ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.492.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 492/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Olgy Puškinové v exekuční věci oprávněné J & S, spol. s r. o. se sídlem v Praze 5, Bieblova 19, zastoupené JUDr. Jitkou Pokornou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, proti povinnému Ing. T. K. , zastoupenému JUDr. Hanou Žižkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Nerudova 35, pro částku 74.640,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 12 Nc 10040/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky Pardubice z 30. 4. 2008, č. j. 18 Co 295/2007-83, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením z 15. 5. 2007, č. j. 12 Nc 1040/2002-30, okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce odůvodněný poukazem na ustanovení §268 odst. 1 písm. h) a e) o. s. ř. (výrok I.), zamítl i jeho návrh na odklad exekuce (výrok II.) a usnesení o nařízení exekuce z 5. 12. 2002, č. j. 12 Nc 1040/2002-6, opravil ve výroku I. tak, že úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 34.248,- Kč do zaplacení je správně přiznán od 25. 11. (nikoli tedy od 25. 1.) 1992 do zaplacení (výrok III.).
Shora označeným rozhodnutím krajský soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil; shodně s ním dospěl k závěru, že případný rozpor požadavku oprávněné (žalobkyně) na přiznání úroků sjednaných sazbou 0,5 % denně z dlužné částky s dobrými mravy mohl být zkoumán pouze v nalézacím řízení. Věcnou (ne)správnost podkladového rozhodnutí soud v exekučním řízení oprávněn přezkoumávat není. Správný je podle odvolacího soudu také závěr soudu prvního stupně o nedostatku předpokladů pro zastavení řízení podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Je totiž podle odvolacího soudu na exekutorovi, aby zvolil takový způsob exekuce, aby pohledávku oprávněného vymohl. Pokud povinný stále vlastní nemovitost – byt v katastrálním území Staré Brno, musí exekutor činit všechny kroky k tomu, aby tuto nemovitost v exekučním řízení jejím prodejem zpeněžil a uspokojil tak pohledávku oprávněné.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (aniž však vysvětluje, v čem má spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí), povinný namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v právním závěru odvolacího soudu, že exekuční soud nemůže přezkoumávat věcnou (ne)správnost podkladového rozhodnutí, a že se případným rozporem požadavku oprávněné na přiznání sjednaných úroků s dobrými mravy mohl soud zabývat pouze v nalézacím řízení. Vyjadřuje přesvědčení, že není možné připustit výkon práva, byť pravomocně přiznaného, které je v rozporu s dobrými mravy i absolutně neplatné podle §39 občanského zákoníku. Soud má podle jeho názoru k absolutní neplatnosti uplatňovaných úroků, odpovídajících roční sazbě 182,5 % ročně (ač v době jejich sjednávání byly při prodeji potravin obvyklé úroky z prodlení ve výši max. 18,25 %, tedy desetkrát nižší), přihlížet z úřední povinnosti. O jeho návrhu na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. mělo být rozhodnuto po řádně provedeném dokazování a nestalo-li se tak, bylo porušeno jeho práva na spravedlivý proces. Za nesprávný dovolatel považuje také závěr odvolacího soudu, že návrh na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) může podat pouze soudní exekutor.
Oprávněná navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Povinný sice přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nevysvětluje však, v čem by měl spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
Nejvyšší soud již v mnoha rozhodnutích vysvětlil, že soud v exekučním řízení není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí (včetně postupu orgánu) vydaných v nalézacím řízení. Obsahem těchto rozhodnutí je vázán a je povinen z nich vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4).
K závěru o přípustnosti dovolání nemůže vést ani námitka, že výkon práva ze strany oprávněné je v rozporu s dobrými mravy; závěr, že podání návrhu na nařízení exekuce není výkonem práva ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému ustanovením §251 o.s.ř. pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně, dovodil Nejvyšší soud v usnesení z 28.11.2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003 pod poř. č. 67.
Způsobilou k založení přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není ani dovolatelova námitka týkající se té části rozhodnutí, jíž se krajský soud vypořádal s jeho odvoláním směřujícím proti závěru o nedostatku důvodů k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. S dovolatelem lze souhlasit pouze potud, že – má-li být poslední odstavec čtvrté a první odstavec páté strany odůvodnění napadeného rozhodnutí (č. l. 86, 87) interpretován tak, že k podání návrhu na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) je oprávněn pouze soudní exekutor – tento závěr odvolacího soudu skutečně v zákoně oporu nemá. Nic to ovšem nemění na skutečnosti, že – odůvodnil-li soud své rozhodnutí poukazem na zprávu soudního exekutora (viz č. l. 41), podle níž případný prodej bytové jednotky v Brně bude stačit nejen k uspokojení nákladů exekuce, ale významnou měrou i vymáhané pohledávky oprávněné – rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu se stávající judikaturou není (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 10. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4106/2010).
Dovolání není přípustné ani do výroků II. a III. napadeného usnesení.
Přípustnost dovolání nezakládají ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve věci odkladu provedení exekuce (stejně jako opravné usnesení), v jejich taxativních výčtech uvedeno není, a nelze ji opřít ani o ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., protože toto ustanovení je v exekučním řízení uplatnitelné toliko prostřednictvím §238a odst. 1 a 2 o. s. ř., kde ale – jak bylo již výše uvedeno – institut odkladu provedení exekuce není vyjmenován (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1520/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 12/2004 pod č. 233). Pokud jde o výrok potvrzující opravné usnesení, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. není v této části dána proto, že nejde o rozhodnutí ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/1998 pod č. 61).
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu