ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.5182.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 5182/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné E. S. , zastoupené JUDr. Taťanou Kopkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Moskevská 60, proti povinné Ing. A. H. , zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 7, Komunardů 36, vyklizením nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 49 Nc 7016/2008, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2009, č. j. 35 Co 258/2009 - 47, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 11. 2008, č. j. 49 Nc 7016/2008 - 19, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 12. 2008, č. j. 49 Nc 7016/2008 - 29, byla podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 8. 2007, č. j. 34 C 415/2006 - 35, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2008, č. j. 21 Co 59/2008 - 53, nařízena exekuce k vymožení povinnosti povinné vyklidit a odevzdat v něm specifikované nemovitosti, a „provedení exekuce přestěhováním povinné a všech, kdo s ní bydlí, a jejího bytového zařízení a ostatních věcí domácí a osobní potřeby, na základě jejího práva, do přístřeší v ubytovacím zařízení areálu, na adrese P.“, a dále k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 17.779,- Kč, představující náklady nalézacího řízení a k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněné, určených exekutorem v příkazu k úhradě nákladů exekuce, a provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Miloslav Hauerland, Exekutorský úřad Praha 5.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 6. 2009, č. j. 35 Co 258/2009 - 47, odvolání povinné proti usnesení soudu prvního stupně odmítl podle §44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb., ve znění účinném do 31. 10. 2009, neboť neobsahovalo žádné skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce. Konstatoval, že námitka povinné, že jí oprávněná nezaplatila její podíl z vypořádání podílového spoluvlastnictví, je zcela bezpředmětná, a že s námitkou rozporu exekuce s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. se vypořádal již nalézací soud při posuzování žaloby oprávněné (v nalézacím řízení žalobkyně) na vyklizení nemovitosti povinnou (v nalézacím řízení žalovanou) a při posuzování toho, jakou bytovou náhradu povinné poskytnout, a shledal ji neopodstatněnou.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, neboť má za to, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jejichž existenci spatřuje v tom, že v exekučním řízení nebylo nařízeno jednání (aniž by se práva účasti na projednání věci vzdala, či s rozhodnutím věci bez nařízení jednání vyslovila souhlas), čímž jí byla znemožněna realizace procesních práv, které zákon účastníku řízení přiznává (právo účastnit se jednání, navrhovat důkazy atd.), a že nebyla vyslechnuta jako účastnice řízení. Opětovně argumentuje tím, že oprávněná dosud splnila svoji povinnost zaplatit jí na vyrovnání jejího spoluvlastnického podílu částku 2.550.000,- Kč jen zčásti, a v tomto ohledu soudům obou stupňů vytýká, že „zcela ignorovaly její námitky, že nejsou splněny podmínky pro nařízení exekuce, neboť oprávněná nesplnila svoji vzájemnou povinnost podle exekučního titulu“. Dále uvádí, že pokud si oprávněná na výše uvedenou částku jednostranně započetla částku 138.796,- Kč, pak tento zápočet neuznává, když oprávněná nikdy věrohodně neprokázala, že by měla za povinnou pohledávku v této výši, jak namítala již v nalézacím řízení. Má za to, že odvolací soud se s touto její námitkou nevypořádal, resp. jen konstatoval, že je bezpředmětná, čímž se dopustil „denegatio iustitiae“; i v tomto ohledu řízení zatížil vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je též přesvědčena o tom, že je namístě, aby soud zkoumal otázku souladu postupu oprávněné s dobrými mravy v každé fázi řízení, tedy i v exekučním, a trvá na tom, že postup oprávněné je v rozporu s dobrými mravy a v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1630/2002. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a aby odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12. části první zák. č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání není podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §130 exekučního řádu přípustné.
Povinná argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. neuvedla, a ani hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze, neboť uplatnila pouze dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.; z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je však tato dovolací výhrada bezvýznamná, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (viz §242 odst. 3 o. s. ř. - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004. sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 132, ročník 2004). O situaci, že by tento dovolací důvod směřoval k podmínce existence právní otázky zásadního významu, se v daném případě nejedná (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). K námitce povinné, že „v exekučním řízení nebylo nařízeno jednání“ a že nebyla vyslechnuta jako účastnice řízení, je třeba uvést, že podle §343 odst. 3 o. s. ř. má soud povinnost nařídit před rozhodnutím o nařízení výkonu rozhodnutí se zajištěním bytové náhrady nebo přístřeší, jen nebude-li prokázáno, že bytová náhrada byla pro povinného zajištěna a že odpovídá vykonávanému rozhodnutí, popřípadě že pro povinného bylo zajištěno přístřeší, listinou vydanou státním orgánem nebo orgánem obce anebo notářským zápisem. V daném případě - jak z obsahu spisu vyplývá - oprávněná prokázala notářským zápisem ze dne 30. 10. 2008, sepsaným JUDr. Ivanem Erteltem, notářem v Praze, že pro povinnou a jejího syna zajistila přístřeší v ubytovacím zařízení areálu, na adrese P.“.
Pokud jde o námitku povinné ohledně rozporu exekuce s dobrými mravy, pak Nejvyšší soud již v řadě rozhodnutí zaujal a odůvodnil závěr, že argumentace ustanovením §3 odst. 1 obč. zák. je v exekučním řízení nepřípadná, jelikož z hlediska eventuální existence rozporu s dobrými mravy lze posuzovat pouze výkon práv a povinností (formou právních úkonů či faktického chování) účastníků občanskoprávních vztahů, nikoli správnost rozhodnutí soudu; to je aktem aplikace práva, v jejímž rámci právě soud v nalézacím řízení posuzuje, zda k případnému rozporu s morálními pravidly při výkonu práv a povinností v hmotněprávních vztazích došlo. Podání návrhu na nařízení exekuce naproti tomu není výkonem práva ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 20 Cdo 2445/2005, nebo usnesení téhož soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3756/2008 ).
Námitka nesplnění „vzájemné povinnosti“ oprávněné je zcela bezpředmětná, když exekuční titul žádnou vzájemnou povinnost oprávněné vůči povinné neobsahuje.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009, a dovolání povinné proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. není tudíž přípustné a Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5, věta první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
K návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dovolací soud poznamenává, že užití institutu odkladu vykonatelnosti je v řízení o dovolání proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení exekuce [§238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., §130 zákona č. 120/2001 Sb.] z povahy věci vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1084/2006).
O případných nákladech vzniklých oprávněné v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu