ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.5087.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 5087/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné IMPER, s.r.o. , se sídlem v Českých Budějovicích, Husova 11, identifikační číslo osoby 60849631, proti povinné Z. R. , zastoupené JUDr. Lubošem Hádkem, advokátem se sídlem v Železném Brodě, Štefánikova 416, pro částku 12.518,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 10 Nc 5854/2006, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky Liberec ze 30. 1. 2009, č. j. 73 Co 329/2008-110, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 13. 11. 2006, č. j. 10 Nc 5854/2006-7, jímž okresní soud nařídil exekuci. S odvolací námitkou povinné, že jí k exekuci nařízený rozsudek nebyl doručen, se krajský soud na základě zjištění učiněných se spisu nalézacího soudu (zejména doručenky) vypořádal závěrem, že rozsudek jí byl po dvou neúspěšných pokusech z 1. a 2. 7. 1999 doručen (za použití fikce podle §47 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000) uložením na poště dnem 5. 7. 1999, takže se stal pravomocným a uplynutím lhůty k plnění i formálně vykonatelným. Pokud jde o námitku úplného splnění jistiny dluhu a částečného splnění jeho příslušenství, ta je podle odvolacího soudu relevantní teprve v řízení o zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje – pouze – z ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., povinná namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež spatřuje v závěru odvolacího soudu o formální vykonatelnosti titulu i v závěru, že námitka splnění je relevantní teprve v řízení o zastavení exekuce. Rozsudek podle jejího názoru nemohl nabýt vykonatelnosti, jelikož jí nebyl doručen; jestliže odvolací soud vycházel z opaku na základě zjištění z připojeného nalézacího spisu, zejména z doručenky v něm založené, pak tvrdí, že doručenku „nikdy vlastnoručně nepodepsala.“
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
V souzené věci však dovolatelka – jež ostatně přípustnost dovolání dovozuje pouze z ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. – tuto svou základní povinnost nesplnila a k závěru o splnění podmínky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí dosavadní judikatury.
Podle ustálené soudní praxe zánik vymáhané pohledávky (v důsledku započtení vzájemných pohledávek, či splnění jiným způsobem) nepředstavuje skutečnost ve smyslu §44 odst. 10 exekučního řádu (ve znění účinném do 30. 9. 2009) pro nařízení exekuce rozhodnou; soud v tomto směru vychází z tvrzení oprávněného, že exekučním titulem přiznané právo není splněno (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981 „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981 pod č. 21). Taková okolnost může být významná a přísluší o ní rozhodovat pouze v řízení o zastavení exekuce (srov. §268 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §52 odst. 1 exekučního řádu). Závěr odvolacího soudu, že ve stádiu nařízení exekuce se touto námitkou zabývat nelze, je tudíž s touto ustálenou soudní praxí v souladu. Nedůvodný návrh na nařízení exekuce se promítne při rozhodování o nákladech exekuce.
Dovolatelka dále zpochybnila závěr, že k exekuci navržený titul je vykonatelný. Tento závěr je sice závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., aby však mohl soud k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V projednávané věci šlo především o zjištění, zda k výkonu rozhodnutí navržené platební výměry byly povinnému řádně doručeny. Nesprávnost, případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 3, resp. §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
Za použití druhého z uvedených důvodů dovolatelka vytýká, že odvolací soud náležitě nezjišťoval, zda jí byl exekuční titul řádně doručen.
I když dovolatelka zpochybnila právní závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti exekučních titulů, učinila tak způsobem neregulérním; vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k nim patří i dovolatelkou vytýkané pochybení odvolacího soudu při šetření okolností doručení exekučních titulů), však – jak již bylo uvedeno – způsobilým důvodem dovolání přípustného jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (§238a odst. 2 o.s.ř.) být nemohou.
Skutková námitka, že povinná doručenku „nikdy vlastnoručně nepodepsala,“ předně byla uplatněna teprve v dovolání (v odvolání se povinná omezila pouze na obecnou námitku, že jí k exekuci navržený rozsudek nebyl doručen), tedy jako nepřípustné novum ve smyslu ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. Kromě toho je ovšem nepřípadná, jelikož s námitkou, že jí k exekuci nařízený rozsudek nebyl doručen, se krajský soud na základě zjištění učiněných se spisu nalézacího soudu (zejména doručenky) vypořádal závěrem, že rozsudek jí byl po dvou neúspěšných pokusech z 1. a 2. 7. 1999 doručen za použití fikce podle §47 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 uložením na poště dnem 5. 7. 1999.
Všechny ostatní námitky uplatněné v dovolání, včetně těch, jež se vztahují k vadám věci, jejíž kupní cena je vymáhanou pohledávkou, jsou z hlediska správnosti rozhodnutí o nařízení exekuce irelevantní. Totéž platí o námitce, že mělo být aplikováno ustanovení §263 odst. 2 o. s. ř., jelikož toto ustanovení se při nařízení exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu (narozdíl od nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu), neuplatní, neboť konkrétní způsob exekuce stanoví teprve soudní exekutor v exekučním příkazu.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí dovolání, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. září 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu