ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.4751.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 4751/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci žalobkyně G. H. , zastoupené Mgr. Jitkou Lavičkovou, advokátkou se sídlem v Chebu, K nemocnici 2A, proti žalované adidas ČR s. r. o. , se sídlem v Praze 5 – Jinonicích, Pekařská 16, identifikační číslo osoby 14893436, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 11 C 70/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 15. 4. 2009, č. j. 18 Co 183/2009-72, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek z 19. 11. 2008, č. j. 11 C 70/2008-51, jímž okresní soud zamítl žalobu o vyloučení tam specifikovaných věcí (mikrovlnné trouby a pračky) z exekuce nařízené proti povinné G. C. (dceři žalobkyně) a prováděné na základě exekučního příkazu ze 7. 12. 2007, č. j. 039 EX 2338/07-7, k prodeji movitých věcí. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil závěrem, že soud prvního stupně (jenž svědkyni /povinnou/ hodnotil jako osobu mající na vyloučení věcí z exekuce zájem) správně uzavřel, že žalobkyně své tvrzení o vlastnictví věcí nacházejících se v bytě povinné (vystupující v řízení o excindační žalobě jako žalobkynina obecná zmocněnkyně) neprokázala. Pokud jde o mikrovlnnou troubu, žalobkyně tvrdila, že ji dostala darem od „příbuzných“ a ponechala ji v bytě dcery k uspokojování jejich potřeb, ta však jako svědkyně, stejně jako další svědek, její bývalý manžel, oproti tomu uvedla, že troubu darovala žalobkyni právě ona. Jednotné nejsou ani údaje o vlastnictví pračky, jelikož žalobkyně i svědkyně (povinná) uváděly, že pračku zakoupila žalobkyně a poté ji ponechala v bytě své dcery k její potřebě, zatímco z výpovědi svědka vyplynulo, že pračku sice zakoupila žalobkyně, že ji však darovala své dceři.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že je v něm posuzována právní otázka dosud v rozhodování dovolacího soudu neřešená, totiž otázka „neprokázání vlastnictví k předmětným věcem na podkladě provedených důkazů“) namítá nesprávné právní posouzení věci. Soudy obou stupňů dovodily, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno stran svého tvrzení vlastnictví k předmětným věcem, a považovaly jí navržené důkazy za nedostačující. Žalobkyně ohlašuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož naplnění spatřuje právě v závěru odvolacího soudu, že provedenými důkazy dostatečně a spolehlivě své tvrzení neprokázala. V závěru dovolání pak vyjadřuje názor opačný, má tedy zato, že své důkazní břemeno unesla a zdůrazňuje, že „prokazování okolností při nabývání vlastnictví k obdobným movitým věcem sloužícím denní potřebě člověka je velmi obtížné, jelikož při jejich pořizování je přítomna pouze nejbližší rodina či známí oprávněné osoby.“
Nejvyšší soud, který věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je tudíž (vyjma případu – o který však v dané věci, a dovolatelka to ani netvrdí, nejde – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání vymezil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
V souzené věci však žalobkyně – jež sice přípustnost dovolání odůvodnila zásadním právním významem napadeného rozhodnutí, avšak žádnou právní otázku, pro jejíž řešení by takovýto význam měl být dán, nevymezila – tuto svou základní povinnost nesplnila. Ač totiž ohlásila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno dle argumentace uplatněné v dovolání – tento důvod neuplatnila, jelikož v dovolání nebrojí proti nesprávnému výkladu (interpretaci) ani použití (aplikaci) práva, nýbrž proti hodnocení důkazů (srov. bod IV. dovolání na č. l. 85, v němž vyjadřuje přesvědčení, že „ provedené důkazy dostatečně a spolehlivě vlastnictví žalobkyně prokázaly, “ a že naopak „ soudy postupovaly chybně, když provedené důkazy zhodnotily jako nedostačující “); hodnocení důkazů však dovoláním úspěšně napadnout nelze, a to ani ohlášeným dovolacím důvodem ani dovolacími důvody jinými. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit vyslýchanému svědkovi, nebo že měl (řečeno obecně) uvěřit svědkovi jinému, případně že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout nelze (viz též např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1282 s., vysvětl. 5).
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn skutečností, že žalované, jež by jinak měla na tuto náhradu právo podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., náklady tohoto řízení prokazatelně (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. září 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu