ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.3976.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 3976/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Okresní správy sociálního zabezpečení Vsetín, se sídlem ve Vsetíně , Smetanova 841, identifikační číslo osoby 000 06 963, proti povinnému Ing. M. T. , zastoupenému Mgr. Hanou Poláchovou, advokátkou se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, 1. máje 1000, pro 3.043.180,56 Kč, postižením podílu povinného v obchodní společnosti, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky Valašské Meziříčí pod sp. zn. 15 E 42/2008, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2008, č. j. 66 Co 947/2008 - 66, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 16. 4. 2008, č. j. 15 E 42/2008 - 52, jímž Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí nařídil podle označených výkazů nedoplatků a platebního výměru k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši celkem 3.043.180,56 Kč, výkon rozhodnutí postižením podílu povinného v obchodní společnosti MITO, SERVIS PRACOVNÍCH ODĚVŮ, s.r.o, se sídlem Zlín, Tř. Tomáše Bati 385, identifikační číslo osoby 255 65 796. Odvolací soud měl předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí za splněné, a k odvolacím námitkám povinného, že výtěžek z podnikání v označené obchodní společnosti je jeho zdrojem příjmů, že hodnota obchodní podílu je zanedbatelná oproti hodnotě vymáhané pohledávky a že již dluh částečně splnil, uvedl, že vzhledem k výši vymáhané pohledávky nelze způsob výkonu hodnotit jako nevhodný a že povinný v odvolání neoznačil jiný vhodný způsob výkonu rozhodnutí, kterým by pohledávka oprávněné mohla být uspokojena v přiměřeném čase; okolnost, zda povinný povinnost uloženou mu vykonatelnými exekučními tituly splnil, či částečně splnil, soud při nařízení výkonu rozhodnutí nezkoumá.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., v němž opětovně namítá, že vymáhaný dluh již částečně splnil, že výtěžek z podnikání je jeho zdrojem příjmů k úhradě nedoplatků, že hodnota jeho obchodního podílu ve společnosti je zanedbatelná oproti výši dluhu, přičemž i vypořádací podíl je minimální ve srovnání s částkou, kterou je schopen postupně uhradit činností označené společnosti. Z tohoto důvodu se mu výkon rozhodnutí postižením jeho obchodního podílu „jeví jako nevhodné a neefektivní opatření nevedoucí k nápravě vztahů mezi stranami, naopak ohrožující splacení dluhu a nevratně postihující jeho i rodinu“. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12., část první, zákona č. 7/2009 Sb.)
a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání není podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl a ani hodnocením v dovolání obsažené argumentace k závěru o splnění této podmínky dospět nelze, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek, jež jsou ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí významné, uplatnil právní názory vybočující z mezí ustálené soudní praxe; o rozpor s hmotným právem jít nemůže, jelikož dovoláním je namítáno nesprávné právní posouzení věci z hlediska §264 o. s. ř., tedy ustanovení práva procesního.
Je výrazem ustálené soudní praxe, že v řízení, které nařízení výkonu rozhodnutí předchází, není oprávněný povinen dokládat, že jím navržený způsob výkonu rozhodnutí je způsobem vhodným; naopak je na povinném, aby tvrdil a prokazoval, že navržený způsob výkonu je ve smyslu §264 odst. 1 o. s. ř. nevhodný, protože lze úspěšně postihnout jiné jeho majetkové hodnoty způsoby, které se jeví být vhodnějšími. Jelikož při nařízení výkonu rozhodnutí není pro takovou obranu povinného zpravidla prostor, odsouvá se její prosazení ze stadia nařízení výkonu až do stadia zastavení výkonu rozhodnutí [§268 odst. 1 písm. h), §269 odst. 1 o. s. ř.]. Z toho plyne, že při nařízení výkonu rozhodnutí je „zřejmá nevhodnost“ způsobu výkonu relevantní, jestliže vyplývá z návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo z jiného podání oprávněného, jestliže se soud dozví jinak - z úřední činnosti - o vhodnějším způsobu výkonu, anebo jestliže námitku o jiných možných (a efektivních) způsobech povinný uplatnil, měl-li takovou výjimečnou příležitost (§253 odst. 1, 2 o. s. ř.) - k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 20 Cdo 2103/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 2004, pod číslem 38, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2004, sp. zn. 20 Cdo 1243/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 339/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2006, sp. zn. 20 Cdo 751/2006, či ze dne 24. dubna 2007, sp. zn. 20 Cdo 1131/2006. O takový případ však v souzené věci nejde a netvrdí to ani dovolatel. Navíc je dovolání vnitřně rozporné v tom směru, že dovolatel na jedné straně (stejně jako v odvolání) namítá nevhodnost výkonu rozhodnutí ve smyslu §264 odst. 1 o. s. ř. (předpokládajícímu nepoměr výše pohledávky oprávněného a ceny předmětu exekuce, a tedy relativně vysokou cenu předmětu, z nějž má být uspokojení této pohledávky dosaženo) a současně, na straně druhé, tvrdí, že „hodnota jeho obchodního podílu ve společnosti je zanedbatelná oproti výši vymáhaného dluhu“.
S námitkou částečného splnění dluhu se odvolací soud rovněž vypořádal v souladu s ustálenou judikaturou [srov. §268 odst. 1 písm. g), §269 odst. 1 o. s. ř., a dále pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2005, sp. zn. 20 Cdo 876/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2005, pod číslem 101].
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009 není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť oprávněné v něm žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. března 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu