ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.493.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 493/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného JUDr. Milana Usnula , soudního exekutora Exekutorského úřadu pro Prahu 9, se sídlem v Praze 9, Bryksova 763/46, identifikační číslo osoby 47097213, proti povinnému T. B. , zastoupenému JUDr. Marií Brožovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, pro 7 735,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 49 Nc 5891/2007, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2009, č. j. 53 Co 437/2008-82, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 29. 5. 2008, č. j. 49 Nc 5891/2007-33, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce (výrok I), exekuci zastavil (výrok II), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a oprávněnému uložil zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Janu Pekárkovi náklady exekuce 7 735,- Kč /výrok IV/).
Městský soud napadeným rozhodnutím změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II tak, že se zastavuje exekuce co do částky 7 735,- Kč (výrok I), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů v řízení o částečném zastavení exekuce /výrok II/). Uzavřel, že exekuce byla jednak nařízena k vymožení pohledávky a pro náklady exekuce; proto, nebyly-li náklady exekuce zaplaceny, je dán důvod jen k částečnému zastavení exekuce, tj. pro zaplacení jistiny 7 735,- Kč, kterou povinný mimo rámec exekuce oprávněnému zaplatil po podání návrhu na nařízení exekuce. Dále uzavřel, že v důsledku zastavení exekuce jen zčásti, lze rozhodovat o nákladech řízení částečného zastavení exekuce (§55 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů ve znění účinném do 31. 10. 2009, dále též jen „zákon č. 120/2009 Sb.“). Odvolací soud současně uvedl, že pokud jde o náklady exekuce, k jejichž vymožení byla exekuce nařízena, nepřísluší soudu o nich rozhodovat, a že o nich rozhodne pověřený soudní exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce ( výrok IV usnesení soudu prvního stupně však nezrušil ).
Povinný v dovolání, jež směřuje proti výroku II napadeného usnesení a rovněž proti „chybějícímu výroku ad III. – blíže rozhodnutí nalézacího soudu, dle kterého žalovaný je povinen nahradit soudnímu exekutorovi Mgr. Pekárkovi případné exekuční náklady za šikanózně a nedůvodně vyvolané exekuční řízení – blíže k tomu rozhodnutí soudu prvního stupně – Obvodního soudu pro Prahu 10 vydaného pod č.j. 49 Nc 5891/2007-33 z 29. května 2008, ve kterém je povinnost žalovaného zaplatit exekuční náklady výslovně stanovena“, namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí vychází z neúplného skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování před soudem I. a II. stupně a současně je v rozporu se stavem dokazování (§241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“). V dovolání zpochybňuje věcnou správnost exekučního titulu a vytýká odvolacímu soudu, že se „dopustil následujících pochybení – považoval šikanózní exekuci zahájenou z podnětu žalovaného za oprávněnou v rozporu s širším kontextem předmětné věci, na rozdíl od rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I nerozhodl o zastavení celé exekuce a nestanovil povinnost žalovaného nahradit soudnímu exekutorovi Mgr. Pekárkovi případné exekuční náklady /na rozdíl od rozhodnutí soudu první instance/“. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se exekuce zastavuje zcela, žalobci je přiznáno právo na náhradu nákladů soudního řízení (náklady právního zastoupení) a že žalovaný je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Janu Pekárkovi případné náklady exekuce.
Nejvyšší soud dospěl po přezkoumání věci k závěru, že dovolání vykazuje nedostatky, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle §240 odst. 1 o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení.
Podle §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v §241, běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§30), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.
Uvedením údaje o tom, v jakém rozsahu dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vymezena kvantitativní stránka přezkumné činnosti dovolacího soudu. Uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. předpokládá, že dovolatel popíše (konkretizuje) okolnosti, z nichž usuzuje, že dovolací důvod je dán; ani případný pouhý odkaz na text zákona anebo samotná citace skutkové podstaty některého z dovolacích důvodů uvedených taxativně v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. nestačí. Chybí-li totiž vylíčení okolností, v nichž dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu, není v takovém případě (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem) vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není možné věcně přezkoumat (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti buď z vlastní iniciativy nebo na výzvu soudu, avšak jen do uplynutí dovolací lhůty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1730/2002). Případná výzva, aby dovolání, které neobsahuje všechny podstatné náležitosti, bylo opraveno nebo doplněno (§243c odst. 1, §43 odst. 1 o. s. ř.), se po uplynutí této lhůty stává bezpředmětnou. Původně odstranitelné vady dovolání se totiž marným uplynutím propadné (prekluzívní) lhůty podle ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. stávají neodstranitelnými; dovolací soud proto k případnému opožděně podanému doplnění dovolání nemůže přihlížet (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné pod číslem 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vadu podání může dovolatel odstranit jen do uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání. Protože v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, je třeba dovolání, které je nezpůsobilé zahájit dovolací řízení, za přiměřeného použití ustanovení §43 odst. 2, věty první, o. s. ř. odmítnout.
Vadami, pro které nelze v řízení pokračovat, dovolání povinného trpí. Předně je třeba připomenout, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu je usnesení a nikoliv rozsudek, jak uvádí dovolatel, a že podle §36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. jsou účastníky exekučního řízení oprávněný a povinný, nikoliv žalobce (jak je označován povinný) a žalovaný (jak je označován oprávněný). Ačkoliv dále dovolatel výslovně uvádí, že napadá výrok ad II rozhodnutí odvolacího soudu, kterým je výrok o nákladech řízení, proti němuž není dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. 20 Cdo 336/2008), současně z obsahu dovolání nelze vyloučit, že zpochybňuje správnost výroku I, jímž byl změněn výrok II usnesení soudu prvního stupně o zastavení exekuce. Současně není zřejmé, co má dovolatel na mysli, směřuje-li dovolání proti neexistujícímu výroku ad III ( přičemž jestliže dovolání může směřovat jen proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, resp. jeho výrokům, je pojmově vyloučeno, aby směřovalo proti „nevydání rozhodnutí“). Postup pro případ, že soud opomene rozhodnout o nějaké části řízení, přitom upravuje §166 o. s. ř.
Jestliže tedy z obsahu dovolání nelze přesně stanovit, v jaké rozsahu povinný usnesení odvolacího soudu napadá, přičemž tímto je vymezena kvantitativní stránka přezkumné činnosti odvolacího soudu, nelze pro tento nedostatek dovolání v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud proto vadné dovolání s ohledem na výše uvedené skutečnosti podle §243c odst. 1 a §43 odst. 2 o. s. ř. odmítl.
O případných nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2011
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu