ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.4433.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 4433/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné MONTGAS, a.s. , se sídlem v Hodoníně, U Kyjovky 3953/3, identifikační číslo osoby 25347781, proti povinnému J. N. , zastoupenému JUDr. Ilonou Chladovou, advokátkou se sídlem v Brně, Rybníček 4, pro částku 782.416,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 2 Nc 7118/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, z 2. 6. 2009, č. j. 54 Co 461/2009-43, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud podle §44 odst. 10 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 10. 2009 odmítl odvolání povinného proti usnesení z 18. 12. 2007, č. j. 2 Nc 7118/2007-8, jímž okresní soud nařídil exekuci. Své rozhodnutí s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu z 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/2002, odůvodnil závěrem, že správností ustanovení opatrovníka povinnému v nalézacím řízení se exekuční soud zabývat nemůže a že okolností rozhodnou pro nařízení exekuce nejsou ani nedostatky v činnosti opatrovníka během nalézacího řízení.
V dovolání, aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti, povinný bez specifikace dovolacího důvodu, stejně jako v odvolání namítá, že „opatrovník svou funkci vykonával zcela nedostatečně a v rozporu s hmotným i procesním právem, když řádně nechránil zájmy opatrovance a nesplnil tak svou prvotní povinnost, pro kterou byl v řízení jako opatrovník ustanoven, když svým nedostatečným výkonem funkce v konečném důsledku zkrátil opatrovance v jeho právech, povinnostech či oprávněních, což v konečném důsledku mělo za následek rozhodnutí ve věci samé a existenci exekučního titulu; jde tedy o odlišné posouzení věci, kdy předmětem posouzení je výkon funkce opatrovníka, nikoli posouzení předpokladů pro jeho ustanovení.“
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, kterému nepředcházelo kasační rozhodnutí, jehož právním názorem by byl soud prvního stupně vázán, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
V souzené věci však dovolatel – jenž se ostatně otázkou přípustnosti dovolání nezabýval vůbec – tuto svou základní povinnost nesplnil, argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených.
Jak plyne z ustanovení §261 a následujících o.s.ř., soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§263 odst. 1 o.s.ř.), a zda právo není prekludováno (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98 na str. 16/46, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2000). V tomto směru je tedy napadené rozhodnutí, v němž krajský soud uzavřel, že případné nedostatky v činnosti opatrovníka během nalézacího řízení nemohou být okolností významnou pro nařízení exekuce, v souladu se standardní judikaturou.
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2011
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu