ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.4132.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 4132/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Finančního úřadu v Moravských Budějovicích se sídlem na Janáčkově 1331, proti povinnému J. U. , (zastoupenému opatrovníkem Mgr. T. M.,) jako právnímu nástupci Ing. K. U., CSc., zemřelého, pro částku 16.151.308 Kč, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. E 2788/2000, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně z 30. 6. 2006, č. j. 12 Co 391/2006-86, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 6. 2. 2003, č. j. E 2788/2000-36, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí; uzavřel, že pro nařízení výkonu byly splněny všechny zákonem předepsané podmínky a konstatoval, že ostatně ani samotný povinný v odvolání svou povinnost uhradit vymáhanou pohledávku nezpochybňoval, „nicméně poukazoval na skutečnost, že jednal s oprávněným a snažil se s ním na způsobu úhrady pohledávky dohodnout, a dále popisoval skutečnosti týkající se okolností, za nichž vznikla vymáhaná pohledávka“.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje – pouze – z okolnosti, že je „odvolací soud v poučení připustil“, povinný, aniž se zabývá otázkou, v čem by měl spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). S poukazem na ustanovení §264 odst. 1 o. s. ř. odvolacímu soudu vytýká, že z úřední povinnosti nezkoumal zda výkon rozhodnutí není navržen zřejmě nevhodným způsobem. Soud podle jeho přesvědčení neuvážil, že prodejem dotčených nemovitostí v ceně kolem 500.000,- Kč bude vymáhaná pohledávka uspokojena pouze ze 3%. Kromě toho nevzal v úvahu, že nemovitosti jsou zastaveny ve prospěch zástavní věřitelky MAVIS – TRADING spol. s. r. o. pro pohledávku ve výši 727.255,- Kč a ve prospěch zástavního věřitele ČR – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových pro pohledávku ve výši 40.000,- Kč, takže při případném rozvrhu by byly uspokojeni pouze zástavní věřitelé, zatímco náklady spojené s výkonem i samotná předmětná pohledávka s příslušenstvím by s největší pravděpodobností nebyly uspokojeny vůbec. Dále pak odvolací soud nevzal v úvahu, že povinnému byla rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 1. 12. 2005, č. j. 16 Cm 253/2003-54, pravomocným dne 12. 1. 2006, přisouzena jeho pohledávka za žalovaným P. M. ve výši 15.921.255,- Kč se 16% úrokem z prodlení od 25. 2. 1999 do zaplacení, a to právě s odůvodněním, že žalovaný způsobil žalobci (zde povinnému) v souvislosti s přepravou škodu odpovídající spotřební dani z lihu vyměřené správcem daně (tedy oprávněným, jenž v tomto řízení právě tuto daňovou pohledávku vymáhá). Povinný je názoru, že krajský soud měl při projednání odvolání přihlédnout k těmto skutečnostem a že po slyšení oprávněného měl výkon rozhodnutí nařídit nikoli prodejem nemovitostí, nýbrž přikázáním jiné peněžité pohledávky podle §312 o. s. ř.
Dovolací soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
V souzené věci však povinný – jenž se ostatně, ač v tomto směru poučen, otázkou zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nezabýval – tuto svou základní povinnost nesplnil a k závěru o splnění uvedené podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených.
Předně nutno zdůraznit, že argumentoval-li zřejmou nevhodností navrženého způsobu výkonu rozhodnutí, přednesl nové skutečnosti, jež ovšem v dovolání uplatnit nelze (§241a odst. 4 o. s. ř.). Nepřípustnost nových skutkových tvrzení je v uvedeném ustanovení zakotvena proto, že předmětem dovolacího přezkumu je závěr odvolacího soudu vyvozený z tvrzení přednesených účastníky nejpozději v odvolacím řízení. Neměl-li odvolací soud k dispozici konkrétní tvrzení přednesené povinným teprve v dovolání (odvolání na č. l. 42 ani v jeho doplněních na č. l. 47 a 68 žádná skutková tvrzení týkající se zřejmé nevhodnosti navrženého způsobu výkonu neobsahuje), logicky z něj nemohl činit právní závěry o vhodnosti či nevhodnosti navrženého způsobu výkonu, v daném případě prodejem nemovitostí.
Pouze pro úplnost budiž vysvětleno, že dovolatelův odkaz na ustanovení §264 odst. 1 o. s. ř. je nesprávný i věcně, jelikož toto ustanovení – narozdíl od §264 odst. 2 o. s. ř. – dopadá na případy, kdy nepoměr spočívá v tom, že značně vyšší je cena exekucí dotčené věci oproti výši vymáhané pohledávky, nikoli naopak, jak to v dalším obsahu dovolání tvrdí samotný povinný, argumentuje-li tím, že cena vydražených nemovitostí by stačila k vymožení pouhých 3% přisouzené pohledávky, a že (vzhledem k přednostnímu uspokojení zástavních věřitelů) by s největší pravděpodobností nepostačila ani na krytí nákladů výkonu.
K případné aplikaci ustanovení §264 odst. 2 o. s. ř. (a právě pod toto ustanovení nutno podřadit dovolací argumentaci, má-li být posouzena podle svého obsahu) by ovšem bylo třeba, aby nedostatečnost výtěžku výkonu byla zřejmá již ze samotného návrhu oprávněného na nařízení výkonu, nikoli teprve z pozdějších přednesů (např. vyjádření k návrhu nebo odvolání či dovolání) povinného; ten totiž má v tomto směru – ovšem teprve v další relativně samostatné fázi exekučního řízení – k dispozici pouze procesní institut jediný, a to návrh na zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 27. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 2103/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2004, pod poř. č. 38).
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn skutečností, že oprávněnému, jenž by jinak měl na tuto náhradu právo podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., náklady tohoto řízení prokazatelně (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu