ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.4888.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 4888/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného Ing. J. Š. , proti povinné V. Ž. , zastoupené Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem se sídlem v Praze 7, U Studánky 3, pro částku 235.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 36 Nc 172/2008, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2009, č. j. 29 Co 29/2009 - 35, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 2. 2008, č. j. 36 Nc 172/2008 - 4, byla podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 12. 1997, č. j. 17 C 149/97 - 31, nařízena exekuce k vymožení pohledávky oprávněného ve výši 235.000,- Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, nákladů exekuce a nákladů oprávněného, které budou určeny v příkazu k úhradě nákladů exekuce, a provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Jan Grosam, Exekutorský úřad Praha 6.
Městský soud v Praze k odvolání povinné usnesením ze dne 22. 5. 2009, č. j. 29 Co 29/2009 - 35, usnesení obvodního soudu potvrdil. Námitku povinné, že vymáhanou částku již zaplatila, neshledal relevantní, neboť soud při nařízení exekuce nepřezkoumává, byla-li dlužná částka povinným uhrazena či nikoli, nýbrž v tomto směru vychází z tvrzení oprávněného. Stejně tak neshledal důvodnou ani námitku místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 5, který rozhodl ve věci samé v souladu se zákonem bez jednání, když vycházel z údaje oprávněného o bydlišti povinné, obsaženého v návrhu na nařízení exekuce; za těchto okolností nepovažoval námitku místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 5 za způsobilou odvolací námitku. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, pokud exekuci nařídil, neboť k takovému postupu měl splněny zákonné předpoklady.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je přesvědčena, že usnesení o nařízení exekuce nemělo být Obvodním soudem pro Prahu 5 vůbec vydáno, přičemž závěr, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, dovozuje z toho, že jí bylo odepřeno právo na zákonného soudce ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Má za to, že zkoumání místní příslušnosti soudu dle ust. §105 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. §254 odst. 1 o. s. ř. a dále ve spojení s ust. §52 odst. 1 exekučního řádu by nemělo být omezeno na prosté zkontrolování, zda adresa povinného, uvedená v návrhu na nařízení exekuce, spadá do obvodu soudu, nýbrž, že by soud, a to zejména tehdy, rozhoduje-li bez jednání, měl důkladně zkoumat, zda je skutečně místně příslušným. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12. části první zák. č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání není podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §130 exekučního řádu přípustné.
Povinná argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. sice označila, avšak hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze, když uplatnila pouze dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.; z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je však tato dovolací výhrada bezvýznamná, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (viz §242 odst. 3 o. s. ř. - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004. sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 132, ročník 2004). O situaci, že by tento dovolací důvod směřoval k podmínce existence právní otázky zásadního významu, se v daném případě nejedná (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009, a dovolání povinné proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. není tudíž přípustné a Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5, věta první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případných nákladech vzniklých oprávněnému v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. ledna 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu