ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.43.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 43/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného Statutárního města Kladna , náměstí starosty Pavla 44, identifikační číslo osoby 00234516, zastoupeného JUDr. Františkem Hrudkou ml., advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 30, proti povinnému R. Ď. , pro 3.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 23 Nc 5261/2007, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze z 24. 8. 2009, č. j. 19 Co 410/2009-31, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 16. 6. 2009, č. j. 23 Nc 5261/2007-13, jímž okresní soud zastavil exekuci (výrok I.), oprávněnému uložil zaplatit náhradu nákladů exekuce (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Dospěl k závěru, že exekuční tituly nelze vykonat, protože prekluzívní pětiletá lhůta zakotvená v ustanovení §88 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 31. 12. 2005 (dále též jen „zákon č. 200/1990 Sb.“), uplynula, jestliže bloky na pokuty byly vykonatelné 14. 10. 2002, 18. 4. 2003, 22. 2. 2003 a 31. 10. 2003. I když bylo ustanovení §88 zákona č. 200/1990 Sb. zákonem č. 501/2004 Sb. zrušeno, odvolací soud dovodil, že je nutno podle tohoto ustanovení postupovat, neboť „je třeba lhůtu, do kdy lze rozhodnutí vykonat – jako vlastnost exekučního titulu – posuzovat podle právní úpravy upravující její běh v době vydání exekučního titulu.“
Oprávněný v dovolání namítá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“). Uvedl, že §88 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., byl článkem XV zákona č. 501/2004 Sb. k 1. 1. 2006 zrušen, aniž bylo upraveno, jak se posuzuje lhůta, která počala běžet před tímto datem. Proto je třeba běh lhůty posuzovat podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 500/2004 Sb.“), jenž ve svém §106 odst. 3 odkazuje na zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, upravující v §70 režim promlčení. Návrh na nařízení exekuce byl podán 29. 5. 2007, a proto šestiletá promlčecí lhůta nemohla uplynout. Dále oprávněný nesouhlasil ani s výroky o nákladech exekuce a nákladech řízení. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí spolu s usnesením okresního soudu zrušil.
Dovolací soud projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soud řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §130 zákona č. 120/2001 Sb. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Dovolatel, jenž se ostatně otázkou přípustnosti dovolání nezabývá, netvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, a k tomuto závěru nelze dospět ani hodnocením námitek v něm obsažených.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Exekučním titulem jsou v souzené věci bloky na pokutu z 27. 9. 2002 (č. j. 0233512), 2. 4. 2003 (č. j. 0057620), 6. 1. 2003 (č. j. 0131223) a 15. 10. 2003 (0058221), kterými bylo povinnému uloženo zaplatit oprávněnému celkem 3.000,- Kč ve lhůtě patnácti dnů od jejich vydání. Zmíněné bloky lze vykonat jen v pětileté prekluzívní lhůtě, stanovené v době jejich vydání ustanovením §88 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2005, tedy do 15. 10. 2007, 18. 4. 2008, 22. 1. 2008 a 31. 10. 2008.
Jak již uvedl odvolací soud, Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. usnesení ze 30. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1802/2007, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 83/2009) uzavřel, že pojí-li se otázky významné pro exekuci správního rozhodnutí s předpisem, na základě něhož byl vydán (přičemž rozhodné je znění předpisu, účinné v době vydání rozhodnutí), je také třeba lhůtu, do kdy lze rozhodnutí vykonat – jako vlastnost exekučního titulu – posuzovat podle právní úpravy upravující její běh v době vydání exekučního titulu.
Nedošlo-li k vykonání povinnosti uložené exekučními tituly do 15. 10. 2007, 18. 4. 2008, 22. 1. 2008 a 31. 10. 2008, odvolací soud správně v souladu se zmíněnou judikaturou dovodil, že uplynutím uvedené lhůt nároky oprávněného zanikly.
Dovolání není přípustné ani pokud směřovalo výslovně proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, jíž byly potvrzeny výroky soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a nákladech exekuce.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř. Podle ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení o nákladech řízení (nákladech exekuce) v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení o nákladech řízení (stejně jako usnesení o nákladech exekuce) není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura čísle 5 ročníku 2005 pod pořadovým číslem 70, případně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Oprávněný z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, povinnému však náklady v tomto stadiu řízení (podle obsahu spisu) nevznikly; tomu odpovídá výrok, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. listopadu 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu