ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.3709.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 3709/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Olgy Puškinové v exekuční věci oprávněného J. H. , proti povinnému Ing. L. N. , zastoupenému JUDr. Pavlem Sokolem, advokátem se sídlem v Táboře, Nerudova 3078, pro částku 7.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 21 Nc 8536/2008, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 31. 3. 2009, č. j. 19 Co 526/2009-35, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud (kromě toho, že usnesení soudu prvního stupně zčásti zrušil a řízení v této části pro zpětvzetí návrhu zastavil), potvrdil usnesení z 22. 5. 2008, č. j. 21 Nc 8536/2008-7, jímž okresní soud nařídil na majetek povinného exekuci k uspokojení pohledávky ve výši 6% úroku z částky 2.000,- Kč od 1. 4. 2000 do 7. 1. 2003 a 6% úroku z částky 5.000,- Kč od 1. 4. 2000 do 2. 6. 2003, dále pohledávky ve výši 1.902,- Kč představující kapitalizovaný úrok z prodlení z již uhrazené části jistiny, směnečné odměny ve výši 67,- Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny. S odvolací námitkou povinného, že oprávněnému uhradil částku 7.000,- Kč včetně nákladů řízení, se krajský soud vypořádal závěrem, že tuto okolnost lze uplatnit návrhem na zastavení exekuce, že však pro její nařízení případná úhrada dluhu relevantní není.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje – pouze – z ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., povinný ohlašuje všechny tři dovolací důvody (aniž je specifikuje) a namítá, že „úroky neměly být přiznány..., jelikož celý dluh oprávněnému zaplatil již před nařízením exekuce.“ Pochybení krajského soudu spatřuje i v tom, že mu jako procesně úspěšnému nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
V souzené věci však dovolatel – jenž ostatně přípustnost dovolání dovozoval pouze z ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. – tuto svou základní povinnost nesplnil.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), v dané věci i tak nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Věcnou správnost podkladového rozhodnutí (viz námitka, že úroky neměly být přiznány) exekuční soud oprávněn přezkoumávat není, jelikož jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2000). K námitce splnění již před nařízením exekuce srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, ročník 1965, pod poř. č. 69, v němž tehdejší Nejvyšší soud výslovně formuloval závěr, že při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí soud nezkoumá, zda a v jaké míře plnil povinný oprávněnému, a že okolnosti tohoto rázu mohou být hodnoceny teprve v případném řízení o zastavení výkonu.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu