ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.4824.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 4824/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Statutárního města Havířova se sídlem na ul. Svornosti č. 2, zastoupeného JUDr. René Vaškem, Městská realitní agentura, s. r. o. se sídlem v Havířově-Městě, U lesa 865/3a, proti povinným 1) J. S. , 2) J. S. , vyklizením, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 128 E 62/2009, o dovolání 1) povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 29. 5. 2009, č. j. 66 Co 416/2009-12, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 18. 2. 2009, č. j. 128 E 62/2009-6, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí vyklizením bytu bez náhrady. Odvolací soud uzavřel, že byly splněny všechny zákonné podmínky pro vyhovění návrhu na nařízení výkonu a s námitkou nepříznivé majetkové, sociální a zdravotní situace povinné se vypořádal závěrem, že ta je „z pohledu nařízení výkonu rozhodnutí nerozhodná.“ Pokud se povinná v odvolání domáhala, aby její povinnost byt vyklidit byla vázána na zajištění bytové náhrady, odvolací soud zdůraznil, že tato otázka byla závazným způsobem vyřešena v nalézacím řízení, kdy okresní soud rozhodl, že povinné bytová náhrada nepřísluší.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala 1) povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Za zásadně právně významnou považuje otázku, zda „v případě, že se dostala z důvodu svého zdravotního stavu do situace, kdy jí ne vlastní vinou vznikl na nájemném dluh, a s ohledem na její zdravotní postižení (plnou invaliditu), je soud povinen zkoumat její námitky s ohledem na ustanovení §3 občanského zákoníku – dobré mravy, i v řízení o výkon rozhodnutí, tedy zkoumat, zda postup oprávněného není v rozporu s tímto ustanovením, a zda byl povinen vyklizení vázat na přidělení sociálního bydlení, když nekompromisní vyklizení může mít negativní dopad na její zdravotní stav.“ Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v závěru soudů obou stupňů, že v daném případě nebylo třeba povinnost k vyklizení bytu vázat na zajištění bytové náhrady.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění podmínky, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dospět nelze.
Pokud jde o namítaný rozpor nařízení výkonu rozhodnutí s dobrými mravy, Nejvyšší soud tuto otázku již několikrát ve svých rozhodnutích řešil. V usnesení ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněném pod č. 67/2003 v časopise Soudní judikatura, vyjádřil závěr (jež posléze užil v mnoha rozhodnutích dalších), že „z hlediska případné existence rozporu s dobrými mravy lze posuzovat pouze výkon práv a povinností (formou právních úkonů či faktického chování) účastníků občanskoprávních vztahů, nikoliv správnost rozhodnutí soudu; to je aktem aplikace práva, v jejímž rámci právě soud - v nalézacím řízení - posuzuje, zda k případnému rozporu s morálními pravidly při výkonu práv a povinností v hmotněprávních vztazích došlo. Při podání návrhu na nařízení exekuce však nejde o výkon práva ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., obč. zák., nýbrž o využití možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem (§251 o. s. ř.) pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně.“ Rozpor s dobrými mravy (jde o hmotněprávní institut) tedy úspěšně namítat ve vztahu k usnesení o nařízení exekuce, jež je institutem procesněprávním, nelze.
Brojí-li dovolatelka proti závěru soudů obou stupňů, že v daném případě nebylo třeba povinnost k vyklizení bytu vázat na zajištění bytové náhrady, zpochybňuje tím věcnou správnost podkladového rozhodnutí. Nejvyšší soud však již v mnoha rozhodnutích zaujal a odůvodnil závěr, že soud výkonu rozhodnutí (exekuce) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jehož obsahem je vázán a z něhož je povinen vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod poř. č. 4). V nalézacím řízení však povinná své odvolání proti exekučnímu titulu vzala zpět.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn skutečností, že oprávněnému, jenž by jinak měl na tuto náhradu právo podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř., náklady tohoto řízení prokazatelně (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. září 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu