ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.4950.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 4950/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné Home Credit, a. s. se sídlem v Brně Moravské náměstí 249/8, identifikační číslo osoby 26978636, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, proti povinnému Z. C. , za účasti bývalé manželky povinného M. C. , pro částku 2.311,61 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 8 Nc 5029/2005, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě z 10. 6. 2009, č. j. 54 Co 307/2009-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 11. 3. 2009 č. j. 8 Nc 5029/2005-71, jímž okresní soud s poukazem na ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil exekuci s odůvodněním, že ta je vedena způsobem zřejmě nevhodným, byl-li k vymožení pohledávky v celkové původní výši (včetně příslušenství) 21.137,50 Kč, jejíž zůstatek činil ke dni vydání rozhodnutí odvolacího soudu 14.306,50 Kč, vydán exekuční příkaz k prodeji nemovitostí ve společném jmění povinného a jeho manželky v ceně 1.600.000,- Kč.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadenému usnesení přisuzuje s odůvodněním, že je v něm řešena otázka, zda v případech, kdy jediný použitelný způsob provedení exekuce představuje prodej nemovitostí, jejichž cena je ve zřejmém nepoměru k výši vymáhané pohledávky, je možno exekuci prodejem nemovitostí zastavit s poukazem na nepřiměřenost způsobu provedení exekuce. Za zásadní považuje oprávněná i otázku, „do jaké míry je exekutor povinen činit úkony směřující ke zjištění ostatního majetku povinného předtím, než vydá exekuční příkaz prodejem nemovitostí.“ Podle oprávněné závěr odvolacího soudu, že na adrese nynějšího trvalého pobytu povinného se možná nachází nějaký postižitelný majetek a že proto není možno přistoupit k dražbě nemovitostí, neobstojí, jelikož není podložen žádným zjištěním ze spisu soudního exekutora. Dovolatelka má za to, že závěr odvolacího soudu je nesprávný i z dalšího důvodu; z exekučního ani občanského soudního řádu totiž neplyne, že by exekutor musel před přistoupením k dražbě nemovitostí vyzkoušet veškeré ostatní způsoby provedení exekuce a teprve poté, co by zjistil, že tyto ostatní způsoby k žádoucímu výsledku nepovedou, že by mohl provést dražbu nemovitostí. Oprávněná zdůrazňuje, že na základě usnesení soudu o částečném zastavení exekuce prodejem nemovitostí bude z katastru vymazána poznámka o její existenci, v důsledku čehož – objeví-li se následně nějaká další pohledávka, na základě níž bude vydán exekuční příkaz či nařízen jiný soudní výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí – se takovýto jiný oprávněný v pořadí dostane před oprávněnou z předmětného exekučního řízení, byť půjde o exekuci nařízenou později. V rozhodovací praxi soudů je zaveden názor, že exekuci lze provést způsobem i na první pohled nepřiměřeným za předpokladu, že jiné způsoby provedení exekuce v úvahu nepřicházejí. V závěru dovolání pak oprávněná odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval možností nastíněnou jí v odvolání, totiž odkladu exekuce.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Dovolatel napadenému rozhodnutí sice přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích - např. v usnesení ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 2103/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 2004, pod č. 38 - vysvětlil (i s odkazem na starší judikaturu - usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1967, sp. zn. 7 Co 159/67, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR pod č. 41/1968, a stanovisko „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí“, Cpj 159/79 Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981, pod č. 21), že případný nepoměr výše pohledávky a ceny nemovitostí, navrhne-li oprávněný provést výkon jejich prodejem, je podle ustanovení §264 odst. 1 o. s. ř. pouze jedním, v zákoně výslovně uvedeným, z více kritérií vhodnosti (srov. pojem „zejména“) navrženého způsobu výkonu. Zjištění takového nepoměru nemůže samo o sobě odůvodnit postup podle uvedeného ustanovení (zamítnutí návrhu na nařízení výkonu způsobem nevhodným a současně - po slyšení oprávněného – jeho nařízení způsobem vhodným způsobem); soud totiž musí zvážit, zda je vůbec možné nařídit výkon jiným způsobem, který v přiměřené době povede k naplnění účelu soudní exekuce, jímž je uskutečnění subjektivního práva oprávněné osoby (uspokojení vymáhané pohledávky). V případě, že jiným způsobem nelze pohledávku oprávněného vůbec nebo v přiměřené době uspokojit, není navrhovaný způsob zřejmě nevhodný ani tehdy, jestliže cena předmětu, z něhož má být oprávněný uspokojen, značně přesahuje výši vymáhané pohledávky s příslušenstvím (z literatury viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 2199 s.).
V uvedeném směru (avšak pouze potud, viz. níže) tedy možno dovolací argumentaci přisvědčit, na druhé straně však nelze ztratit ze zřetele, že uvedené závěry judikatura formulovala pro jinou (než v souzené věci) fázi vykonávacího řízení, a to pro nařízení výkonu (s tou modifikací, že pro exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb. se uvedená zásada neprojeví, jak je tomu u výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu, již při nařízení exekuce soudem, ale teprve při vydávání exekučního příkazu soudním exekutorem). Pro případy, kdy se určitý způsob exekuce stane – pro nepoměr mezi výší zůstatku vymáhané pohledávky a cenou exekucí postihovaných nemovitostí – nevhodným teprve po nařízení exekuce, se uplatní zásada jiná než uvedená ve výše citovaném rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 2103/2002. Již ve zmíněném stanovisku Cpjn 159/79 (na straně 212/550) Nejvyšší soud dovodil, že v takovýchto případech lze postupovat podle §268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř., tedy – samozřejmě odůvodňují-li to konkrétní okolnosti individuálního případu – exekuci zastavit.
V souladu se starší judikaturou je i soudní praxe současná. Např. v usnesení sp. zn. 28 Co 76/2005 Krajský soud v Praze dovodil, že určí-li soudem pověřený exekutor způsob exekuce, který je zřejmě nevhodný ve smyslu ustanovení §264 odst. 1 o. s. ř., musí soud z úřední povinnosti nebo na návrh povinného nařízenou exekuci částečně pro tento nevhodný způsob jejího provádění zastavit podle §268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Pověřený exekutor pak musí určit jiný způsob provedení exekuce podle §59 exekučního řádu.
Stejný závěr dovodila literatura, a to jak starší (Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Panorama Praha 1985, s. 272), tak současná (viz. výše citovaný komentář z roku 2009, v němž je na straně 2201 zdůrazněno, že rozsah postižení majetku povinného na základě exekučních příkazů nesmí představovat šikanu povinného).
Je mimo jakoukoli pochybnost, že o situaci, kdy zastavení exekuce prováděné zřejmě nevhodným způsobem odůvodňují konkrétní okolnosti individuálního případu, jde i v souzené věci, kdy cena nemovitostí, jež mají být exekucí postiženy (1.600.000,- Kč), téměř stodvanáctkrát převyšuje zůstatek vymáhané pohledávky (14.306,50 Kč).
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – aniž se zabýval druhou dovoláním předestřenou otázkou, jelikož na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá – podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, ostatním účastníkům, jež by jinak měli právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok shora uvedený.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. listopadu 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu