ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.615.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 615/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Stavebního bytového družstva Krušnohor , se sídlem v Mostě, Čsl. armády 1766/84, IČ 00043257, zastoupeného JUDr. Václavem Valným, advokátem se sídlem v Mostě, Čsl. Armády 1766/84, P.O.Box 21, proti povinnému J. V. , zastoupenému JUDr. Vojtěchem Krejčířem, advokátem se sídlem v Mostě, Moskevská 12, pro částku 19.343,- Kč s příslušenstvím, postižením členských práv a povinností, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 28 E 450/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 29. 7. 2008, č. j. 10 Co 382/2008-29, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Řízení o dovolání proti usnesení okresního soudu se zastavuje .
III. Povinný je povinen zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.948,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Václava Valného.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 2. 4. 2008, č. j. 28 E 450/2007-12, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí. K námitkám povinného odvolací soud uzavřel, že „v tomto (vykonávacím) řízení soud nezkoumá, zda se oprávněný dopustil protiprávního jednání ve vztahu k nerealizaci převodu členských práv a povinností povinného u Stavebního bytového družstva Krušnohor, neboť tato skutečnost je v tomto vykonávacím řízení právě irelevantní z již (v usnesení odvolacího soudu) vyložených důvodů.“
V dovolání, aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti, povinný uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a), jehož naplnění spatřuje v „nedostatečně zjištěném stavu věci.“
Oprávněný navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, kterému nepředcházelo kasační rozhodnutí, jehož právním názorem by byl soud prvního stupně vázán, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
V souzené věci však dovolatel – jenž se ostatně otázkou přípustnosti dovolání nezabýval vůbec – tuto svou základní povinnost nesplnil.
Z uvedeného plyne, že napadené rozhodnutí nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Protože dovolání směřovalo i proti usnesení soudu prvního stupně, muselo být dovolací řízení v této části zastaveno. Z ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, totiž vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o.s.ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím, že povinný „dovolání“ směřuje (i) proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutím soudu prvního stupně trpící touto vadou podle ustanovení §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu z 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000 pod poř. č. 45).
Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo oprávněnému podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 2.647,50 Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 1., §12 odst. 1 písm. a/ bod 1, §14 odst. 1, §15 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), sníženou o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky na částku 1.323,75 Kč, a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, jakož i 20% DPH ve výši 324,75 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. února 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu