostí v plném rozsahu, nýbrž „maximálně“ jen prodejem jeho spoluvlastnických podílů na nich, se odvolací soud vypořádal závěrem, že ve fázi nařízení exekuce, kdy soud vychází ze stavu doloženého výpisem z katastru nemovitostí (v němž bylo – viz č. l. 7 a 8 – zapsáno společné jmění manželů), je tato okolnost nerelevantní, a že manželka povinného má k dispozici obranu prostřednictvím vylučovací žaloby.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., manželka povinného namítá, že řízení bylo stiženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spatřuje předně v tom, že soud neprovedl navržené dokazování zejména písmoznaleckým posudkem, zprávou České pošty a svědeckou výpovědí matky povinného J. P. Vada řízení dle uvedeného ustanovení občanského soudního řádu podle dovolatelky spočívá i v tom, že soud s ní nejednal jako s účastnicí řízení. Dalšího „závažného procesního pochybení“ se odvolací soud podle jejího názoru dopustil tím, že sám, tedy v rozporu s ustanovením §222 odst. 3 o. s. ř., opravil tzv. jinou věcnou nesprávnost soudu prvního stupně, spočívající v nesprávném jednacím čísle podkladového výkazu nedoplatků
Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. pak dovolatelka spatřuje jednak v právním závěru odvolacího soudu o vykonatelnosti platebního výměru a jednak v jeho názoru, že exekuci bylo možno nařídit prodejem nemovitostí v celém jejich rozsahu, ačkoli odvolacímu soudu muselo být po provedeném prokazování zřejmo, že dotčené nemovitosti jsou v důsledku dopadu fikce podle §150 odst. 4 občanského zákoníku již v podílovém spoluvlastnictví manželů.
Oprávněná navrhla „potvrzení“ napadeného usnesení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka zpochybnila závěr, že platební výměr, na jehož základě byl sestaven vykonávaný výkaz nedoplatků, je vykonatelný. Tento závěr je sice závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., aby však mohl soud k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V projednávané věci šlo především o zjištění, zda platební výměr byl povinnému řádně doručen. Nesprávnost, případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 3, resp. §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Za použití druhého (posuzováno podle obsahu dovolání) z uvedených důvodů dovolatelka vytýká, že odvolací soud nezjišťoval, zda byl exekuční titul povinnému řádně doručen, a předložila vlastní skutkovou verzi, že mu platební rozkaz doručen nebyl.
I když dovolatelka zpochybnila právní závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti exekučního titulu, učinila tak způsobem neregulérním; svůj závěr o jeho nevykonatelnosti založila na vlastní skutkové verzi (jež ovšem nemá oporu ve spise, zejména v doručence u č.l. 2 versa v přílohách, osvědčující skutečnost, že povinný se dne 22. 2. 1996 na tam uvedené adrese, tedy v P. 10 na S. ulici č., zdržoval a že doporučenou zásilku č. R 16251, určenou do vlastních rukou obsahující předmětný platební výměr převzal, jakož ani v dalším obsahu spisu /viz písemnosti uvedené v posledním odstavci třetí strany napadeného rozhodnutí na č. l. 37/), odlišné od zjištění, k nimž dospěl odvolací soud. Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k nimž patří i dovolatelkou vytýkané pochybení odvolacího soudu při šetření okolností doručení platebního výměru), však – jak již bylo uvedeno – důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (§238a odst. 2 o.s.ř.) být nemohou. Ostatně doručení předmětného platebního výměru povinnému bylo prokázáno i v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 32 E 2546/2004, vedeném k návrhu téže oprávněné proti témuž povinnému (a proti dovolatelce jako jeho manželce) pro tutéž pohledávku prodejem dalších nemovitostí. I v tomto řízení vzaly soudy obou stupňů za prokázané, že předmětný platební výměr nepřevzala matka povinného (jak to povinný tehdy tvrdil, a jak to nyní tvrdí dovolatelka), ale povinný osobně. I v onom předchozím řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 32 E 2546/2004 Nejvyšší soud dovolání povinného proti rozhodnutí odvolacího soudu usnesením z 27. 4. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1425/2006, odmítl a odmítnuta byla i jeho ústavní stížnost proti usnesení dovolacího soudu (viz usnesení Ústavního soudu ze 17. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 2962/07).
V rozporu s ustálenou judikaturou (srov. níže citované usnesení publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000, pod poř. č. 4) není ani závěr odvolacího soudu, že měly-li soudy výpisy z katastru nemovitostí z 20. 1. 2005 (č.l. 7, 8), tedy veřejnými listinami, osvědčeno, že nemovitosti byly ke dni zahájení vykonávacího řízení (§335a odst. 1 o.s.ř.) ve společném jmění povinného a jeho manželky, bylo možno výkon rozhodnutí nařídit i přes námitku fikce zakotvené v ustanovení §150 odst. 4 občanského zákoníku, odůvodněnou rozsudkem o zrušení tehdejšího bezpodílového spoluvlastnictví manželů a (neověřeným) potvrzením, že společný majetek nebyl vypořádán. V odůvodnění svého publikovaného usnesení ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, Nejvyšší soud na str. 16/46 vysvětlil, že při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí pro vymožení peněžitého plnění soud – z hlediska jeho věcného posouzení – zkoumá pouze to, zda rozhodnutí, případně jiný způsobilý titul, jehož výkon je navrhován, bylo vydáno orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelné po stránce formální i materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v rozsahu postačujícím k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem, zda vymáhané právo není prekludováno a konečně zda navržený způsob výkonu rozhodnutí není zřejmě nevhodný.
Z uvedených – pro nařízení exekuce jedině relevantních – kritérií tak plyne, že manželka povinného, má-li za to, že je podílovou spoluvlastnicí exekucí postižených nemovitostí, může své právo ke spoluvlastnickým podílům na nich uplatnit pouze prostřednictvím excindační žaloby, tedy v nalézacím řízení. V souvislosti s námitkou dovolatelky (nemající ovšem oporu ve spise, z nějž naopak plyne, že jí byla doručena rozhodnutí soudů obou stupňů i předvolání k odvolacímu jednání a opis dovolání povinného, viz doručenky u č. l. 13, 31 a 57), že „ji soud jako účastnici řízení zcela ignoroval, ačkoli je vzhledem ke znění předmětného usnesení jeho účastnicí podle §255 odst. 2 o. s. ř., jelikož výkon rozhodnutí byl nařízen na nemovitosti ve společném jmění manželů“, nelze nevidět vnitřní rozpornost argumentace dovolatelky, která tak tvrdí, že postižený majetek je ve společném jmění manželů, a současně, že je v jejich podílovém spoluvlastnictví (k účastenství manžela povinného ve vykonávacím řízení srov. usnesení z 9. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1446/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 14, ročník 1997, pod poř. č. 113, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že manžel povinného se stává účastníkem řízení o výkon rozhodnutí, je-li nesporné, nebo alespoň možné, že věci, postihované nařízeným výkonem rozhodnutí, patří do bezpodílového vlastnictví /společného jmění/ povinného a jeho manžela; Nejvyšší soud také zdůraznil, že manželovo účastenství vzniká dnem, kdy soud výkon rozhodnutí nařídil, nejde tedy – jak se mylně domnívá dovolatelka – o vadu řízení podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Pokud jde konečně o vytýkaný postup odvolacího soudu v rozporu s ustanovení §222 odst. 3 o.s.ř., mohlo by jít jedině o vadu řízení napadnutelnou prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř, jenž je ovšem – viz výše – k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezpůsobilý.
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že dovolání povinného (č. l. 45) proti předmětnému rozhodnutí odvolacího soudu, odůvodněné identickými argumenty, bylo usnesením z 29. 1. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1182/2007, jako nepřípustné odmítnuto (č. l. 63), a že jeho ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla usnesením Ústavního soudu z 9. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 1008/09, odmítnuta rovněž (č. l. 78).
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn skutečností, že oprávněné, jež by jinak měla na tuto náhradu právo podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř., náklady tohoto řízení prokazatelně (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2011
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu