ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.4624.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 4624/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci žalobce oprávněného Ing. M. W. , proti povinné J. M. , zastoupené Mgr. Lenkou Piknovou, advokátkou se sídlem v Brně, Veselá 237/37, pro částku 55.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 5322/2007, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze 16. 4. 2009, č. j. 20 Co 650/2008-13, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 26. 11. 2007, č. j. 69 Nc 5322/2007-3, jímž městský soud nařídil exekuci. S odvolací námitkou povinné, že přímá vykonatelnost podkladového notářského zápisu se nevztahuje na smluvní pokutu, jež „měla být předmětem jiné žaloby,“ se krajský soud vypořádal závěrem, že „prohlášení povinné osoby o svolení k vykonatelnosti celého zápisu je formulováno jednoznačně tak, že tato osoba souhlasí s přímou vykonatelností notářského zápisu ohledně všech pohledávek, které jsou v notářském zápisu uvedeny,“ tedy i ohledně smluvní pokuty. Pokud jde o splatnost pokuty, ta je podle odvolacího soudu dostatečně vymezena ujednáním, že „pokuta je splatná, pokud bude povinná osoba v prodlení s úhradou svého dluhu od 12. 10. 2007.“ Ze spisu neplyne, a povinná to ani netvrdí, že by snad v prodlení s úhradou dluhu nebyla, je tedy podle odvolacího soudu mimo pochybnost, že smluvní pokuta se stala splatnou.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že právní otázka /v dovolání ovšem nijak nevymezená/, jež je „rozhodována rozdílně mezi odvolacím a dovolacím soudem“, je řešena v rozporu s hmotným právem i standardní judikaturou /rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2737/2004/), povinná namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu, že podkladový notářský zápis je přímo vykonatelný i v části týkající se smluvní pokuty. Opačný závěr dovozuje z přesvědčení, že svolila k přímé vykonatelnosti „pohledávky, nikoli však již příslušenství“ (za něž považuje smluvní pokutu), „když tato není ve výčtu výslovně uvedena.“ Za druhý důvod nevykonatelnosti notářského zápisu dovolatelka považuje absenci ujednání o splatnosti pokuty, jelikož podle jejího názoru „je jediným datem, stanoveným v souvislosti s ujednáním o smluvní pokutě, datum, které účastníci považují za první den prodlení. Termín, dokdy se povinná zavazuje uhradit smluvní pokutu, pak „není stanoven ani konkrétním datem, ani dostatečně určitou a přesnou klauzulí o stanovení tohoto termínu.“
Oprávněný navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud, který věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je tudíž (vyjma případu – o který však v dané věci, a dovolatelka to ani netvrdí, nejde – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Povinná napadenému rozhodnutí sice přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
Předně její tvrzení o absenci ujednání splatnosti pokuty nemá oporu v podkladovém notářském zápise, jelikož ten obsahuje doslovný text, že „povinná se zavazuje uhradit smluvní pokutu společně s jistinou , přičemž v bodě 3 zápisu, nazvaném „Předmět, doba plnění a podmínky,“ se povinná zavázala, že „uhradí celý svůj závazek ve výši 55.000,- Kč nejpozději do 11. 10. 2007 .“ Byla-li tedy splatnost jednoho z dílčích předmětů plnění sjednána tak, že tento dílčí předmět bude zaplacen „společně“ s dalším dílčím předmětem plnění, jehož splatnost byla sjednána konkrétním datem (21. 10. 2007), nemůže být odůvodněná námitka, že splatnost onoho prvního dílčího předmětu plnění sjednána nebyla. Otázku, zda takovéto ujednání je (či není) platné, a zda tedy oprávněný má (či nemá) na vymáhané plnění nárok podle hmotného práva, nepřísluší řešit soudu při nařízení exekuce, ale teprve v (případném) řízení o jejím zastavení podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 276/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1/2001, pod poř. č. 15).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není způsobilá založit ani námitka, že se svolení k přímé vykonatelnosti nevztahovalo na smluvní pokutu. Je-li totiž v bodě 4 notářského zápisu, nazvaném „Prohlášení povinné osoby o svolení k vykonatelnosti zápisu,“ toto prohlášení formulováno tak, že výslovné svolení k nařízení a provedení exekuce povinná dává pro případ, že „svou povinnost splnit pohledávku, tak jak je uvedeno v tomto notářském zápisu ,“ řádně a včas nesplní, a je-li v bodě 3 zápisu, nazvaném „Předmět, doba plnění a podmínky,“ předmět plnění specifikován jako „ závazek ve výši 55.000,- Kč..., úrok ve výši 500,- Kč... a smluvní pokuta ve výši 100.000,- Kč“, nelze termín „pohledávka“ užitý v bodě 4 zápisu interpretovat jinak, než jako celkovou pohledávku sestávající ze tří dílčích předmětů plnění, vymezených v bodě 3 zápisu, tedy z (vlastního) závazku (ve smyslu jistiny pohledávky), úroku a smluvní pokuty.
Dovolatelčin odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 24. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2737/2004, je nepřípadný, jelikož v označeném případě šlo o věc s odlišným skutkovým základem, kdy splatnost smluvní pokuty (oproti souzené věci, viz výše) skutečně sjednána nebyla.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), aniž (s ohledem na ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.) přihlédl k usnesení č. j. 137 Ex 10 552/07-45, jímž soudní exekutor 7. 9. 2010, tedy po právní moci napadeného rozhodnutí, rozhodl podle §107a o. s. ř. o procesním nástupnictví při singulární sukcesi v důsledku smlouvy o postoupení pohledávky ze 17. 8. 2010, podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. září 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu